Příběh, který budu vyprávět, jako by vznikl ve fantazii Franze Kafky. Je však pravdivý a při veškeré své neuvěřitelnosti je pouze marginální ilustrací šílenství, které donedávna neomezeně vládlo ve střední a východní Evropě.
Tento týden přijel prezident Václav Havel na první státní návštěvu do Británie. Setkal se tu se stovkami lidí, mimo jiné se třemi pozoruhodnými ženami: s královnou Alžbětou II., paní Margaret Thatcherovou a slečnou Frances Meachamovou. Slečna Meachamová je z nich nejméně známá – a upřímně řečeno nikdy nedosáhne světové proslulosti obou předchozích. Až ale budou napsány pravdivé dějiny československé literatury po druhé světové válce, budou se o ní možná učit děti v českých i slovenských školách. Tato anglická zdravotní sestra z Clacton-on-Sea, dnes už v důchodu, zachránila dílo jednoho z nejpozoruhodnějších českých básníků, které by bylo jinak nenávratně ztraceno. A zachránila i samotného básníka.
Před dvanácti lety byla slečna Meachamová na návštěvě u své přítelkyně v Brně a tam vyslechla životní příběh jednoho středoevropského dítěte naší doby. Ivan Blatný se narodil rok po první světové válce, jako mladý muž prožil nacistickou okupaci a druhou světovou válku, pak se nadechl k životu – a musel zadržet dech, neboť přišel „vítězný únor“.
Náhodou byl o málo později s delegací československých spisovatelů v Británii a rozhodl se zde zůstat. Ve vysílání BBC to odůvodnil takto: kultura v Československu upadá, básníci jsou nuceni psát jenom optimistické nesmysly, komunistická strana zasahuje do uměleckého života i tvorby. Byla to pravda, i když jenom část pravdy.
V následujících čtyřiceti letech se mělo ukázat, že zásahy do umělecké tvorby jsou jenom okrajovou činností KSČ. Její kladivo dopadlo tak či onak na každého z patnácti milionů občanů země a její srp požal životy a existence nepřehledných zástupů.
I kdyby to však Ivan Blatný v roce 1948 mohl tušit, pravděpodobně by byl i přesto své rozhodnutí emigrovat odůvodnil stejně, stranickým atentátem na literaturu. Neboť jediným smyslem jeho života byla poezie, bez ní tak jako tak nemohl existovat. Další desítky let, až do dneška, existuje vlastně jenom prostřednictvím poezie… Ve své druhé básnické sbírce vyjádřil třiadvacetiletý Blatný svůj existenciální pocit takto:
Živote malých nepříjemných příhod
Ztracených klíčů hádek jednání s úřady
Deštivý živote s průvodem listonošů nesoucích předvolání.
To bylo uprostřed největší války světových dějin. Když skončila, ovládl i básníka nádherný pocit uvolnění a nových nedohledných obzorů, nad nimiž se klenula duha. Jeho čtvrtá sbírka (nepočítáme-li dvě knížky pro děti), kterou vydal roku 1947 jako osmadvacetiletý, je nadepsána Hledání přítomného času. Nenašel jej. Přítomný čas si místo toho našel Ivana Blatného. Byl slaven jako nesporný kandidát na jedno z nejpřednějších míst na českém poetickém vrcholu.
Ivan Blatný / Anaberk
V některé z vesnic nad slaměnými dvory
kokrhá pes
Student studuje Melancholické procházkyPo práci hraje s otcem šach
dělá rošádu otec přemýšlí
matka pracuje děti si hrají v dílně na schovávanouBůh který vidí toto štěstí
nemusí nic měnit na věčnosti.
Když se však rozhodl zůstat v Británii, rozpoutal se nejprve zběsilý pokřik dovedně organizovaný novou „vedoucí silou“ země. Skupina pražských spisovatelů tehdy napsala ve svém prohlášení:
„Blatného čin se jeví jako nízkost politická, básnická a lidská… jako dokonalá sebevražda někoho, komu jsme donedávna říkali český básník. Ivan Blatný od svého vstupu na cizí půdu navždy zemřel pro českou literaturu.“
Novináři říkali a psali totéž, jenom poněkud méně gramotně: „zrádce“, „nízký člověk“, „Jidáš“, „odrodilec“, „sketa“.
