Jistota skal je poutavé a působivé dílo, které zkoumá lidské duše vystavené osamění, jednotvárnosti všedních dnů, drsnému životu v horách, obyčejné ubohosti i strachu z cizího a neznámého. Jérôme Bonnetto nám ve svém silném poetickém textu ukazuje, jak je myšlení lidí omezené, jejich sny nevyzpytatelné a jejich šílenství bezbřehé.
Ségurian, vesnice v horách, čtyři sta obyvatel, lovci, tradice. Do tohoto odlehlého a kouzelného kraje přichází Guillaume Levasseur, odhodlaný mladý muž plný ideálů, který se rozhodne, že tu bude chovat ovce. Tady, v místech, kde vládne a rozhoduje příroda. Vesničané na něj hledí s nedůvěrou, Guillaume se však nenechá odradit, postaví ovčín a začne tu nový život.
Jeho stádo se ale pase na území, kde se odpradávna loví divočáci. Spory na sebe nenechají dlouho čekat. Vyvolají napětí, z napětí vzejde pronásledování a to přeroste v násilí.
Jérôme Bonnetto (*1977)
Pochází z Nice. Studoval matematiku a literární vědu. Protože obdivoval českou kinematografii, hudbu a literaturu, přestěhoval se roku 2008 do Prahy. Působil jako učitel francouzštiny v bilingvní sekci Gymnázia Jana Nerudy a později ve Francouzském lyceu.
Ve Francii vydal sbírku básní (Le Livre de brouillon), knihu fototextů (Photobiographies, ve spolupráci s Claire Legendre) a čtyři romány. Vedle Jistoty skal, jež je inspirovaná skutečnou událostí, mu letos v nakladatelství Inculte vyšel další román (Le Silence des carpes), který pojal jako poctu české kultuře.
Jistota skal / Jérôme Bonnetto / Přeložila Magdalena Královcová / Original title: La certitude des pierres / Vydal www.dauphin.cz 2021
Ukázka:
Bylo brzké ráno, ještě příliš brzké, ale nahoře v horách už šustilo listí. Kroky rozdupávaly úsvit a linul se z nich zápach gumy a nafialovělého prachu. Vesnice se ke spánku uložila pozdě, ale teď, pod dvěma kostelními věžemi, konečně tvrdě spala.
Světové dějiny by mohly začít tady. Mohli bychom se procházet po neobjevených cestách lemovaných zapomněním, využít toho panenského jitra k přemýšlení nad životem a začít znovu od nuly, založit nový řád, novou republiku, plánovat budoucnost uprostřed jistoty skal a pokojného ticha rostlin, vrátit se k podstatě, jednoduše se radovat z iluze, že jsme prvními lidmi na světě, a opájet se pocitem, že ten svět je náš. Mohli bychom vylézt na svah a do dutin stoletých stromů zašeptat několik veršů nebo si zanotovat prastaré písně o běhu času a střídání ročních období a přitom naznačit pár kroků pohanského tance. Mohli bychom si k nosu přitisknout tymián a vdechovat jeho vůni, vdechovat ji plnými doušky, až by se nám z toho roztočila hlava a měli bychom pocit, že ztrácíme sami sebe.
Ale tady a teď, v hodině otupělého vědomí, někdo kráčí a ostří si obětní nůž.Bylo to kulaté číslo a vlci počítat neumějí.
To krveprolití se nedá popsat. Přímo před posuvnými plechovými vraty ovčína leželo v řadě deset zkrvavených ovcí.
Pastýř ve svém nitru zpíval stejně žalostně jako matky nad mrtvými těly svých dětí. Byl to improvizovaný zpěv duše – hluboký a hrdelní. A ruce, ty, které odhalují pravdu o člověku, jsou v těch chvílích najednou bezradné, máchají do prázdna, vzpínají se k nebi a bijí v prsa nebo do spánků.
Plakal tiše, aniž by svraštil obočí. Slzy padaly na mrtvé ovce a ředily jejich krev.
Desetkrát po sobě opakoval pastýř ty stejné pohyby. Mechanicky, jako když zhrzený milenec uklízí a narovnává polštáře. Guillaume vlastně napodoboval to, co dělal každý den, zvedal těžké věci a přemisťoval je, jako by se snažil popřít křiklavou červeň skutečnosti, která se před ním rozkládala.
Býval by to měl všechno vyfotit, zavolat znalce a policii, ale pro něj už to skončilo. Bylo pozdě. Zabité ovce nanosil na hromadu a chystal se je zapálit.
V pastýřových gestech bylo něco ušlechtilého a něžně a dojemně pomalého, jako když se v polském filmu uprostřed zimy pod dveřmi prosmýkne pár táhlých flétnových tónů. Bylo by hezké, kdyby mu někdo poklepal na rameno a objal ho, nebo se k jeho nářku aspoň přidal další hlas, ale Guillaume byl se svými zkrvavenými ovcemi sám.
Vítr se ztrácel mezi listy a větvovím, a když se znovu objevil, zvláštně voněl po vápenci a blátě a slunce zatím postupně zkracovalo pastýřův stín.
Byl sám se svou bolestí a okolní hory se nad ním zavíraly jako šperkovnice. Staly se teď visutým divadlem, drsnou scénou bez opony, krásnou, když je zrovna v květu, opravdovou díky ostrým obrysům skal a hrdou skrze svůj lhostejný postoj k neštěstí.
Něco tím skončilo.
Polil těla benzinem a ucítil hnědý, štiplavý zápach. V očích se mu sotva mihnul nepatrný stín.
Mezitím Lucien, nejstarší z lovců, vyprávěl Josephovi, jak sám vyzrál na tři Němce, o kterých už pak nikdo neslyšel.
Nikdy o tom nikomu neřekl, ani své manželce.
Vyprávěl, jak čekal na rozkaz, ucho horečnatě přilepené k rádiu, a když pak konečně přišel, bylo to, jako když se zjeví Kristus za bílého dne: „Prasata přišla o ocas.“
Lucien se v roli vypravěče patřičně vyžíval v různých odbočkách a podrobnostech a jeho líčení postupně nabývalo přímo epické šíře (například dlouze popisoval, jak vysoká byla sněhová pokrývka v nadmořské výšce dvou tisíc metrů – „až sem“, a ukázal přitom někam hned pod úroveň svých genitálií) – která se nakonec úplně rozplynula do jakéhosi mlhavého mýtu (jednou, v noci, vidí generála de Gaulla, jak mu klepe na rameno a třesoucím se hlasem mu děkuje, a pak se probudil s metálem připjatým na hrudi). Celé to vykládal se špatně skrývanou pýchou a své vyprávění uzavřel neopomenutelným vylíčením strachu, který ho přepadl v okamžiku, kdy měl vystřelit, byla to naprosto přirozená reakce, kterou nakonec rychle přebila naléhavost svěřeného úkolu, a potom i pocit štěstí z toho, že mohl prokázat službu své vlasti. Země se přece musela osvobodit od okupantů.
