Velmi zajímavý a dobrodružný příběh Jamese Hiltona z Tibetu, ve kterém rozebírá západní způsob života v kontrastu s tibetskou staletou společnosti, ukrytou před světem hluboko v horách Himalaje.
Skupina čtyř lidí v rychlosti opouští Indii v malém letadle, avšak místo do bezpečí letí vstříc neznámému osudu.
Při nouzovém přistání v Himálaji jejich pilot-únosce zahyne a oni se ocitnou v zoufalé situaci. Kam až oko dohlédne, prostírá se jen zasněžená planina se štíty hor. Spásu jim přinese skupinka mnichů, která zdánlivě náhodou prochází planinou. Odvádí je sebou do kláštera ukrytého v překrásném údolí.
Nikdo z čtveřice ale netuší, že modravě zasněný svět bájného Šangri-La, ráj na zemi, kde mohou být věčně mladí, se změní v rajské vězení. Lámové Šangri-La věří, že lidské utrpení lze odstranit jedině tak, že v sobě potlačíme touhu žít, touhu po rozkoši a ulpívání na životě, a snaží se dosáhnout stavu naprosté lhostejnosti k životu - nirvány.
Conway a jeho přátelé se mohou těšit ze všech duchovních požitků, ale pod jednou podmínkou: musí zpřetrhat svazky z vnějším světem.
Toto tiše zasněné, zduchovnělé prostředí, v němž se lidé proměňují v jakési šeptající stíny, vnímá každý ze čtyř unesených jinak.
Zatímco Conway vstřebává moudrou, nad marnost světa povznesenou filozofii lámaserie a Šangri-La je pro něho dlouho hledaným vysvobozením, pociťuje Mallinson především její diktaturu, neboť považuje Šangri-La za kruté vězení a odmítá se přizpůsobit. Tento mladý muž potká v klášteře Číňanku Lo-Tsen, členku císařské rodiny Mandžu, kterou tam před sto padesáti lety přivedli jako osmnáctiletou dívku a jež stále nevypadá ani o den starší. Mallinson se do ní vášnivě zamiluje, a přestože jsou v ráji, rozhodnou se milenci utéct. Neobejdou se bez Conwayovy pomoci, ten se musí rozhodnout - zda bude žít ve věčném ráji, nebo pomůže upřímné lásce, podle něho nesmyslné a beznadějné.
Událost, která autora inspirovala:
Z oblasti Tibetu je znám případ čínského doktora Li, který obdržel od čínského císaře uznání za dlouhověkost při příležitosti oslavy svých 150ti let. Doktor Li se údajně narodil v roce 1777 a zemřel v roce 1933. Na základě této skutečnosti napsal James Hilton v roce 1934 tuto knihu.
Výpisky z knihy Ztraceny obzor, James Hilton (9. září 1900 – 20. prosince 1954)
Viděl jsem, jak všechny národy sílí, ale ne v moudrosti, ale v nízkých vášních a touze po ničení. Viděl jsem, jak sílí moc jejich strojů, až se jediný ozbrojený muž vyrovnal celému vojsku. Zjevila se mi doba, kdy lidé, opilí svou zručností ve vraždění, tak běsnili po celém světě, že každá kniha a každý poklad byly odsouzeny k záhubě. Ta vize byla tak jasná a silná, že jsem se rozhodl shromáždit co nejvíce výtvorů krásy a kultury a ochránit je před zkázou, ke které svět spěje.
------------------------------
Upřímně řečeno, Otče, prodloužená budoucnost mě neláká. Musela by mít smysl. Občas pochybuji, že život sám má smysl. Je-li to tak, byl by prodloužený život ještě nesmyslnější. Pro delší život bych potřeboval mnohem pádnější důvod.
------------------------------
Podívej se na dnešní svět. Existuje něco ubožejšího? Kolik je v něm šílenství a slepoty, jak nerozumně je řízen.
Ženoucí se masa zmateného lidstva do sebe zbrkle naráží, poháněna orgiemi chtivosti a brutality.
Jednou musí nadejít čas, příteli, kdy tyto orgie skončí. Kdy brutalita a touha po moci... zahynou svým vlastním mečem.
Protože až ten den nadejde, svět bude muset hledat nový život, založený na jednoduchém pravidle:
Buï laskavý.
