Spisovatelka Irena Fuchsová vymyslila nový žánr fuchsovin

fuchosova irena rozhovor

Málokdy se mi přihodí, aby někdo úplně zastřel mou femme fatale Joriku, regulérní hrdinku několika knih i povídek, ne-li básní. Dceři Ireny Fuchsové, Ritě, se to povedlo v den, kdy vzali její mámu v Senátu do Obce spisovatelů (8. 12. 2014 bylo ve Valdštejnském paláci přijato i 36 dalších autorů).

„Taky jste napsala knihu?“ povídám fascinující Ritě, která tam zběhle fotografovala.
„Ne. Ale máma už jich napsala jedenatřicet.“
„Fakt?“ Zvláštní. Počet odpovídá počtu Ritiných roků, napadlo mě později, ale tentokrát jsem se vzpamatoval (nebo částečně), zaregistroval i nápadnou podobu dcery s matkou a poprosil starší, ale duchem a fyzičkou stále kypící, o rozhovor.
Irena Fuchsová (1950 v Kolíně) žila jako dítě mezi starším a mladším bratrem a celý život postrádala více i méně vědomě sestru, kterou (ne)pomyslně našla teprve v létě 2006 v klimkovických lázních u Ostravy, kde se potkaly s Jolanou (nar. 1966).
Irena Fuchsová je živel. Podruhé provdaná... Ale víme, že vykládat dílo ze životního osudu bývá ošemetné ba nepřípustné. Vím, ale vyložit tvůrčí motivace taky jako důsledek osobních trablů ctěme naopak coby povinnost. Irena musela přestát v životě spoustu bolu a hned úvodem obrnu, proti které se začalo očkovat teprve v letech 1957-1960. Sama na to vzpomíná na svých stránkách http://www.kdyz.cz/.

Bylo kolínské posvícení v roce 1954. Slaví se v srpnu na sv. Bartoloměje.
Nožičky mám poslední den zdravé.
Otec vyvedl mě a o dva roky staršího bratra Káju na houpačky ke starým lázním.
Na fotografii se už o mě bacil obrny pokouší.
Když mi babička chvíli před tím natahovala bílé podkolenky, levá noha mi pořád padala. Dostala jsem od babičky vynadáno a pohlavek. Nezapomněla jsem na to a na fotografii se tvářím pořád naštvaně.
Já přece za to nemohla, že mi noha padala! To samo…
Otec nás před obědem přivedl domů a zmizel na pivo. Na jedno. Na oběd že bude doma. Nebyl.
Odpoledne nás maminka oblékla a šli jsme na houpačky ještě jednou. Tvářím se zase naštvaně. Tentokrát proto, že maminka koupila bratrovi peněženku, kterou jsem chtěla taky. Ale já měla smůlu.
Bacil obrny je už ve mně zabydlený.
Večer nám otec, který se vrátil z piva poněkud později, udělal rozjařeně míchanici- nakrájené knedlíky s nakrájeným masem a do toho zelí- tenhle mišmaš jsem milovala. Když jsem dostala před sebe plný talíř, nejedla jsem. Rodiče znejistěli.
Bylo to první upozornění, že mi něco je.
Druhý den jsem se nepostavila. Obrna začala.
MŮJ DRUHÝ DEN S OBRNOU
Pamatuju si, že jsem se probudila. Bylo odpoledne. Ležela jsem na kanapi v kuchyni. Vypadalo to, že v bytě nikdo není. Pokusila jsem se vstát. Šlo to špatně. Opírala jsem se o nábytek a pokoušela jsem se přejít kuchyň a dojít do zadního pokoje…
MŮJ TŘETÍ DEN S OBRNOU
Babička s maminkou mě dali na kočárek- ta potupa!!!- a odvezli mě k doktorovi Gutmanovi, který se jako jeden z mála kolínských Židů vrátil po válce domů. Měla jsem ho ráda. Líbila se mu moje maminka a tak se choval hezky i ke mně.
„Má revma! Zabalte ji do octanu!“
Tak zněl jeho verdikt, nicméně mě poslal ještě pro jistotu do nemocnice k doktorovi Řemenářovi, odborníkovi na nervová onemocnění, který se v té době setkával s obrnou denně. Později se bude hovořit o tomto období hovořit jako o epidemii, která u nás měla na svědomí hodně dětí.
Pan doktor Řemenář mě prohlédl a bylo po revma…
MÉ DALŠÍ DNY S OBRNOU
Nebyly dobré pro mé rodiče. Nebyly dobré pro mě.
Jednu obrovskou výhodu to mělo. Pamatuju si z té doby hodně věcí. Vidím je před sebou. Cítím jejich chuť. Slzy, smutek, samotu, i ten pocit zvláštní výjimečnosti, kdy mě cizí ženy zastavují (nikdy mě nezastavili muži- vždycky to byla starší žena- kráva) a ptají se, copak to máš s nožičkou, holčičko?
Půl roku v Janských Lázních- kam mě už nikdy potom rodiče nedostali. Podruhé jsem se tam vrátila v roce 1999, kousek od sochy Krakonoše jsem se rozbrečela a věděla jsem, že jsem tady naposledy. Už nikdy nechci do Janských Lázní!
Muselo to tam být pro mě strašné. Bylo mi necelých pět let, ukradli mi tam panenku, knihu, některé sestry byly možná bývalé bachařky, jednaly s námi jako s věcmi, které by se měly vyhodit, protože za nic nestojí, byly zlé, vzteklé. Hnusné.
Brečela jsem každou noc.
Když mě rodiče jednou přijeli navštívit a já tmavou chodbou, která tam byla i v roce 1999, utíkala k mamince a ona mě vzala do náruče, cítila jsem z jejich vlasů vůni fialek.
Když odjeli a já zůstala, zase jsem každou noc brečela, ale tentokrát už to nebylo tak strašné. Cítila jsem vůni fialek a věděla jsem, že až příště maminka přijede, odveze si mě domů.
Mluvila jsem o svých pocitech z Janských Lázní s mnoha stejně starými obrnáři a všichni se mnou souhlasili. Měli stejné vzpomínky, stejné zkušenosti. Sestry si netroufaly na děti starší, ale my kolem pěti let, my jsme pro ně byly lehký soupeř a ony to věděly.
Dětská obrna = Akutní poliomyelitis = postpoliosyndrom


