Památník Lidice. Akademická sochařka Marie Uchytilová realizuje svůj životní sen a vytváří sochy dětí zavražděné německými vojáky. Sousoší bylo vytvořeno v letech 1969-1992 a znázorňuje 82 lidických dětí zavražděných v roce 1942 v Chełmnu, 42 dívek a 40 chlapců.

Sochařce pomáhal její manžel J.V. Hampl. Sochy byl odlity do bronzu během let 1994-2000.
Sen autorky paní Marie Uchytilové realizoval památník Lidice do bronzu až po její smrti její manžel, pan J.V. Hampl.
10. června 2000, den 58. výročí lidické tragédie se stal dnem slavnostního odhalení posledních sedmi soch.

Originál sádrové modely dětí jsou vystaveny v kostele Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici. Sádrové modely dětí byly přemístěny do Národního památníku II. světové války v Hrabyni.

Akademická sochařka Marie Uchytilová je také známá svým výtvarným ztvárněním klasické československé koruny.

CO SE STALO V LIDICÍCH
Z rozkazu K.H. Franka němečtí nacisté vyhladili středočeskou obec Lidice jako odvetu na českém lidu za atentát na Heydricha.
Stalo se tak dne 9. června 1942, když zuřila Druhá světová válka.
Z celkového počtu 503 obyvatel obce Lidice
bylo zabito, nebo zahynulo v koncentračních táborech
340 lidí: 190 mužů, 60 žen a 88 dětí.

Z Lidic bylo odvlečeno přes 100 dětí.

Děti byly po odloučení od matek převezeny do Lodže (Litzmannstadtu) v okupovaném Polsku.

1. července 1942 jim nacisté dali papír, obálky a psací potřeby a nařídili jim napsat dopisy příbuzným v Protektorátu. Šlo o promyšlenou nacistickou lež. Chtěli vytvořit zdání, že děti jsou v nějaké péči a naživu. Dopisy pak byly vráceny jako „nedoručitelné“ nebo potlačeny.

2. července 1942 bylo 82 děti převezeno do vyhlazovacího tábora Chełmno a zavražděny v plynových vozech (Magirus).

Malý počet (přibližně 9) byl vybrán jako „rasově vhodný“ k germanizaci — tyto děti byly poslány do speciálních zařízení v Polsku/Německu (např. Puschkau), dostaly nová jména a byly adoptovány německými rodinami. Některé přežily a po válce se vrátily.

Marie Uchytilová. Lidice.

Dokud jsou ještě na světě otevřené dveře.

Nevyčítej mi mé otevřené dveře
Nevyčítej mi, že každému, kdo zaklepe
bude v mém domě otevřeno…….
Neptám se kdo přichází a odkud
Stojím na svém místě
na kterém jsem se rozhodla stát !

Neporoučejte mi
koho smím vpustit a koho nesmím vpustit !
Neuvažuji o věcech zbytečných
je velmi málo času…….

Kdo chce vstoupit – ať vstoupí…….
Je-li jeho úmysl čistý –
není-li jeho úmysl čistý –
je výhradně věcí jeho svědomí
Nechat ho vstoupit
je výhradně věcí mého svědomí…….

Jsem pekař, který peče chleba
neptám se kdo přichází, aby koupil můj chléb..
Možná řekne, že chléb je dobrý
možná řekne, že chléb je špatný
Peču svůj chléb pro toho kdo přijde
jak nejlépe umím……….

Bude-li jíst můj chléb
daruje-li můj chléb
zahodí-li můj chléb
nic o tom nevím………
Vždy přijde někdo
kdo potřebuje můj chléb…….

Jsem herec a tanečník
hraji a tančím
pro každého kdo je v hledišti…..
Nevím kdo sedí uprostřed
nevím kdo sedí v první řadě

nevím kdo sedí vzadu
nevím kdo je dobrý a kdo zlý
Hraji a tančím pro něj
jak nejlépe umím………

Jsem lékař – přinesli plačící dítě
Neptám se čí je to dítě
Neptám se je-li z naší země
nebo z cizí země
Ptám se co se mu stalo –
pomohu mu jak nejlépe umím…..

Pracuji neustále. – Jsem sochař –
mám mnoho práce…….
Přijde-li kdokoliv – přeruším práci
protože to co mu mám říci
je stejně důležité
jako to co dělám

Všechno co dělám
dělám pro toho, kdo přichází….
Vítám jej přichází-li ze sousedství
Vítám jej přichází-li ze vzdálené země
Mnoho let je můj dům
domem otevřených dveří……

Mír visí na pavoučím vlákně
Musím všem mnoho říci !
Každý rozumí mé řeči –
moje sochy mlčí ve všech řečích světa
Dělám své sochy pro každého kdo přijde
jak nejlépe umím……….

Dělám své sochy pro každého komu se líbí
a pro každého komu se nelíbí
Dělám své sochy jak nejlépe umím
Všemi jazyky světa mlčí mé sochy
které dělám pro Vaše děti………

Vstupujte lidé do mých otevřených dveří –
dokud jsou na světě otevřené dveře……
Slzy všech lidí jsou bez rozdílu pleti
k nerozeznání stejné………
Dívejte se lidé na sochy mých dětí
životy všech dětí visí na pavoučím vlákně !!

Postůjte lidé a slyšte poselství
dětí zavražděných válkou !
A pospěšte říci ostatním
že všechno visí na pavoučím vlákně !!
Vím to ! Ale neumí dělat nic jiného
než sochy dětí – jak nejlépe umím…….

Píseň deště ….

Žal, hlad a žízeň …. Temno půlnoci
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Šum deště nad střechami tlumí vzlyk
Nižádná naděj, stéblo pomoci
a v nedohlednu pablesk svítání ….
Maminka z Lidic hlavu zoufající tiskne do dlaní

Žal, hlad a žízeň …. Temno bezedné
déšť stopy krve smývá z nádvoří –
tu potemnělou krev, co tekla v poledne ….
Maminka z Lidic s deštěm hovoří :
“Neoslyš matku! Lidská srdce vlčí
na naši prosbu – kde jsou děti – mlčí !”

“Svobodně můžeš bloudit po kraji
po kterém naše drahé děti vláčí,
nešťastné, hladné,zbědované k pláči
Ztracené děti co si nehrají ….
co se teď někde choulí bez útěchy
Najdi nám, najdi smutné jejich střechy ….

Žal, hlad a hrůza … Temno bez konce
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Umlkl chvíli třesk a hluk a křik
Maminka z Lidic šeptá tichounce
slova svých písní chvějícíma rtoma
– co zpívala doma ….

Hajej spinkej drahý synku
přestaň plakat pro maminku
Nechej si zdát o medvídku
o zahrádce plné kvítků ….
Skolébá tě moje píseň –
utajená v písni deště – jsi-li ještě ….

Tisknu v duchu tvojí ručku
Zase budeš u maminky ….
Budeš stavět vodní mlýnky
u nás doma – po potůčku ….
Nebolí tě ouško dítě ?
Je to hrozné – vzali mi tě !

Jak nám bylo dobře v loni ….
Přeblažené šťastné chvilky ….
Nesla jsem tě do postýlky
když jsi usnul pod jabloní ….
Moje písně déšť ti zpívá ….
Pomalu se rozednívá

Maminko má nespím dosud ….
Jaký máme hrozný osud !
Maminko má – mě se stýská.
Šťastná byla naše víska ….
Slyším kvokat naše slípky ….
Voní seno – voní sýpky ….

U nás doma – víš jak voní
čerstvý chleba – plástev medu –
květy v sadě na jabloni ….
Zapomenout nedovedu ….
Maminko má, nespím ještě –
posloucháme píseň deště ….

Žal, hlad a bolest …. Temno na duši
jak na dně hrobu už. Spí Ravensbrück ….
“Kdyby tak věděl muž!” – tu zazní dětský křik
až všechno přehluší ….
Hroníku – poslední lidické dítě –
před zrakem matky zabili tě !

Kolébky není – ani hrobů není –
žal, smrt a hrůza – úděl každodenní
Hasnoucí naděj – v nedohlednu spása
a úzkost strašlivá mi srdce drásá ….
Dítě mé – Hroníku! Boženko! – Tatínku !!
Nikdy už! – Už nikdy – pro naši vzpomínku !!

The post Lidice. Kdo a proč postavil památník dětem, které zavraždili němečtí okupanti first appeared on Čítárny.

Díky nesmírné obětavosti vojáků Rudé armády, československé armády a rumunské armády byla tato plánovaná a částečně realizovaná genocida nakonec zastavena.
Odpověď pro všechny, kteří si myslí, že Němci byli na konci války ze Sudet vyhnání a ne odsunuti.

Chtěli nás vyhubit / Král Václav, Fremund Karel / Vydalo Naše vojsko, 1961
Fotografická příloha: 21 fotografií a 32 dokumentů.

Už 31. srpna 1940 požádali K. von Neurath a K. H. Frank o audienci u Hitlera a poslali mu svá memoranda o úplné germanizaci českého národa asimilací a vyhubením.
O připravované genocidě Slovanů pak hovořil Adolf Hitler s rumunským podpředsedou vlády Mihaiom Antonescom v Berlíně 27. 11. 1941:

Führer začal vášnivou diskusí o velkém slovanském problému :

Máte pravdu, slovanský problém je biologický, ne ideologický, jak jste řekl, a boj proti Slovanům musí vést všichni Evropané.
V příští Evropě by měly existovat pouze dvě rasy: latinská a germánská. Tyto dvě rasy musí v Rusku spolupracovat, aby zničily Slovany.
Nelze vystupovat proti Rusku právními nebo politickými formulkami, protože ruský problém je mnohem vážnější, než si mnozí lidé myslí, a musíme najít řešení kolonizace a biologické eliminace Slovanů.

Proto musí všechny evropské národy spolupracovat v boji proti Slovanům a zítra společně proměnit Rusko pro Evropu.
Proč by měli mít Belgičané 224 obyvatel na čtvereční kilometr, když Rusko má tak rozsáhlé prostory?
Proč by měli moji západní Němci žít v těžkých podmínkách, když jim prostory na východě nabízejí budoucnost?

Mou misí, pokud uspěji, je zničit Slovany .

Něměcký nacista Reinhard Heydrich a jeho projev v Černínském paláci 2.10.1941 nenechá nikoho na pochybách, že genocida českého národa byla naplánována s patřičnou německou důsledností.
Heydrich jasně deklaruje záměry Hitlera a strany NSDAP ohledně likvidace českého obyvatelstva. (str. 125 až 137)

Příslušníci strany, pánové!

Z rozkazu vůdce jsem převzal před třemi dny vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha.

Těší mne, že již dnes po třech dnech, mám příležitost pozdravit vás, spolupracovníky protektorátního štábu protektorátní vlády, úřednický sektor, především též představitele svrchovanosti strany v tomto bojovém prostoru – samozřejmě kromě svých užších spolupracovníků ve funkci náčelníka bezpečnostní policie a SD – také vás, páni vrchní zemští radové, kteří jste venku nositeli spásy a – jak doufám – bojových úkolů na poli správy.

Vůdcova směrnice, kterou jsem obdržel pro tento úkol, jejž považuji za omezený jak časově, tak i v jiném směru, tato vůdcova směrnice zní: Mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši; Němci musí vidět, že tato část říše je součástí říše a že zde na jedné straně požívá Němec ochrany a hraje vůdčí úlohu – má ji hrát, jak mu přísluší – ale že má i tomuto právu odpovídající povinnost chovat se a jednat jako Němec.

V politickém směru znamená to, co mi řekl vůdce, uznání linie, kterou zde až dosud udával z politického hlediska státní tajemník Frank. Znamená to současně samozřejmý, lidský, reálný a přátelský předpoklad pro spolupráci mezi kamarádem Frankem a mnou.

Ještě krátce úvodem, pánové! Vy ve mně vidíte všeobecně náčelníka bezpečnostní policie a SD. Vidíte ve mně – v každém případě jsem si zvykl, že tomu tak ve správě je – muže exekutivy, jenž hledí podle možností vyřešit všechno jen exekutivně. Tento názor je chybný a falešný a já bych chtěl, dříve než vám řeknu něco o problémech tohoto prostoru, aby bylo i zde, jako často už jinde, jednoznačně jasno o pojetí, podle něhož se chápu svých úkolů jako náčelník bezpečnostní policie, jako SSmann a spolupracovník říšského vůdce SS, jako nacionální socialista.

SS (SD a bezpečnostní policie jsou součástí SS) jsou úderným oddílem strany ve všech otázkách zajišťování nacionálně socialistické ideje. Být úderným oddílem znamená být vždy před masou, být zvlášť dobře vyzbrojen, být schopný nasazení a rozumět boji. Úderný oddíl však také nedělá nic, co by se dálo bez vůle a bez plánu celého vedení. Předpokladem úkolu zajistit ideu však není a nemůže být jen snaha vidět věci pouze po vnější, výkonné stránce a plnit úkoly a rozkazy je vniknout hlouběji do problémů, vmyslet se do nich a jednat se znalostí věci, nedívat se na ně jen povrchně, ale hluboce se jimi obírat a pochopit je. Tak jednáme jako výkonné orgány, jsouce si vědomi poslání vůdce i říše, onoho poslání, jež vede přes velkoněmeckou říši k říši velkogermánské. Vůdce mi při odchodu řekl: Mějte na paměti, že vždy tam, kde vidím, že je ohrožena jednota říše, vyberu jednoho velitele SS a vyšlu ho z pověření říše, aby zachoval jednotu říše. Můžete si tak z těchto vůdcových slov odvodit celkové poslání SS, a tím i mé zvláštní poslání zde.

Říkám předem: Nemám v úmyslu lpět nyní na svém místě na jednom úkolu proto, že je pěkný a souvisí s ním reprezentace, nýbrž chápu svůj úkol zde jako bojový úkol, který mám splnit v zastoupení jiného, abychom mohl, až jej splním, ohlásit vůdci: “Můj vůdče, splnil jsem jej. Nyní se mohu opět věnovat svému hlavnímu poslání.” Neznám však dosud dobu, jež je mi vymezena; budou-li to týdny či měsíce, to závisí na vyřešení, na problémech tohoto úkolu, to závisí na rozkazu vůdce.

Hovořil jsem o úkolech SS jako celku. Mohl bych je shrnout do hesla: “Nepřítel všech nepřátel a ochránce všeho německého”, a to má platit zejména pro tento prostor. Úkol “nepřítel všech nepřátel” obsahuje hlavní směrnici pro naše policejní a zajišťovací úkoly, nejen v užším, ale i v širším smyslu slova. Nevidím v tom jen úkol zatýkat a předávat k odsouzení a dohlížet, ale chápu to jako systematické zkoumání nepřátelských vlivů, ale i vlastních chyb v jednotlivých oblastech života.