V řevu sdělovacích prostředků se jaksi vytratilo, že zločin básníka Blatného spočíval ve zcela nevinné skutečnosti: v tom, že se odmítl vrátit do země, kde s dobrým svědomím nemohl žít.
Po řevu následovalo mrtvé ticho. Orwellův román 1984 vyšel teprve krátce předtím a znalo ho jenom málo lidí, ale řada jeho non-persons ovšem už mnoho let živořila v Sovětském svazu. Ivan Blatný se stal jednou z prvních non-persons v Československu.
Z veřejných knihoven zmizely jeho knihy, z dějin literatury a ze stránek časopisů bylo vymazáno jeho jméno, přestalo se o něm mluvit. Přestal existovat. Starozákonní kletby, jež za ním byly zpočátku vysílány, jako by měly určující vliv na Blatného další osud. Jako by šlo o jakési komunistické woodoo. Zbaven kořenů, popliván a zatracen, nedokázal se přizpůsobit životním poměrům v cizí zemi.
A navíc se mu začalo zdát, že ticho, jež se na něho sneslo po nadávkách, signalizuje cosi zlověstného. Snad únos zpět do Prahy, uvěznění, smrt. Citlivost a fantazie, tyto nepostradatelné vlastnosti básníka, se obrátily proti němu a nenašel se nikdo, kdo by se o tohoto bezbranného člověka postaral.
Za necelé dva roky exilu v Británii se musel uchýlit do ústavu pro duševně choré. Nad básníkem a člověkem Ivanem Blatným se zavřela voda.
Ivan Blatný / Zimní
Jsou chvíle, kdy se k oknu přiblíží
tisíce míst z celého světa.
Hustý vítr vloček vlétá do mříží
a taje na parketách.
A okno na okamžik otevřené
vdechuje sady, spící zimní dvůr,
kde bílé spřežení, které se žene, žene,
nakonec měkce padá do kontur.
Zvon blízké věže. Slyšíš odbíjet?
Je ticho, ticho. Ticho celý svět.
Vánice skládá rozcuchaný chvost
u skulin s linoucí se vůní ryby.
Tisíckrát je to tatáž domácnost.
A v každé někdo chybí.
A okno naslouchá, jak blízký zvon se střídá
s tisíci vzdálenými toho večera.
A všude je to tatáž mezera,
o níž se nepovídá.
Devatenáct set čtyřicet a pět.
Je ticho, ticho. Ticho celý svět
Zas tentýž pohled: Mrzne do kosti
tam dole jedinému chodci.
Je sám, má hlavu plnou starostí,
jde zvolna po nemoci.
Odněkud z dálky zazvonily saně,
běžící kolem zasněžených struh.
Chodec jde tiše, klidně, odhodlaně
a dýchá s rozkoší mrazivý čistý vzduch.
A nechce zpět. Ó nechce, nechce zpět.
Je ticho, ticho. Ticho celý svět.
Frances Meachamová vyslechla tento příběh s dojetím, ale nespokojila se jenom s povzdechem.
Po návratu domů vedla jedna z jejích prvních cest do ipswichské nemocnice svátého Klementa. Požádala tam o rozhovor s pacientem Ivanem Blatným. Umožnili jí ho, ale netajili se svou skepsí:
„Nebude s vámi mluvit. Nekomunikuje skoro s nikým, jenom sedí a dívá se do prázdna. Nebo na obrazovku vypnutého televizoru.“
Zdálo se skutečně, že Ivan Blatný je pro tento svět už zcela ztracen. Nejenže nechtěl s nikým hovořit, ale nečekaná návštěva, tento rušivý prvek v šedivé rutině dní, probudila v jeho podvědomí hrůzy, jež ho před lety zahnaly do zdí ústavu. Život je neustálý monotónní koloběh nocí a dnů, pití čaje, polykání léků a nejasných vzpomínek. Vše, co se vymyká tomuto koloběhu, je hrozivé, nebezpečné, zkázonosné…
Jenže Frances Meachamová měla kromě soucitu také léta praxe zdravotní sestry, a tedy trpělivost a něhu, bez kterých se při jednání s nemocnými neobejdete. Po několika návštěvách se pacient Blatný začal měnit v člověka Ivana Blatného, ochotného uvěřit, že první osoba, která o něho projevuje za ta dlouhá léta zájem, to s ním myslí dobře.