fuchsova irena rita
Spisovatelka Irena Fuchsová a její dcera Rita.

V tomtéž věku čtyř až pěti roků jsem po méně nebezpečné, ale taktéž „nemocniční“ nemoci trávil léta v Lázních Kynžvart, o kterých jsem později napsal svou první knihu. Jenže pro mě to byla skutečná zotavení a živoucí krása, zatímco pro Irenu? Hrůza, hrůza, hrůza. A vidíte, přece si namlouvám, že dokážu podobné přeryvy dětství pochopit, a taky Irena má za to, že začala se sněním a pak i psaním, kvůli tomu všemu.

Dodnes se nesmí namáhat a rok co rok si po právu nárokuje lázně, které někteří obrnářům, považte, závidí. Do Janských se ovšem vrátila Irena jen jednou. Roku 1999. Spatřila znovu temnou chodbu, sochu Krakonoše, a lázeňským pobytem se ona, skoro abstinentka, doslova „propila“, a už nikdy se do míst dětských traumat nechce vrátit.
Irena má levé lýtko slabší, chodidlo nikoli zcela v pořádku a palec zakřivený. Když byly Ritě čtyři roky (1987), vzala ji maminka do kina na zahraniční pohádku, jejíž název nechť zůstane hádankou pro čtenáře následujícího rozhovoru, ale je jisté, že se čarodějnice z onoho filmu nemohla na konci zbavit prokletí ptačího pařátu, protože se jí rozbila lahvička se zázračnou tekutinou. „Moje maminka taky neměla vodičku na paleček,“ vykřikla tenkrát Rita.

Ale do Irenina dětství a mládí. Ustát musela taky smrt svého staršího bratra v jeho třiceti letech, načež jí zůstal jen ten mladší. A právě s ním soupeřila o otcovu přízeň již od svých sedmi let, kdy se bratr narodil. Její otec si rád přihnul, ale v holčičce se zprvu zhlížel. Jak se zdá, přešlo ho to se synem. Tatínek Ireny Fuchsové zemřel v roce 1981. A její mladší bratr? Ten časem potkal jistou Slovenku. Získala švagrovou. Té lékaři bohužel našli později na prsu bulku a také ona zemřela (1991). A Irenin bratr, otec dvou chlapců, se už neoženil. (Mimochodem, je to nejspíš jenom náhoda, ale i má partnerka podlehla zhoubné chorobě, taky mně zůstala ratolest a taky já jsem svobodný.)

