Napodobitelů Julese Verna bylo plno, ale jen André Laurie (1844–1909, jde o pseudonym Pascala Grousseta) se mohl pyšnit osobní spoluprací s Vernem. Už sám život tohoto Korsičana stojí za velmi tlustou knihu. Za to, že nebyl zapomenut, vděčí Laurie své někdejší spolupráci se Julesem Vernem. Napsali spolu tři knihy: Ocelové město (1879), Hvězda jihu (1884) a Trosečníci z Cynthie (1885).
Úvodem je třeba připomenout, nakolik se obrovský vliv Julese Verna (1828–1905) promítl do knížek jeho napodobitelů: např. dnes už zapomenutých Gustava Toudouze (1847–1904), kapitána Émila Danrita (1855–1916) či dodnes poměrně slavného Arnoulda Galopina (1863–1934), zároveň však také do díla „italského Verna" Luigi Motty (1881–1955).
Kdo byl André Laurie?
Byl to temperamentní Korsičan, bouřlivák. Neprozíravě nechal studia medicíny a v okamžiku, kdy jeho kamarád Henri Rochefort založil časopis Marseillaisa, začal do něj pilně přispívat. V lednu roku 1870 však byla Marseillaisa ostře napadena v jednom korsickém listě samotným císařovým bratrancem Pierrem Napoleonem. Co v tu chvíli udělal Pascal Grousset? "To, co bych rázem udělal i já, to, co byste udělali i vy, pánové, zkrátka a dobře, udělal to, co by učinil každý..." Nebo snad jen každý Francouz? Určitě každý chlápek a mladík Groussetova typu. Vyzval Pierra Napoleona na souboj.
Duel se uskutečnil. Taky však zvrtl. Rozlícený princ totiž vystřelil poněkud dřív. Neměl to udělat, protože zabil Groussetova sekundanta Victora Noira, jinak bratra významného autora dobrodružných románů Louise Noira. Noirův pohřeb na Pére-Lachaise se pak stal i příležitostí k tiché demonstraci proti režimu a Grousset se jej pochopitelně zúčastnil. Skončil při té příležitosti na zvláštní císařův příkaz ve vězení. Tam i prožil vyhlášení republiky, ale v září 1870 už byl zase volný.
André Laurie na galejích na Ďábelských ostrovech
V březnu 1871 vyhlásili Pařížskou komunu. Ta jmenovala Grousseta rovnou francouzským ministrem zahraničí, nicméně brzy padla. Pascala shledali vinným velezradou hned v sedmnácti bodech obžaloby. Souzen za to byl, byl i odsouzen a byl deportován na galeje až do Nové Kaledonie, tedy na jih Tichém oceánu, právě tam, kde kdysi toužil fiktivní Vernův kapitán Grant (1868) založit utopickou osadu.
Francie Verna neposlechla. Pražádnou utopickou osadu tu nevybudovala. Francie si v Nové Kaledonii radši zřídila trestaneckou kolonii, a tam si taky musel každý deportovaný Jean Valjean i sám stavět chýši z hlíny a rákosu. Pak i shánět potravu. Aby nepošel. Tak vám to bylo chytře vymyšleno. Ne, pozdější Ďábelské ostrovy to sice nebyly a Laurie se nestal žádným Motýlkem, přece jen se to však někdy Ďábelským ostrovům přiblížilo.
Nežili tu zas jako nějací vyložení robinzoni. Například jídlo šlo kupovat a přísun finanční hotovosti z rodné Francie byl taky povolen. Kdo měl tudíž bohatou rodinu, byl v podstatě za vodou. Obrazně i doslova? Ano, ale jen do jisté míry.
Proti práci u místních farmářů rovněž nikdo nic nenamítal, ba právě naopak, ale za sebemenší provinění byli trestanci bičováni a řádily tu nemoce. Četné. Daleko za mořem, daleko od vlasti uvěznění muži poměrně často umírali.