Ano, kdysi v ústavu psal, svěřil se nakonec slečně Meachamové. I teď si ještě někdy něco napíše potají na záchodě, když v ústavní ložnici zhasnou světlo a ostatní pacienti už spí. Ale ošetřovatelé jeho verše obvykle druhý den vyhodí. Co taky s nimi?
Docela na dně zásuvky, která obsahovala všechen jeho pozemský majetek, ležela složka popsaných papírů, jež nějak unikly hygienickým zákrokům ošetřovatelů. Ano, dá je do úschovy slečně Meachamové. Proč by nedal? Frances Meachamová odnesla rukopisy, uložila je doma do krabice a při další návštěvě přinesla Blatnému čisté papíry.
„Ten člověk byl slavný básník,“ řekla na správě nemocnice. „Nevyhazujte nic, co napíše. A nemohl by dostat psací stroj?“
Z rukopisů dala udělat fotokopie, které poslala exilovému nakladatelství manželů Škvoreckých v Torontu. „Myslel jsem, že Ivan Blatný je už dávno mrtvý,“ odepsal Josef Škvorecký obratem. „Básně, které jste mi poslala, jsou nádherné. Prosím, pošlete všechno, co napsal.“ A tak se stalo, že po jednatřiceti letech od vydání Blatného Hledání přítomného času vyšla v Kanadě jeho další básnická sbírka, Stará bydliště. Vůbec ne jako kuriozita. Jako zralá poezie nesmírné vnitřní síly, která patří k nejlepšímu, co bylo napsáno v Evropě druhé poloviny našeho století. Pořadatel výboru a současně velice náročný kritik Antonín Brousek označil Blatného verše za „jedny z nejlepších v celé moderní české lyrice, fascinující zjevení, ne-li zázrak“. Z hlubin paměti se vynořil velký básník – nebo spíš byl vynořen, zásluhou staré anglické zdravotní sestry, která mimochodem nemluví česky a přiznává, že ve škole nenáviděla poezii.
Setkal jsem se s Ivanem Blatným poprvé v roce 1983. Zde je záznam o našem tehdejším setkání:
Z chodby nemocnice svátého Klementa v Ipswichi přišel malý přihrblý člověk, který se k této příležitosti oblékl do toho nejlepšího, co má. V ruce držel svazek snad padesáti popsaných listů papíru, které odevzdal Frances Meachamové. Ta je dá doma do igelitových sáčků, aby nezvlhly, a uloží je k ostatním tisícům stránek Blatného rukopisů do své garáže. Garáž slečny Meachamové je rozhodně nejpoetičtějším zařízením tohoto druhu v Británii.
Ivan Blatný
Tak jdete pomalu krajinou dětsví, sníte
v lesíku nad Svratkou hledíte na zlatité
vrcholky akátů a mušle borovic.
Na nuzné domečky a na červené skály,
znavená Vídeňka pod vámi mizí v dáli,
dým plyne nad hřbitov, rovinám jihu vstříc.
Listuji Blatného produkcí posledních čtrnácti dnů: je to jakýsi deník básníka surrealisty, poetický záznam či komentář denních událostí, založený na apollinairovském volném pohybu myšlenky, na hudbě slov, na vzpomínkách, na útržcích rozhovoru a zvuků světa za oknem.
Většina veršů je česká – a je to krystalicky čistá čeština, což je samo o sobě takřka nepochopitelné, když si člověk uvědomí, jak básník prožívá už více než polovinu svého života. Někdy se v básni objeví slovo, věta nebo i verš v angličtině, francouzštině či němčině. Ukazováček Blatného pravé ruky je žlutý nikotinem až do černa.
Karton cigaret není patrně tím nejvhodnějším dárkem básníkovi, ale Ivan Blatný z něho má očividnou radost. Kapesné není největší a kouření a fandění fotbalovému klubu Ipswich Town jsou vlastně jediné životní radosti, které mu nejsou odepřeny. „A někdy taky líbám dámám ruce, ale dál se nedostanu.“ usmívá se, jako by to byl výborný vtip.
