Oscar Wilde vykreslil Obraz Doriana Graye jako zrcadlo našeho bláznivého světa

Hlavním hrdinou geniálního příběhu je osiřelý mladý muž, Dorian Gray. Díky jeho mimořádné kráse si ho všimne malíř Basil Hallward. Je jím zcela okouzlen (i pro jeho ušlechtilost a nevinnost) a rozhodne se jeho mladost zvěčnit na plátně.

Tak začíná příběh, který Wilda proslavil po celém světě. Skrze Basila se Dorian seznamuje s lordem Henrym, člověkem cynickým a požitkářským, který v něm probudí touhu po věčném mládí. Dorian pak před svým portrétem pronáší troufalé přání: „Kdybych tak já mohl zůstat věčně mladý a stárnul by jen ten obraz! Za to - za to bych dal všecko! Ano, na celém světě není pranic, co bych za to nedal. Dal bych za to svou vlastní duši."

Také podivné teorie lorda Henryho o životě mu vrtají hlavou a probouzí v něm zvědavost.
V divadle, kam náhodou jednoho večera Dorian zavítá, se seznamuje se sedmnáctiletou herečkou Sibylou Vaneovou. Zamiluje se do ní, zasnoubí se a hodlá ji představit Basilovi a Harrymu, jenže její představení toho večera skončí fiaskem. Sibyla je zcela oddána Dorianovi a nedokáže předstírat lásku na jevišti, když miluje doopravdy. Dorian je zklamaný jejím výkonem a opustí ji se slovy, že je mezi nimi konec. Později si uvědomuje, že nikdy nemiloval Sibylu, ale jen její role. Po příchodu domů zaznamenává na svém portrétu první změnu - krutý úsměv. Má výčitky svědomí a je rozhodnutý se za Sibylou druhého dne vypravit, omluvit se jí a vzít si ji za ženu. Ráno se však dozvídá, že Sibyla spáchala sebevraždu. Dorian je zoufalý, nicméně lord Henry ho uklidní, rozptýlí, a on se přes smrt, kterou zavinil svou bezohledností, přenese s nečekaně lehkým srdcem. Na obraz se však už nemůže dívat a nechá ho odnést do podkroví, aby ho nikdo nemohl spatřit. Basil by si ho rád vypůjčil na svou výstavu, neboť je to jeho nejpovedenější dílo, ale Dorian ho rezolutně odmítne.

Postupně se začíná oddávat hříchu, milostným pletkám a drogám, ale následky nenese on, nýbrž jeho podobizna bezpečně schovaná za zamčenými dveřmi.
Všechno, co se odehrává v Dorianově duši, se promítá do obrazu. Ten stárne, oškliví a chátrá. Dorian sleduje tuto skutečnost se zvláštním zaujetím.



Jednoho dne přichází na návštěvu Basil, který odjíždí do Paříže a před odjezdem ještě toužil mluvit s Dorianem. Slyšel o něm příšerné věci, kterým se zdráhá uvěřit a touží po vysvětlení. Dorian mu odkryje obraz. Basil je zděšen, vyčítá Dorianovi jeho chování a prosí ho, aby se modlil za odpuštění, neboť ještě není pozdě. Dorian je rozezlený Basilovou opovážlivostí a v záchvatu vzteku ho zabije. Po činu má výčitky svědomí, ale už je tak zkažený, že dokáže uvažovat chladnokrevně, a za pomoci vydírání dávného přátele se těla zbaví. Pronásledují ho však děsivé myšlenky.

Po čase jen o vlásek unikne smrti, když ho vypátrá Sibylin bratr, který ji touží pomstít. Dorian však stále i přes četné prohřešky vypadá díky obrazu jako mladý chlapec, a to útočníka zmate. Později se ho Sibylin bratr sice snaží znovu dopadnout, ale nešťastnou náhodou je zastřelen na honu.

Dorian dostává strach ze svého skonu a touží se polepšit, ale jeho snaha je jen určitým druhem rozmaru a jediný dobrý skutek, který vykoná, učiní za účelem experimentu.
Je přespříliš sobecký a zkažený, než aby byl schopen ušlechtilosti. Vinu za to, co se z něj stalo, dává Basilovi. Jediné východisko ze své situace vidí ve zničení obrazu. Naivně se domnívá, že tak sprovodí ze světa důkaz o prohnilosti vlastní duše. Probodnutím obrazu však zabije sám sebe, svou skutečnou duši. Služebnictvo nalezne pod krásným obrazem svého pána starého, odporného, s nožem v hrudi.

Není nic takového jako morální nebo nemorální kniha. Knihy jsou buď dobře napsány, nebo špatně napsány.
Lze odpustit člověku, když dělá něco užitečného, pokud se tomu neobdivuje.
Když dělá člověk něco neužitečného, lze ho omluvit jen tehdy, když se tomu nesmírně obdivuje.
Veškeré umění je zcela neužitečné.