Až přijde ten den, věříme, že se bratrská láska z Shangri-La, rozšíří se po celém světě.
Ano, synu, až se silní požerou navzájem, lidská etika konečně dojde naplnění a a pokorní obdrží zemi.
------------------------------
„Tibeťané jsou moc divní. Věří prý, že pochází z opic.“
„To je od nich ohromně chytré.“
„Ne, ne, kdepak, to u nich není moderní názor. Věří tomu už sta a sta let – je to jedna z jejich pověr.“
------------------------------
Řídký vzduch působí na lidi různě. Conway mu například přičítal tu kombinaci duševní svěžesti a fyzické netečnosti, která nebyla nepříjemná. Vskutku vdechoval ten čistý studený vzduch s vyslovenými záchvaty spokojenosti. Jejich situace byla nepochybně děsivá, ale Conway se právě teď nedokázal bouřit proti něčemu, co probíhalo s tak zřejmým záměrem a co tak upoutalo jeho zájem.A jak zíral na ten skvostný horský masiv, měl taky najednou blažený pocit zadostiučinění, že na zemi stále ještě zůstávají taková místa – odlehlá, nedostupná a dosud bez lidí. Ledové hradby karákóramské se teď ještě nápadněji než kdy jindy odrážely od severní oblohy, která se zbarvila myší šedí a nevěstila nic dobrého; štíty se mrazivě třpytily; byly svrchovaně majestátní, udržovaly si vznešený odstup a jejich naprostá anonymita měla svou důstojnost. Těch několik set metrů, o něž jsou nižší než známí giganti, je snad provždy ochrání před horolezeckými výpravami; nabízejí méně lákavé svody lovcům rekordů. Conway byl pravý opak takových jedinců; západní uctívání superlativů mu připadalo vulgární a heslo „co nejvíc pro nejvyšší cíle“ pokládal za méně rozumné a snad banálnější než výzvu „hodně pro vysoké cíle“. Vpravdě nestál o přemrštěné soutěžení a bezúčelná hrdinství mu šla na nervy.
Zatímco nad tou scenérií dále rozjímal, snesl se soumrak, zaplavující hlubiny hustým sametovým šerem, které se jako nějaké barvivo rozlévalo výš a výš. Pak celé horské pásmo, teď už mnohem bližší, zbělelo novým jasem: to vyplul úplněk a postupně se jako nějaký nebeský lampář dotkl každého štítu, až se celý dlouhý horizont na modročerném nebi rozjiskřil.
------------------------------
„Já měl dojem, když jsem sem došel, že je to ta nejodlehlejší samota, jakou jsem kdy spatřil. Tady by izolovaná kultura mohla vzkvétat bez nákazy z vnějšího světa.“
„Bez nákazy, říkáte?“
„Užívám toho výrazu vzhledem k tanečním orchestrům, kinům, reklamám nad střechami domů a podobným věcem. Vaše instalatérské vybavení je nejmodernější, jaké lze získat – a to je podle mého mínění to jediné spolehlivé dobrodiní, jaké může Východ převzít od Západu. Často si myslím, že Římané měli veliké štěstí – jejich civilizace dospěla až k lázním s horkou vodou a přitom ani nezavadila o fatální vědomosti z mechanizace.“
------------------------------
„Neukážete nám lámy při práci?“
„Ke své veliké lítosti musím říci, že to je nemožné. Lámy nemohou nikdy – či bych snad měl dodat jen velmi zřídka – spatřit ti, kteří dosud nedosáhli jejich hodnosti.“
„Co vlastně lámové dělají?“ zeptala se.
„Oddávají se rozjímání, madam, a hledání moudrosti.“
„Ale to přece neznamená, že něco dělají.“
„Pak tedy, madam, nedělají nic.“
------------------------------
V jednom křesle seděla drobná, bledá a vrásčitá postava, znehybnělá v hlubokých stínech a vzbuzující dojem jakéhosi zašlého starodávného šerosvitného portrétu. Kdyby existovalo něco takového jako živoucí bytost vytržená z reality, pak to byla tato bytost.
„Mám špatný zrak, ale věřte mi, že jsem schopen vidět vás v duchu stejně dobře jako očima.
------------------------------
„Každá krása na světě je vydána na milost a nemilost těch, kdo si jí neumějí vážit. Je to křehká věc, která může žít jenom tam, kde jsou křehké věci milovány.“