Čtyřiašedesátiletý básník, který pětatřicet let prožil v ústavu pro duševně choré, se pak utká se slečnou Meachamovou v pokorném boji o to, kolik cigaret si vezme na pokoj. Šedesát, dohodnou se nakonec. Zbytek mu Frances uloží a bude mu je dávat postupně. „Oni tu někteří pacienti kradou.“ vysvětluje Ivan Blatný. „Hlavně cigarety a cukroví. A taky je tu jeden, kterého fascinují bílé nepopsané papíry stejně jako mne. Jak může, vezme mi je a začne po nich čmárat. Stejně jako já.“ A co ošetřovatelé? Vyhazují vám ještě i teď někdy vaše rukopisy? „Jenom málokdy. Ale to nevadí, já zase napíšu jiné verše… O tom se snad vůbec nezmiňujte, vypadalo by to, že si stěžuju, a já si namouduši vůbec nestěžuju. Já jsem tady šťastný.“
Vím, že vedení nemocnice svátého Klementa by Blatného chtělo přeložit do rezidenčního hotelu v Clacton-on-Sea. Jeho stav se stabilizoval, nepotřebuje zvláštní lékařskou péči a v Clactonu navíc žije Frances Meachamová…
A tak se uchýlím k neobratné diplomacii: „Nebyl byste ještě šťastnější jinde? Třeba tam, kde byste měl z okna výhled na moře?“ Poděšený pohled: „Ne, ne, rozhodně ne! Oni někdy říkají, že sem do St. Clement’s nepatřím a že mě převezou do Clactonu. Ale to by bylo hrozné. Tady jsou vysoké stromy, park, prostor…“ Prostor, „lunatic asylum“, blázince, jak zní hrubé označení instituce, v níž strávil většinu života, se mu stal skutečným azylem, bez onoho derogativního adjektiva. Ale právě jenom tento azyl, v ipswichské St. Clement’s. Každá změna je zlověstná, hrozivá. „Dosud nejsem anglickým občanem.“ říká Blatný. „Kdyby mě deportovali… myslíte, že bych skončil ve vězení?“ Úzkostlivý pohled. Stará noční můra se opět vynořila z podvědomí. „To je nesmysl. Vás si přece nikdo nemůže dovolit deportovat.“ „Doufejme…“
Neřekne, že před několika málo lety to vůbec nebyl nesmysl, ale reálné nebezpečí. Že tehdy někteří nevědomí lidé skutečně uvažovali o odsunu nemocného člověka bez státní příslušnosti do jeho rodné země. Naštěstí od tohoto šíleného nápadu brzo upustili.
Úzkost však přetrvává: „O těch vyhozených verších opravdu nepište. Na těch nezáleží.“ „A na čem vlastně záleží?“ „Na poezii. Na životě jako takovém. Na tom, aby člověk byl schopen překonat depresi. Aby člověk nikdy neměl smutek.“ „Daří se vám to?“ „Ne vždycky. Dnes ano. To je nádherně, že jste přišli. Dnes jsem v sedmnáctém nebi.“ „V sedmnáctém? Vy je máte očíslovaná? Které je nejvyšší?“
Ivan Blatný / Sonety
Dostal jsem balíček, oříšky, čokoládu,
kouřím a píši si, už bude nový rok.
Ten starý, znavený nechejme zemřít vzadu,
vítejme novou krev do kolébavých slok.
Zas budu plést a rýt, zas půjdu na zahradu,
zas budu při práci sledovat jejich tok.
Sonety, jaká slast, verš za verš něžně kladu,
pomalý, rytmický a vážný jejich krok.
Zde máme nadílku až na Boží hod ráno,
co dáš mi Gertrudo, co dáš mi Mariano?
Mé múzy dejte mi hrst nových, svěžích slov.
Snad někdo napíše jak Rilke Kappusovi
snad někdo napíše a ocení mne, kdo ví?
Snad budem ještě žít, než půjdem na hřbitov.