Grousset měl štěstí či tuhý kořínek. Neonemocněl, neumřel a jednou z mála tehdejších jeho radostí se v Nové Kaledonii staly knihy. Četl - a nejhlouběji prý na jeho mladého ducha zapůsobily právě verneovky. Tak moc a intenzivně, až si Pascal podobenku jejich fousatého tvůrce vyvěsil nad lůžko. Jako vzor!
Jistý novinář vylíčil tehdy také své setkání s Andrém Lauriem, a to následovně: „Zoufalý komunard na Nové Kaledonii čte dětské romány a přiznává, že jeho nejmilovanější knihou je Dvacet tisíc mil pod mořem (1871)..." Atd. Byla to čistočistá pravda, nicméně Pascal Grousset neunikal pouze do vysněného světa verneovek: dvakrát se pokusil o útěk. V obou případech ztroskotal. Potřetí, až roku 1874, tedy dva a půl roku po vynesení rozsudku, využil relativní svobody udržované při vnějším styku s obchodníky a společně s pány Rochefortem a Jourdem se co zdatní plavci pustili přes moře. Ne samozřejmě přes oceán, pouze k člunu vyslanému z lodi ukryté za jedním atolem. Lodí unikli do Melbourne v Austrálii a z Melbourne do Anglie.
André Laurie a jeho první knihy
V Anglie pak napsal společně s komunardem Jourdem svou první knihu Političtí vězni na Nové Kaledonii (Ženeva 1874).
Což mu však nestačilo, chtěl psát dál a aby mohl publikovat v pařížském tisku, bylo nutno zvolit pseudonym. Ten zprvu zněl Philippe Darville. Když už mu časopisy nestačily, kontaktoval chytře Vernova nakladatele Julese Pierra Hetzela (1814–1886), tedy přesněji řečeno Hetzela kontaktoval jistý abbé - a předal mu „tajemný rukopis neznámé osoby“ pojmenovaný Langevollovo dědictví.
„Patnáct set franků," nabídl za něj abbému Hetzel. Ne, nebylo to příliš. Zvlášť když... „S tím, že se autor zřekne všech dalších práv."
Abbé však svolil.
„A vyřiďte muži, který to napsal, že jsem s ním ochoten spolupracovat i dál," dodal J. P. Hetzel. „Ne ovšem dřív, než si ještě trochu vypíše ruku. Talent podle mého názoru má. Dveře mu vždy otevřu, nicméně tohle? Polotovar, který takto nemohu vydat a předělá ho nějaký zkušenější autor."
"Který?" zněla opatrná otázka.
„Ujistěte vašeho přítele, že možná sám Jules Verne."
Jeho román posuzuje Jules Verne
Šli byste do toho? Já sám nevím, ale J. P. Hetzel dal rukopis skutečně k posouzení „samotnému“ Vernovi, ten jej skutečně zodpovědně pročetl a konstatoval, že je zde příběh, který "má nápad. Ale je tu málo dramatických událostí, chybí víc akce a boj,“ mínil. Bylo to zkrátka něco podobného, jako když nyní verneovky poněkud přepracovává Ondřej Neff.
„Intrika se tady sice vyskytuje, ale je slabá. Ne, nikdy jsem neviděl nic tak nesouvislého.“
Verne ještě pokračoval: „Mladý inženýr, na kterém závisí přežití celého města, až příliš mudruje. Proč? Měl by jednat. Musí jednat! Chtělo by to i nějaký efekt na závěr a posílit kontrast mezi mírovým Franceville a horečně zbrojícím Stahlstadtem. Rovněž zločinný vědec by měl být potrestán, ale nejen to, musí se stát obětí svého vlastního vynálezu. Z tohoto příběhu bych udělal bonbónek."
"Udělejte. Právě proto jsem ten rukopis koupil, Julesi."
"Ale víte, že nikdy nepíši jako spoluautor," namítl Jules.
„A když jeho jméno vůbec neuvedeme?"
Jules Verne
Čí byl nápad na knihu Ocelové město?