Irena Fuchsová pracuje celý život jako suflérka, i když začínala v sedmnácti letech jako účetní v Tesle Kolín. Po roce zašla do kolínského divadla a chtěla dělat nápovědu. To nevyšlo, stala se uklízečkou a šatnářkou a dva roky nato, po odchodu dosavadní suflérky do důchodu, začala napovídat. A už nepřestala.

Soubor sice zrušili (1993), ale Irena po roce nastoupila do Činoherního klubu, kde nenapovídá večer při představení, ale pouze při zkouškách od 10 – 14 hodin. O to víc času našla na psaní. Tehdy ji ovšem ještě nenapadlo, že skončí v Obci spisovatelů.

Jak jste, prosím vás, vnímala ten ceremoniál okolo přijetí do Obce?
To, že budu přijata, jsem se dověděla od sekretáře Pavla Weigela v květnu 2014, kdy mi to oznámil na Světě knihy v Holešovicích, a měla jsem tedy čas si zvyknout. To pondělí, 8. prosince, jsme měli schůzi Zastupitelstva města Kolína, tak jsem dala v neděli večer na facebook informaci, že jsem od pana starosty omluvena, protože mě bude Obec přijímat v Senátě za členku. Šokovala mě následná lavina gratulací, které mě zavalily, a důležitost onoho aktu mi došla teprve přes tuto reakci. Ani potom jsem ale nebyla připravena na to, co mě v Senátu čekalo!

Mně to zase tak nebralo, tedy až na Ritu. A bylo tam málo mladých.
Úchvatné, důstojné prostředí. Fascinující ovzduší. V sále seděla jedna nepřehlédnutelná osobnost vedle druhé, Ivoši, a každá vyzařovala osobité fluidum.

No, tak já snad ano.
Vaše fluidum bylo, samozřejmě, jedno z nejvýraznějších!

Dobrá, ale vraťme se do vašeho dětství, Ireno. Vzpomínáte skutečně v tom nejhorším na Janské Lázně?
Byla jsem tam v polovině padesátých let. Později, jako dospělí obrnáři, jsme si se smíchem říkali, že tam tehdy pracovaly sestřičky, které dělaly za války bachařky v koncentrácích. Myslely si, když máme pokroucené tělo, že máme pokroucený i mozek, a podle toho se k nám chovaly. Dodnes na mě ve vodě nesmí nikdo cákat a byla bych schopna se utopit i ve vaně.

Jak to, Ireno?
Protože se neumím potápět. Jedna bachařka nás každý večer ve vaně namydlila, pak nás chytla vzadu za krk, a aby z nás spláchla mýdlo, potopila nás pod vodu.
Nepronásleduje vás nakonec i ve snech? Je to jako z Hitchcocka.
Nepronásleduje mě nikdo, ale nejlépe se mi usíná, když si představuju pohřeb. Pohřeb toho, kdo mi ubližoval a ubližuje. A tenhle sen končí pokaždé stejně.

Pod zemí?
Ne, Ivo. Vyjdu z krematoria - a s chutí si zapálím cigaretu....

A jako spisovatelka doporučujete lidem kouřit?
Proč bych to dělala? (Ivo Fencl si zapaluje.)

Jak jste vlastně začínala v té Tesle Kolín?
Byla to nádherná éra. Bylo mi sedmnáct. Dělala jsem mzdovou účetní na dílně, kde bylo sedmdesát chlapů a osm žen. Už tenkrát jsem psala a byla „jiná“ a chlapi na dílně mou „jinakost“ milovali. Už to bude padesát let, tak snad můžu prozradit, co mi jednou jeden z nich řek. „Ireno, kdyby naše ženy věděly, o čem v noci sníme, stálo by ráno před tvým barákem sedmdesát vlčáků s kufry.“  V knize, “Když řeka tekla pod vodou“ mám z té doby několik povídek.

Píšete však i fejetony do časopisů. V jednom vzpomínáte na tři „své“ babičky“ z divadla v Kolíně...
V roce 1968, kdy jsem tam nastoupila jako uklízečka a šatnářka, jim bylo dohromady cca dvě stě let. Milovaly mě, já milovala je a ty dva roky s nimi byly překrásné.

Zpracujete, Ireno, někdy literárně vlastní deník z let 1971-1975?
Už se stalo. Povídky z té doby, které byly do roku 1989 v šuplíku, jsem dala také do knihy “Když řeka tekla pod ledem“ (2006). V červnu 2013 mi navíc vyšla autobiografická kniha, “Když světlo projde špínou, zůstane čisté“, kde vyprávím o dívce, která se narodila v roce 1950 v Kolíně a celý život tam žije.

