„Rytíř de Sainte-Hermine“ má 976 stran a je posledním dosud nevydaným románem Alexandra Dumase (1802-1870). Ten ho psal - a částečně i diktoval - na pokračování a pro noviny, kde dílo vycházelo během roku 1869, aby však náhle skončilo dne 30. října 1869 nikdy už nenaplněným příslibem „pokračování příště“ (formulí vůbec poprvé použitou právě ve Francii, a to už ve dvacátých letech devatenáctého století).
Do té chvíle však už vytvořil velký vypravěč 118 kapitol pojednávajících nejen o titulním rytíři, nýbrž zrovna tak o Napoleonovi. Ale nutno také dodat, že se Mistr ve svém posledním vzletu a rozmachu občas i trochu opakoval, a tak současnému badateli Claudu Schoppovi trvalo celých patnáct let, než právě vydanou verzi podstatně zkrátil a upravil, přičemž namísto slov „pokračování příště“ ji ukončil několika vlastními odstavci.
I přes tyto redukce je výsledkem jedno z vůbec nejrozsáhlejším Dumasových děl, a to i navzdory tomu, že v době, kdy je psal, neměl už dost peněz ani na jediného spolupracovníka ze své pověstné „továrny“. Na výsledku to ale rozhodně není patrno a dá se navíc předpokládat, že tu velký vypravěč kladl slova na papír i s určitou nostalgií, neboť jimi veledůkladně mapuje právě léta svého raného dětství, přesněji řečeno roky 1801-1807.
Báječný a temperamentní Alexandre Dumas (1802–1870) za sebou jinak zanechal přes tři sta dalších svazků a nejznámějším svým „příběhem čtyř kordů“ navždy přebil vše.
Byl to trumf, který byl poprvé vynesen již roku 1844 a jeho pokračování pak roku 1845 (Po dvaceti letech) a další roku 1850 (Ještě po deseti letech). Tak! A ti čtyři všechny děti - a nejen je! - unášejí na hřbetech svých koní dodnes.
Kdo byl Alexandr Dumas ?
Byl vnukem francouzského markýze-kreola a černé otrokyně ze San Dominga, v rozletu mu ale "negerský" původ nikdy nebránil. Spíš naopak. Jeho otec, Napoleonův generál, zemřel, když byly Dumasovi čtyři, načež rodina už jen chudla… A přece hoch prožil divě, ano divě šťastné dětství ve venkovských lesích. Jeho sestra a milovaná matka ho přitom společně naučily číst a psát a modrooký quarteron brzy a snadno získával lásky. Ne, nic mu nebylo nemožné a ve dvaceti pak zaútočil i na Paříž.
Byl přesvědčivý, a tak uspěl, a tato jeho veselá sebejistota ho v životě už nikdy neopustila. „Nebyla náhodou nuda na té hostině?" obklopili ho třeba přátelé.
„Mohla by začít, ano! Kdybych tam náhodou nebyl já."
Šťastný, velký Alexandre! Sebejistý a společnosti vždy vládnoucí Gargantua. A přece to nebyly znalosti, ale marnivé kudrlinky písma, co mu zajistilo první práci v sekretariátu budoucího císaře, a když d´Artagnan přijíždí z Gaskoňska ucházet se o místo u pana de Tréville, bezpochyby sledujeme Dumase, jak se kdysi stejně ohnivě hlásí u otcova přítele. A překypoval fantazií, a tak mohl těžko zůstat jen písařem. Neviděl naprosto žádnou hranici mezi skutečností a obrazotvorností a brzy si navíc stanovil i zásady, které nás dodnes baví.
„Každý den užij dvě hodiny k procházce… Nespi víc než sedm hodin… Vstaň hned, jak se probudíš… Mluv, jen když je třeba… I pak řekni jen půl toho, co si myslíš… Nikdy nepiš nic, co nemůžeš podepsat… Nekoř se penězům, ale ani jimi nepohrdej."
Roku 1829 prorazil Dumas jako dramatik (hra Jindřich III. a jeho dvůr), ale klíčovou chvílí jeho kariéry se stal až román Rytíř z Harmentalu (1839), pro jehož sepsání se poprvé spojil s bývalým dějepisářem Auguste Maquetem (1813–1888), kterého „nebavilo učit“. Jejich společná kniha uspěla - a našli tak zlatý důl.
Vzor Dumasův a jeho metody
Co vzor si Dumas nechal sira Waltera Scotta (1771–1832), ale bez jeho sáhodlouhých úvodů a popisů, a také na mocné tohoto světa bral ještě menší ohledy než on a bezstarostně fabuloval. „Co jsou to dějiny? Jen hřebík, na který zavěšuji své romány!"
Bádání v pramenech, tu „dřinu“, Dumas už brzy a rád a i jaksi nonšalantně podsouval jiným, aby pak vytěžené suroviny sám už jen oživoval a aby i ty největší dějinné události s oblibou vysvětloval jako výsledek činnosti postav, které si vymyslel. „A v tom je i jeho tajemství," zdůrazňuje Maurois v knize Tři Dumasové (1957).