Druhá stránka tohoto úkolu, “ochránce všeho německého”, má své zdůvodnění již ve vnější formulaci skutečnosti, že vůdce ustanovil říšského vůdce SS říšským komisařem pro upevnění němectví. A když jsem nyní převzal tento úkol zde, v protektorátu, jsou oba tyto pilíře koneckonců též základy mé náplně úkolů: odrazit a potlačit vše nepřátelské a zajistit, avšak i plánovat pro budoucnost, všechny věci, které jsou dobré pro němectví a nutné pro budoucnost.
Nechte mne nyní trochu se rozmáchnout, abych právě celkové problémy také tohoto prostoru postavil do všeobecné souvislosti, abychom nebyli jako klapkami na očích omezeni jen protektorátními hranicemi.

Předpokladem pro válku, pro splnění této války, pro obsazení nutných prostorů a pro formování a utváření velkoněmecké a velkogermánské říše bylo vnitropolitické zabezpečení říše. Z toho především vyplývá a zde také začal původní vývoj úkolů SS a policie – kromě toho bylo naším úkolem plánovat podle osobních příkazů a směrnic vůdce v tehdejší cizině výzkumnou a průzkumnou metodou všechno to, co se během vývoje mohlo stát předpokladem pro mnohé politické, ale i vojenské úspěchy a události. K tomu pak přistupovala následkem politického vývoje v evropském prostoru nutnost a úkol zaměřit se na návrat Němců, řídit návrat občanů německé národnosti z prostorů, které jsou dnes na východě obsazeny našimi jednotkami, těch občanů německé národnosti, kterým by se bylo určitě stalo totéž, co se dnes děje občanům německé národnosti na Volze, kdyby vůdce nebyl rozkázal a dosáhl nanejvýš naléhavého převedení tohoto půl milionu občanů německé národnosti. A teď k samotné válce.

Musí nám být jasno, že všechny události posledních let, všechny vojenské a politické otázky, mají úžasnou organickou souvislost. Musíme mít také jasno v tom, že předpoklady této války a její následky vyžadují – při naprosto tvrdém vedení této války až do konce – aby se zachovala a dále vytvářela tato říše a aby byla dovedena k velikosti. Neboť všechny politické mezihry, ať diplomatické, zahraničně politické či jiné povahy, byly jen přípravnou prací velkých, jasných věcí, totiž těch, že nepřátelé říše, vedeni židy a svobodnými zednáři, si koneckonců kladli za cíl, že toto Německo, snažící se o vzestup svým vnitřním ideovým vedením nacionálního socialismu, že toto Německo je nebezpečím pro světové plány židovstva celého světa. Že proto bylo uděláno vše, aby se Německo stalo malým a aby je zničili. To proto, že poznali, že v dějinách Německé říše vždy, když už žid věří, že nás má na zemi, povstal odněkud z německého prostoru, z německých lidí, někdo, jenž dal dohromady Němce neslýchanou ideovou silou a svou osobností, stmelil je v jednotu a potom je vedl k velikosti a překonání nebezpečí a viděl, že jen tehdy mohl být německý vývoj rušen a brzděn, jestliže mohla přijít rána dýkou z německého prostoru.

Nyní jsme v Evropě obsadili pod vůdcovým vedením velmi mnoho prostoru, což je vojenským předpokladem pro další vedení války a její vítězné ukončení. Musíme si říci jasně, že obsazení tohoto prostoru v každém případě nebude v mnoha zemích přechodným, nýbrž konečným obsazením, přičemž je lhostejno, jaká bude forma kontaktu těchto prostorů s námi. To však znamená, že budoucnost říše závisí na ukončení války, na schopnosti říše a na schopnosti lidí této říše získané prostory udržet, ovládnout a popřípadě s říší spojit. Závisí tedy na způsobu, jak jsme schopni s lidmi zacházet, vést je a spojit s námi.

Musíme zde však rozlišovat velké skupiny, jednu skupinu tvoří prostory s germánskými lidmi, to je s lidmi, kteří jsou naší krve, a proto jsou vlastně našeho charakteru. To jsou ti, kteří špatným politickým vedením a vlivem židovstva jsou nějak pokřiveni, kteří teprve pomalu musí být dovedeni k základním prvkům současného myšlení. Jak to vidím, jsou to tyto prostory: Norsko, Holandsko, Flandry, později i Dánsko a Švédsko. Jsou to ty prostory, jež jsou osídleny Germány a které nějakým způsobem, a musíme si zde udělat jasno, zda v konfederaci, jako župa či nějak jinak, budou patřit k nám. Je jasné, že musíme nalézt vůči těmto lidem docela jiný způsob jednání než vůči národům jiné rasy, slovanským či podobným národům. Germána se musíme chopit tvrdě, spravedlivě, ale musíme jej vést lidsky, podobně jako vedeme náš národ, jestliže ho chceme udržet natrvalo v říši a chceme-li, aby s ní splynul.

Druhou skupinou jsou východní prostory, jež jsou zčásti osídleny Slovany, to jsou prostory, kde je třeba vědět, že dobrota bude chápána jen jako slabost, to jsou prostory, kde sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, že pán si s ním nezadává.
To jsou teda prostory, které máme nyní na východě vést a udržet. Jsou to prostory, v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva, po dalším vojenském vývoji budou sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky pro velké, i kulturní, úkoly, a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci.
Jsou to prostory, s nimiž budeme vlastně nakládat, jako když se obepíná nová země na pobřeží hrází, tím způsobem, že se tam na východě vybuduje ohromný val z branných rolníků, aby se toto území už jednou uzavřelo proti bouřlivému přívalu z Asie, pak bychom je rozdělili příčnými valy, tuto půdu bychom postupně pro sebe získávali tím, že na okraji vlastního Německa, jež je osídleno německou krví, se pomalu bude vysouvat vždy jeden německý val za druhým, abychom tak postupovali s německým osídlováním na východ prostřednictvím německých lidí, kteří jsou německé krve.

Z tohoto hlediska je třeba vidět všechny úkoly na východě, které tam musíme splnit. První val, o protektorátním území budu mluvit až potom, tvoří na východě obě provincie Gdansk – západní Prusko a župa Warta, které spolu s východním Pruskem a slezskými částmi ještě asi před rokem byly vcelku plně osídleny téměř 8 miliony Poláků; to jsou prostory, které se nyní musí osídlovat zcela systematicky Němci, aby se polský živel kousek po kousku, krok za krokem vytlačil. Jsou to prostory, jež musí být jednou celé osídleny Němci. Pak stále dál na východ, k Baltu, jenž jednou bude muset být osídlen jen Němci, přičemž musíme uvážit, které pokrevní části Lotyšů, Estonců a Litevců jsou schopny regermanizace či germanizace. Rasově nejlepší živly jsou Estonci, na nichž jsou patrny švédské vlivy, pak přicházejí Lotyši a nejhorší jsou Litevci.

Dále se jedná o velkopolský prostor, jenž je nejbližší oblastí, která se musí zcela pozvolna osídlit Němci a z které se polský živel musí postupně zatlačit na východ. Pak přijde Ukrajina, jež má též žít především pod německým velením jako velká surovinová a vyživovací základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupně vyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících, vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu, aniž bychom tam chtěli vypěstovat silnou inteligenci, aby tak nevznikla v pozdějších dobách nějaká opozice. Taková inteligence by se pod slabým vedením mohla po létech opět chtít odpoutat.
Vcelku vzato platí tedy zde v prostorech na východě starý kolonizační princip, jenž však v protikladu k dřívější kolonizaci řádových rytířů a baltských baronů sleduje tu myšlenku, že jejími nositeli jsme my, naše krev, a že se na východě probouzí stará idea, idea řádových rytířů, jako stupeň k opanování prostoru, který nemůžeme úplně osídlit.
A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že se českomoravský prostor natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že to je jejich prostor. Zde jde pouze o jedno, a to, že si nejdříve připomeneme, co je životně důležité a přednostní, jaké má tento prostor historické základy, že se rozhodneme, co tu vlastně jednou uděláme. Z čeho vyrostl tento prostor. Odkud jsou lidé, kam patří atd.

Chtěl bych se ještě dotknout jedné věci, doufám, že to nebude pro vás nic nového, ale přece jen bych to chtěl načrtnout. Musí vám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti východu, že koneckonců – jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli – bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, “citadelou Evropy”. To je odůvodněno i tím, že první říšská univerzita před Krakovem a před Vídní byla založena zde v Praze. Když se na to nyní podíváte pozorněji, bude vám bezesporu naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny. V létech německých dějin, jež chceme nyní trochu probrat, přicházely rány dýkou ohrožující říši většinou z tohoto prostoru. Tedy právě v tom okamžiku, kdy říše vítězí, v tomto okamžiku je možné, aby se tady zasazovala rána dýkou dějinám a vývoji říše; ať to je třeba – ať už líčím kteroukoli etapu němectví – ať už to je třeba Marbod (Marobud) z Čech, který postupoval proti Arminovi z kmene Cherusků, ať to jsou slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří chtěli odtrhnout tento prostor pod pláštíkem náboženských církevních myšlenek východních církví a církevní cestou jej přivést k byzantské myšlence, ať již to byly vnější počátky třicetileté války s pražskou defenestrací nebo ať je to v současné době pokus ohrozit říši ilegálním hnutím odporu a vpadnout tak říši do zad v jejím rozhodném osudovém boji proti bolševismu.

Pánové! To vše jsou věci, které mají zcela jasný logický sled týchž myšlenek a událostí, to jsou stejné rány dýkou z tohoto prostoru.

Avšak stejně tomu bylo i opačně, vždy když vedení říše poznalo, že tento prostor je rozhodující, že Čechy a Morava mají zároveň účast, osudový, rozhodující podíl na pozitivním plánování dějin. Známe jména, která zasáhla do kolonizace východu. Ať je to král Otakar, který nakonec při kolonizaci východu dospěl jako úderný oddíl proti východu až ke Královci a toto město založil, ať je to doba Karla IV. nebo boje Bedřicha Velikého, bitva u Hradce Králové nebo i dnes nekonečná, dějinná a osudově rozhodná vůdcovská síla Adolfa Hitlera, jenž teď ve dvou etapách definitivně získává tento prostor, když z něho, z nepřátelské základny, dělá pevnost pro naše nasazení a naše boje proti bolševickému nepříteli.

A teď k současné situaci.
Řekl jsem, že dnes rozhodně vývoj spěje k nové ráně dýkou. V posledních týdnech prožíváme vývoj, charakterizovaný sabotážemi, teroristickými skupinami, ničením úrody, zpomalováním práce, což zcela jasně organizuje velká odbojová organizace. Tento vývoj, i když nevede k aktivnímu povstání, přece jen zcela systematicky připravuje všechno, co má být připraveno pro okamžik, až přijde čas uvrhnout toto území ke škodě říše do nebezpečného neklidu. I kdyby to bylo jen to, že nepřítel vede a chce české obyvatelstvo vést ke vzpouře, chce, abychom utrpěli citelnou ztrátu, že jde o pracovní výkon ve zbrojním průmyslu a citelný neklid, což nakonec může být vzorem pro ostatní obsazená území.

Stav v posledních týdnech byl takový, že se už dalo říci, že jednota říše byla jednoznačně ohrožena, tento prostor pod povrchem tak vřel, že se jedině dá říci, tady se musí včas zasáhnout. A chtěl bych říci zcela otevřeně, že vinu nenese jen protivník, vinu máme také my, Němci, neboť v tomto prostoru ne všichni Němci, kteří sem přišli, si uvědomili, že to je bojová oblast, bojový prostor, kde každý jednotlivý Němec, bez ohledu na kompetenci, musí též jako bojovník pro němectví zvítězit. Každý Němec, jenž zde vyniká, musí se cítit politickým vojákem vůdce, musí vidět zcela jasně základní linii v tomto prostoru, musí vědět, že základní linií je zajištění tohoto prostoru, boj proti veškeré české samostatnosti, a musí při zacházení s jednotlivci chápat, že Čech je Slovan a že také Čech si vykládá každou měkkost jako slabost. Že je to šílenství povolit v jednotlivých případech, protože ten druhý to neuzná, ihned toho využije a vyloží si to jako slabost; jakmile se mu povolí, přijde podruhé s větším požadavkem. Na víc je však v tomto prostoru třeba, aby si nikdo nemyslel, což Němec velmi často dělá, že je v německém prostoru, že je to právě taková provincie jako v říši a že je možné zde spravovat od stolu stejnými správními metodami, což naprosto nikdy nepůjde. Správní rozdělení tohoto prostoru, viděno z německé strany, je pouze jedním z prostředků a metod, jak tento prostor definitivně ovládnout a vést. Je to systém, který nemůžeme srovnávat se správním rozdělením a metodami správy, jež platí v říši, vůči německým lidem.

K tomu však přistupuje ještě základní myšlenka: veškeré počínání německých lidí v tomto prostoru musí být v tomto okamžiku usměrňováno naprosto jednoznačně, totiž tak, že vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl, i když musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že teď právě musí vyvolat povstání. Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.

To jsou věci, které můj úkol zde rozdělují na dvě velké a jasné etapy a oblasti činnosti. Jedna je blízká – zaměřená na válku – druhou začíná dalekosáhlý konečný úkol.
První, blízká, je diktována potřebami vedení války. Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci. Ale i to, abychom dávali pozor, aby Čech nevyužil podle svého zvyku tohoto nouzového stavu říše, aby si nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody. Tento blízký úkol předpokládá, že Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě, aby věděl přesně, že zde diktuje německý zájem a že zde koneckonců má rozhodné slovo říše, říše zastoupená vedením na tomto území, tedy též vámi, pánové. Říše nenechá se sebou žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpouští, asi tím způsobem, jako je tomu v říši se židovstvem, aby neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný. To byl problém židovské otázky v říši, a můžete si představit, jak by takhle dopadlo řešení židovské otázky. Když všichni nebudeme zjevně držet pospolu a navenek nevtvoříme vůči češství jedinou frontu, bude Čech hledat stále zadní vrátka, jimiž vyklouzne chytrácky ven.

O otázce, zda můžeme o jednotlivci říci, to je skutečně slušný chlap, se bude uvažovat teprve tehdy, až přistoupíme k tomu, abychom začali s dalekosáhlým konečným řešením úkolu, tedy při otázce poněmčování a podobných problémech. Přitom nesmíme zapomenout na jedno: že navenek, co se týká kultury, a to zejména důležité, si nesmíme zadat, aby si Čech nemohl dělat legraci z toho, jak se Němec chová. Němec si nemůže dovolit, aby se v lokálu ožral; tady musíme být zcela otevření: jestliže se někdo sežere, jestliže si popustí uzdu, proti tomu nikdo nic nemá, ale má to dělat mezi svými čtyřmi stěnami nebo v kasinu. Čech musí vidět, že Němec, ať ve službě, či v soukromí, se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě.
A proto jsem nařídil, abychom dostali zde v Praze německou ústřední policejní stráž, která se bude starat především o to, aby se též Němci v tomto prostoru chovali řádně. Neboť Němec, který není vychován, jak se na vůdcovskou úlohu sluší, ten se sice cítí jako pán v domě, ale ve falešném směru, a vede si ke škodě říše hůře, než si sám dovede představit.