Při napovídání v divadle nejspíš nešlo nezúročit zážitky s herci. Zaujalo mě, jak mezi nimi vyzdvihujete inženýra „vejšplechtů“ Nárožného.
Petra si všichni nesmírně vážíme. Máme ho rádi. Je s ním dobře. Někdy přijde na zkoušku neusměvavý, ale za pár minut zjistí, že nás i jeho nenálada dokáže rozesmát, začne se zázračně nabíjet a je po nenáladě.

Copak se Petr Nárožný nikdy neohradí proti vaší pomoci... třeba jako proti slovíčkaření?
To kdysi udělal Ruda Hrušínský. Bylo to při zkouškách hry, Kosmické jaro. Pořád jsem ho opravovala, protože pan režisér Smoček trval na tom, aby se texty jeho hry říkaly přesně, a Ruda to už nevydržel, podíval se na mě a říká, ale no tak, Irenko, přece nebudeme slovíčkařit! Byl výborný! Škoda, že u nás už dlouho nic nehrál.

Jste u divadla celý život. To musí být zážitků, co?
Ano, je. Od mých osmnácti let jsem se setkala u divadla s ledaským a s ledasčím, a i proto jsem napsala několik knih o divadle, nejenom tu první, “Divadelní vejšplechty“, která je věnována právě Petru Nárožnému, a kterou jsem nechtěla vydat, protože mi připadalo, že se chlubím cizím peřím.

Ale vyšla.
Byl to nápad mého prvního nakladatele pana Jana Suchla. Ale po Vejšplechtech (2001) jsem najela na svá Když… a v roce 2002 ,i vyšly hned tři Když…  Kromě Vejšplechtů jsem napsala dva divadelní romány (“Když mě divadlo svléklo do naha“ a “Když nemám, co jsem nechtěla“) a také povídkovou knihu, “Když divadlo sundá masku“.

Takže to byl spisovatel Jan Suchl, kdo z vás udělal spisovatelku?
V roce 2001 mi otevřel cestu k první knize a k sedmnácti dalším. Nabídl mi šestiletou smlouvu, souhlasil, aby mé knihy začínaly na Když..., dal mi absolutní volnost, v jakém pořadí budou mé knihy vycházet (v roce 2001 jsem totiž měla v počítači materiál minimálně na osm knih), a když jsem se ho na začátku naší spolupráce ptala, jestli si chce přečíst rukopis, řekl: „A proč, paní Fuchsová? Vy jste hotová spisovatelka, přečtu si to, až to vyjde.“
Nicméně po šesti letech jsem od něho odešla, a s mým druhým nakladatelem, Bronisławem Ondrászkem, který mé knihy vydává od roku 2008, jsem žádnou smlouvu neuzavřela. Nechci se vázat. Chci být volná.

Vraťme se ještě k vaší rodině. Čemu vlastně podlehl váš třicetiletý bratr?
V jeho osmnácti letech ho jedna z našich tet, zásobovala Fenmetrazinem. Kája dokázal při divokém tanci na prvních kolínských diskotékách, do sebe nasypat celou tubu. Zničil si tehdy játra, a vědomě a systematicky si je alkoholem ničil dál, až v roce 1979 zemřel. Hádali jsme se do krve, jednou jsem po něm hodila nůžky a ty se mu zabodly do lýtka, ale naše hádky skončily, když mi bylo patnáct a Kája zjistil, že se o mě začínají zajímat jeho kamarádi, čehož dokázal využít ve svůj prospěch.

Jak?
Nechal si od nich platit piva a pak je zval k nám na návštěvu.

A o sedm let mladší bratr František?
S ním jsme se věkově míjeli a potkali se až v jeho osmnácti, kdy mi začal vypravovat o své Olince, a když jsem se ptala, jak Olinka vypadá, řekl: „Je krásná jako ty.“

Je to jenom náhoda, že má vaše nejlepší kamarádka svátek právě na bratrovy narozeniny?
Náhoda. S Jolanou jsme se poznaly v roce 2006 v klimkovických lázních, pak jsme si celý rok mailovaly a občas i volaly, a 15. září 2007, na její svátek, jsem Františkovi dopoledne popřála k jeho padesátinám a pak jsem jela do Prahy, kde na mě Jolana čekala na nádraží. Šla jsem k ní a cítila, že ji strašně chci obejmout. A tak jsme se objaly. Setkání proběhlo ve zvláštním oparu souznění, a když jsem večer přijela do Kolína, napsala jsem Jolaně o svých pocitech mail, který jsem ukončila tím, že jsem vždycky chtěla mít sestru. A Jolana mi odepsala: „Tak dobrou noc, sestřičko.“ Od tohoto okamžiku jsem měla sestru a několik let si ji užívala.

