Co skutečně znamená mantra Óm mani padme húm? Vysvětlení podle knihy Základy tibetské mystiky. V knize Láma Anagarika Góvinda na základě vlastních prožitků a precizních znalostí pramene objasňuje nejpodstatnější záležitosti vědy o mantrách a mystických hláskových symbolech.
Kniha proniká hluboko do lidské psychiky a pro pochopení východního chápání světa je stejně nepostradatelná jako Tibetská kniha mrtvých.
Číst Góvindu znamená zpomalit. Nehledat v něm informace, ale tón.
Člověk, který duchovně žije, pozná v jeho větách něco známého:
Že cesta není únik ze světa, ale hlubší vstup do něj.
Že oblak není jen oblak.
Že mantra není slovo.
Že smrt může být lehká, když život byl opravdový.
Možná proto po něm zůstává víc než bibliografie. Zůstává určitý způsob dýchání.
Co skutečně znamená mantra Óm mani padme húm?
ÓM
Zdrojová slabika vesmíru, poukazuje na vždy přítomné vědomí. Ve skutečnosti reprezentuje všeobsažné vědomí, jež zahrnuje bdělé vědomí i vědomí ve spánku, vědomí za slovy a myšlenkami. ÓM je osvobození, znamená poddat se vedení vesmíru, prohlášení, že jsme připraveni zdolat prvních pár stupínků na cestě k osvícení. Stát se navíc bódhisattvou; rozvíjet dobro a zasvětit svůj život pomoci druhým. ‘Životním úkolem Buddhy bylo probudit toto vědomí.’
ÓM jakožto první slabika velké mantry není konečným cílem, ale je nejzásadnější. Je to ‘prastaré volání věčné reality’, které v nás zní a rozléhá se od nepaměti, stejně tak i nyní a bude i v budoucnu.MANI
Často nazývaná jako klenot mantry, reprezentuje elixír života či dar nesmrtelnosti. Kámen mudrců a oddělení základních prvků hmoty – země, vzduchu, ohně a vody, jsou pro buddhistického mnicha skutečným problémem. Kde tyto elementy končí? Kde v tomto vesmíru můžeme najít zánik hmoty, jejích stavebních prvků? Buddha objevil, že odpověď je v čistotě a vyzařování skutečné povahy mysli, v čistém, univerzálním vědomí. V této slabice můžeme najít království nebeské neboli ráj a často je spojována se zobrazením diamantového žezla, ‘vadžry’, v jeho třech stupních rozvoje.Reprezentuje nejvyšší úroveň dosažení, klenot v koruně a může dokonce vést k výjimečným schopnostem, jako např. k delšímu pozemskému životu. Pak to znamená rozšířené vnímání; uvědomění, že hmotné věci, které můžeme vnímat fyzickými smysly, jsou ve skutečnosti výplody mysli a v první řadě byly iluzemi.
Potřebujeme jen zvládnout nejvyšší formu alchymie a upřednostnit mysl před hmotou. Povznést se nad svět smyslů a dosáhnout radosti a blaženosti. Tady se staneme celistvými a ‘já’ se ztratí. To je transformace do ‘nezničitelného pokladu vyrovnané mysli’.PADME
Kvetoucí lotos je další známý obrázek spojený s buddhismem a v slabice PADME se ním setkáváme. Nejen, že jsme jako tato květina, která vyrůstá z bláta a roste za světlem, ale tato cesta také představuje mnoho minulých životů, do kterých se musíme inkarnovat, abychom mohli zakusit všechny možné lidské zážitky. Takto díky různým podobám života poznáváme různé způsoby cesty ke světlu; od tantry k práně, od šakti k šivovi, dva protiklady musí být vyvážené a v plném květu, aby mohly být přesaženy.
Ženský princip Šakti a ryzí síla se musí spojit s mužským principem Šivy v přirozeném božském objetí a teprve poté mohou zmizet. Můžete říct, že předtím, než můžeme opustit zdánlivě nekonečný cyklus samsáry, musíme prožít mnoho lekcí jako obě pohlaví. Božské spojení může být také nazíráno jako nejčistší vyjádření kreativity…Jak víme, je to toto a právě jen toto, jež vede k zázraku života jakým je zplození života a můžeme jej vnímat jako most mezi dvěma polaritami; integraci čistých energií. Právě díky tomuto překročení dualit, tak jako díky překročení elementů a hmoty v předchozí slabice, nacházíme božskou lásku a skutečné já. Kvetení vyžaduje soucit, osvobození srdce vyžaduje poznat iluzi vnímání a cyklus dualit; muž a žena, noc a den, život a smrt. Jen tehdy vše zmizí a znovu se spojí s Celkem.