Dále očekávám, že vám bude při zacházení s Čechy jasné, že je třeba též jistých taktických předpokladů. Když např. vydám nařízení tisku, musí napsat bez reptání to, co potřebuji. Přesto budu samozřejmě udržovat s Čechy korektní společenský styk, přičemž musím vždy dávat pozor, abych nepřekročil hranice, abych si v každém okamžiku říkal: Dej pozor, jsou to ale Češi! Rozumíte? Stýkáme-li se z taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vždy vracet k myšlence: Jsou to ale Češi.

Něco jiného je, a to je nejpodstatnější, že při vší tvrdosti se opravdu staráme o věci, které skutečně nejsou v pořádku. Neboť nemá žádný význam, když Čecha mlátím a se vší námahou a působením policie přivádím k tomu, aby pracoval, když on skutečně nedostává to, co potřebuje, aby měl fyzickou sílu vykonávat svou práci. V tomto směru se konala na návrh státního tajemníka Franka porada u vůdce, na níž byl přizván tajemník Backe, a my pravděpodobně přistoupíme, prosím, abyste si toto vše nechali pro sebe, než to bude uveřejněno, neboť se to musí náležitě propagačně upravit, pravděpodobně přistoupíme ke zvýšení přídělu tuku pro české dělníky, tak okolo 400 gramů, to je množství, o němž se už dá mluvit.

Abych to šikovně využil k propagačním účelům, spojím to s myšlenkou: vy, čeští dělníci venku, buďte raději zticha, jinak by se mohla také stát, že bude příděl tuku opět menší. To vše jsou věci, které se musí správně psychologicky uchopit.

A nyní k otázce celé propagandistické linie. Viděno ve velkých obrysech, musí se stále více zdůrazňovat myšlenka o svatém Václavu v jejím dějinném vývoji, neboť jestliže Češi svatého Václava oslavují, nemusíme jej líčit jako svatého Čecha, nýbrž tak: svatý Václav byl mužem, jenž pochopil, že český národ může žít jen spolu s německým prostorem. To se musí správně psychologicky uplatnit a obrátit zbraň; když tedy Češi oslavují svatého Václava, vlastně dokazují, že měl pravdu. To je to, co se dá historicky využít.

Za druhé je třeba pro nejbližší dobu války jasně Čechům ukázat: ať nás miluješ nebo ne, ať pomýšlíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, že přinejmenším teď uznáváš, že by to bylo pro tebe v tomto okamžiku jen škodlivé, kdybys vyvolal povstání anebo kladl odpor. To je taktika a linie, kterou, myslím, musíme v tomto okamžiku sledovat. Ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo. Budeme jen prakticky všem vysvětlovat – propagandou a opatřením atd. – docela jasně, že pro Čecha je reálně nejpříznivější, když v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, půjde-li to s říší přece jen dolů, pak budu mít opět svou svobodu. To nám může být úplně jedno; hlavní věc je, že je klidný, neboť my potřebujeme klid a ticho pro konečné získání tohoto prostoru. Základní linie musí být jasná, avšak i taktika musí být jasná, každý Němec, který tuto základní linii nemá, a základní linie může být jen nacionálně socialistická, musí pryč. Kdo v taktickém jednání s Čechy opět ustupuje, toho zde nepotřebujeme, takoví Němci zde nemají co pohledávat.

Prosím vás zcela otevřeně, pokud se to týká vás či vašich spolupracovníků, řekněte mi zcela otevřeně: Tak, jak jsi to tu řekl, tak to nemohu dělat, prosím, nech mne odejít domů. Pánové, pustím bez reptání každého, aniž ztratí svou kvalifikaci, jenž je dost poctivý, aby to řekl. Ale velice tvrdě zasáhnu, jestliže během mé činnosti tyto myšlenky neuzná a nebude se jimi řídit. K tomu přistupuje i přísný dohled nad těmi říšskými Němci, kteří zde z důvodů osobní touhy po zisku při arizaci jen škodí vážnosti říše. To jsou ti, kteří udávají, že zde pracují v zájmu němectví, mají však na zřeteli ve skutečnosti pouze svůj měšec a svůj mamon.

Když se budeme na věci dívat takto, platí jako nejbližší úkol toto: základní linie je jasná, taktika je jasná, tedy všechna opatření závisejí jen na užitku pro vedení války říší, závisejí na tom, aby byla zachována základní linie, na tom, že to při taktice nepřeženeme a základní linii neuškodíme. Závisejí koneckonců na tom, abychom měli zcela jasně před očima, že vše, co se zde musí stát, je právě jen řešení pro nejbližší budoucnost, čímž nesmí utrpět konečné řešení.

A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, musí s sebou přinést toto:

Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůže trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimi můžeme už dnes maskovaně začít.

Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby.

Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet.

V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva.

Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídli je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám.

To jsou zcela jasné, zásadní myšlenky, které musí být vodítkem. Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout vůdce. Ale plánovat a shromažďovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít. Musíme materiál přezkoušet, musíme využít možností, které tu jsou. Např. Pozemkový úřad, když ho nasadíme správně politicky opačným směrem, než to udělali kdysi Češi, může nám už dnes v jakési kostře dát nekonečně mnoho, takže věřím, že za krátkou dobu, kterou tu asi budu, mohu již položit v mnohém základ pro národností záležitosti.
K tomu přistupuje ještě toto: musí nám být jasno, že tyto věci je možné uskutečnit v celém tomto plánovacím období, v této nejbližší době boje, jen jestliže budou také jednotně řízeny a plánovány. Je samozřejmě jasné, že např. různí krajští vedoucí, kteří nyní patří do čtyř žup, sami uvažují a plánují v rámci celkové linie, která prospívá též župě. Ale přece bych rád, abyste nejprve viděli jedno: primárním je ovládnutí a definitivní podmanění tohoto prostoru, na pozdější dělení – pánové a příslušníci strany – je času dost pak.

Nejprve musí být tento prostor zvládnout, což nedokáži, nebude-li řízen z jednoho ústředí. Nemohu s Čechy zacházet podle čtyř různých dílčích metod. To je též smyslem kancléře strany, kterou zde zřídil styčný úřad kancléře strany pod vedením župního vedoucího dr. Juryho a pod praktickým pracovním vedením příslušníka strany Schulte-Schomburga. Určitě budu vycházet vstříc všem přáním a potřebám žup ve všech záležitostech. Pouze v jediném nenajdete u mne slyšení, a to tam, kde to bude narušovat to primární, totiž nutnost podmanění a koneckonců upevnění tohoto prostoru. Avšak předpokládám, že jste nacisté, a nacista konečně ví, že celkový zájem říše je primární a že teprve pak přicházejí zájmy vlastní.

Nacista Reinhard Heydrich v Černínském paláci 2.10. 1941

The post Hitler, Heydrich, Frank plánovali s německou důkladností genocidu českého národa first appeared on Čítárny.

V roce 2007 byla Irena Sendlerowa nominována na Nobelovu cenu míru. Cenu ale dostal populista Al Gore za projekt o globálním oteplování. Je to jen další důkaz jak zoufale slaboduchým způsobem pracuje porota této světové ceny a jak nedokážeme nebo záměrně nechceme rozpoznat skutečné hodnoty člověka, který obětoval společnosti maximum.

Koneckonců i poslední ocenění prezidenta Obamy, jako frontmana země, která v ten čas byla ve dvou válkách a po dvou měsících vládnutí je další směšnou ukázkou rozhodování zkorumpované poroty. Cena Míru proto dnes nemá žádnou vážnost a měla by být zrušena.

Kdo byla Irena Sendlerowa?
Během druhé světové války pracovala ve Varšavském ghettu. Po dlouhou dobu vynášela na dně tašky s nářadím malé děti z ghetta a v zadní části svého náklaďáku měla místo pro starší děti. Tam také vozila psa, kterého vycvičila štěkat, když auto projíždělo branou. Štěkot pomohl zamaskovat zvuky, které děti mohly svou neopatrností vydávat.

Během let 1942 – 43 se jí podařilo zachránit přes 2500 dětí. Chytili ji v roce 1943 a nacisti ji při výsleších přelámali nohy, ruce. Co všechno se tam dělo, ale nikdo neví. Sama Irena o tom nikdy už nemluvila. Zachránila ji odbojová organizace Żegota, která podplatila dozorce, jenž ji umožnil útěk a zapsal ji do knihy popravených.

Irena Sendlerowa si vedla poznámky o všech dětech, které se jí podařilo osvobodit.
V té době spolupracovala s mnoha sirotčinci, kam děti byly začleněny pod falešnými papíry. Údaje o dětech se zachovaly ve sklenici zahrabané pod stromem na její zahrádce. Ještě v roce 2008 žilo přes 700 děti, které zachránila.

Je zajímavé, že i po válce byla v nemilosti komunistické strany v Polsku. Její děti dokonce nemohly studovat etc. Důvodem byla její činnost za druhé světové války jako členky Żegoty (komunisty pronásledovaného nekomunistického (západního) odboje.

Irena Sendlerowa zemřela  ve věku 98 let 12. května 2008  ve Varšavě.
Pohřbena byla na hřbitově Cmentarz Powązkowski, nejstarším a nejslavnějším hřbitově Varšavy.

Od roku 2002 se v Kansasu 10. března slaví jako “Irena Sendler Day”.
V roce 1999  Norm Conard, středoškolský učitel z Kansasu, zadal čtyřem studentkám, aby prozkoumaly příběh Ireny Sendlerowé. Původně předpokládali, že jde o tiskařskou chybu v počtu zachráněných dětí. Výsledkem projektu byla mimo jiné jednoaktová divadelní hra Life in a Jar  (Život v zavařovačce). Představení založené na činnosti Ireny Sendlerowé mělo v březnu 2008 za sebou více než 240 představení v Severní Americe i Evropě.

Tento článek je napsaný nejen na její počest, ale taky proto, že existují hloupí ignoranti, kteří šíří informace, že nacistický holocaust vlastně neexistoval.
Například katolický biskup Williamson, řekl, že nebyly žádné plynové komory v nacistických koncentračních táborech, a že během holocaustu nezemřelo šest milionů Židů, ale pouze 300.000.

Více Wikipedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Irena_Sendlerowa

Poznámka pod čarou…
Siru Nicholasi Wintonovi všechna čest.
V roce 1939 zachránil 669 židovských dětí z území okupovaného nacistickým Německem, ale za úplně jiných okolností než Irena Sendlerowa. Na rozdíl od ní nenesl žádné osobní riziko.
Děti zachránil tím, že musel jednat s pražským Gestapem. Finančně vše zařizovat pracovník British Comittee for Refugees from Czechoslovakia (BCRC) Trevor Chadwick.
Ten však nejen nedostal vyznamenání (in memoriam), ale nepadlo o něm v našich mediích při této příležitosti ani slovo.
Snad proto, že připomenout faktické vykupování těch dětí by neznělo tak hrdinsky?
Pak ovšem nezbývá než povzdechnout si s Henrym Fordem: Historie je humbuk!
Siru Nicholasi Wintonovi bylo propůjčeno vyznamenání za záchranu spousty židovských dětí (českých, ale i německých a rakouských, které dlely po Mnichovu a anšlusu Rakouska v Praze) před nacismem.

The post Irena Sendlerowa zachránila 2500 židovských dětí, ale komise ji odmítla dát Nobelovou cenu first appeared on Čítárny.

Jiří Beneš, synovec prezidenta Edvarda Beneš, napsal knihu “V německém zajetí” jako jedno z nejsilnějších českých svědectví o holokaustu a zrůdnostech nacistických německých táborech Osvětim, Buchenwald, Dachau a Dora–Mittelbau.

V knize Jiří Beneš s mrazivou dokumentární přesností popisuje brutalitu německého gestapa, nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů.
Svědectví o těchto zrůdnostech začal psát hned po osvobození Československa Rudou armádou.
Informace z knihy byly údajně použity jako důkazní materiál při norimberských procesech po Druhé světové válce.

Každý čtenář si během čtení bude klást jedinou otázku:
Jak je možné, že vysoce kulturní německý národ se mohl propadnout do tak primitivní nelidskosti?

Jiří Beneš (1898-1966) právník, úředník pražského magistrátu a dalších úřadů a poté novinář a publicista. Od roku 1925 byl redaktorem Lidových novin a od roku 1929 vydával v národně socialistickém nakladatelství Melantrich České slovo, Telegraf a později i A Zet. V letech 1934-1936 byl jejich zpravodajem v Moskvě.
Jiří Beneš byl synovcem prezidenta Edvarda Beneše – synem jeho nejstaršího bratra Václava. Ve své novinářské práci s prezidentem spolupracoval a především během svého pobytu v Moskvě mu zajišťoval nezávislé hospodářské a politické informace. Právě pro svůj příbuzenský vztah k prezidentovi byl také v době okupace perzekvován.

Po prvé byl Jiří Beneš zatčen gestapem v roce 1940, pod záminkou finančních transakcí s akciemi nakladatelství Melantrich. Byl internován na Pankráci a při výsleších v Petschkově paláci byl dotazován především na činnost prezidenta a představitelů národně socialistické strany. Po řadě výslechů byl propuštěn.
Podruhé byl Beneš zatčen v lednu 1943 a do května 1945 byl vězněn především v německých koncentračních táborech Osvětim (Auschwitz), Buchenwald a Dora. V té době byl mj. svědkem výroby „tajných zbraní“ – raket V-1 a V-2 v podzemních továrnách. Rakety, které měly zvrátit průběh války v Hitlerovo vítězství.

Za Protektorátu němečtí okupanti soustavně pronásledovali všechny spolupracovníky prezidenta Beneše, přátele i příbuzné. Z prezidentovy rodiny jich bylo dvanáct vězněno v německých koncentračních táborech, kde čtyři z nich zahynuli.

Jiří Beneš / V německém zajetí / první vydání Melantrich, Praha 1945. Další vydání v letech 1946 a 1947.
Za socialismu byly knihy likvidovány. Poslední dotisk vyšel v roce 2010 zásluhou Společnosti Edvarda Beneše.

Výpisky z knihy: Jiří Beneš / V německém zajetí

Němci mě zavřeli dvakrát. Poprvé na podzim roku 1940, po druhé na počátku roku 1943. Mé první uvěznění formálně vysvětlili jakýmisi transakcemi akcií tiskařské a vydavatelské společnosti Melantrich a také několik výslechů se týkalo jen této věci.
Byl jsem však vyslýchán několika komisariátu gestapa celkem šestnáctkrát a brzy jsem byl nucen si doznat, že nejde jen o akcie, že to bude tužší, než jsem podle počátečních otázek doufal. Šlo jim zejména o vzájemné vztahy politických a hospodářských osobností.
O mnohých věcech, které je tolik zajímaly, jsem opravdu nevěděl nic nebo jen velmi málo, jiné jsem přiznat nechtěl. Po celou dobu výslechů jsem žil ve strachu, že něco prozradím a že buď gestapu nějak prospěji, nebo dokonce umožním nějaké zatýkání a že pak ponesu následky takové slabosti až do smrti. Dopadlo to však dobře. Nikdo nebyl zatčen a z mých odpovědí gestapo jistě nezmoudřelo. Můj strach z následků případné zbabělosti byl prostě větší.

