Jistě pane ministře! Jedinečná politická satira o podstatě politiky. Citáty

Vynikající politická satira “Jistě pane ministře!” byla po 106 týdnů v britském žebříčku nejprodávanějších knih “TOP 10”. Jistě pane ministře! je klasická odpověď stálého tajemníka ministerstva sira Humphrey Applebyho, když manipuluje s naivním ministrem Jamesem Hackerem. Ten byl zvolen do čela fiktivního Ministerstva pro administrativní záležitosti, jehož činnost je zasazena do téměř reálné britské politiky. Ministr není příliš inteligentní a zajímá se především přízeň voličů.

Jistě, pane ministře! Obsah knihy

Stálý tajemník ministerstva sir Humphrey Appleby je symbolem manipulativní politiky.
Je inteligentní, bystrý a vtipný. Proto využívá různé důmyslné způsoby, jak ministrovy nápady usměrnit žádoucím směrem. Snaží se, aby se ministr Hacker příliš nevměšoval do záležitostí ministerstva. Skutečná výkonná moc tak zůstává v rukou stálých úředníků a tudíž v jeho vlastních.

Další typickou postavou státní správy je tajemník ministra Bernard Woolley.
Loajální pracovník státní správy, který za každých okolností neohrozí svůj další kariérní postup. Jeho vynikající pozorovací talent osvětluje čtenářům jednotlivé situace z jiného úhlu.

Jistě, pane ministře! TV seriál

Knihy Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére byly napsány podle tv seriálu:
Seriál “Jistě pane ministře!l patřil k nejsledovanějším pořadům ve Velké Británii.

Anthony Jay a Jonathan Lynn společně pracovali od 70. let 20. století pracovali ve společnosti Johna Cleese (člena Monthy Python’s Flying Circus).
V roce 1979 BBC schválila jejich nápad a byl natočen pilotní díl seriálu a dalších 21 epizod.
“Jistě, pane ministře” bylo poprvé byly vysílány na BBC 2 v roce 1980 a získaly neobyčejný úspěch jak diváků tak novinářů.
Seriál si elmi pochvalovala britská premiérka Margaret Thatcherová.
Na seriál “Jistě pane ministře!” navázal seriál “Jistě, pane premiére”.

Jonathan Lynn & Anthony Jay / Jistě pane ministře. I. a II. díl. Aurora, Praha 2003
Z angl. orig.: “The Complete Yes Minister”, BBC Books, London 2001.

Výpisky: Jistě, pane ministře

Sir Humphrey Appleby: „Musíme si ujasnit svá stanoviska.”
James Hacker: „Dobře. Jaká jsou fakta?”
Sir Humphrey Appleby: „Já mluvím o stanovisku. Na faktech nezáleží.”
xxx

Ministr Hacker: „V Bruselu je binec. Víte, co se říká o jejich průměrném úředníkovi?”
Humphrey: „Hmm…”
Ministr: „Že má organizační talent jako Ital, pružnost jako Němec a skromnost jako Francouz.”
(Humphrey se chichotá.)
Ministr: „A k tomu všemu představivost jako Belgičan, štědrost jako Holanďan a moudrost jako Ir.”
xxx

Bernard: Co když premiér bude na pomoci trvat?
Sir Humphrey: V tom případě postupujeme podle čtyřfázové strategie.
Bernard: Co je to?

tajemník ministerstva zahraničí:
Standardní reakce našeho ministerstva zahraničí pro období krize,
v 1 fázi odpovíme, že se nic nestane.
Sir Humphrey:
Ve 2. tvrdíme, že se něco stát může, ale mi s tím nesmíme nic dělat.
tajemník ministerstva zahraničí:
Ve 3. připustíme, že něco by se s tím možná dělat mělo, ale mi s tím nic dělat nemůžeme.
Sir Humphrey:
A ve 4., že něco jsme s tím dělat mohli, ale teď už je pozdě.

James Hacker: Já znám ty tři články úřednické víry. “Konat rychle trvá déle, konat levněji se prodraží a konat v tajnosti je demokratičtější.”
xxx

Jamec Hacker: „Co bulvár? Jak mám proniknout do masového deníku? Co fotografie?”
Bill Pritchard: „Víte, noviny dávají přednost fotografiím hezkých dívek.”
James Hacker: „Možná vám uniklo, že tomuto kritériu moc nevyhovuji.”
xxx

Sir Humphrey Appleby: „Vznesl jste otázky, o nichž jsem doufal, že je nikdo nepoloží.”
James Hacker: „Opozice má klást nepříjemné otázky.”
Sir Humphrey Appleby: „A vláda se brání na ně odpovídat?”
James Hacker: „Vy jste ovšem na moje odpověděl.”
Sir Humphrey Appleby: „Jsem rád, že si to myslíte.”
xxx

Sir Humphrey Appleby: Pane, kde jste sebral nápad na tak nebezpečný nesmysl?
James Hacker: Od někoho na ministerstvu.
Sir Humphrey Appleby: Víte dobře, jak jsem vás varoval, jak je nebezpečné mluvit s lidmi na ministerstvu. Já vás žádám, abyste nevstupoval na minové pole místních samospráv. Je to politický hřbitov!
Bernard Woolley: Promiňte mi, sire Humphrey, ale je nemožné zakládat hřbitov na minovém poli. Ti nebožtíci by mohli… (Naznačuje výbuch.)
xxx

James Hacker: Bernarde, jak Humphrey věděl, že jsem u Cartwrighta?
Bernard Woolley: Kroky Boží jsou nevyzpytatelné.
James Hacker: Rád bych si s vámi jednu věc ujasnil. Humphrey není žádný Bůh.
Bernard Woolley: Mám mu to říct já či vy?
xxx

sir Humphrey Appleby: Jak pokračuje kampaň za svobodu informací?
sir Arnold: Pardon, o tom nelze mluvit.
xxx

Huphrey Appleby: Korupce?
Desmond Glazebrook: Spíš nepřiznané provize pro zahraniční vládní činitele.
Humphrey: Úplatky?
Desmond Glazebrook: Ano.
xxx

“Jsou ty odpovědi stoprocentně přesné?” chtěl jsem vědět.
“Jsou pečlivě vypracovány, aby vyjadřovaly stanovisko ministerstva,” odpověděl opatrně.
“Humphrey,” řekl jsem stejně opatrně, “tyhle zvláštní parlamentní výbory jsou velice důležité. Nemůžu dovolit, aby mě přistihli, že je klamu.”
“Nepřistihnou vás, že je klamete.”

To mě zcela neuspokojilo. Vzrůstalo ve mně podezření, že ten materiál není zcela pravdivý. “Je to všechno pravda?” naléhal jsem dál.
“Pravda a nic než pravda,” ujistil mě.
“A celá pravda?”
“Samozřejmě, že ne, pane ministře,” řekl už trochu netrpělivě.
To mě zmátlo. “Takže jim řekneme, že si některé věci necháváme pro sebe?”
S úsměvem zavrtěl hlavou. “To samozřejmě ne.”
“Proč ne?”

Sir Humphrey vstal a autoritativně prohlásil: “Ten, kdo chce zachovat tajemství, musí zachovat tajemství, že má tajemství k zachování.” S tím odešel.
Ta citace mě zaujala, připadala mi docela důvtipná. “Kdo to řekl? zeptal jsem se Bernarda.
Bernard vypadal udiveně. Hleděl na mě, pak na dveře, za nimiž Humphrey právě zmizel.
“To byl sir Humphrey,
” řekl…