Jenže Jules Verne zrovna pracoval na Patnáctiletém kapitánovi (1878), nakonec jedné ze svých vůbec nejlepších knížek, a nosil v hlavě i plány na další Podivuhodné cesty. Zdráhal se přepisovat cokoli cizího, měl svůj plán a svůj svět. Jaksi danou cestu, nakonec však přece svolil. Vytvořil díky tomu vůbec první protiválečnou verneovku na světě nazvanou možná ne zrovna nejlépe Pět set miliónů Begumy (1879). Dnes už bývá vydávána jen jako Ocelové město a jest zaujímavé, že i ta druhá cele protiválečná verneovka Tváří v tvář praporu vlasti (1896) byla později přejmenovávána - na Vynález zkázy.
Verne tedy využil cizí materiál. Ale nutno dodat, že tam přifařil hodně svého. Odvedl dobrou práci, i když, pravda, tentokrát „v Dumasově stylu".
Ale co, také Gustave Aimard (1818-1883) tehdy podobně pracoval a kdo ví, kdo ještě. Jules však tím způsobem rozhodně jednal za své kariéry poprvé a snad i proto se v textu nevyvaroval několika dodnes nápadných švů.
Povšimněte si třeba poněkud příliš vystupující kapitoly o zcela zbytečné smrti třináctiletého Karla v hlubině dolů.
Knížka však je to stejně pěkná, ne? A tradiční Benettovy ilustrace tentokrát vznikly přímo podle fotografií zbrojních továren Alfreda Kruppa, které Hetzelovi operativně zaslal... sám Pascal Grousset. Tedy... Až když se dověděl, v čích rukou se octlo jeho dílko.
Tak se „německý král zbraní", který roku 1870 vyzbrojil i vítězné Prusy, stal Vernovým „Herr Schulzem" a strašlivé dělo z románu Ocelové město vizí budoucna alias bezděčným prorokováním Tlusté Berty, toho děsivého kanónu, kterým Němci měli jednou, za první světové války ostřelovat Paříž. A také ostřelovali.
Verne přepisuje jeho další knihu
Grousset už pak nechtěl jen dodávat materiál - i kdyby třeba svému nejobdivovanějšímu učiteli. Psal a psal dál a dál a sám a roku 1880 vydal v Anglii své zřejmě nejoriginálnější dílo Kolejní život. Líčí v deseti dílech „život studentů ve všech zemích a dobách". Skoro současně ale došlo k amnestii, tak se Grousset mohl vrátit a později dokonce stát poslancem za socialistickou stranu. Hlavně ale... Epigonem verneovek. Ovšemže s řádným posvěcením.
J. P. Hetzel začal totiž jeho díla vydávat v úplně stejném magazínu jako ta Vernova. Téma jednoho Groussetova románu mu dokonce přišlo až tak vernovské, že text opět koupil. Tentokrát už za dva tisíce franků. A Verne z textu opět vzorně ukuchtil... román Hvězda jihu (1884), což komentoval následovně:
„Groussetovy nepravděpodobnosti odstraním tím způsobem, že aféru s diamantem dotáhnu až do konce." Udělal to, ale nutno dodat, že většinu toho, co se dnes na knize Hvězda jihu líbí čtenářům, vymyslel už André Laurie.
Trosečník z Cynthie, další kniha s vlivem Verna
Jen rok poté vyšel i Trosečník z Cynthie (1885) a tady už se spoluautor pod Vernovo jméno i podepsal a výslovně prý naléhal, aby to mohl udělat. Jeho původní verze však byla podle všeho trochu vyumělkovaná. A ta výsledná? Vlastně taky to není nic moc.
Trosečník z Cynthie má silně předvídatelný konec a působí poněkud uspěchaně a místy i „vycpaně". Charakteristické pro něj taky je, že jde o jedinou Podivuhodnou cestu, kde nám je ústřední padouch - totiž americký kapitalista Tudor Brown - oškliven i absencí jakýchkoli dobrých způsobů. Ne, to nebylo pro Verna vůbec typické. U Julese i padouši mívají vcelku dobré způsoby.