Nyní se o tom mluví snadno. Ale desetitisíce našich lidí, které gestapo vyslýchalo, může potvrdit, že takový výslech, který i s postranními psychologickými přípravami trval od šesti hodin ráno také do jedenácti večer a jehož vedle vyslýchaného se zúčastnilo pět až šest úředníků s velmi rozsáhlou policejní praxí…
xxx

Některé věci o zrůdnosti v německých lágrech jsou příliš neuvěřitelné a pouhé mé svědectví by nemohlo stačit.
Nelze předpokládat, že normální člověk by mohl uvěřit, jakou smrtí umíraly české ženy v Birkenau u Auschwitzu.
Nelze se domnívat, že pouhé svědectví jednotlivce může být dostatečným důkazem, že v Ellrichu u Nordhausenu dovedli Němci trápit členy kulturních národů tak, že umírající dobíjel umírajícího pro padesát gramů plesnivého chleba, nebo že šílený hladem jedl maso, odřezané z kostí svých mrtvých kamarádů.
V takových a ještě hroznějších případech uvedu jména a adresy těch, kdo viděli, prožili a přežili, aby i jejich svědectví mohlo být podáno a zajištěno.
xxx

„Slova koncentrační tábor budí představu skutečného tábora. Tábor je svatá hora v Palestině, jejím jménem označovali husité své ležení a svůj hrad a slovo tábor je spojeno vždy v našich myslích s určitým pořádkem, s jistou spořádaností. Němci užívají slova Lager. Lager v německém jazyku není jen tábor. Je to také skladiště. A v německých koncentračních táborech bylo vše, jenom spořádanosti tam nebylo. Byl daleko více skutečným skladištěm umírajících a k zemření určených.“
xxx

Oswieczym (Osvěčim) je malé, klidné polské městečko asi uprostřed mezi Katovicemi a Krakovem. Není na něm nic zvláštního. Je jako tisíce jiných. Přišli však Němci, zřídili u Osvěčimi koncentrační tábor a od toho dne německý název Oswieczym-Auschwitz- se stal pojmem, jímž možno vyjádřit nelidskou krutost a nadlidské utrpení. Osvěčim je malé polské město. Ale místo, kde zahynulo několikrát více lidí, než kolik má Varšava obyvatel, místo, v němž po pět let vládla hrůza a kde smrt byla vykoupením, toto místo se jmenuje a navždy bude jmenovati Auschwitz.

Několik kilometrů severozápadně od Auschwitzu je malá osada s poetickým názvem Rajsko. Rajsko bylo pár polských chalup, nikdo o nich nic neví a není ani, proč by o nich vědět měl. Rajsko se německy jmenuje Birkenau. Bude-li někdy třeba označit něco horšího, než čeho je schopno kterékoli dravé zvíře, něco hnusnějšího, než může učiniti nejhnusnější mravní zrůda, bude-li nutno myslet někdy na hrůzu, jejž divokost nelze dosud známým lidským slovem vyjádřit, bude-li kdy v budoucnu třeba říci, kdy a kde v dějinách člověka umírali lidé smrtí nejnelidštější, bude stačit slovo Birkenau. Rajsko bylo polská idyla. Birkenau bylo peklo. Jak možno psát o pekle nejstrašnějším a používat o něm slova Rajsko?…

Po prohlídce přišel k nám pan stellvertreter (pan »zastempca« se říkalo po Polácích) a dal nám ono poučení, o němž jsem se zmínil. Mluvil dlouho, ale zcela jasně: »Teď jste häftlinci v koncentračním táboře, víte, co to znamená ?«

Nevěděli jsme. »To znamená, že nemáte nejmenšího osobního práva. Nemáte práva na jídlo. Nedostali jste ho dosud a nedostanete ani zítra. Kdy dostanete jíst, to nevím. Nedostanete-li jíst vůbec, také se nic nestane, protože na jídlo nároku nemáte. Můžete si jít stěžovat komu chcete, ale neradím vám to. Umřete dřív, než řeknete, že máte hlad!«

»Nemáte práva na postel,« pokračoval, když jsme udiveně vyslechli první věty, »nemáte práva na spaní, nemáte práva na šaty, nemáte práva na nic, vůbec na nic a nejméně práva máte na život. Činem, za který jste přišli do lágru, ztratili jste všechno. Teď nejste nic, jen numero bez práva bez nároků! Co se vám poskytne, poskytne se vám jen z dobré vůle.«!

»Zato na druhé straně«, mluvil dále po krátké pomlčce, »máte dvě jasné povinnosti. Vykonat přesně, rychle a poslušně každou práci, která se vám svěří. Jen neříkejte, že na tu či onu práci nestačíte, nebo že jí nerozumíte, či dokonce že je pro vás příliš těžká. To je odepření pracovní povinnosti a vedle v Birkenau hoří pro vás pece krematoria ve dne v noci. A nemyslete si, že budete stonat. To je zde v táboře krátký proces. Buď jste schopni práce a budete dělat nebo nejste schopni práce a jdete do gázu. Kdo je nemocen, ať to přemáhá a snaží se vyléčit se sám při práci. Kdo to nedokáže, ať se rozloučí se světem. Upozorňují vás velmi vážně, že se neustále zjišťují musulmani, to jest lidé k práci nezpůsobilí. Musulman jde do gázu bez milosti, a není-li kdy, dostane jen dřevěnou narkózu (klackem do hlavy) a hodí ho na hranici. Tady je lágr a žádný starobinec«.

»Někdo z vás,« vedl dále své výklady, »někdo z vás by si mohl myslit, že uteče. To je blázen. To je varianta, která vás všechny přivede do neštěstí. Uteče-li někdo z bloku nebo komanda, jsou potrestáni všichni, kdo na bloku bydlí nebo s komandem pracují. Utečenec sám je přiveden zpátky a pověšen na apelplace. Kdyby se mu podařilo utéci, bude přivedena jeho rodina a pověšena místo něho!«

Ano,« pokračoval, »to není prázdná hrozba. Právě včera v pátek, kdy vy jste přišli, byla na apelplace pověšena šedesátiletá máma blázna, který si myslil, že z tábora se dá utéci. On sám nemohl být pověšen, protože ho roztrhali a napůl sežrali psi.«

„A proboha, jen si nemyslete na nějakou vzpouru. Před třemi měsíci se tu vzbouřilo šedesát holandských židů. Udělali kouli ze svých těl a vrhli se na dráty. Kdo nebyl zabit elektrickým proudem, byl rozstřílen na kaši z kulometů. Jejich celý blok šel do štráfkomanda v Jewiszowcích a dnes už nežije ani jeden!«
xxx

„Klacek, jímž zastempca bil, byl asi metr dlouhý a více než tři centimetry tlustý. Zastempca bil oběma rukama a veškerou silou svého vysokého těla. Po první ráně starý žid zařval jako raněné zvíře. Po třetí ráně vyl bolestí již nepřetržitě. Vyl, skučel, chvílemi jen sípal a zase řval a řval. Zastempca bil dále pravidelně a systematicky ránu vedle rány. Žid prokousal si bolestí rty, hryzal se do nadloktí, házel sebou se silou, kterou by v jeho stařečkém tělo nikdo nehledal.“

Poznámka:
slovo „zastempca“ označuje zástupce (německy Stellvertreter).Jedná se o táborový slang nebo fonetický přepis, kterým vězni nazývali zástupce kapo, pomocného dozorčího nebo zástupce staršího světnice/bloku (Stubenälteste nebo podobnou funkci). Tyto „zastempcové“ byli sami vězni (často kriminálníci nebo ti, kteří se přizpůsobili systému), kteří dostali privilegia výhodnější strava, lepší oblečení), ale na oplátku museli udržovat disciplínu – a často to dělali velmi brutálně, jak popisuje tento úryvek.
xxx

„V náročných a nelidských podmínkách zde hynuli vězňové ve stovkách denně. V době od 1. ledna 1944 do 2. dubna 1945 bylo při výrobě „V-2“ zahubeno a přišlo o život více než 22 000 převážně zahraničních vězňů… Přesto pohled na každou novou raketu nám připomínal, na čem a pro koho my pracujeme, ale zároveň nás nutil přemýšlet stále a znovu, jak bychom mohli ten ďábelský vynález poškodit či zničit…“
xxx

„Bylo tam pět krematorií, ale ta nestačila. Proto byly vykopány velké jámy a do nich složena vrstva dříví a vrstva mrtvých atd. Každá jáma byla na tisíc lidí. Když byla plná, byly dříví a mrtvoly polity naftou a zapáleny. Někdy přijelo několik transportů najednou, plynová komora nestačila a pak byli lidé upalováni jen s „dřevěnou narkózou“. Hnali je biči k jamám, bili je palicemi do hlav a házeli do ohně.“
xxx

„Válka se skončila a čas pomalu osušuje slzy. Němci jsou podrobeni trestu. My, kteří jsme prožili německou okupaci a přežili německé koncentrační tábory, víme, že je to trest zasloužený, třebas mnozí z nás předpokládali v době otroctví, že trest bude přísnější.

Ale časem se mnoho zapomíná a mohlo by se stát, že po letech budou naše děti jinak hledět na děti dnešních Němců, a zcela jistě děti dnešních Němců budou vidět jen trest a budou hledět zapomenout na vinu svých otců a matek. Je proto třeba zajistit důkazy o tom, jak hluboko pod úroveň dravé zvěře klesl německý člověk v letech 1939 až 1945.

Jistě i mnozí z naší generace nebudou moci uvěřit, jak šílené krutosti byl schopen výkvět německého národa. Je proto třeba vydat svědectví těch, kdo viděli a prožili. Tato kniha je mé svědectví.

Přežil jsem zabíjení Čechů po Heydrichově smrti. Byl jsem dvakrát uvězněn německou tajnou státní policií v Praze a podroben mnohým výslechům v Petschkově paláci.
Byl jsem v koncentračním táboře v Auschwitzu a v koncentračním táboře Dora v Nordhausenu. Byl jsem jako otrok zaměstnán při výrobě tajných německých zbraní V1 a V2. Viděl jsem koncentrační tábory v Buchenwaldu a v Ravensbrücku. Vydržel jsem hrozný transport vězňů z Nordhausenu v Durynském lese do severního Meklenburska, kdy esesmani, utíkající před zhoubou, vzali nás s sebou jako záštitu a v posledním vzepětí zuřivosti dobíjeli všechny, kdo padali hladem a únavou.

Své svědectví o tom všem jsem začal psát hned po zachránění ruskou armádou.

The post Jiří Beneš. V německém zajetí o zrůdnostech Němců za druhé světové války first appeared on Čítárny.

Konec stříbrného věku je reakcí spisovatele Cucui na šířící se zrůdný mediální narativ aktivistických skupin o zbytečnosti seniorů ve společnosti, o zákazu jejich volebních práv etc.
Linie jeho příběhu vychází ze starých japonských rituálů, která nutila občany starší 70let, aby dobrovolně zvolili smrt. Tak tomu bylo v dávné japonské historii, kdy staří lidé odcházeli do hor dobrovolně zemřít, aby jejich potomci mohli přežít zimu s nedostatkem potravin.

Jenže i v dnešním reálném světě se objevují podobné nápady jako v tomto románu.
V říjnu 2019 prohlásila bývalá šéfka MMF Lagardeová: “Staří lidé žijí příliš dlouho a je to riziko pro globální ekonomiku, něco se s tím musí udělat.”

Ale zpátky k románu. Autor popisuje společnost budoucnosti, která má problém uživit starší občany.
Proto vláda a ministerské oddělení nazvané Výbor pro regulaci obyvatelstva (VRO) vypracuje speciální program. V určitém okresu či městské čtvrti se musí všichni senioři starší sedmdesáti let do třiceti dnů od vyhlášení Stříbrné bitvy vyvraždit navzájem. Poslední přeživší, jako hlavní cenu. pak dostane život a právo dále žít se svojí rodinou a přáteli. Navíc se společnost pojistila tím, že pokud by se náhodou staří lidé rozhodli nevraždit, dozorčí důstojníci mají moc je všechny bez výjimky popravit.

Román Konec stříbrného věku je kritikou společnosti, která degeneruje v hloupé touze po moci a zdrojích a v neúctě ke generacím, kteří svět budovali před nimi.
Jak píše v knize Vzpoura deprivantů František Koukolík a Jana Drtilová:

 “Nejnebezpečnější druh skupinové hlouposti je Groupthink odpovídající chování malé, vysoce soudržné skupiny vybavené rozhodovací mocí, nepřístupné odlišným názorům a činné pouze v rámci vymezeném jejím vůdcem… Společným znakem všech takových deprivantů bývá, že každému slibují to, co chce slyšet, po čem touží, případně o co přišel. Důsledkem je ničení vyšších hodnot buď ve jménu deprivantského dobývání moci, nebo ve jménu stejně deprivantského udržení moci; soubor cest zpátky anebo »stranou«, do slepých ulic.”

Ve své vizi Cucui toto chování rozvádí a popisuje, co se děje ve společnosti, kde končí demokratické principy rozhodování a nastoluje se pseudodemokratická totalita.
Ta je ve svém důsledku horší jak socialistická neboť nepřítelem už není vládní strana, na kterou lze ukázat, ale jakákoliv zkorumpovaná skupina bez ohledu na vyznání nebo politickou příslušnost. Proto je zřejmé, že v takovém prostředí není problém dosáhnout sociálního řešení, jaké nám například nabízí Cucui.
Řešení, které je rovno holocaustu, řešení, které odpovídá stádiu uvažování totálně ovládané společnosti.

Román Konec stříbrného věku zřejmě vychází i z historických faktů starého Japonska o tzv. ubasute
neboli odkládání starých lidí do hor či lesů, aby zemřeli hladem a podchlazením a neujídali tak rýži svým potomkům a nebyli jim na obtíž. Naskýtá se proto otázka, zda by společnost byla schopna aplikovat znovu tento krutý zvyk, pokud by ve své hlouposti nezvládla zakladní principy soužití a vzájemné úcty k životu.

O potřebě likvidování tzv. nepotřebných lidí je totiž občas slyšet i v českých médiích. Proto osobně považuji tento román ne za fikci, ale za reálné varování a zamyšlení nad tím, kam skutečně naše společnost směřuje a co nás může velmi brzy potkat, pokud se proti tomu nepostavíme.

Konec stříbrného věku | Jasutaka Cucui | přel. Anna Křivánková / Odeon, 2011

Jasutaka Cucui (1934)
Japonský spisovatel a dramatik napsal 35 románů a 55 povídkových souborů. První knihu napsal roku 1965, proslul sci-fi románem Dívka, která cestovala časem (1967). Získal několik cem. Roku 1987 Tanizakiho cenu za dílo Rozcestí na zarostlém svahu snů a 1989 Kawabatovu cenu. Na protest proti ohrožování svobody slova odmítl v letech 1993–1996 v Japonsku publikovat. Roku 1997 obdržel od francouzské vlády řád Rytíře krásných umění a literatury. Česky zatím vyšel román Peklo (Odeon 2009). Konec stříbrného věku (2006) je jedním z jeho nejnovějších děl.