Svého času jste vystoupila ve známém pořadu Jana Krause. S Jiřím Paroubkem. Nezklamal vás pozdějším rozvodem?
Zklamal. Byl pozvaný do pořadu, Uvolněte se, prosím! (17. 6. 2005) jako čerstvý premiér. V průběhu pořadu jsem se ho zeptala, jestli by mě nehodil na Masaryčku. Řekl, že ano, a opravdu mě tam svým služebním autem odvezl.

Jaký byl za volantem?
Neřídil. Seděli jsme vzadu a mluvili jsme o jeho ženě. Řekla jsme mu, že jsem ocenila, jak zvedla bulvárem hozenou rukavici, když ji tajně vyfotografovali při venčení psa a fotky otiskli. A ona se nedala a nafotila nádherné fotografie pro Magazín MF DNES. Pan Paroubek tuhle chválu slyšel rád, to na něm bylo vidět, a řekl mi, že jí to vyřídí. „Říkám jí, že na těch fotografiích vypadá jako svoje dcera,“ dodal s úsměvem. A za nějakou dobu se rozváděl. Osobně si myslím, (i když se mohu mýlit), že kdyby byl nevěrný Paroubek - elektrikář, nerozvedl by se. Nevěrnému Paroubkovi - premiérovi, nic jiného nezbývalo.

Cíleně prý, Ireno, píšete od roku 1984, kdy byl vaší dceři Ritě teprve rok. A právě rok. Opět je to jenom náhoda, že jste dosud vydala stejný počet titulů, jako je dnes vaší dceři let?
Je to opět jenom náhoda. Souběžně s novými tituly jsem postupně uváděla na trh i druhá vydání některých svých knih a ztratila o jejich počtu přehled, ale když jsem zjara 2013 připravovala zadní obálku knihy, “Když světlo projde špínou, zůstane čisté“, pořád jsem se nemohla dopočítat, až jsem zjistila, že právě tato má stěžejní kniha je třicátá. Když v červnu vyšla, neměla jsem chuť do ničeho dalšího, ale měla jsem rozpracovanou knihu pro děti, na kterou jsem se moc těšila, a ta tedy vyšla jako moje jednatřicátá, v červenci 2014, měsíc před jednatřicátými narozeninami Rity.

Rita se, předpokládám, jmenuje po Ritě Hayworthové, někdejším idolu známém i z povídky Stephena Kinga a její adaptace, nejúspěšnějšího filmu na Filmové databázi Vykoupení z věznice Shawshank.
Nejmenuje. Když jsme vybírali s panem Fuchsem jména (v knížce Jak se bude jmenovat?), navrhl Markétu. Odmítla jsem, protože kdysi s jistou Markétou chodil, a shodli jsme se na Petře. Při nečekaně rychlé cestě do porodnice, jsem se rozhodla, že Petru nechci, a vystresovaný pan Fuchs se zmohl na jediné. „A co tedy chceš?“ Jméno Markéta měla více možností. Margarita, Rita… „Chci Ritu,“ řekla jsem rozhodně. „Když to bude holčička, bude to Rita.“

Taky váš syn z prvního manželství projevil literární talent, i když nemá možná disciplínu či motivaci. Neporadíte mu?
Filip nepotřebuje rady. Když se mě na něho na besedách ptají, říkám, že je to český Charles Bukowski. Píše úžasně. Nesahám mu po paty. Ale nechce vydávat. Nechce systematicky psát. S naší jedinou společnou knihou souhlasil jenom proto, že jsem ji podbízivě nazvala, “Když syn píše líp než máma“.

