Vilém Ďoubal. Neodeslané pohlednice

Vilém Ďoubal (*1978) je jazykový korektor a redaktor na volné noze, čajman v čajovně Kratochvíle v Olomouci, pořadatel hudebně-literárních večerů Tiché úterý (autorem konceptu pořadu je René Müller z kapely Tiché lodi).
Básně publikoval například v Hostu, Tvaru, na webu vydavatelství Polí5 či na webové básnické platformě nedelnichvilkapoezie.cz.

Vilém Ďoubal / Neodeslané pohlednice / photo © Jan Horáček, 2022 / vydal www.dauphin.cz  2022

Ukázka:

občas
Zuzaně Gabrišové

dívám se
skrz výlohu na ulici
občas si kolemjdoucí ženy
zkontrolují mejkap
a netuší
že se dívají na mě
občas někdo přitiskne
čumák přímo na sklo
čumí mi do kšeftu
občas někoho vystraším
vypláznu jazyk těsně u jeho obličeje
odskočí a brblá
klepe si na čelo
opičím se po něm
někdy se zasměje
a to se pak taky zasměju

občas si ženy spravují šaty
jako před zrcadlem povytáhnou punčochy
narovnají zařezané kalhotky
pohladí zadek

občas přijdou znova
občas

***
všechny včerejšky jsou passé
i ten dnešní
z nezhojených ran
prýští krev
a oka nezamhouřená
spouští se
na dívčích punčochách

***
Romanu Krištofovi
snad to bylo tím
hlasem sladce mlaskavým
dlouhými útlými prsty
s kůží alabastrovou
a vzdušnou chůzí
kdy se téměř nedotýkáš
dlažby
najednou jsi vstal
a odešel podél klášterní zdi
a v neodeslané zprávě stálo:
Ver on i K.
touzil poznat
tajemstvi dosud
nespatreneho

 

J. E. F.
je mi smutno
za Fričem
J. E. už tam
je
prosím ať
nebeský otec
klid mu
dopřeje

(24. 5. 2019)

 

***
Zuzaně Gabrišové

léto naposled
lomcuje městem
podzim už číhá
za lesem
Indové celý den
kouří
a telefonují
stříbrné hodinky
svítí jim
na hnědých zápěstích
mrtvolně visících
ze stažených okýnek aut
v Bombaji
nebo v Olomouci

bosýma nohama
miluji noční dlažbu
chladne
srdce zdrásané
vtisknu se
do zdí starých domů
hladí něžně

 

zívají vlhkými sklepy
jak mámy
dávno zapovězených
synů

pak naráz
utichají
chodník zvedne se mi
do tváře
a najednou jsem si
na beton jistý
že tu jsem
příliš
brzy

Tiché lodi

Tichým lodím a Jarmilce
Tiché lodi
břehy melou
na přídi lodník
lana navazuje
plout bez kotvy
mořem širým
nazdařbůh
když bezbožný čas
v srdcích studí
kdo odváží se
bóje obeplout
ten pevnou plachtu
napíná
vítr žene
nad vlnami
lodi tiché
točí se ve výlevce
snad přes palubu
nepřepadnem
i když bychom
někdy
tolik chtěli
soběsny
rukojmím kdesi v Africe
krutost hlad ponižování
na útěku
pronásledován lidskými bestiemi
potem strachu
úmorného vedra

pak někde u nás
snad doma
(nelze to rozeznat)
na špinavém prostěradle
krvácení z konečníku
bolest
blížící se konec

ráno v domě Ládi Grossmanna
v noční košili
s brýlemi na špičce nosu
rukama od hlíny a barev
na pánvi míchá vajíčka
slzy štěstí na rukávu
svaté Veroniky