K podobným tematickým titulům se řadí knihy:
Čáry / Rjú Murakami
Tahle země není pro starý / Cormac McCarthy

MYSLÍTE SI, ŽE KNIHA JE NEUVĚŘITELNÉ SCIFI? VELKÝ OMYL!

Japonský vědec v lednu 2024 navrhuje hromadnou sebevraždu starších lidí v Japonsku
Podle Yusuke Narita, 37letého profesora ekonomie na Yale University, je na světě příliš mnoho zbytečných lidí, jejichž řešením takzvaného problému je nucená „hromadná sebevražda“ starších lidí.
Když mluvil o nucené eutanazii starších lidí, řekl, že „bude diskutována možnost, aby byla v budoucnu povinná“.

V Kanadě je už celé roky uzákoněná eutanazie i pro děti. V Česku s tímto zrůdným nápadem přišli politici STAN v roce 2025.
Je to v podstatě vládní program sebevražd Justina Trudeaua, kteří je dnes považován za „genocidu“ na občanech Kanady. Jak se veřejně vyslovil Tucker na turné v Kanadě v lednu 2024.
V Kanadě zemře každý den 36 lidí v důsledku asistované sebevraždy. Od roku 2019 činí průměrný roční nárůst 31,1″
Od poloviny března 2024 má být povolena sebevražda dětí bez souhlasu rodičů!!!
Čtvrtá výroční zpráva o lékařské pomoci umírajícím (MAiD) za rok 2022, která byla zveřejněna na konci roku 2023, zjistila, že od roku 2016 si eutanazie vyžádala životy téměř 45 000 Kanaďanů.

Výňatek z knihy Johna Colemana The Hierarchy of Conspirators: A History of the Committee of 300 / Amazon>>
“Eutanazie pro nevyléčitelně nemocné pacienty a seniory je povinná. Žádné město by nemělo překročit předem stanovený počet…
Do roku 2050 musí být odstraněny nejméně 4 miliardy „zbytečných jedlíků“ prostřednictvím omezeného válčení, organizovaných epidemií smrtelně rychlých nemocí a hladovění. Energie, jídlo a voda musely být udržovány na úrovni životního minima pro neelitu, nejprve bělochy v západní Evropě a Severní Americe a poté rozšířené na další rasy.
Nedostatek potravin, vody a léků byl někdy uměle vytvořen, aby připomněl masám, že jejich přežití závisí na dobré vůli Výboru 300.

Ukázky z knihy Konec stříbrného věku | Jasutaka Cucui

 „Vítám vás na dnešní mši, jíž jste se dnes rozhodli zúčastnit v tak nezvykle hojném počtu. Dokonce i program dnešní mše je do posledního výtisku vyprodán, to mě nesmírně těší. Nicméně, nabízí se otázka, zda-li za tím náhlým zájmem o kázání nestojí začátek té zavrženíhodné Stříbrné bitvy. Zdá se mi totiž, že kromě věrných věřících, kteří sem do kostela váží cestu každou neděli, je zde dnes i mnoho seniorů starších sedmdesáti let, kteří sem přišli hledat boží spásu.
Ó, proč jen nás, obyčejné starce, kteří nikomu ani vlásek nezkřivili, vystavil Bůh takové zkoušce, myslí si. Bůh přece nemůže dopustit takové bezuzdné vraždění, jakým tento systém vzájemného zabíjení důchodců bezpochyby je! Mohou to nazývat státní politikou, avšak ptám se vás všech, kteří jste dnes přišli – copak vám tato ohavnost, toto zvěrstvo neleží na srdci? Lidé jsou omylní. I duchovní vůdci jsou omylní. Poslyšte, co se jednou stalo.

V době, kdy bylo Německo ještě rozděleno na Západní a Východní, měla pohraniční stráž na východní straně nakázáno zastřelit kohokoliv, kdo by se pokusil uprchnout na Západ. Když se však obě Německa sjednotila, byli ti vojáci a policisté, kteří se na základě rozkazu a zákona tohoto zabíjení zúčastnili, za své činy souzeni. Střílet po lidech, jejichž jediným proviněním bylo přání dostat se na svobodu, totiž z lidského hlediska nelze.
A stejně tak nelze, aby se staří lidé navzájem zabíjeli, i kdyby to snad mělo být na rozkaz vlády. Co nás učí křesťanství? Abychom znali svého Boha, milovali Jej i ostatní lidi, abychom sloužili Jemu i bližnímu svému a dosáhli tak věčného života a blaženosti. Je proto zcela v rozporu s Božím učením, aby se babičky a dědečkové navzájem zabíjeli. Stejně tak je v rozporu s Boží vůli, aby kdokoliv vztáhl ruku na Božího služebníka, tedy na mě. Na to kladu zvláštní důraz. Náš Pán navíc neschvaluje sebevraždu. Tím byste porušili přikázání nezabiješ. Někteří v tom samozřejmě vidí způsob, jak tuto bitvu vyhrát, aniž by zabili někoho jiného.
Avšak proč jen to došlo tak daleko, že lidé cítí potřebu nad někým zvítězit? Dáme-li dohromady touhu po vítězství a impuls spáchat sebevraždu, vyjde nám terorista-sebevrah. Jako islámský džihád.
Avšak nic jako svatá válka není. Kdybyste snad spáchali takovou věc, přišli byste leda do islámského ráje. A tam byste snad chtěli? Do křesťanského ráje byste rozhodně nemohli. Ehm. A také prosím nepodléhejte bludu, že se do ráje dostanete, když zemřete spolu se mnou. Ne aby vás napadlo spáchat sebevražedný útok tady na náš kostel, takovýchto myšlenek se rozhodně vystříhejte!
Ehm… co jsem to, ano. Co si však, ptám se vás, máme počít? Máme se jen modlit? Máme jen čekat, až nás někdo zabije? Ó, ne ne. Něco takového by náš Pán nedovolil. V žádném případě. Co… co si tedy počít? Mám kázat, abychom jeden druhého nezabíjeli? Avšak pokud nikdo nikoho nezabije, budeme všichni popraveni! Všechny nás zavraždí! Tak… tak snad, místo abychom zemřeli všichni, nebylo by lepší, aby alespoň jeden z nás… abychom alespoň jednoho z nás nechali, aby přežil? Ó – ano! To je ono! To je ono. Jeden musí být vyvolený! Koho tedy nechat naživu?
Ach, vždyť i tohle je vlastně úplně jasné! Já jako služebník Boží jsem zde jediný vyvolený, nebo snad ne? No jistě! Jen jeden jediný může přežít, jen já jsem ten vyvolený! Pán nepřipouští žádné námitky, ne, to on nedovolí! Nedovolí, abych byl zabit! Ó ne, ne – mě nezabíjejte, nezabíjejte mě, mě nééé!“
xxx

Manželé si levou rukou navzájem podepřeli ramena, odpočítali tři a jeden druhého bodli do míst, kde tušili srdce. Odpočet jim však bohužel nevyšel. Šiničiró řekl tři, nadechl se a až potom bodl, zatímco Majumi bodla současně se slovem tři. Ačkoliv tedy Šiničiró bodl rychle, bolest jej překvapila a nůž se mu svezl, takže bodl Majumi do pravé části hrudníku. Navíc ani jeden z nich neměl mnoho sil, takže si nedokázali zasadit skutečně smrtící ránu. Způsobili si jen strašlivou bolest.
„Auuuu!“
„To bolí, to tak bolí bolí bolí!“
Oba se zhroutili na zem.
„Miláčku, to bolí… strašně to bolí! Bodni mě ještě, rychle!“
xxx

Hnutí proti lovu velryb nakonec uspělo ve svém snažení, takže byl lov konečně zakázán a velrybář Šuntaró Tade se ocitl bez práce. Kromě lovu velryb toho totiž mnoho neuměl. No jo, jenže – pomyslel si Šuntaró, jako velrybář jsem byl někdo. Když jsem střelil, bylo po velrybě, žádná řezničina. Říct mi nelov je to samý jako říct mi chcípni.
Jo jo. Já už na tomhle světě nemám co pohledávat. Měl jsem sice štěstí, jako elitní lovec jsem si dokázal uspořit, takže jsme si se ženou mohli pronajmout byt ve městě, a dokud jsem sem tam pracoval jako ostraha v samoobsluze, jakž takž jsme vyšli. Jenže v dnešní době nám daní i důchod, nedávají nám žádné slevy, nejsme vyjmutí z daňové povinnosti, a dokonce to došlo tak daleko, že si platíme i místní daň! A jestli máme takhle třít bídu s nouzí, to ať radši umřu. Ale ještě předtím si naposledy vystřelím z harpuny a někoho zabiju. Ale stejně. Když už se velryby zabíjet nesmí, měl jsem se do těch lidí pustit daleko dřív.
xxx

„Dnes ve dvě hodiny odpoledne vnikla do budovy ministerstva práce a zdravotnictví asi třicetičlenná skupina, skládající se ze samých seniorů, ozbrojených samopaly a jinými střelnými zbraněmi. Mezi vetřelci a příslušníky VRO i policejních jednotek, které byly na možnost útoku předem upozorněny, došlo k přestřelce, při které byli čtyři vládní zaměstnanci zabyti a dvacet jich utrpělo zranění. Útočníků bylo zabito devětadvacet a dva utrpěli těžká zranění. Podle VRO tato seniorská skupina sestávala ze samých přeživších Stříbrné bitvy.
O jejich motivaci zatím oficiálně není nic známo, avšak podle všeho šlo o protestní akci proti vládou prosazovanému systému seniorských bitev. Již nyní lze z úst odpůrců tohoto systému očekávat zvýšenou vlnu kritiky vůči vládě, která bude muset reagovat a zároveň přehodnotit svůj postoj…“

The post Konec stříbrného věku v Japonsku. Jak zlikvidovat zbytečné seniory first appeared on Čítárny.

Babi Jar na Ukrajině. Když osobně stojíte po letech na tomto místě, kde Němci a Ukrajinci prováděli neskutečná zvěrstva, nemůžete rozumem pochopit, že to udělal člověk člověku. A zvedá se vám žaludek, kdykoliv vzpomenete na tu zrůdnou německou a ukrajinskou nacistickou expanzi nadčlověka.

Dva dny, 29. a 30. září 1941 trvaly nejzrůdnější popravy lidí u Kyjeva v rokli zvané Babi Jar (Бабий Яр) během Druhé světové války.
Akci velel vrchní velitel SS a policie na Ukrajině, Obergruppenführer Friedrich Jeckeln. Účastnilo se jí 300 Němců a 1 200 Ukrajinců. Německé Sonderkomandem 4a, dva oddíly policejního praporu, ukrajinská milice a Schutzpolizei.

V rokli bylo postříleno 33 771 lidí, většinou Židů.
To bylo zdokumentováno ve zprávě, která byla odeslána do Berlína Einzatsgruppen C (putovní jednotka smrti Waffen SS.
Lidem bylo nařízeno, aby si vzali svůj nejcennější majetek, který na jiném místě museli odevzdat a nakonec přišli na místo, kde se museli svléknout. Oběti byly vedeny do rokle v malých skupinách. Příslušníci Einsatzgruppen C zahájili palbu, vedle dvou skupin německé pořádkové policie a vojsk kolaborantské ukrajinské pomocné policie. Střelba pokračovala po dva dny.

Promyšlené zabíjení zničilo prakticky celou židovskou populaci velkého evropského města. O měsíc dříve potkalo stejný osud 23 600 Židů v Kamenets-Podolski, ukrajinském městě poblíž maďarských hranic.

Mezi lety 1941 a 1944 bylo v Babim Jaru zavražděno téměř 1,5 milionu ukrajinských Židů.
Téměř 80 procent z nich bylo zastřeleno. Popravy pokračovaly v Babi Jar dlouho po roce 1941. Němci tam zabili 100-200 tisíc lidí, dokud sovětské síly v listopadu 1943 Kyjev neosvobodily. Byli zde povražděni nejen Židé, ale také ukrajinští odpůrci okupace, Poláci, Romové, duševně nemocní a váleční zajatci.

Dina Pronicheva, jedna z mála přeživších masakr v Babim Jaru, když v roce 1946 vypovídala před soudem s patnácti německými vojáky v Kyjevě.

“Policista mi řekl, abych se svlékla, a tlačil mě na okraj jámy, kde skupina lidí čekala na svůj osud. Než se začalo střílet, měla jsem takový strach, že jsem spadla do jámy. Dopadla jsem na mrtvá těla. Zpočátku jsem ničemu nerozuměla: kde jsem? … Střelba pokračovala; lidé stále padali. Najednou jsem všemu porozuměla. Cítila jsem ruce, nohy, žaludek, hlavu. Nebyla jsem ani zraněná. Předstírala jsem, že jsem mrtvá. Byla jsem na vrcholu mrtvých lidí i zraněných lidí. Slyšela jsem, jak někteří lidé dýchají; ostatní sténali bolestí. Najednou jsem slyšela křičet dítě: „Mami!“ Znělo to jako moje malá dcera. Rozplakala jsem se.”

Ukrajinský inženýr Fedir Phido líčil smutek Židů na cestě do rokle Babi Jar, jak ho citoval nizozemský historik Karel Berkhoff ve své knize Sklizeň zoufalství:

„Mnoho tisíc lidí, hlavně starých, ale i lidé středního věku, se pohybovali směrem k Babimu Jaru. A děti – můj bože, bylo tam tolik dětí! Všechno to bylo pohyblivé, zatížené zavazadly a dětmi. Tu a tam vozili staré a nemocné lidi, kterým chyběla síla, na vozících. Někteří pláčou. Většina se pohybovala v tichosti a s odsouzeným pohledem. Byl to hrozný pohled.“

Než Rudá armáda znovu dobyla Kyjev na konci roku 1943, pokusili se Němci skrýt důkazy o tom, co se zde stalo: Sovětští váleční zajatci byli nuceni exhumovat a spálit mrtvoly. Němci je poté zabili a pokusili se tak odstranit všechny poslední svědky.

Friedrich Jeckeln, který velel popravám v Babim Jaru,  byl vysoký německý důstojník SS, který sloužil jako vyšší velitel policie a SS v obsazeném Sovětském svazu během druhé světové války. Podílel se na nasazení a koordinaci pohotovostních skupin Einsatzgruppen a byl osobně zodpovědný za organizaci zabití více než 200 000 Židů, Slovanů, Romů a dalších „nežádoucích osob“.
Po skončení druhé světové války byl za své válečné zločiny sovětským vojenským tribunálem v Rize odsouzen a popraven v roce 1946.

Většina vrahů ale nebyla nikdy potrestána a byli po válce pod ochranou západních Spojenců.