Přímo čítankovou ukázkou této neodolatelné metody je pokus o záchranu krále Karla I. v pokračování mušketýrské historie Po dvaceti letech. Jako klukovi zdálo se mi přímo k neuvěření, že byl Athos celou dobu pod londýnským popravištěm, a obdivoval jsem autora, toho zkušeného divadelníka, že přitom ani jediným mušketýrovým vykouknutím neprotiřečí REÁLNÉ historii… a neruší tak a nechává „jeviště“ právě tak netknuté fantazií, jak bylo už zdokumentováno dějepisci. A svědka králova neštěstí a stětí tedy pokorně až pod prkennou kulisou podlahy - přičemž samozřejmě nijak nelze dokázat, že Athos „pod scénou dramatu“ doopravdy nebyl.
Ale ani to ještě Dumasovi nestačilo, takže i historicky doložené Karlovo poslední slovo "remember" podle jeho interpretace král vlastně adresuje především mušketýrovi přímo pod sebou. Inu, a co že bude v dalším díle? Ano, samozřejmě, Athos a d´Artagnan zde pro změnu dosazují na anglický trůn krále Karla II.!
„Dumas, Sue a Fréderic Soulié píší občas i hlouposti, ale lidu to nevadí. Ti tři jsou mu svatí," shrnul už kdysi jeden nakladatel, když si slovutný spisovatel Théophile Gautier (1811–1872) trpce postěžoval, že mezi ony vyvolené nepatří. „A všichni jste velcí," dodal ten obchodník. "Vím. Jenže mi nepřivedete ani deset předplatitelů."
A ne, nic proti Gautierovi. Jeho Kapitán Fracasse (1863) je bezesporu umělecké dílo. Ale Mušketýry čteme znovu a znovu.
Já sám třeba poprvé tak brzy, že jsem ještě mnohé ani nechápal. A co ten zatrolený kardinál? S těmi svými zastřenými způsoby? říkal jsem si. A hnětly mne intriky, ale co je to vůbec za slovo? A „na můj rozkaz a pro blaho země doručitel tohoto listu učinil to, co učinil," psal temný Richelieu v červeném plášti, načež dopis podal d´Artagnanovi - hlava mi z toho šla kolem…
Ale při každém dalším čtení v pozdějších letech se mi vyjevila další vrstva té knihy, což vlastně bylo bezděky i ideální metodou četby, neboť SAMI Tři mušketýři přece byli tvořeni ve vrstvách, ne?
Předcházely jim přece Paměti pana d´Artagnana (1700), což byly tři svazky, které si Dumas jednou půjčil v knihovně a už nikdy nevrátil, a také Paměti komorníka Anny Rakouské. Především tu však "předcházel" Dumase jeho přítel Maquet. A to on přišel s celým plánem románu. Anebo to tedy aspoň později tvrdil.
Umělcem ovšem nebývá ani tak hrubý opracovatel kamene, jako výsledek modelující sochař, a Dumasovi se zkrátka lépe psalo, když měl kadlub. Něco už hotového. A tak to tak i praktikoval a bral si vždy jablko, jež se urodilo z mízy historických faktů a do kterého se mohl lačně zakousnout. To on rád. Dychtivě se začetl, hltal dějepis neustudovanýma očima a bez zátěže, poprvé v životě a učiteli nematen… a pak… Rovnou svět i jeho historii přepisoval!
Ignoroval vatu, oživoval krajiny, oživoval lidi, přidával stovky detailů.
Vzorně pečoval o napínavá zakončení kapitol.
A o jejich často symbolické tituly. A pochopil MOC románu na pokračování, jehož magickou formuli „pokračování příště" vynalezl už roku 1829 v Revue de Paris jistý doktor Véron.
A jako rozený dramatik přitom navíc Alexandre Dumas zůstal i mistrem dialogu, asi jako jeho hrdinové byly často mistry kordů, z nichž při soubojích ve tmách jen jiskry sršely. I když...
Noviny platily od řádku, a to svádí, a cituji teď pro vaše pobavení starý překlad román Králův šašek pořízený Karlem Čvančarou:
„Víš, co se stalo?"
„Kde, sire?"
„Na náměstí Gréve."
„Nevím."
„Salcéde vše popřel."
„Aj."
„Zdá se, že je vám to lhostejno."
„Mně?"
„Ano, vám."
„Doznávám, sire."
Atd. Traduje se, že i Athosova mlčenlivého sluhu Grimauda si Alexandre Dumas vymyslil jen proto, aby byly řádky s jeho replikami co nejkratší. Ale tumáš, čerte, kropáč, věty nedosahující do půle stran pojednou přestal vydavatel jako řádky uznávat, i byl toho strašného dne ředitel Figara svědkem škrtání hned celých stránek. „Dumasi! Co to děláte?"
„Zabil jsem Grimauda."
„Ne!"
„Ano."
„Ale proč?"
„Už na nic není."
