Ahmadou Kourouma napsal originální, výjimečnou a hlavně nadčasovou knihu. Popisuje Afriku očima 12letého dětského sirotka Birahimy z kmene Malinké, kterému vyvraždí rodinu a který se se vydává na pouť za tetou do Libérie. Cestou se dostává do různých situací a stává se dětským vojákem, je svědkem všech ukrutností, vražd amorálního chování, které si ve válkách lze představit. Zde navíc o to krutějšímu, že ho provádí i děti.
Kourouma svérazným popisuje africkou kulturu a způsob uvažování o životě a smrti, které je v Evropě pro naprostou většinu nepochopitelný.
V dnešní době je román o to víc aktuální, protože podobné děti a mládež i dospělí, jejichž příběhy popisuje, čím dál častěji vidíme přímo v Eropě a jsme oprávněně zděšeni. Jen vzpomeňte Ceutu v Maroku, naprosto barbarský úutok na hranici, chování migrantů v jižní Itálii či Španělsku. Po přečetení románu vám bude mnohem víc jasnější, proč tomu tak je.
Román Alláh není povinen (Allah n'est pas obligé) mrazí svoji autentičností, anglickým humorem a čtenářsky přitažlivým vyprávěním. Faforo! Gnamokodé!
Velmi se povedlo i audio, uvedené i na Vltavě.
Vynikající přednes Aleše Procházky. Překlad: Petr Komers / Připravila: Jovanka Šotolová / Režie: Vlado Rusko
Ukázka z knihy...
Šli jsme (my, to znamená kulhavý bandita, rozmnožovatel bankovek a muslimský fetišér, a já, Birahima, dítě ulice bez bázně a hany, the small-soldier) k jihu, když jsme potkali našeho přítele Sekoua, jak jde s balíkem na hlavě naopak z jihu na sever. Rozešli jsme se v Niangbu a ani jsme se nerozloučili. Když se Ďulové potkají v liberijském lese, zdraví se a zdraví, takže jsme i my řadili kilometrové pozdravy. A na samém konci pozdravů přišel Sekou s něčím úžasným. Všichni lidi v celém vesmíru už měli po krk koukání na to, jak se domorodí černí afričtí negři v Libérii podřezávají jako divá zvěř, zpitá krví.
Celý svět už měl po krk koukání na to, jak se arcibanditi, co si rozdělili Libérii, dopouštějí zvěrstev. (Zvěrstvo znamená strašný zločin.) Lidi ve světě už banditům nechtěli dovolit, aby v tom pokračovali. Státy se obrátily na OSN a OSN požádalo ECOWAS (Společenství států západní Afriky), aby zasáhlo. A ECOWAS požádalo Nigérii, aby v Libérii provedla humanitární zásah. (Humanitární zásah je právo udělené státům, aby poslaly vojáky do jiného státu zabíjet nevinné chudáky odtamtud, v jejich vlastní vesnici, v jejich vlastní chýši, na jejich vlastní rohoži.)
A Nigérie, nejlidnatější země v Africe, která má spoustu vojáků a neví, co si s nimi počít, poslala do Libérie svůj přebytek vojáků s právem pobíjet nevinné civilní obyvatele a vůbec kdekoho. Vojenským jednotkám z Nigérie se taky říká zásahové jednotky ECOMOG. A jednotky ECOMOG teď působí všude v Libérii, a dokonce i v Sieře Leone, kde ve jménu humanitárního zásahu pobíjejí lidi, jak se jim zachce. Říká se, že se tak vložili mezi soupeřící skupiny.