Pomník v Babim Jaru:
Již v březnu 1945, ještě před vítězstvím, bylo přijato usnesení Rady lidových komisařů Ukrajinské SSR a Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny č. 378 „O výstavbě monumentálního pomníku na místě Babi Jar“. přijat, v souladu s nímž byly zahájeny práce na vytvoření parku a instalaci pomníku na pohřebišti obětí nacistických okupantů.
Otevřena byla 2. července 1976 na území později nazvaném Národní historická a pamětní rezervace „Babi Jar“ v Kyjevě.
V září 1991 místní židovská komunita umístila na Babi Jar další sochu, aby uctila památku masakrovaných Židů.

Pro sovětský lid byl Babi Jar stejnou krvácející ranou Druhé svěrové války jako Khatyn, Treblinka nebo Osvětim, osvobozené Rudou armádou.

Této neuvěřitelné tragédii věnovali svá díla celonárodně známí a uznávaní tvůrci:
režisér Mark Donskoj (film “Nedobytý”, 1945)
skladatel Dmitrij Šostakovič (symfonie “Requiem za Babi Jar”, 1962).

Doporučené knihy:
Babi Jar / Anatolij Kuzněcov / 1966
Před branou nenávratna – Příběhy obětí šoa / Adam Drda / Vydala Kniha Zlín
Krysí stezka / Philippe Sands / Vydal Prostor

Babi Jar / Audio/video shrnutí:

The post Masakr Babi Jar. V září 1941 Němci a Ukrajinci za 2 dny povraždili 33 771 lidí first appeared on Čítárny.

Dne 9. června 1942 z rozkazu K. H. Franka (27. 5. 1942) nacisté vyhladili středočeskou obec Lidice jako odvetu na českém lidu za atentát na Heydricha.
Mělo to být kruté varování pro české obyvatelstvo a utlumení odboje proti němckým nacistům a okupantům. Podobně byly po celé Evropě vyhlazeny desítky vesnic.
Záminkou se stalo vykonstruované obvinění, že se v Lidicích ukrývaly zbraně a osoby s podílem na atentátu.

Lidice (vesnice u Kladna) 9.-10. června 1942
Muži a chlapci (173–192, od 15/16 let) byli ráno zastřeleni na zahradě Horákova statku.
Celkem 203 žen bylo odvezeno do koncentračního tábora Ravensbrück (desítky zahynuly).

Z Lidic bylo odvlečeno přes 100 dětí.
Děti byly po odloučení od matek převezeny do Lodže (Litzmannstadtu) v okupovaném Polsku.

1. července 1942 jim nacisté dali papír, obálky a psací potřeby a nařídili jim napsat dopisy příbuzným v Protektorátu. Šlo o promyšlenou nacistickou lež. Chtěli vytvořit zdání, že děti jsou v nějaké péči a naživu. Dopisy pak byly vráceny jako „nedoručitelné“ nebo potlačeny.

2. července 1942 bylo 82 děti převezeno do vyhlazovacího tábora Chełmno a zavražděny v plynových vozech (Magirus).

Malý počet (přibližně 9) byl vybrán jako „rasově vhodný“ k germanizaci — tyto děti byly poslány do speciálních zařízení v Polsku/Německu (např. Puschkau), dostaly nová jména a byly adoptovány německými rodinami. Některé přežily a po válce se vrátily.

Z celkového počtu 503 obyvatel obce Lidice bylo zabito, nebo zahynulo v koncentračních táborech 340 lidí: 190 mužů, 60 žen a 88 dětí.
Vesnice byla vypálena, zničena trhavinami a srovnána se zemí, rozkopán byl i lidický hřbitov!!!!
Tato hrůza měla zastrašit český odboj a stala se symbolem nacistického teroru. Dnes stojí na místě památník.

Celkem 173 lidických mužů bylo zastřeleno na zahradě Horákova statku, další byli zastřeleni po návratu z práce, ženy poslány do KT Ravensbrück.
Děti, kromě několika vybraných k poněmčení, byly poslány do vyhlazovacího tábora Chełmno, kde byly bestiálně otráveny výfukovými plyny v jedoucím uzavřeném autě.

Vyhlazení Lidic věnovali němečtí nacisté velký prostor ve své propagandě. Bylo to odstrašující varování pro všechny české obyvatele.
Takových případů vyvražďování bylo v Evropě mnohem víc.

VYVRAŽDĚNÍ MĚSTEČKA  VE FRANCII 10.6. 1944
O dva roky po Lidicích, 10.6. 1944 německý prapor SS-Sturmbannführera Diekmanna obklíčil městečko Oradour-sur-Glane.
Muži byli odvedeni do šesti stodol, stříleni do nohou a stodoly zapáleny.
190 jich zemřelo. Všechny ženy a děti byly nahnány do kostela, který byl zapálen. Zahynulo 247 žen a 205 dětí.
Bylo nalezeno celkem 642 mrtvých obyvatel Oradour-sur-Glane, kteří byli brutálně zavražděni během několika hodin.

Akademická sochařka Marie Uchytilová realizuje svůj životní sen.
Vytváří v letech 1969-1992 sochy dětí zavraždené německými vojaky.
Sochařce pomáhal její manžel J.V.Hampl. Sochy byl odlity do bronzu v letech 1994 – 2000.
Více: Lidice. Vyhlazení vesnice německými okupanty a památník zavražděných dětí Marie Uchytilové

Knihy o této zrůdnosti.
Lidice / Vlastimil Louda / MV, 1945
Lidice přehled / Vladimír Konopka / Naše Vojsko, 1957
Lidice / Rostislav Kocourek / Orbis, 1972
Lidice. Příběh české vsi / Eduard Stehlík / fotografie / 2004
Muž, který přežil Lidice / Zdeněk Mahler / Jota, 2011
Námětem se stal skutečný příběh nešťastného vraha Františka Šímy, rodáka z Lidic, a tragédie, která vesnici postihla. Zdeněk Mahler se tímto tématem zabýval hluboce a dlouhodobě. Kniha je rozšířenou verzí předlohy českého filmu Nokturno.

Mediálně vymlčovaný projev prezidenta republiky Miloše Zemana
při převzetí symbolického klíče od obce Lidice 27.05. 2017,
na který by se nemělo zapomenout.

Vážená paní starostko, milí spoluobčané,

rád jsem přijal pozvání do Lidic, protože právě zde si vzpomínáme na tragickou událost naší historie. Kdyby to byla jenom nostalgická vzpomínka, tak by to bylo málo, ale bohužel, jak říkal Santayana, lidé, kteří zapomněli na svoji minulost, jsou odsouzeni k tomu ji znovu prožít. A my prožíváme to, čemu se říká iluze déja-vu, iluze již jednou viděného, iluze, že se opět vrací mezinárodní terorismus.

Ale ona to není iluze, ona je to, jak se kdysi říkalo po sovětské okupaci, tvrdá realita. V minulosti byl mezinárodní terorismus reprezentován především rasovou nenávistí, kterou ztělesňovalo nacistické Německo. Dnes je mezinárodní terorismus charakterizován náboženskou nenávistí islámského fundamentalismu, ale výsledky jsou v obou případech stejné.

Dovolte mi, abych vzpomněl na svoji nedávnou návštěvu Číny, v jejímž závěru jsem se byl poklonit obětem takzvaného Nankingského masakru, kde zahynulo 300 000 civilních obyvatel v roce 1937.
Řekl bych, že tehdy začala druhá světová válka, válka mezi Čínou a Japonskem. My jsme příliš europocentričtí a domníváme se, že druhá světová válka začala v září 1939, ale nebylo tomu tak.

Chtěl bych připomenout, že v roce 1935, kdy Němci okupovali demilitarizovanou zónu v Porýní, bylo možné dosáhnout toho, že by britské a francouzské divize bez jediného výstřelu dokázaly německou okupační armádu porazit, protože ta neměla ve své výzbroji žádné ostré náboje a měla příkaz se stáhnout, jakmile narazí na odpor.

A místo toho byly vydány některé prázdné protestní rezoluce proti porušení Versailleské smlouvy, třebaže tehdy v Německu byl německý generální štáb a jeho šéf, generál Halder, který pokládal Adolfa Hitlera za nebezpečného blázna, připraven právě na základě tohoto zásahu britských a francouzských ozbrojených sil Hitlera svrhnout.
Kdyby k tomu došlo, nebyla by Mnichovská dohoda, nebyl by holocaust, nebyla by druhá světová válka, a tedy by ani nebyly Lidice. Jak málo tenkrát chybělo.

Ale takzvané demokratické země měly tehdy v čele zbabělce. Nebyl tam ani Churchill ani de Gaulle, byl tam Chamberlain a byl tam Daladieur, byli tam lidé, kteří v pohodě svých kanceláří se obávali tehdy pacifisticky naladěné většiny svých voličů, kteří se báli války. A protože se báli malé války, měli nakonec válku velkou.

A tím chci závěrem svého vystoupení přejít k analogii se současno situací. I my jsme dnes zbabělci, a vím, že přihlouplí novináři mě budou za tuto kritiku kritizovat. Jsme zbabělci proto, protože často otevíráme náruč islámským radikálům, často mluvíme o toleranci vůči nim, často mluvíme o přizpůsobení se jejich kultuře, byť je tato kultura neslučitelná s evropskou kulturou, která zde vznikala a vyrůstala po mnohá a mnohá staletí.

Myslím si, že dnes bychom si měli uvědomit, že teroristické útoky v Evropě jsou právě dílem naší zbabělosti, která je vydávána za multikulturní toleranci.
Česká republika se nemá za co stydět. Bojujeme proti islámskému terorismu v Afghánistánu, v Iráku, na Sinaji, v Mali i v jiných zemích. Ale co dělají ti ostatní?

Před dvěma dny jsem se vrátil ze summitu Nato v Bruselu a na pracovní večeři, když všichni vyjadřovali kondolence britské premiérce, jsem říkal, já nechci na každém summitu Nato někomu kondolovat, protože se jednou může stát, že budete kondolovat mně. A aby k tomu nedošlo, potřebujeme dosáhnout toho, aby islámští radikálové, kteří jsou dnes viditelní na sociálních sítích, nebyli považování za zbloudilé ovečky evropské civilizace, ale naopak za nepřátele této civilizace, a aby byli deportováni, případně uvrženi do vězení. Vidíte na příkladech těch, kdo způsobili řadu evropských teroristických útoků, že je tajné služby měly v hledáčku po řadu měsíců, a nic s tím neudělaly. To je právě ta zbabělost maskovaná jako multikulturní tolerance.

A tak přeji všem Evropanům, a nejen jim, aby našli odvahu. Odvaha je těžká, zbabělost je levná, ale díky zbabělosti zde můžeme mít nové a nové Lidice. Mějme proto odvahu.

Děkuji vám za vaši pozornost.

The post Lidice. Vyvraždění obce 1942 německými vojáky. Celkem 340 žen, dětí a mužů. Vesnice zničena first appeared on Čítárny.

Krátká próza, která se díky vypravěčskému, spisovatelskému umění Viktora Fischla (*30. 6. 1912 – †28. 5. 2006) a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do dnešních dnů.

Ojedinělý příběh hrbatého soudce, kejklíře Wahna, hvězdopravce Max a liliputána, které si velitel koncentračního tábora za své dvorní šašky a díky tomu přežili. Viktor Fischl vypráví příběh těch čtyř nejen v koncentračním táboře, ale i v předvečer šestidenní války v roce 1967 v Jeruzalémě.
Filmová práva k této knize zakoupil Miloš Forman. Kniha o krutosti, nelidskosti i pomstě patří ke skvostům české literatury.

Výpisky z knihy…

Museli jsme být pohled pro bohy. Pruhované vězeňské hadry na nás plandaly jako na strašácích. Pokaždé, když před námi otevřeli dveře vedoucí do veliké místnosti – dalo se skoro mluvit o sálu -, kde mocný hejtman Kohl, pán nad našimi životy a smrtí, vítal své časté hosty, vběhli jíme jako šašci do manéže, ale i trochu jako otroci vržení napospas dravé zvěři do jícnu Kolosea, neboť jsme si nikdy nemohli být docela jisti, že se odtud vrátíme živí.

„Já nevím. Nevím. Nevím.”
Max tvrdil, že nikdy v životě neslyšel nic zoufalejšího než ona těžce vydechovaná, posledním dechem unášená poslední slova jeho otce. Slavný vědec, otec, o němž se synům vždy s obdivem říkalo, že ví všechno, umíral jako ztracený na širokém loži a v poslední hodince doznával, že neví. To bylo, k čemu po vší slávě a po všech úspěších došel při posledním počtu, to bylo poslední poselství, jež předával svým synům jako část odkazu:
„Já nevím. Nevím. Nevím.”
Ani když zavřeli mrtvému oči a když se dům začal chystat na slavný pohřeb, ani když potom Max spolu s bratrem odříkávali nad otevřeným hrobem kaddiš, aniž rozuměli slovům modlitby, ani pak neslyšel nic než: Já nevím. Nevím. Nevím.’ Nenaslouchal kázání vrchního rabína ani projevům rektora a všech ostatních, jen to jediné, stále opakované slovo, jež se zoufale prodíralo ústy umírajícího otce, než vydechl naposled, mu znělo znovu a znovu v uších. „Nevím,” jako by se ozývalo po každé hroudě do padající na otcovu rakev. „Nevím, nevím, nevím…”

Rozhlížel se po regálech knihovny. Goethe, Schiller, Kant, tucty, stovky velkých jmen z největších, jaká svět kdy znal. Že by se tenhle národ někdy dal vést hesly štěkanými tlupou hysterických nevzdělanců, bylo přímo směšné Ta jména tady kolem na těch regálech, všude, kam jen dohlédl, byla i jeho duchovním dědictvím. V tom, co dali světu tito lidé, v jejichž středu vyrostl on a před ním jeho otec a děd, v tom byl zakořeněn hloub než v čemkoli jiném, co znal. Jeho oči se však vracely znovu a znovu k listu papíru, který ležel před ním na stole.

Věděl jen ještě jedno – a to si teď nepřestával v duchu zas a zas opakovat -, že všechno, na čem záleží, je žít. Žít, být, přežít, zůstat naživu, dýchat. Na ničem jiném teď nezáleželo víc. Adam Wahn nezahyne. Bude-li třeba se plazit, bude se plazit. Rozkáží-li mu jíst vlastní výkaly, bude je jíst a ještě chválit jejich chuť. AdamWahn chtěl žít. Věděl, že zůstane naživu, dokud bude užitečný v očích mocného hejtmana Kohla. Jestliže – aby byl užitečný v jeho očích – bylo třeba, aby se proměnil v robota, jímž nemůže nic pohnout, pak jím nic nepohne. Adam Wahn přežije.

Nikdy jsme nikde nebyli Bohu blíž než tehdy v oněch létech strávených v pekle.
To platí o nás všech. Byli takoví, kteří i tehdy ještě věřili, že to, čeho jsme tu byli svědky, má své místo v božím plánu. Přijímali všechno s pokorou jako předepsaný úděl a nepřestávali chválit moudrost božího řádu.