A jaký byl osud vaší jediné, zato však úspěšné hry Perníková chaloupka č. p. 049 (1989)?
Smutný. Premiéra byla v kolínském divadle v září 1989. A protože to byla současná hra o vztazích v rodině, přežila Listopad. Hrála se před vyprodaným hledištěm v Kolíně i na zájezdech až do června 1990. Pak byly divadelní prázdniny a po prázdninách stačil jeden pohled a bylo mi to jasné.  Součástí scény byla totiž zadní polovina trabanta, se kterou kulisáci během představení „přijeli“ na jeviště, aby ke konci zase „odjeli“. A já po prázdninách uviděla tu půlku trabanta vyhozenou na divadelním dvoře, a bylo mi jasné, že moje hra „dohrála“, i když je na ni vyprodáno. A bylo mi i jasné, proč. Obyčejná suflérka měla na svoji obyčejnou hru pořád vyprodáno, zatímco na hry, do té doby zakázaných autorů, diváci příliš nechodili.

Nemáte, Ireno, i herecký potenciál?
V Činoherním klubu občas, když chybí herci, čtu při zkouškách jejich role. A když jsem jednou četla text za nemocnou kolegyni, zeptal se mě druhý den režisér Martin Čičvák, proč vlastně nehraju. Že mám strašně zajímavý hlas. Odpověděla jsem mu, že mám nohu po obrně, a on na to, že bych mohla na jevišti sedět. Tak jsem mu řekla, že hrát nechci, ale kdybych neměla nemocnou nohu, že bych byla nejlepší herečka v Činoherním klubu.
Ale vážně. Před lety jsem namlouvala sponzorsky své knihy pro nevidomé a na besedě v Mladé Boleslavi mi udělala poklonu jedna nevidomá posluchačka, když mi přede všemi řekla: „Vy jste to tak krásně namluvila, paní Fuchsová! Kam se na vás hrabou herečky!“
Obrovský úspěch měla i moje nedělní Dobrá rána, která jsem uváděla v letech 2012-2013 na ČRo2. Po každém vysílání mi chodilo cca 400 e-mailů a kolem sedmdesáti dopisů a dodnes mi posluchači píší a ptají se mě na besedách, kdy se do vysílání vrátím. A já odpovídám - na mně to nezávisí.

A ještě jsem se vás chtěl zeptat, jaký máte vztah k hudbě a k výtvarnému umění?
Pudový. Nechám hudbu či obraz působit na moje smysly.

Chápete se, Ireno, také jako autorka občas eroticky odvázanější?
Ne. Spolupracovala jsem dlouhá léta s Nei-Reportem, a když mi jednou redaktor řekl, že jsem se v povídce, kterou jsem mu odevzdala, „odvázala“, nechápala jsem v čem. Ta povídka mi totiž nepřišla „odvázaná“. Když mi dámy na besedách občas vytýkají, že píšu sprostě, vysvětlím jim názorně, jak nemají pravdu. „Jestliže píšu o domácím tyranovi, tak nemohu napsat, že své ženě řekne: Miláčku, nastav mi, prosím tě, tvářičku a já tě malinko uhodím. Pokud píšu o tyranovi, musím napsat, co to zakomplexované hovado zařve. Takže nikoli já, ale domácí tyran je sprostý.“

Na vaše knihy existují pořadníky a knihovny vás nadšeně zvou na besedy. Nakolik vás to postrkává k dalšímu psaní?
Spisovatel je většinou sám, vždyť to znáte, Ivo. Píšeme do zdi. Pro mě jsou besedy živou vodou a důkazem, že mě čtenáři rádi čtou, a proto mě knihovny na besedy zvou.

Na stovky besed?
Od roku 2003 mám za sebou asi tři stovky besed v knihovnách, na školách, v domovech důchodců, zvou si mě nevidomí, Svaz žen, tělesně postižení, různé spolky a organizace, lázně... Přesný počet svých besed už nedám nikdy dohromady.
Například žáci páté třídy v Tišnově, mě 30. listopadu 2011, doslova postrčili k napsání té mé první dětské knihy, která se jmenuje „Mikuš, Julie, Josef, Katka, Petr, Klárka, Karel, Irena, Hana, Rudolf, Marie, Alenka, Ladislav, David, Adélka.“

Závěrem se vás už jen zeptám, Ireno, zda se vás někdy dotkl nějaký literární kritik?
Nedotkl. Nikdy. Bohužel nejsem mladá. Kdybych byla mladá, určitě by se mě nějaký literární kritik dotkl a možná ne jeden. A možná ne jednou. Určitě by pak napsal na mé knihy kritiku a možná, ne jednu. Dobrou nebo špatnou, podle toho, jak intenzivní by naše dotýkání bylo.