Je libo rakvičku, nebo věneček? Vzpomínáte? Příběh o „spalovači mrtvol“, trochu podivínském a pilném zaměstnanci pražského krematoria Karlu Kopfrkinglovi, patří do prvního období spisovatelovy tvorby. Vyšel roku 1967 a spojoval bolestnou reakci na předválečné dramatické situace republiky a celé Evropy s groteskními a černými psychologickými a dějovými motivy.
Jestliže se tato próza označuje jako psychologický horor, správně to vystihuje autorovu a vypravěčovu fascinaci zlem a smrtí.
Charakterizovala i titulní postavu, jež se v průběhu překotných událostí a pod vlivem mefistofelského přítele ochotně přizpůsobovala nabídnuté příležitosti ke kariéře „vyvoleného“ a končila vraždami a izolací. Je ovšem třeba připočítat smutně ironický Fuksův vypravěčský styl, který jakoby neosobně, věcně nebo cituplně vede dialogy, popisuje a „hraje“.
Příběh působí nejenom drasticky, ale i panoptikálně. Příběh, odehrávající se na samém konci 30. let v pražských kulisách v době mnichovské kapitulace a okupace, představuje až obludně logický vývoj „malého“ člověka k přijetí zla; patologický případ sleduje až k dovětku s datem pětačtyřicátého roku. Díky vnitřnímu napětí lidského příběhu a literárním kvalitám a rovněž díky úspěšnému filmovému zpracování se Spalovač mrtvol počítá k nejlepším prózám Ladislava Fukse i ke klíčovým dílům moderní české literatury.
Spalovač mrtvol | Ladislav Fuks | Odeon, 2013
"Tou nejhorší lstí zla je, když samo o sobě prohlásí, že není."
Motto Fuksova Spalovače mrtvol
Slavný hororový příběh je známý i filmovým zpracováním Juraje Herze a je dnes řazený k těm nejlepším českým filmům.. Totální psychologický snímek staví na životním výkonu Rudolfa Hrušínského, který se na oněch 95 minut stal oním omezeným človíčkem, z jehož činů a mluvy pramení všechen ten děs, který neurčitě cítíte.
Režie: Juraj Herz | Hudba: Zdeněk Liška
Hrají: Rudolf Hrušínský, Vlasta Chramostová, Jana Stehnová, Miloš Vognič, Ilja Prachař, etc.
Ukázka z knihy...
„Zákony o kremaci,“ přerušil ho Willi, „ty my máme také. Ty má každý lidský stát snad kromě Vatikánu, který žeh neuznává. Ale proč nedal tenhle lidský stát nám Němcům právo na sebeurčení? Proč bránil Němcům v Sudetách posílat děti do německých škol? Proč přepadal naše lidi v pohraničí a střílel do nich?
Co...“ řekl na námitku pana Kopfrkingla, zda je to pravda, „jestli je to pravda? Ty to nevíš? A co ta bída zde, sám jsi jednou přiznal, že to tu s bídou sem tam ještě neskončilo. Jsou tu žebráci, jsou tu ženské, které prodávají na trzích místo králíků stažené kočky... tohle v Říši není možné už ani dnes a nejsme ještě zdaleka ze všeho venku. Ručím ti hlavou, že dnes v Sudetách není už jeden jediný žebrák, a jak je to dlouho, co je Vůdce osvobodil?“ řekl a napil se, „ne, Karl, aby bylo jasno, K válce nesmí dojít. Násilí musí být potlačeno a všude. Tahle republika je ztracena. Polsko pro ni nehne ani prstem. Beck dojednal s Göringem podíl, který mu připadne při likvidaci republiky, a Malá dohoda je v rozkladu. Je konec.“
„To je to už vskutku tak daleko?“ zavrtěl pan Kopfrkingl hlavou a chtěl ještě něco říci, ale Willi ho rázně přerušil.
„Ještě dál,“ řekl, „tahle republika je jen jedna bašta nepřátel. Jsou ještě nepřátelé jiní a Vůdce zúčtuje i s nimi. My Němci,“ řekl a usmál se, „jsme povolaní k tomu, abychom udělali pořádek. Nastolíme v Evropě nový, šťastný, spravedlivý řád,“ Willi vstal, přešel jídelnu a pak se zastavil u skříňky.
...
Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl: "Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu."
A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka. "Je tu horko," řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor, "asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá."
Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: "Co abych tě, drahá, oběsil?"
Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to.
V předsíni si vzal kabát, šel na německou kriminálku a do protokolu nadiktoval: "Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla židovskou krev a nesnesla žít po mém boku. Snad tušila, že se s ní dám rozvést, že se to nesrovnává s mou německou ctí."
A sobě v duchu řekl: "Litoval jsem tě, drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla..."
Lakmé byla zpopelněna v Chrudimi u Slatiňan... a pan Kopfrkingl byl po svatodušních svátcích jmenován ředitelem pražského krematorie.
...