Maximum neexistuje.“ říká Ivan Blatný. „To konverguje k nekonečnu.“ zamyslí se a pak dodá: „Já mám rád život.“
Pauza a potom znovu: „Já mám rád život. A uvědomuju si, že nemohu spáchat sebevraždu. Smrtelná dávka luminalu je dvacet tablet, ale i kdybych se k nim dostal, na mne by to asi nepůsobilo. A skočit z nějaké vysoké budovy? To bych se mohl jenom roztříštit a přežít.“ Nová pauza. „Já mám rád život. Až ho přestanu mít rád, bylo by dobré, kdybych dostal eutanazii…“ Nejdelší pauza, ze všech a potom zčistajasna úsměv: „Zatím se hodlám řídit podle Shawovy hry Zpět k Metuzalémovi: dlouhý, dlouhý život.“
Předávám Blatnému obšírný esej o něm a o jeho poezii, který koluje v československém samizdatu. Starý básník je vzrušen: „Tak na mě nezapomněli… Když to znova a znova přepisují, jak říkáte, musejí mě mít přece rádi. Nikdo je k tomu nenutí… Přečtu si to hned dneska večer, až zhasnou světla. Půjdu na záchod, tam je klid.“ Náhle se zarazí: „Je to vlastně trapné, že z toho mám takovou radost. Vypadá to, jako bych byl megaloman, nemyslíte?“ „Nemyslím.“ „Ostatně,“ usmívá se už zase Ivan Blatný, „křesťané říkají, Miluj svého bližního, jako sebe samého To vlastně znamená, že sebeláska je nejvyšší stupeň lásky.“
Fotograf k němu napřáhl ruku s expozimetrem, aby změřil intenzitu světla v dosti tmavé místnosti. Blatný se podívá na přístroj a nahlas přečte jeho značku: „LUNASIX.“ A potom řekne:
„Expozimetr LUNASIX by se měl používat jen při světle luny…“
Zárodek další básně? In the lunatic asylům? Čtyřiašedesátiletý člověk, básník, jemuž se za nepředstavitelnou cenu podařilo stát se totálním básníkem, svrchovaným orgánem poezie, odchází zpět do svého azylu psát další verše své nekonečné životní básně. Pochroumané housle, které neztratily nádherný zvuk. V ipswichské nemocnici svátého Klementa tryská poetický pramen, který trochu připomíná vnitřní monolog Jamese Joyceho. Také on byl emigrant, člověk mimo vlast. Neměl ovšem (a nepotřeboval) zdravotní sestru Frances Meachamovou, která nemá ráda poezii.
Ivan Blatný / Dvě města
Skoro je neznám a tím spíš jim dává
sen stará náměstí,
zamlklé chodce, na něž poprchává
kůň jezdce z pověsti.Tam nad nádražím potrhané listy
příběhů zašlých dob,
karafy, křesla, otlučené bysty
a kolem tma jak hrob.Nad pozdním rynkem v okně drahá hlava,
šum března ve tváři –
ticho je víc a báseň opadává.
(Poznáš to po záři.)
Takto živou výměnu názorů s Ivanem Blatným jsem pak v následujících sedmi letech nezažil ani jednou. Postupně se opět oddělil od okolního světa a jenom Frances Meachamové občas dovoluje vstup do svého soukromí. Bystřina jeho poezie však nevyschla. Poetická sopka dosud chrlí popel i démanty.
Před třemi lety vyšla u Škvoreckých druhá Blatného sbírka po dlouhém nuceném odmlčení, Pomocná škola v Bixley.
Tisíce stránek jeho dosud neznámých rukopisů jsme převezli z poetické garáže slečny Meachamové do jedné z místností londýnského katolického střediska Velehrad. Tam trpělivě čekají na literární odborníky a nakladatelské redaktory, ale zejména na to, aby byly převezeny tam, kam patří, do pražského Památníku národního písemnictví. Teď už je to možné. Básník žije v rezidenčním hotelu Edensor v pobřežním městečku Clacton-on-Sea; onen obávaný přesun se nakonec uskutečnil a Blatný odevzdaně přijal jeho nevyhnutelnost. Koneckonců vysoké stromy, park a prostor nemocnice svátého Klementa už pro něho tolik neznamenají. Je příliš slabý a příliš lhostejný na to, aby vyšel na krok ze svého pokoje. Je snad osudovým znamením, že hotel Edensor stojí v clactonské ulici, která nese Orwellovo jméno?
21. prosince 1989 bylo Ivanovi Blatnému sedmdesát let.