Tuto knihu sice Verne (spolu)podepsal, nicméně jeho podíl na ní se dost možná blíží nule. Přesto nezapomeňme, že se Trosečník z Cynthie, i když nenápadně, řadí i mezi verneovky o cestě kolem světa, kterých koneckonců není zase tolik. Díky za něj.
André Laurie a jeho další knihy
Přiznané spoluautorství posledního románu Groussetovou literární kariéru zase trochu popostrčilo a on pokračoval v psaní a vydávání, a to i za pomoci tradičních Vernových ilustrátorů. Uveřejnil tak Sevillského bakaláře (1887) a rovněž science fiction Selene Company Limited (1888) známou jako Dobytí Měsíce - a u nás pod titulem Magnetová hora v úpravě Zdeňka Hobzíka. Je to v podstatě špička Laurieho díla sestávající ze dvou částí: Trosečníci života... a Trosečníci prostoru.
Téma Švýcarského Robinsona
Už ctihodný pastor Johann David de Wyss (1782–1830) napsal slavného Švýcarského Robinsona (1812–1827, 4 díly) a Verne pak i jeho přímé pokračování Druhá vlast (1900, 2 díly). Přikráčeli i další, Grousset však jako oni nepřevzal jenom tematiku a jenom název Robinson. Využil i přímo původního hrdinu. Ne. Sice nestvořil přímé pokračování - jako později Maďar András Dékány (1903–1967) v Posledním Robinsonově dobrodružství (1967, česky 1986), nasadil však "do akce" aspoň Robinsonova potomka. Výsledek? Bohužel ho dost kazí nepovedená figura "zloducha", jehož se jen těžko můžeme bát. Jak by to taky šlo, je na to příliš osamělý a... To už je tu hrozivější v knize přítomná Robinsonova mumie.
"V křesle u stolu seděl muž a jeho bezmasá ruka držela pero z husího brku. Jeho brýle se upíraly na list pergamenu. Za nimi však byly jen prázdné oční důlky. Zežloutlá, vyschlá tvář se skláněla nad stůl..." píše Grousset - a ano, skutečně není pochyb, že právě tady se inspiroval Foglar pro postavu Maxmiliána Drápa. A André Laurie - tento částečný plagiátor?
Poslední románové kombinace a Atlantis
André Laurie se pokusil ještě o námořní román (Kapitán Trafalgar, 1888) a nepříliš zdařile zkoušel vytěžit veliké a stálé téma (a oblíbený námět pozdějšího "Verna" Ludvíka Součka) ve své Atlantis (1897).
Dělal, co dělal, ale jeho francouzský kolega Pierre Benoit (1886–1962) byl v tomto směru asi lepší, když později (až roku 1919) zahájil řadu svých padesáti dobrodružných románů stejnojmennou knihou Atlantis, která je spíš hodna zapamatování...
Laurieův název ATLANTIS je ovšem zároveň i jménem krásky nalezené hrdinou v jakémsi podmořském skleníku. A aby nezůstal jen u Verna, vypůjčil si tu rovnou i Dumasova Monte Crista... A mimochodem pozor, nezaměňujme tuhle knihu s jeho Vládcem hlubin, docela jiným románem o pirátském knížeti kujícím "Čingischánovu pomstu celému světu".
Tento další vodní příběh je totiž spíš kombinací Dvaceti tisíc mil pod mořem a Vynálezu zkázy... Podobně jako jiný Groussetův román Vládce vzduchu zase sloučil tvůrcovy dojmy z Robura Dobyvatele a z Pána světa...
Ano, André Laurie alias Paschal Grousset byl pilný Vernův epigon, ne-li plagiátor, ale nížiny, ve kterým promarnil svůj talent, přece jenom některé jeho knihy přerůstají. Jsou to hlavně romány Dalajlamův rubín a Mágovo tajemství. Přesto v této oddechové literatuře nehledejme žádná velká tajemství, ani žádné jiskřivé rubíny…
