Sala strávila v pracovním táboře v Česku za války tři roky. Její vzpomínky a dopisy z té doby zachytila v knize Salin dar její dcera Saly, Ann Kirschner. Paní Sala po válce emigrovala do USA, její dcera je nyní děkankou Macaulay Honors College, City University of New York. O svých válečných zážitcích paní Sala doma nikdy nemluvila, až před operací srdce ukázala své dceři svazek dopisů a zápisků z té doby…
Pro mnoho lidí v Česku je novinkou, že i u nás byly "Schmeltovy pracovní tábory s krutým zacházením". Tento příběh zaujal studentku Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku Karin Venhauer, která ze Žacléře pochází, natolik, že iniciovala české vydání této knihy a o osudu Saly připravuje dokumentární film - na projekt získala grant z programu Think Big od Nadace O2. Autorka počátkem března 2012 osobně představí knihu čtenářům a osud své matky studentům.
Salin Dar | Ann Kirschner | Mladá Fronta, 2012
Ukázky z knihy:
Než přišli nacisté, chodily obě sestry do polské veřejné školy. Chodily vždy spolu ve svých uniformách v barvě námořnické modři s bílými záložkami a límečky, vždy svěží a čisté. Odpoledne chodily do blízké školy Bais Yaakov, kde se vyučovalo v jidiš, v nářečí jejich komunity. Byly prvními dívkami v rodině, kterým se dostalo formálního světského i náboženského vzdělání. Školy Bais Yaakov byly založeny v roce 1918 Sarah Schenirer, učitelkou s novátorskými myšlenkami.
Její pojetí náboženského učiva pro židovské dívky bylo revoluční, rozšířilo se velmi rychle po celé východní a střední Evropě do počtu 250 škol a téměř 40 000 studentek. Ty byly vyučovány absolventkami nového semináře v Krakově, založeného Schenirer roku 1925. Tyto chytré mladé učitelky zdůrazňovaly smysl a důvod. Jejich intelektuální energie byla pro Raizel a Salu potěšením a inspirací. Vše, co se týkalo učitelek, vypadalo jedinečně; i jejich oblečení – stylové a zároveň prosté. Jako svobodným jim bylo dovoleno nosit vlasy přirozeně, ne schované pod parukou. Samotná Sarah Schenirer byla dívkami obdivována. Osobně navštěvovala každou školu a když v roce 1935 zemřela, tisíce jejích studentek truchlilo, protože přišly o svou duchovní matku.
Do deníku, který si Sala pečlivě uchovávala, si zapisovala události jako například návštěvu Sarah Schenirer u nich ve škole a smutek nad smrtí vizionářky, která překonala námitky starých náboženských vůdců vzdorujících nově moderním myšlenkám vzdělávání dívek. I její otec byl velmi opatrný, uznal však, že se doba změnila, a povolil svým dcerám do školy chodit. Sestry byly důkazem toho, že se rozhodl správně. Obě patřily k dobrým studentkám, avšak Raizel byla učenec věrný studiu se snem stát se učitelkou. Nejprve se radovala, když jí polští učitelé doporučili pokračovat ve studiu na gymnáziu, ale nakonec byla zhnusená jeho světštějšími učebními osnovami a atmosférou. Ohledně svých náboženských zásad nehodlala dělat kompromisy.
Nacistická invaze ukončila všechny myšlenky na další vzdělání. Židovské školy byly zavřeny. Zajímavé učitelky se musely stáhnout do svých domovů. Dveře židovských škol se před židovskými dětmi zavřely. Raizel však neochvějně pokračovala v samostatném studiu. Mladší dívky učila doma hebrejštinu a náboženství ve stylu školy Bais Yaakov. Nikoho nepřekvapilo, že byla Raizel skvělá učitelka. Jemně naváděla mladé studentky, aby se spolu s ní věnovaly náročnějšímu a přísnějšímu studiu, se svou sestrou však měla méně trpělivosti.
Sala se cítila pod Raizelinou přísnou disciplínou nepříjemně a obávala se příliš kritického oka, kterému nikdy neunikla chyba, které nikdy nepřehlédlo náboženskou nepřesnost. Tím, že používala o šábatu hřeben, nebo si vyhrnula dlouhé rukávy v horkém letním dni a ukázala tak pár centimetrů zakázané kůže nad zápěstím, neprojevovala neúctu. Byla však naplněna hrůzou, když jí Raizel hrozila, že to řekne otci. Strašení od sestry byla jedna věc, Sala však zbožňovala svého otce, který na ni nikdy nezvýšil hlas a který byl k ní, své nejmladší dceři shovívavý. Nemohla snést pocit, že by ho mohla zklamat.