Když za války v osmačtyřicátém roce museli Židé utíkat před rozvášněnými tlupami Arabů ze Starého Města, zavřel bránu synagogy, v níž sloužil, a všechno, co vzal s sebou, byl šofar zabalený v bílém šátku a veliký klíč, který nosil ve dne v noci na řemínku kolem krku. Dvacet let nevyšel jinam než do modlitebny, která byla hned vedle jeho domu ve čtvrti Mea Šearim. Až teď se vrátil s klíčem, a místo synagogy našel jen hromadu kamení. Měl klíč, ale nebylo dveří, které by jím mohl otevřít. Bylo tedy třeba postavit bránu, a tak se bez dlouhého otálení pustil do práce.

Všechno to hlučné hemžení bylo pojednou přehlušeno otřesem výbuchu, který po zděšeném tichu, trvajícím jen zlomek vteřiny, vyústil ve výkřiky hrůzy, nářek a sténání. Policie, novináři, ambulance, všichni byli pohotově na místě s obdivuhodnou rychlostí. O několik minut později hlásili už v rozhlase žeň nového útoku arabských teroristů. Pět mrtvých a sedmnáct raněných.
Nebylo to poprvé a nikdo nepředstíral, že věří, že to bylo naposled. Jsme tomu zvyklí. Trvá zpravidla několik hodin, než jsou uveřejněny listiny obětí, a každý se hledí ujistit, že mezi nimi není nikdo z jeho nejbližších. Těch několik hodin stačí zpravidla také k tomu, aby se život vrátil do starých kolejí. Motory, pily a soustruhy se po chvíli znovu rozjedou obvyklým chodem a i vedle stánků zničeného výbuchem budou zítra prodavači zas vyvolávat ceny zboží, jež přivezli časně ráno toho dne stejně jako každý jiný den.

Nebylo místečka na světě, kde by se Walz v té chvíli nebyl mohl skrývat. Mohl být stejně dobře tady v Janově a ležet na vedlejším lůžku, jako být na druhém konci světa. Zatímco hleděl po celé dny do stropu, viděl stále jasněji beznadějnost úkolu, který si uložil splnit. Co mu zbývalo, byl život vyplněný hledáním cíle, k němuž, jak si uvědomoval stále víc a víc, snad nikdy nedojde. Kupodivu ho však toto vědomí nenaplňovalo zoufalstvím. Nebyl to, koneckonců, osud každého člověka? Nehledá každý, nemusí každý hledat po celý život něco, co nakonec najde snad jen hrstka šťastlivců?

Teď! Teď, říkal si Adam Wahn. Teď je třeba se na něj vrhnout, sevřít mu hrdlo a stisknout, až vypustí poslední dech. Ale sama myšlenka, že by se měl prsty dotknout této obludné zrůdy, se mu příčila a štítila. Pocítil nevolnost. Musel zhluboka dýchat, aby nezvracel. V té chvílí se stalo s Walzem něco podivného. Pojednou ustrnul v pozoru a hned nato začal pochodovat směrem k moři. Přiblížil se k prvním vlnám, ale pochodoval dál, jako by jich nebylo. A šel dál do stěny vln, která se před ním zvedla a zavřela se nad ním.
Teď to byl Adam Wahn, kdo hleděl nehybně před sebe na moře, nad nímž se rychle stmívalo.

Co bych však přece ještě chtěl vědět, je, jsme-li jako ty loutky, jako ti panáčkové, které natáhneš a každý pobíhá sem a tam a točí se dokola a vráží do druhých tak dlouho, než se dotočí jeho péro. Ani kdyby tomu tak bylo, bych nechtěl znát délku péra, které bylo vloženo do mne. Řekl bych mu jen: ,Pověz mi jen jedno. Pověz mi, Bože, jasně, co je dobré a co je zlé a proč často, co jsme pokládali za dobré, hyne v bídě, neštěstí a utrpení, zatímco zlé přetrvá odměněno slávou a bohatstvím a vzrůstá.’ To je, nač bych se ptal, ač dnes už vím, že nikdy nedostanu odpověď.
A po chvíli dodal: „Stejně jako vím, že se nikdy nepřestanu ptát.”

„To máte tak,” řekl. „Ono se většinou najde něco jiného, než co se hledá. Vyjdeš si třeba na houby a vrátíš se s kupou jahod. Hlavní je, nikdy nepřestat hledat. I když nenajdeš zrovna to, cos hledal, ten, kdo hledá, opravdu hledá, najde vždycky něco dobrého, něco, co se mu hodí.”
„Wahn hledal pomstu, a našel Pánaboha,” chytil jsem se Menachemova vlákna, ale Max mi je hned zas potrhal dalšími otázkami:
„Našel, říkáš? Našel, ale rozuměl mu? Představ si, že bloudíš, a když už klesáš vysílením, potkáš konečně někoho, koho se můžeš přeptat na cestu. Totiž mohl by ses zeptat, kdybyste se dorozuměli. Ale protože nemáte společnou řeč, nedoptáš se. Co ti tedy bylo to setkání platné?”

Kdesi na dvorku jedné z hliněných chat na svahu Města Davidova zazněl zpěv prvního kohouta, vítajícího nový den, který se právě zrodil. A zatím se světlo dalo na pochod, a než jsem se probral z okouzlení a zotavil z údivu nad úchvatnou krásou změn, jež mi bylo dáno sledovat, dospělo až k místu, kde jsem seděl na svém balvanu, proniklo do všech děr, do každé prolákliny a škvíry, a vešlo mi do očí a jimi vstoupilo do každé krvinky kroužící v mých žilách.
Až teď jsem pojednou věděl, že krvinky v mých žilách krouží ve stejně předepsané dráze jako každá z milionů hvězd, kroužících v letu vesmírem. To znamenalo – a i to jsem věděl až teď -, že každá krvinka je stejně důležitá jako planety a souhvězdí, která jsem ještě před chvílí mohl vidět na obloze a jež teď byla před mýma očima zaplavena jasem zlatě modrého dne. A nejen hvězdy a nejen já, ale každý z těch tisíců ptáků v korunách stromů, kteří teď začali zpívat, a každý mák a každý cyklámen, kvetoucí na svahu přede mnou, každý motýl a každý kámen, každá hrouda půdy a každé stéblo trávy, všechno, dokonce i hrb na mých zádech, všechno mělo své místo, svůj důvod, svůj předepsaný úkol, svůj vytčený cíl.
Věděl jsem, že nebudu nikdy vědět – i když se nikdy nepřestanu ptat -, co je za tím vším, proč hvězdy krouží ve vesmíru a krvinky v mých žilách, jedno mi však v té chvíli bylo jasné. Ze tolik nevýslovné krásy nemohlo být stvořeno bez cíle. A že ti, jimž bylo dopřáno postát v úžasu nad vší tou krásou, nemohli být stvořeni jen pro zábavu toho, který je stvořil. Nebyli tu, jen aby mu sloužili jako dvorní šašci. Nevěděl jsem nic víc než to. Ale aspoň to jsem teď věděl.

The post Viktor Fischl. Dvorní šašci patří jednoznačně k mistrovským knihám velkého vypravěče first appeared on Čítárny.

Příběh Anny Frankové je vlastně deníkový zápis události, které prožívala v úkrytu nizozemského domu, kdy bylo celkem osm osob schovaných před německým zvěrstvem a zatýkáním Židů. Deník začala Anna psát v červnu 1942. Formou dopisů fiktivní Kitty zachycuje co se děje nejen v úkrytu, ale i mimo dům a informace doplňuje vlastními úvahami.
Skupina byla prozrazena a zatčena na počátku srpna 1944. Všichni, kromě Annina otce, zahynuli v různých koncentračních táborech. Anna v březnu 1945 v Bergen-Belsenu.

V Českém rozhlase připravili zajímavý pořad, který má ale jednu cenzorskou zvláštnost. Na twitteru uvedli:

„Naše jídlo je žalostné. K snídani suchý chleba a náhražková káva. K obědu už 14 dní špenát nebo salát…“ Poté, co Anna Franková slyšela v zahraničním rozhlase výzvu o dokumentování nacistické okupace, začala svůj deník „editorsky“ upravovat. Píše Český rozhlas Plus @CRoPlus 15.9.2020.

Po přečtení nás samozřejmě zaráží, že v zahraničním rozhlase vyzývají k popisu NACISTICKÉ okupace.
Při tom Anna všude uvádí slova německé či germánské. Slovo nacistické se tenkrát vůbec nepoužívalo. Slovo nacistický je určením příslušnosti k politické straně Adolfa Hitlera NSDAP.. Její příslušníci bývají označovani za nacisty. Ve straně ovšem nebyl celý německý národ. Je evidentní, že zde dochází k záměrné cenzuře. Ta začala už u německých vydání.

“Pořád žiju a to je podle otce to nejdůležitější.”
Z Deníku Anny Frankové, 1942-1944.

Tento trend pojmenovávat všechno německé za druhé světové války na nacistické, je jen jiný způsob jak omluvit zvěrstva německých hitlerovských ozbrojených sil, ale i podstatné části německého obyvatelstva, která se na vraždění často aktivně podílela.
Např. strašný Mühlviertler Hasenjagd (hon na zajíce) při němž v únoru 1945 němečtí obyvatelé svorně s SS honili a pobíjeli z Mauthausenu uprchlé ruské válečné zajatce.
Vice: Beneš, válka, holocaust… Odporná cenzura a přepisování historických faktů!

Zde ukázka nejtragičtější německé zrůdnosti 2. světové války. Vyvraždění 33 771 Židů v Babim Jaru na Ukrajině:

SOUVISLOSTI:

Karl Silberbauer byl důstojník, který zatkl Annu Frankovou Jeho život ukazuje evropský přístup k nacismu.

Narodil se ve Vídni, kde sloužil v rakouské armádě a v roce 1935 se po vzoru svého otce přidal k policejnímu sboru. O čtyři roky později vstoupil do služeb gestapa, přestěhoval se do Nizozemska a v roce 1943 přešel do Sicherheitsdienst (SD) v Haagu. Poté byl přeřazen do Amsterdamu a přidělen k „Sektion IV B4″, jednotce rekrutované z rakouských a německých policejních útvarů, která se zabývala zatýkáním ukrytých Židů v celém okupovaném Nizozemsku.

V roce 1963 byl ve Vídni zatčen jako bývalý nacista. Když pracoval v SD, tak v roce 1944 zatkl osm lidí, kteří se skrývali. Od roku 1946 byl policistou ve Vídni, stejně jako před druhou světovou válkou. Silberbauera vypátral lovec nacistů Simon Wiesenthal.
Silberbauer v písemném prohlášení uvedl, že by na zatčení skrývajících se lidí pravděpodobně zapomněl, kdyby se Anne Franková a její deník nestaly tak známými. Vybavil si mnoho podrobností o zatčení, ale nic o zrádci, který je udal.
Vídeňská policie Silberbauera během vyšetřování suspendovala, ale když nemohl být stíhán, mohl se vrátit do práce.
V roce 1944 jednal „na rozkaz“ a při zatýkání se choval „správně“.

K této knize se váže další, opravdu neuvěřitelný, ale pravdivý příběh z listopadu 2020.
Jedenáctiletá dívka porovnala v době covidové na sociálních sitích své narozeniny se situací židovské dívky Anny Frankové za druhé světové války, která se musela tajně skrývat, aby ji německé pořádkové síly nenašly a neposlaly do koncentráku.

“Byla jsem z toho velmi smutná, ale moji rodiče našli řešení.” Po celou dobu jsme museli být zticha, jinak by nás mohli upozornit sousedé. Cítil jsem se, jako bych byl s Annou Frankovou v Tajné příloze, kde museli být tiší jako myš, aby se nenechali chytit, ale byla jsem velmi šťastná, že mi bylo dovoleno aspoň takto oslavit narozeniny.“

Nějaký “internetový soused” ji sprostě udal a poslal na ni tresntní oznámení. A za to ji prý bude vyšetřovat německá policie. Více >>
Takže její přirovnání bylo velmi trefné.

The post Deník Anny Frankové pod hloupým a primitivním tlakem novodobé cenzury first appeared on Čítárny.

Slovo nacismus se dnes skloňuje v mnoha pádech, aniž by se většina pisatelů snažila jasně definovat, co nacismus je a jaké má skutečné německé kořeny. Po pravdě řečeno, nejvíc nám o něm řeknou spisy a knihy těch, kteří ho intezivně budovali v hitlerovském nacistickém Německu a svou prací ho spoluvytvářeli.

Jedním z nich byl Arno Schickedanz (1892-1945)
Mezi roky 1923 až 1933 Schickedanz vedl berlínskou redakci antisemitistického deníku Völkischer Beobachter. Jakožto Hitlerův spolubojovník v nezdařeném „Pivním puči“ roku 1923 patřil k tzv. Starým bojovníkům a dostal memoriální Řád krve, určený právě pro účastníky prvního Hitlerova pokusu o převzetí moci.

V roce 1927 publikoval radikální antisemitistický text Judaismus – protivník a poté Společenský parasitismus v životě národů, který se rovněž stal jednou z inspirací pro Rosenbergovo stěžejní sedmisetstránkové dílo nazvané Mýtus 20. století (Der Mythus des 20. Jahrhunderts), které prvně vyšlo v roce 1930, a svého času bylo v Německu populární učebnicí nacistické zvrácené ideologie.Historie byla v podstatě redukována jen na souboj ras.

V průběhu války Schikedanz vystřídal řadu pozic právě na okupovaných územích východní Evropy.
Měl funkci “Reichsamtsleitera” v úřadě Generálního guvernéra v Krakowě, “Reichskommissara” na Říšském komisariátu na Ukrajině či na Reichskommissariat Caucasia ve Tbilisi. V letech 1943-44 vedl úřad Říšského komisaře v Norsku.
Koncem dubna 1945, obdobně jako Joseph Goebbels a další, zastřelil svou ženu, svou osmiletou dceru a sám sebe v Berlíně.

Schikedanzova programová kniha Společenský parasitismus v životě národů (Arno Schickedanz / Sozialparasitismus im Völkerleben /  Lotus Verlag, Leipzig 1927) je víceméně smyšleně promyšlená obžaloba Židů, jejich role v dějinách i přítomnosti. Stala se jedním ze základů pro později rozpracovaný a realizovaný německý holocaust.

O zrůdnosti díla asi není pochyby, každopádně kniha je zajímavá nejen z historického hlediska, vývoje toatalitních systémů, ale i z pohledu ryze propagandistického.
Schikedanz samozřejmě využívá řadu mýtů i vyložených lží, které jasně definují společného nepřítele a udává tak tón mediální i politické propagandy.

Výpisky / přeložil Jaroslav Voříšek 2009

„Židovstvu se připisuje zvláštní nadání na obchod a ustavičně se to odvozuje od jeho předoasijského rázu. Nic není chybnější než takové pojetí, protože spočívá na bohužel již velmi pokročilé judaizaci našeho myšlení. Lichva zůstává lichvou a podvod podvodem, ať už jsou páchány ve velkém nebo v malém, zvláště jsou-li skrývány pod státnickou moudrostí, která sama však spočívá na pokročilém rozkladu. „Správné může spočívat na zřejmém omylu, a zvrácené na zjevené pravdě,“ říká s výsměchem Rathenau. Národy si nechaly nasadit bláznovskou čapku s rolničkami, v níž se mohou cítit dobře, protože již ztratily schopnost to poznat.

