Milan Hrabal. Až na kost

Výbor poezie Až na kost připravil k vydání Roman Polák (nakladatelství Protis) v roce 2011. Nedlouho před smrtí stihl vytisknout jen několik desítek exemplářů. Vydáním v roce 2022 chceme dopřát plnohodnotnou existenci dávno připravené knize a zároveň uctít Romanovu práci, již vykonal pro českou poezii.

Až na kost / Milan Hrabal / vydal www.dauphin.cz 2022
Anthology © Jitka N. Srbová, 2022

Milan Hrabal (1954)
Básník, překladatel, editor, redaktor, organizátor kulturních akcí a městský kronikář. Pracoval jako ekonom, úředník a knihovník.
Vydal knihu pro děti Prázdniny ve Žvatlánsku (1999), povídkový soubor Noci jen pro nás (1997) a sbírky poezie: Sólo větru (1981), Čas pospíchá (1985), Nepřetržité zítřky (1989), Zrcadlo pro Quijoty (1990), Nepokoje (1994), Kamenná křídla (1996), Cokoli proměnlivého (1997), Láska mezi paneláky (1999), Na svatbu k chagallům (2000), Domluvená šifra (2022) a poému Cestou bolesti a víry (2010), která v roce 2022 vyšla v novém, šestijazyčném vydání. Dvě sbírky mu vyšly německy (Eine schimmernde Wabe Glimmer, 2017; a Wenn die Fische davonfliegen, 2019) a výbor básní polsky (Erotikon / Erotyki, 2000).
Některé jeho básně byly zhudebněny. Překládá především z lužické srbštiny (knižně vydal mj. antologii nové lužickosrbské poezie Jazyk, jímž porozumíš větru, 2009).
Jeho literární a překladatelská práce byla několikrát oceněna (mj. Gogolova cena). Je členem PEN klubu, sdružení Q a Společnosti přátel Lužice.
Žije ve Varnsdorfu.

Ukázka:

Fialky
Samota vstoupila
neohlášena a
neoděna
a neboť především je žena
chtěla se svléci
i z nahoty
Umlkla vůně fialek pod oknem
na věži v údolí
se zvon oběsil
jen sviňky odulé
slopají temno zpod kamene
Tátova kosa rozezněla
zahradu šťavnatou smrtí
bez těch drobných květů
nebylo by v srdci mém
k hnutí


Dcerka
Odložila panenku
a v dlani skryla něco tak malého
a nesplnitelného
až oči zvlhly lítostí
že nemají čím uchopit
květ vadnoucích chvil
Mohou však laskat
aniž víš
milenko snů
s pěstičkou zaťatou
do naklíčené
touhy


Pokojík pod nebesy
(Natálce)
Probouzí tu déšť
a celou noc vítr
otírá se slastně o střechu
mech nachu jindy
hladí
dívka kradí stoupá
za svými sny
o mužské dlani
co uzvedne ji
ještě výš a neporaní
za oknem Varšava
přehrabuje listí z podzimu
v pokojíku
rozkvétají petrklíče
a poskakují
hravé míče fantazie
lehké jako vzduch
když v lese
nebrání se milování
nepřichází
protože už je tu
v tom malém srdci
pod ňadérkem
v růžovém
netrnitém květu


Leden
Chlupatí andělé se dotkli
našich humen
křížaly mokvají za zuby
prázdno kýchne
a pazdeří letí
jako dveře jimiž vstoupíš
když nečekám
za dřevníkem
Borka neštěkne
oči rozpálené doběla
zkoušejí dohlédnout
kde nic není
pár kostí se choulí v těle
samoty
plíce těžknou
pod závažím prsů
vypitých do dna
ale co potom
až napadne sníh
kulhavá metafora nebe
začnou zábst
boží nohy


Únor
Žlutá jabloň odehnívá
větvemi k zemi
jednou skončí dětství
Časně zjara
nejdřív táta
odejde bez úsměvu
potom máma se nechá
obstoupit přízraky
Už je to dávno
co jsem se jich ptal
jestli je nutné umřít
Spi klidně lhali mi
ale já nevěděl nic
o probouzení
loučil jsem se
pokaždé jako naposledy
Noc odkapávala
jak syrové maso
mrouskavých kocourů


Půlnoc
Kvetoucí hvězda
nad tělem panenské krajiny
vstupuje do sna

Uzounký dech
chvíle v níž cesty nedojdou k obzorům
se chvěje

A soustředěný čas
v jediném stromu větvi listu
i potmě ví
zrání se zmarem
v nekonečné expozici
ticha

 

* * *
A potom
jsme zalili květiny
zavřeli okna
hlavní uzávěr plynu
odpojili elektrické spotřebiče
utáhli vodovodní kohoutky
otočili klíčem v zámku a

z prázdného bytu jsme zaslechli hlasy
Vrátili jsme se
ale nikdo tam nebyl
jen v pokoji se na nás z obrázku usmíval dědeček

Narovnali jsme
babiččin přísný portrét –
na zdi se objevil světlý růžek

Odešli jsme
Ticho v zamčeném bytě
rušil už jen tikot velkých
kuchyňských hodin