„... na světě je jen jedno horší, než když se o člověku moc mluví, a to, když se o něm nemluví vůbec.“ - lord Henry Wotton
„Přátele si vybírám pro jejich dobrý vzhled, pouhé známé pro jejich dobrý charakter a nepřátele pro jejich dobrý mozek. Člověk nemůže být nikdy dost opatrný ve volbě svých nepřátel.“ - lord Henry Wotton

„... nikdo z nás nesnáší lidi, kteří mají stejné chyby jako my.“ - lord Henry Wotton

„... duch má beze sporu delší trvání než krása. Tím také lze vysvětlit, proč se tolik namáháme být tak přehnaně vzdělaní. V tom zuřivém boji o pouhé bytí toužíme mít v sobě něco, co nepomíjí, a proto si plníme hlavu veteší a fakty a bláhově doufáme, že tak se tu udržíme. Dokonale poučený člověk - to je moderní ideál.“ - lord Henry Wotton

„... ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši.“ - lord Henry Wotton

„... člověk má dneska ze sebe strach. Zapomněl na nejvyšší ze všech povinností, na povinnost k sobě samému. Je ovšem dobročinný; sytí hladové a odívá žebráky. Ale jeho vlastní duše je lačná a nahá. Z našeho pokolení vymizela odvaha. Možná, že jsme ji ani nikdy doopravdy neměli. Hrůza ze společnosti, což je základ mravnosti, a hrůza z Boha, což je tajemství náboženství, - to dvojí nás ovládá.“ - lord Henry Wotton

„To, že jsme potlačili přirozenost divochů, má svou tragickou dohru v našem vlastním sebezapírání, které maří naše životy. Jsme trestáni za svá odříkání.“ - lord Henry Wotton

„Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je vzdát se mu.“ - lord Henry Wotton

Pouhá slova! Jak ta jsou strašlivá! Jak jsou jasná, živoucí a krutá! Není před nimi úniku... Je něco skutečnějšího než slova?

„Duši dovedou vyléčit jenom smysly, zrovna tak jako smysly dovede vyléčit jenom duše.“ - lord Henry Wotton

„Víte víc, než si myslíte, ale víte míň, než si přejete vědět.“ - lord Henry Wotton Dorianovi

„Jen mělcí lidé neposuzují podle vzhledu. Skutečné tajemství života je v tom, co vidíme, ne v tom, co nevidíme...“ - lord Henry Wotton

„Žijte! Žijte ten báječný život, který v sobě máte! Hleďte, ať o nic nepřijdete.“ - lord Henry Wotton Dorianovi

„Hned, jak jsem se s vámi setkal, viděl jsem, že si vůbec neuvědomujete, co vlastně jste, čím byste vlastně mohl být.“ - lord Henry Wotton Dorianovi.

„Zvrhneme se v ohyzdné panáky, pronásledované vzpomínkami na vášně, z kterých jsme měli příliš velký strach, a na znamenitá pokušení, jimž jsme neměli odvahu se vzdát. Mládí! Nic na světě nemá cenu, jenom mládí.“ - lord Henry Wotton

„Ženy zkazí každý milostný románek tím, že se snaží, aby trval provždycky... Mezi rozmarem a láskou na celý život je jen jediný rozdíl: že rozmar trvá o trochu déle.“ - lord Henry Wotton

„Já vím, teď to vím, že když člověk přijde o svůj pěkný vzhled, ať už záleží v čemkoli, přijde o všecko.“ - Dorian Gray

„Žárlím na všecko, co má krásu, která neumírá. Žárlím na ten portrét, který jste mi namaloval. Proč ten si uchová to, co já musím ztratit? Každičký prchající okamžik mne o něco obírá a jemu něco dává.“ - Dorian Gray Basilovi

„Zbožňuji prostinké požitky. Jsou posledním útočištěm složitých povah.“ - lord Henry Wotton

„Člověk je všechno možné, jenom ne rozumová bytost.“ - lord Henry Wotton

„Jediný barvitý prvek, který zbývá v moderním životě, je hřích.“ - lord Henry Wotton

„S tou věrností se toho nadělá! Vždyť v lásce je to jen otázka fyziologická. S naší vůlí to nemá pranic společného. Mladí lidé chtějí být věrní, a nejsou: a staří chtějí být nevěrní, a nemohou.“ - lord Henry Wotton

„Pro všechno mohu mít porozumění, jenom ne pro utrpení. Pro to mít porozumění nemohu. Je příliš ošklivé, příliš děsivé, příliš skličující. V tom moderním porozumění pro bolest je něco strašně chorobného. Porozumění bychom měli mít pro barevnost života, pro jeho krásu, pro jeho radosti. Čím méně se mluví o životních strastech, tím lépe.“ - lord Henry Wotton

„Lidstvo bere samo sebe příliš vážně. To je základní hřích světa. Kdyby se byl jeskynní člověk uměl smát, byla by se historie vyvíjela docela jinak.“ - lord Henry Wotton

„To jediné, čeho člověk nikdy nelituje, jsou vlastní prohřešky.“ - lord Henry Wotton

Lord Henry se dosud nevrátil domů. Chodil vždycky pozdě, ze zásady; jeho zásadou bylo, že přesnost je zloděj času.
Pořád byla do někoho zamilována, a poněvadž její lásky nebyly nikdy opětovány, zachovala si všechny iluze. (o lady Wottonové, manželce lorda Henryho)

„Muž se žení, protože je znuděn, žena se vdává, protože je zvědavá. Oba se zklamou.“ - lord Henry Wotton

„Ženy představují vítězství hmoty nad duchem, zrovna tak, jako muži představují vítězství ducha nad morálkou.“ - lord Henry Wotton

„... existují jen dva druhy žen: bezbarvé a kolorované.“ - lord Henry Wotton

„Dneska stačí ženě ke spokojenosti, když dokáže vypadat o deset let mladší než její vlastní dcera.“ - lord Henry Wotton