Židé nikdy nebyli rolníky tak, jako nikdy nebyli skutečnými nomády. – Bajky o tom, že zanechali rolnictví „z donucení“, jsou již definitivně pohřebeny vzdor početným nesmyslným pokusům židovských historiků, rabínů atd. o prokázání opaku. Sám Sombart konstatuje: „Bylo by už opravdu načase, aby zmizela zkazka o tom, že Židé byli během evropského středověku – a v zásadě až ‚od křižáckých válek‘ – přinuceni k lichvářským obchodům, ‚protože jim byla všechna ostatní povolání uzavřena‘. Dvoutisícileté dějiny židovské lichvy až do středověku prokazují naprosto jasně nesmyslnost takové historické konstrukce.“62 – Tím automaticky padají také ostatní zkazky o nomádství. Židovstvo je přirozeným protikladem přírody, jehož životními podmínkami není prostředí, nýbrž umělý a omezený svět lidí. Na tom spočívá také označení Židovstva“ za „umělý produkt“ u Chamberlaina i Lagardeho. Pokud by bylo Židovstvo vyloučeno z lidského prostředí, kdyby bylo odkázáno na přírodní prostředí, muselo by svou „vlastní vyvolenost“ zaplatit stejně tak „vlastní smrtí“. A protože se svět lidí dobrovolně nestává objektem jeho vykořisťování, musí jím být podváděn, zcela lhostejno jakým způsobem, nejlépe ovšem tak dlouho a tak intenzivně, až takovému vykořisťování samo vychází vstříc jako v současnosti. Lež a podvod jsou nezbytnými prostředky Židovstva, a chceme-li to tak definovat, jsou současně jeho přírodou „posvěceným“ způsobem bytí, jímž může vůbec existovat! Židovstvo jej uplatňuje ve velkém i v malém, v klamání celých národů jako v podvádění jednotlivců. Jinak prostě nemůže! Židovstvo mluví o „hospodářství“ a myslí tím „vykořisťování; mluví o „rovnoprávnosti“ a myslí tím své „panství“; mluví o „svobodě“ a má tím na mysli svou „nesnášenlivost“ – slovem, Židovstvo je jedna jediná lež!

Výsledkem jeho přítomnosti je rozklad a zánik, definitivní konec těch národů, v nichž žije. Ostudně Židy pronásledovaný Eugen Dühring je poznal dokonale. Píše o tom: „Jednostrannost abstraktního národohospodářského učení, které vždy počítá jen s normálním během věcí, si jako takové vůbec nevšímá nesmírného vlivu podvodu. Také ekonomické rozdělování se utváří tak říkajíc podle přírodního zákona podvodu, tj. podle míry působnosti všech špatných osobních i věcných prostředků a velikostí přivlastňování. Výbojům v politice odpovídají podvodná vymámení, lsti a lup v ekonomice. V této oblasti Hebrejci v dějinách vždy vynikali, a to, co nazývám velmi zdvořilým slovem rasová ekonomie, není v zásadě nic jiného, než obchodní lež a podvod. Kromě toho se rozumí jaksi samo sebou, že to není obchodní jednání, ani kapitálová moc, co má za následek tak obrovskou míru podvodu a národohospodářského vykořisťování lichvou tak, jak jich Hebrejci vždy a všude dosahovali. Funkce pouze nabízí příležitost, ale je to rasové založení, které teprve obchodu dodává zlodějský a loupeživý charakter.“ Nezřízený pud, chtivost kořisti nestrpí žádných přestávek; Židovstvo se jich nemůže zřeknout stejně tak, jako nemůže vyjít z vlastní kůže. Nejhroznější ze všech představ Pro Židy je, kdyby jim jejich Bůh přikázal: „Žid už nadále nebude cizincům půjčovat peníze.“ – Zajisté, neboť to by byl neodvratný konec, protože z „půjčování peněz se zrodil kapitalismus“, uvádí Sombart. „Právě v půjčování peněz se zcela zřetelně poprvé objevuje možnost vydělávat peníze bez vynaložení nějaké zvláštní námahy, jinak řečeno i bez použití síly nechat na sebe pracovat jiné.“ To je řečeno zcela správně, protože v půjčování peněz na úrok je jedna z možností parazitní formy bytí, přizpůsobené svému lidskému okolí.“

„Co byly všechny revoluce počínaje francouzskou roku 1789 přes bolševickou na podzim 1917 a německou na podzim 1918? Nic jiného než násilné a krvavé přizpůsobení způsobu života národů stále krutějšímu vykořisťování Židovstvem za pomoci ‚nejvíce judaizovaných domorodců‘. Ti nejlepší z nich naopak platí vlastní krví! Bez ohledu na prázdné žvanění hesel zůstává ve skutečnosti jen instinktem vedený společenský parazit, který revolucemi šplhá na vyšší stupeň vykořisťování živících jej národů. Je samozřejmé, že pokračující rasové křížení připravuje Židovstvu půdu a usnadňuje mu další zhoubnou činnost.“

„Mezi současným židovským bankéřem a dřívějším židovským lichvářem není v zásadě žádný větší rozdíl, protože činnost obou je principiálně naprosto stejná. Rovněž moderní bankéř především nedělá nic jiného, než půjčování peněz na zástavy. Zisk, který z toho má, rovněž není menší než ten, který shraboval někdejší lichvářský Žid, spíše naopak. Protože bankéř půjčování peněz na zástavu provádí na vyšším technickém stupni, je i jeho zisk často ještě neporovnatelně větší. A rovněž metody, jimiž bankéř zvyšuje svá aktiva, postrádají jakoukoli stopu sentimentality. Jediný rozdíl spočívá v tom, že rdoušení malých velkými dnes probíhá nehlučněji a skrytěji než dříve. Přesto nebo proto nemá moderní bankéř ve veřejném mínění tak špatnou pověst jako dřívější lichvářský Žid. Prostá příčina toho spočívá v tom, že v naší době se již monetární hospodářství beze zbytku prosadilo. Z toho pak nezbytně plyne, že hromadění a zvyšování individuálních profitů se stalo pro všechny samozřejmým právem, tedy pro křesťany i pro Židy. Tím se všechny funkce monetárního hospodářství staly tak říkajíc ‚počestnými‘. Za pohoršující platí tak nanejvýš neobratnost ve vydělávání peněz.“

„Všude, ve všech zemích a dobách, kam přirozenost Židy pudila, se opakovaly tytéž události. Je lhostejné, zda se odehrály v Egyptě, Portugalsku, Španělsku, ve Francii nebo v Německu. Ve všech nordickými kmeny ovládaných územích byli Židé plně tolerováni. Nikdo jim neprojevoval sebemenší zaujatost nebo nedůvěru, nebylo jim bráněno v „putování“, kdekoli se usadili, nikdo se nedotýkal jejich majetku a nijak je neutlačoval. Přirozené snášenlivosti nordické rasy byla zpočátku „intolerance“ něčím neznámým. Zákony, které z rasového instinktu – jako např. u Gótů ve Španělsku – zapovídaly míšení krve s odlišnými, byly přesto v té době provázeny naprostou tolerantností k cizím druhům. Ve všech zmíněných zemích se Židé na svůj způsob brzy domohli velkého bohatství. ‚Odcizené kořisti‘ využívali k získání dalších výhod pro sebe. Uměli se udělat nepostradatelnými knížatům, králům i císařům, všemožně podporovali lehkomyslnost a nádherymilovnost nordických dobyvatelů, která je zaváděla k úpadku. Půjčovali vládcům peníze na stále vyšší úroky a navíc si ještě nechávali potvrzovat privilegia. Jakmile byli takto zajištěni, tím nejkrutějším způsobem vykořisťovali místní obyvatelstvo. Peněžní obchod s knížaty a králi se Židům znamenitě vyplácel, protože je chránil před obrannými projevy vysávaného a ožebračovaného lidu. Všeobecná bída a z ní plynoucí pobouření vůči Židům, ‚vozících se ve zlatem a stříbrem zdobených kočárech‘, musely zákonitě překročit všechny meze dříve, než se panovníci viděli nuceni zasáhnout. Ne vždy včas, aby sebeobrana trýzněného lidu nepřešla v otevřené násilnosti. Nicméně účinek vrchnostenských opatření i svépomocné akce lidu nikdy neměly dlouhého trvání. Úskoky, podvody, úplatky a dary se Židé vždy znovu dostali do dřívějších postavení a hra začala nanovo – na účet obyvatelstva.“

„Halasný pokřik o „pronásledování Židů“, o „ubohých a utiskovaných dítkách Izraele“ rovněž patří k životnímu stylu parasitismu. Jde o stejný podvod jako popírání důvodů, které vedly k sebeobraně hostitelských národů. „Není zde sebemenší důvod k obviňování křesťanů, že by se jako první chovali k Židům nepřátelsky nebo je utiskovali pro jejich náboženství. Naopak, právě křesťané měli důvody pro své žaloby na Židy!“ Sám židovský historik Kayserling přece říká: „Od nejstarších dob se Židé zabývali peněžním a směnkovým obchodem, který protižidovští kronikáři označovali za lichvu. … V potřebách lidí podle příkladu vladařů pak lichva nacházela všude živnou půdu.“ Rozlišovat mezi reálnou produkcí a lichvou je pro každého Žida zcela nemožné, což Kayserling svými slovy bezděky potvrzuje. Co však ve všech vědeckých i nevědeckých podáních není vůbec zmiňováno, jsou zoufalství a bída, které zmíněnému „peněžnímu a směnkovému obchodu“ vytvářely živnou půdu. Židovská lichva působila zničení hospodářské existence tisíců a tisíců, ba spíše milionů křesťanů, rozvrat rodin a manželství, zničení celých pokolení, zkázu veškeré mravnosti, sebevraždy – které dnes Židovstvo drze nazývá dobrovolnou smrtí –, a především „nenarozené“ ze vzmáhajících se středních vrstev všech národů, jejichž zplození zabránila.

Právě tyto společenské vrstvy byly odedávna v trvalém styku se Židy ve městech, byly tudíž těmi nejčastěji poškozenými oběťmi podvodu a lichvy. V nich se však oslabovala nejlepší síla národů. Židovstvo nejenže připravovalo národy o materiální statky, což by ještě nebylo nejtragičtější, ale ochuzovalo je o „lidi“, tedy o to nejcennější, co národ vůbec může mít. Židovstvo je ustavičně působící prvek negativního výběru ve všech nordických národech. Čím bylo Židovstvo více než tisíc let v německém národu, tím je i dnes v rozsahu, který již nelze ani odhadnout.“

„Je již v povaze parazitní antirasy, že musí působit na zkažení a zničení hostitelského národa ve všech oblastech života, pokud nenarazí na dostatečný odpor. Čím více se Židovstvu dařilo a daří přizpůsobovat způsob života národů svému, tím větší rychlostí pak zmíněný proces probíhá! Zmíněným ‚přizpůsobováním‘ není nic jiného než již probíhající ‚judaizace‘, tj. přeměna dosavadního způsobu života národa na takový, který je prospěšný Židovstvu! A vstřícnost národů znovu vyžaduje přizpůsobení Židovstva již dosaženým výsledkům takového procesu, což jen vyvolává jeho další pohloubení a upevnění. V tom je celý význam a smysl jak ‚emancipace Židů‘, tak i ‚politického sionismu‘. Judaizace je postupné zrychlování rozkladu ochromováním duchovních schopností Nežidů!“

„Židovstvo nikdy nemělo mravnost a také ji nemůže mít. Pokud vůbec mluvíme o mravech, pak můžeme za židovskou mravnost považovat nanejvýš „nemravnost“. Židovstvo také nemůže německému národu vnutit jiný „příklad“, jak se Günther obává, protože by si napřed muselo samo vytvořit to, co je mu jako netvůrčí antirase doslova odepřeno. Působnost parazitní antirasy ve svém lidském prostředí je identická s jeho ponížením a ustavičným strháváním všech zábran tvůrčího ducha, soustavným ponižováním, které naopak Židovstvo vychvaluje jako „pokrok“. Ten směřuje k „pohlavnímu kolektivismu“, který Dühring viděl přicházet již před 70 lety. „Pohlavní kolektivismus je prostředek, který takové zkaženosti doporučuje a pokud je to možné, také je již v jisté míře praktikuje. … Vede k „psychickému i duševnímu chátrání mládeže – jen tento drastický výraz vystihuje jádro věci. … Nepřirozenost, která v něm spočívá, je vůbec tím nejhorším ze všeho. A dokonce i materiální kolektivismus (marxismus) je v porovnání s pohlavním kolektivismem ještě poměrně neškodný“.

Rozkladné působení Židovstva v životě národů nelze v jeho celém rozsahu ani dost dobře odhadnout. Jsme mnohem více judaizovaní, než většina z nás vůbec tuší. Hluboko do základů současné rodiny zasahuje odcizení, a rovněž pokračující rasové křížení přispívá k jejímu pozměňování a uvolňování. Židovstvo prostě musí každou mravnost ze svého okolí zdeformovat a – zničit.

Separování Židovstva bylo z jeho strany záměrné, pokud to bylo výhodné pro jeho „vyvolenost“. Teprve poté, co jeho chtivost kořisti vyvolala nezbytnou sebeobranu, se stalo ghetto vnuceným institutem. Život však nezná hermetickou izolovanost, zvláště ne v případě parazitní antirasy. Čím větší byl národům odcizený blahobyt a kořist, tím nespoutaněji se musely projevovat vrozené rasové vlohy Žida. O to snadnější pro něj také bylo a je ničit mravnost svého okolí. Stále více nadaných a talentovaných jedinců v našem vlastním národě podléhalo tomuto záludnému ovlivňování, byli za to chváleni, podporováni a vyzdvihováni, a tím sami sloužili k zániku vlastního druhu. „Nepřirozená sexualita“ již pronikla celým životem otráveného národa. Z tisku, divadla i kina se na nás valí hotová záplava nejnižších pudů. Cokoli tvůrčího je potlačováno a živoří – až nakonec podlehne. Nordičtí lidé zde budou ještě i dlouho potom, ale již ne hrdinsky smýšlející. Naše mravnost se rozloží v dosud nevídaném a neznámém rozsahu, a co děláme my? – Mlčíme! Dokonce i ti, kteří jsou přírodou nadáni a povoláni proti tomu bojovat, nechápou holou skutečnost! A zbytek ještě tleská – vlastní zkáze! Kdo se sám vzdává, zahyne. O Židovstvu však můžeme prohlásit, že síla Sionu je mohutná „pouze“ v destrukci

Zdroj >>

The post Společenský parasitismus v životě národů. O kořenech zrůdného německého nacismu first appeared on Čítárny.