A jindy prý Dumas zase „vynalezl" koktavého hrdinu - jsa honorován od slabiky, a když mu pak opět přiřkli pouhý paušál, byl nadbytečný kokta okamžitě zabit náhodně spadnuvší cihlou…
Jistě, jen anekdota, ale sedí.
A Dumasovo dílo také znovu a znovu dokazuje, že materiál není ničím, neboť jde vždycky a všude především o jeho zpracování. Tak třeba Hrabě Monte Cristo (1845–1846, 6 dílů). Není jistě nejlépe napsán (jak nás upozorňuje Umberto Eco), ale sledujte chvíli příběh a… Naskočí vám husí kůže.
A jako by před vámi autor až z vlastního nevědomí promítal, co sám protrpěl v Dantesově kůži... a snad až v nějakém svém vlastním, ale předešlém životě. Neuvěřitelné. A v tom byl Dumasův um. Neudělal v Monte Cristovi nic víc, než jediné: Až nestvůrně rozvedl dvacet, ano, pouhých dvacet stránek z knihy Policie bez závoje. A ne, ani se nenamáhal z těchto dvaceti stránek cokoli vynechat. Vždyť proč by věc komplikoval? A nač?
Vzal zkrátka vždycky – anebo skoro vždy, co našel, a každý detail a každé slůvko ho inspirovalo a často i rovnou k celým kapitolám.
A že skutečný Dantes byl krutou zrůdou?
O to většího obdivu je jistě hodna spisovatelova imaginace.
Za "fabriku a černochy" býval ovšem Dumas ostouzen a velký kritik Albert Thibaudet (1874–1936) dokonce zarputile psával jeho příjmení jako Dumas-Maquet… a idealisticky toužil, aby se toto dvojité jméno vžilo. „To jedině by bylo spravedlivé," čílil se. Marně.
„A jak může být zaměstnavatel X asistentů vůbec pochován vedle Huga a Zoly?" čílili se ostatně ještě roku 2002, když byl Dumasův popel konečně přepravován do pařížského Pantheónu. „Ten žvanil? Tady? Vždyť za Maqueta bohorovně podepsal celé romány. A navíc ty jeho postoje k ženám..."
Peníze a psaní a nové smlouvy
Ale nechme toho a vraťme se radši do doby, kdy se psaním dalo ještě snáz uživit a kdy Dumas zvesela zakládal časopisy s tituly jako Mušketýr či D´Artagnan, aby je vzápětí zaplňoval "sám sebou". A kdy ještě i uprostřed této nepřetržité práce budoval neuvěřitelný zámek Monte-Cristo, jen aby později postupně zase o vše přicházel a umíral odkázán na syna.
I když... Ne zase tak úplně.
Díky mimořádnému úsilí (a vzpomeňme tady i na k smrti upsané zoufalce Balzaca či Waltera Scotta) se totiž z finanční krize nakonec takřka vymanil.
Nu, ale stejně radši věříme oné legendární scéně, v níž před smrtí syna žádá: „Podívej se do mé kapsy, je tam dvacetifrank?“
„Je.“
„Tak to jsem rád. Už o mně teď nemůžou říct, že jsem byl marnotratník. Vždyť jsem přišel do Paříže s louisdorem v kapse a podívej, louisdor tam ještě je."
Tak ovšem mohl hovořit jen velikán, který si kdysi dovoloval víc než zámky. Totiž diktovat si podmínky. A když poprvé vycházelo „Po dvaceti letech“, šly sešity na dračku. Týden co týden se před stánky tvořily houfy, a právě za této situace požádal Dumas o sto franků za arch navíc.
„Nepřidám vám ani frank. Už tak vás přeplácím," zazněl verdikt.
„Jak myslíte. V tom případě ale nechám mušketýry jednoho po druhém pomřít."
A příští díl skutečně končil slovy: „Mordaunt, zločinný syn Mylady strhl Athose z loďky a v temné hlubině kanálu La Manche se strhl souboj na život a na smrt. Zbývající mušketýři jen bezmocně přihlíželi. Hladina vířila. Pak… Spatřili rudou skvrnu. Vyvalila se na povrch. Nebylo pochyby. Šlo o krev jejich statečného přítele. POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ."
Sotva se sešit začal prodávat, zaťukal u Dumase nakladatelův sluha s novou smlouvu, a tak Dumasovým ortelem už vylekaní Pařížané hned příště s ulehčením četli:
„Náhle však se moře pod loďkou vzdulo a mušketýři spatřili bledou mrtvolu. V jejích prsou vězela dýka se zlatou rukojetí. Mordaunt. A vtom se vedle prudkým rozmachem vynořilo i tělo toho, jenž souboj přežil, a byl to Athos, hrabě de la Fére."
Také Dumas, jak už víme, přežil mnohé.
Ale i on nakonec odešel, a to údajně s perem v ruce - a ještě i notnou obavou, jak to dopadne právě s jeho románem o rytíři de Sainte-Hermine.
Nu, a ta obava se ukázala být na místě, neboť text doslova pohřbený v deníku Le Moniteur universal čekal na první francouzské vydání rovných 135 roků.
Ale je tu.
