Napsat dějiny české detektivky vždy hraničilo s nemožností. I proto trvalo tak příšerně dlouho, než se našli a pochlapili obětní beránci, kteří za všechny ostatní literární badatele vstrčili ruce do horko těžko definovatelné krimi-výhně.
Je to zkrátka zapeklité. I dějiny science fiction se psaly v mnohém těžko a definovat fantastiku sice nějakými způsoby lze, ale vykrajovat nato knihy právě podle definice postrádá mnohdy smysl.
Například Kafkova klasická Proměna by, kdo ví, budila možná i menší pozornost, kdyby ji podepsal některý zavedený autor ryzí fantastiky. Třeba H. G. Wells. A ukazuje se i na tomhle případě, jak je podobné třídění ošemetné.
S definicí detektivky je to ještě horší.
Například některé Neffovy ryzí science fiction jsou přece stavěny právě a také jako detektivky; ale napadlo by snad kohokoli je mezi detektivky řadit a takto zkoumat?
A zrovna tak nebude mít smysl zanášet knihu o detektivkách všemi těmi určitě nebahnitými případy „krásné“ beletrie, které jsou taktéž podobně stavěny. Příklad? Příběh kriminálního rady (Fuks). Žhář (Hostovský). Lvíče (Škvorecký). Stín kapradiny (Josef Čapek). Hordubal(Karel Čapek).
Ony příklady poskytli úvodem prvních Dějin české detektivky sami autoři Michal Jareš a Pavel Mandys a nato se (tak či onak) přidrželi kategorizace anglosaských teoretiků, která je na světě nejpodrobnější, nejdůkladnější a nejautoritativnější.
Rozhodli také, že kniha nebude ani tak historií ryzí detektivky, ale více komplexními dějinami celého kriminálního žánru. Pracovali pak s pojmem kriminální próza.
Právě on nejlépe i nejvšeobecněji postihuje všechny typy děl, které je záhodno analyzovat v dějinách „detektivky“, a tudíž i takové, v nichž se vůbec nevyskytuje detektiv, ba dokonce ani pátrání, ani detekce. Jen některé a nikoli všechny subžánry kriminální prózy úlevně završují líčení zločinu i jeho zdárným „vyšetřením“ – a například u tzv. noirových příběhů není druhá složka tak důležitá. Otázkou ovšem je, jak vlastně přesně definovat „noirový příběh“. Patrně se to dosud nepodařilo.
Současně věda zná i tzv. heist nolvels, které lapí a uhranou čtenáře pouze líčením přípravy ke zločinu a následné vyvrcholení nepředstavuje usazení pachatele „za katr“, aby se tak řeklo, ale naopak předvádí páchání zloduštví. Obvykle nějaké rafinované loupeže.
Vlastní detektivka naštěstí nezemřela a nelze ji dál nedělit na „whodunity“ a „howdunity“.
První z těch dvou typů se víc soustřeďuje na odhalení identity toho, kdo spáchal nekalý čin, druhý typ na to, jakým způsobem mohla být vražda (například vražda v uzamčené cele) dokonána. A takzvané „whydunity“?
Whydunit detektivkou může být - a nemusí, protože nás tu - spolu s autorem - prvořadě zajímá motivace a psychologické pozadí Raskolnikova zločinu, anebo zločinu jakéhokoli jiného hrdiny.
Už od let dvacátých funguje ovšem vedle „klasické anglické školy“ (často odtržené od reality, čehož příkladem jsou šarády Johna Dicksona Carra) také škola „drsná“ a žijící mimo vyumělkovaný svět.
Tato si víc všímá společenského rozměru zločinu, organizovaných gangů, korupce ve společnosti i včetně policejních složek, sociálních problémů či rasismu. A typickým se pro ni stalo hojné využívání argotu, slangu a různých „podařených hlášek“, které hrdinové trousí. Například „drsný“ Raymond Chandler byl zkrátka génius a Agatha Christie také, ale srovnával by ty dva leda blázen. Jsou protipóly. Ukazují naprostou nezměřitelnost pole, na kterém hrají detektivky vybíjenou. Je to život proti matematice, realita proti šarádě, pravda proti dětské hře. Ale všichni se naštěstí nakonec shodneme, že výsledkem umu Agathy Christie i Raymonda Chandlera (či Patricie Highsmithové) jsou v obou případech vysoce kvalitní, poutavé a často fascinující detektivky.
Pavel Mandys a Michal Jareš neopomněli ani subžánr „police procedural“ a situují jeho začátky až na konec druhé světové války, i když podobné příběhy samozřejmě vznikaly i předtím. Každopádně je vymýšlel už před válkou Simenon a později je chrlil - kvalitativně slabší - Evan Hunter. Souhra policejního týmu tu vítězí nad podlostí a postupně se navíc odštěpila žánrová odnož věnující se až intimně vztahům uvnitř policejního sboru, ne vždy ideálním.
Specifickou podobu detektivní prózy ovšem dávno předtím představovaly již pitavaly, zatímco aktuálně a v naší kotlině jsou populární „retrodetektivky“.
Poutavou vrstvou jsou „kolovrátkové“ kolority starších dob, které si umíme tak snadno idealizovat, a Hříšní lidé města pražského jsou esencí onoho typu. Tzv. historická detektivka je oproti tomu pojem pro příběhy z času ještě daleko vzdálenějšího, klidně i středověkého, a ryzím příkladem toho je Zločin na Zlenicích hradě l. p. 1318 (1940) od Radovana Šimáčka (1908-1982).
