Sbírka A spánek je ztráta času otevírá prostor pro hledání a nacházení analogií mezi krajinnými sférami a sférami niternými či emocionálními.
V jedné rovině lze básně vnímat jako environmentální lyriku, ovšem v rovinách jiných texty umožňují probádat obecně přenositelné duševní pochody, zkušenosti a příběhy i kontrast lidské existence a nezměrného časoprostoru. Básně se povětšinou obejdou bez metafor a jiných klasických básnických prostředků, vše je podáno s odzbrojujícím nadhledem, místy i lehce cynickým humorem.
Lucie Kubalíková (*1982)
se narodila v Brně. Vystudovala fyzickou geografii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Žila několik let v zahraničí, zejména v hispanofonních zemích (Mexiko, Argentina, Španělsko) a ve Velké Británii. Po návratu domů vystřídala několik profesí – pracovala jako projektová koordinátorka, lektorka cizích jazyků nebo odborná asistentka na vysoké škole. V současné době se zabývá zejména geomorfologií a ochranou neživé přírody na Ústavu geoniky Akademie věd ČR. Své básně publikovala v Hostu a Tvaru.
A spánek je ztráta času / Lucie Kubalíková / www.dauphin.cz / 2021
Ukázky:
exkurzní lokalita I
to podstatné se tu už stalo
ale když zavřu oči
slyším
hukot motorů uvnitř masivu
údery kamenických kladiv
dusot kopyt a ržání koní
– hnáni do vrchu pak padají přes hranu útesu
šum veliké řeky mezi bílými ostrohy
a ticho mělkého teplého moře
hukot
údery
dusot
ržání
šum
a ticho města pode mnou
vale un potosí
jejich chodby mají nízké stropy
je tam vedro
chce to hodně žvýkat koku
nepřemýšlet
kutat a kutat
jednou za čas vylezou z děr
slepí krtci propijí výplatu a proplesknou svoje ženy a děti
pak se dobrovolně vrátí
hora je požírá
některé z nich sežere úplně
my máme štěstí – jsme na exkurzi.
jistě; rizika existují
ale –
s sebou helmy a svítilny
koku
a za pár hodin jsme venku
…
ano – jsme na exkurzi.
a kde je náš zkušený průvodce
ztráta našich životů povolena
podepisovali jsme seznámení s riziky; vstup
na vlastní nebezpečí a netrpíme klaustrofobií
hora je bohatší než se zdá
– bohatá duchy co tam bydlí
a nebloudí
a smějí se vyčpělým zkazkám o důlních neštěstích
– bůžci s mohutnými penisy
kolem nich obětiny – cigarety alkohol koka a my
strachy vrůstáme do skály
suele pasar
průvodce se našel a vede nás na světlo boží
jsme slepí krtci
sestup do základního tábora
šest tisíc metrů nad mořem
vzduch ač řídký řve a řeže
a tvoje plíce si nepamatují
vesmírnou krajinou sestupuješ do základního tábora
už nemůžu
už nechci
už skoro nejsem
…
ale jsi
jsi tečka
uprostřed nesmírného suťového pole
suťové pole na úbočí hory
hora – zub v řetězci dalších a dalších hor
dlouhý had s ostnatým hřbetem mezi
pevninou a oceánem
pevnina a oceán na zemi
země ve vzduchoprázdnu
pokud tady zemřeš
nic zásadního se nestane
kometa
dávno jsme tam měli být
pitomá kolona
máma táta unavení nervní
brácha co mě nechápal
nikdo mě nechápal
tady zastavíme
pročistit hlavu
vyvětrat nehybnost
čum ségra tamhle je
…
stála na obloze
osamělá krásná a svá
co by kamenem
vše bylo možné
vše na dosah
moje patologie se zatím poslušně skrývaly
nikde žádná egocentrická melodramata
ani emoční defekty
a kdyby někdo řekl že ne
nevěřila bych
– stejně za chvilku odlítne
– ale pak se vrátí!
– jasně jasně (asi tak za dva a půl tisíce let)
děcka kde se couráte?
nasedat a jedem!
už jsme tam dávno měli být!