Nic neoslavoval. Napsal toho dne jako obvykle jenom další řádky své životní básně. Jediný dárek k narozeninám, na který reagoval kratičkým spontánním výbuchem radosti, byly zprávy o změnách v Československu, které mu koncem listopadu přinesla Frances Meachamová. Od té chvíle se k nim však už nevrátil ani slovem. Až do pondělka 19. března 1990. Toho dne za ním přiběhla do clactonského rezidenčního hotelu Edensor Frances a celá bez dechu mu ukazovala kartu s městským znakem Londýna. Bylo na ní napsáno, že londýnský lord Mayor si „pokládá za čest pozvat Miss Frances Meacham na slavnostní oběd podávaný na počest Jeho Excelence Mr. Václava Havla, československého prezidenta“. „Pozvali mě tam kvůli tobě, Ivane,“ řekla Blatnému. „Takže ty ho uvidíš,“ řekl Blatný pomalu. A po chvíli dodal: „Rád bych mu něco poslal. Něco, z čeho by měl radost.“
A co třeba tvé poslední básně?“ „Myslíš, že by ho zajímaly?“ „Samozřejmě! Je to přece tvůj kolega! Ví o tobě všechno!“ „Opravdu?“ Upřímně řečeno, jista si tím nebyla: prezidenti, předsedové vlád a politikové vůbec většinou básníky neznají. Tenhle prezident je ovšem muž od pera, dramatik… Když si pak ve čtvrtek 22. března tiskla ve slavnostním sále Mansion House, v sídle londýnského starosty, před dvěma stovkami hostů ruku s Václavem Havlem, opustily Frances Meachamovou veškeré pochybnosti. „Znal jsem a měl jsem rád verše Ivana Blatného mnoho let předtím, než on mohl vůbec zaslechnout mé jméno,“ řekl jí Havel. „A dobře vím taky o vašich zásluhách o pana Blatného a českou literaturu, slečno Meachamová. Mám velkou radost, že vás poznávám osobně.“ Frances mu předala Blatného dárek – čerstvý školní sešit plný nejnovějších veršů starého básníka, s tímto věnováním:
„Pane prezidente, s jakou radostí ve svých sedmdesáti letech přijímám Vás jako veliké požehnání svobody našeho národa, které nám Pán Bůh seslal. Přestože zůstanu navždycky v Anglii, v zemi, kterou jsem se naučil milovat a která je mojí druhou matkou. Ivan Blatný.“
Prezidenta to viditelně dojalo: „Povězte, prosím, panu Blatnému, že mu naprosto rozumím. A že mu ze srdce děkuju. Kopie tohoto rukopisu bude na mém stole, ale originál předám Památníku národního písemnictví. Kam se, doufám, brzo dostanou i všechny jeho ostatní rukopisy. A popřejte mu totéž, co přeju vám, slečno Meachamová, mnoho zdraví a štěstí.“ A potom čestný host londýnského lorda Mayora i ostatní hosté poobědvali řezy uzené kachny s avokádem, skotského lososa v šampaňské omáčce a Passion Fruit Charlotte. Orchestr pluku skotských gardistů jim k tomu zahrál Smetanovo Proč bychom se netěšili. A pak se Frances Meachamová vrátila do Clacton-on-Sea a hned z nádraží zašla do rezidenčního hotelu Edensor v Orwellově ulici. Jako prezidentský posel. Jako posel radosti.
The Independent, 24. března 1990
Ivan Blatný
Pláň se ti otvírá, když míjíš dlouhou zeď
zelené zahrady, zeď mrtvých na Centrálce.
Buš do ní zoufale a čekej odpověď,
jen vyplašený pták... odlétá... mizí v dálce.Jen vyplašený pták odlétá oblohou
(skotačil na hrobech a hvízdal v keřích smrti)
a smyčka lítosti se zadrhuje, škrtí,
sleduješ jeho let, olovo na nohou.Sleduješ jeho let, jak lehounce tam pluje,
jak jízva na nebi se zvolna zaceluje
nad poli, lukami a kolébáním vod.
Ta rýha stříbrná... ta rýžka... nit... a bod...
Post scriptum:
Ivan Blatný odešel z tohoto světa 5. srpna 1990 v nemocnici v Ipswichi.
Z knihy Karel Kyncl / Moje Británie / 1992
Krátké video o životě Ivana Blatného v emigraci v Londýně.
Více o Ivanu Blatném
http://www.martinreiner.cz/7-ivan-blatny