Ve větě psal ovšem takové příběhy už zmiňovaný John Dickson Carr a například ve svazku Třikrát záhady starého Londýna najdeme jeho příběh vsazený do času, kdy se formovaly policejní sbory a kde je detektiv na chvíli mimo mísu pouze z toho důvodu, že neví, že už byla vynalezena bezhlučná vzduchovka. Právě tenhle příběh (Ohni, hoř!) je také příklad tzv. transhistorické detektivky, ve kterých řeší současný pátrač problém z „pradávna“. Dobrým příkladem z našeho prostředí je Čapkův Pád rodu Votických a ve světě pak prvořadě mistrný román Vrah či oběť (1951) JosephineTeyové, roku 1990 dokonce zvolený za nejlepší detektivku všech dob.
Přispívá-li vůbec česká detektivní tvorba něčím světové, podle našich dvou autorů je to především rovina ironizování, parodování a dokonce přímého podvracení „velkých detektivů“.
Ostatně se podobně chová výrazná sekvence „české mentality“ a stejně jako veškerá naše literatura jsou také „zdejší“ detektivky antiheroické. Nic s tím asi již nenaděláme. Patos a gesta jednoduše nemají v naší kotlině šanci a někdy je to chyba.
A kdy? Souviselo to i s odmítáním detektivek jako takových, které bylo v Československu výraznější než třeba v Anglii. Až magicky ovšem působí, nakolik se žánr nenechal zašlapat ani socialistickou botou. Přetavil se, pravda, často na propagandistické pohádky o rozvědčících, jak to líčí i Pavel Janáček ve své knize Literární brak: operace vyloučení, operace nahrazení, 1938–1951 (2004).
Sociolog Franco Moretti - a teoretici Peter Messent a Dennis Porter – právem upozorňují, že zejména klasické detektivky potvrzují společenský status quo, zatímco „umělecká“ próza ne. Ta jej naopak zpochybňuje, ba narušuje i podvrací. A „řádná“ detektivka lidu každopádně sugeruje, že narušení řádu má takřka vždy kriminální podstatu. Otázkou jen zůstává, není-li ta podstata souběžně i politická.
Dějiny detektivek autoři rozdělili na pět ér.
Do vzniku Československa (Od kramářských písní k Léonu Cliftonovi), Mezi Čapkem a rodokapsem (1918-1948), na éru od komunistického převratu po rok 1969, na následující „Husákovo“ dvacetiletí zvané tu Chléb a hry, konečně na dosud poslední třicetiletí. Pavel Mandys a Michal Jireš se v popřevratové, „moderní“ éře obírají taky pokusy o žánrové časopisy a díly Jaroslava Velinského, Evy Kačírkové, Miloše Urbana, Petra Stančíka, Michala Viewegha, Josefa Škvoreckého, Zdeny Salivarové i Vlastimila Vondrušky. Úplně posledním jmenovaným se stal Ivo Hudeček.
A předchozí časy? Ty se ozývají potřebou výraznější kritičnosti k objektu zájmu autorů a nebylo - při tomto pomyšlení - jistě lehké odhadnout, co vynechat. Co naopak vyzdvihnout. Čemu dát s jistotou jen statut braku, ale přesto o tom psát. Co „pozlatit“, ale vlastně tím i odsunout „nahoru“, mezi krásnou literaturu. A i sám Ladislav Fuks se, jak vzpomínáme, jednou „spustil a dopustil“ jako spoluautor „normální“ detektivky Mrtvý v podchodu (1976).
Svá místa i celé kapitoly mají dále v knize nejen pověstný Václav František Bambas (1822-1904) s Tajným zlosynem (1877), ale třeba i Emil Vachek, Karel Čapek, Zdeněk Vojtěch Peukert, Jaroslav Pokorný, Václav Havránek, František Frolík, Josef Kuchynka, Josef Peterka, Miloš Kosina, zapomínaný František Šubert (1895-1946), Eduard Kirchberger a Eduard Fiker. Za socialismu pak také Rudolf Kalčík (autor Krále Šumavy), Karel Michal, „první dáma české detektivky“ Anna Sedlmayerová, Edvard Valenta, Fan Vavřincová, zmiňovaný už Josef Škvorecký, Jan Zábrana a jistěže Václav Erben, Hana Prošková či Jiří Marek. Dále pak Jan Šmíd, Jan Cimický, Martin Petiška, Martin Stručovský, Michal Sýkora, Josef Klíma, Vojtěch Steklač, Roman Cílek, Milena Brůhová, Helena Dvořáková, Michaela Klevisová, Jiří Štefl, Pavel Hejcman, Pavel Frýbort, vlastně i Miroslav Ivanov a ve zdaleka neposlední řadě pozoruhodný Vilém Hejl se svými Sebranými zločiny Václava Hudce, zfilmovanými pod názvem Přísně tajné premiéry.
A která že éra české detektivky je zlatá?
Kvantitativně jsou to léta třicátá a osmdesátá, ale postrádáme kvalitu, již objevujeme spíš v rocích čtyřicátých a šedesátých, kdy kriminálek vycházelo méně.
Dějiny české detektivky. Napsali Michal Jareš a Pavel Mandys, odborná revize textu Pavel Janáček. Vydalo Nakladatelství Paseka. Praha 2019. 488 stran + 8 stran příloh