HÚM
Jestliže ÓM je výstupem k univerzalitě a prohlášením, jež říká ‘pojď a chyť mně’, pak HÚM je cesta zpět dolů. Jeden nemůže být bez druhého; pokud ÓM je jako slunce,HÚM je jako země, hlubší zkušenost a završení cyklu. V ÓM se otevíráme , v HÚM se rozdáváme. ÓM jsou dveře k vědění, HÚM jsou dveře k uplatnění tohoto vědění v životě. HÚM je zvuk oběti.’ Je to jako cesta energií různými čakrami, ačkoliv v tomto případě energie putuje k nebi a znovu zpět dolů různými kanály v těle tak, jako když se vrací a je znovu absorbována zemí. Ve zdrojové slabice HÚM je jóga vnitřního ohně symbolem plamene a přeměny.Ale podle tibetské mystiky to není kořenová čakra, kde závěrečná slabika mantry vibruje a nakonec zaniká, ale srdeční čakra, centrum dávání a lásky, kde zní první projev bódhisattvy. Netřeba říkat, že HÚM je konečná slabika, jež oznamuje vesmíru náš záměr, předtím, než ji zavoláme zpět pro další kolo.
Kdo je Anagárika Góvinda
Někdy se člověk narodí daleko od toho, k čemu později patří celým srdcem. Ernst Lothar Hoffmann přišel na svět 17. května 1898 v saském Waldheimu. Otec Němec, matka Bolivijka. Matka zemřela, když mu byly tři roky. Zůstalo po ní něco, co se nedá pojmenovat, jen cítit: ticho, dálka, touha po horách, které ještě neviděl.
Válka ho poslala do Itálie, tuberkulóza ho z ní zase vytáhla. V sanatoriu se uzdravoval tělo a zároveň se v něm něco lámalo. Studoval filozofii, psychologii, archeologii. Maloval. Psal. Na Capri žil mezi umělci a už tehdy meditoval. V osmnácti se přiklonil k buddhismu. Ne jako k myšlence, ale jako k cestě, která se dá žít.
V roce 1928 odjel na Srí Lanku. Nechtěl být turistou ducha. Žil jako anagárika – bezdomový, v celibátu, s jedinou jistotou: že pravda se nehledá v knihách, ale v tichu a v kázni. U Nyanatiloky se učil theravádu. Pak přišlo setkání, které všechno změnilo. V Darjeelingu potkal Tomo Geše Rinpočheho. Ten mu otevřel dveře do tibetského světa. Ne do exotiky, ale do živé tradice, která dýchá mantramí, vizemi a tichou odvahou.
Na jeho pokyn založil v roce 1933 řád Árja Maitréja Mandala. Ne jako instituci moci, ale jako místo, kde se Západ může setkat s Východem bez přetvářky. Přednášel v Indii, učil, maloval, hledal. Za války ho internovali. I to patří k cestě: člověk není pánem okolností, jen toho, jak jimi projde.
V roce 1947 se oženil s Li Gotami, malířkou z parsíjské rodiny. Společně šli do Tibetu. Ne jako objevitelé, ale jako poutníci. Viděli ještě ten starý Tibet, než ho historie přelomila. Tsaparang, fresky, poustevny, horské průsmyky, lidé, kteří žili víru ne jako teorii, ale jako dech. O tom později napsal *Cestu bílých oblaků*. Kdo tu knihu čte s otevřeným srdcem, necítí jen cestopis. Cítí, jak se krajina stává vnitřní krajinou.
Později žili v Kumaonu, v Kasar Devi, v tom tichém hřebeni nad Almoroú. Nakonec v Kalifornii. Zemřel 14. ledna 1985. Říká se, že odešel se smíchem. To je možná to nejdůležitější, co o něm lze říct.
Góvinda nebyl sběratel nauk. Theraváda mu dala kázeň mysli, mahájána šíři soucitu, vadžrajána odvahu vidět skutečnost jako symbol i jako oheň. Maloval, protože forma může nést to, co slovo unese jen stěží. Psal, protože zkušenost, která zůstane jen v srdci, umírá s člověkem.
Jeho knihy nejsou učebnice. Jsou stopy.
Cesta bílých oblaků je svědectví o Tibetu, který už není, a o poutníkovi, který v něm našel sebe.
Základy tibetské mystiky je tichá práce s mantrou ÓM MANI PADMÉ HÚM. Ne výklad pro zvědavé, ale mapa pro toho, kdo je ochoten jít dovnitř.
Psychologický přístup rané buddhistické filozofie
Tvořivá meditace a vícerozměrné vědomí
Psycho-kosmická symbolika buddhistické stúpy
Vnitřní struktura I-ťingu – tu poslední považoval za své nejdůležitější dílo.
V češtině vyšly také
Buddhistické reflexe
Živý buddhismus na Západě.
