Kuklení Julese Verna aneb jak jsem četl verneovky

V kapitole o kuklení Uvnitř zahrad Kalendáře plzeňského 2004 vzpomínám, jak mě matka v dětství zásobovala knihami z Městské knihovny v Plzni. Jednou, když jsem byl nemocný, dopadla na sněhobílou peřinu i sněžná Země kožešin. Otevřel jsem, poprvé spatřil šrafovaný svět, začetl se, román mě strhl a léčil. Skvělé. A skvělé i to, že byl první. V určitém směru totiž Verna (1828–1905) charakterizuje nejlépe. Ale k tomu se dostanu.

Jako druhou verneovku jsem přelouskal Patnáctiletého kapitána. Opět půjčeného, ale už s povědomím o autorovi, a nad portrétem potrhlého bratrance Benedikta jsem si vzpomněl na astronoma Blacka ze Země kožešin. Copak bude v každém Vernovi výstřední vědec?

Pak zase uplynul nějaký čas a já začal v jednom rokycanském výkladu míjet Tajuplný ostrov. Až ten se stal první verneovkou, kterou jsem dostal. Obě předchozí překonala, už tím, že mi ji přečetl táta. A já pak mladší sestře Evě. I tu bavil. No, a pak už jsme se spolužákem a kamarádem Vaškem Chýlkem pilně soupeřili, kdo zhltá verneovek víc. Už názvy mě lákaly. Lepší četba pro mne tenkrát neexistovala, i nořil jsem se do stále dalších.

Na klasickou edici nakladatelství Albatros (1952– 1996) dodnes nedám dopustit.
Škoda, že za čtyřiačtyřicet let neobsáhla víc než 31 verneovek v pouhých 29 svazcích. Jak jen mě okouzlovaly. I jen stejné přebaly (jen jejich barvy se měnily). S jakou chutí jsem bádal, z kterých verneovek bylo vybráno osm stále se vracejících ilustrací v rozích svazků (šlo o Dvacet tisíc mil pod mořem, Tajuplný ostrov a Robura Dobyvatele). A pravidelné anotace na záložce hlásající děje dalších románů! Rovněž mě fascinovaly. Stručně líčily děje románů a já si ty slogany opisoval. A z článků jsem kompiloval stále podrobnější Verneův životopis, ani jediný detail nesměl být vypuštěn. To skončilo až podobně nadšenou Neffovou knížkou. Bylo mi čtrnáct, když vyšla. Dostala mne! Do vytržení! Vždyť předsádky pokrývaly trasy všech Podivuhodných cest...

Nicméně jsem býval i poslušným vnukem, a když babička shledala, jak je úvod Zemí šelem (1880) brutální, poslušně jsem dílo směnil za Týneckého Kmotra ježka (1931). Toho pak taky opravdu přečetl kochaje se (pro změnu) ilustracemi poněkud jiného typu - od paní Heleny Zmatlíkové. Ale „Kmotr“ je rovněž „bezva knížka“, dodejme, a z Týneckého už zůstane vždycky mou nejhezčí. Ale k Verneovi.

Nerad bych nosil dříví do lesa. Jen česky a slovensky vyšly v posledních desetiletích četné jeho biografie:
Neznámý Jules Verne (Janatka 1959),
Podivuhodný svět Julese Verna (Neff 1979 s datem 1978),
Snílek Jules Verne (Brandis 1981), Náš přítel Jules (Švihran 1983),
Jules Verne (Lottman 1998). Spíš okrajově se velkého snílka dotkla publikace Dvacet tisíc mil od Verna (Hlinka, Všetečka 1981)
a pouhou mystifikací zůstal dětský román Petera Glocka Růže pro Jula Verna aneb Pět týdnů bez balónu (1986).
Přičtěme neknižní studie, články, doslovy a nezbývá, než abych se tu zmínil jen o několika aspektech. Udělám to moc rád. Jules Verne náleží nejen k celoživotním zájmům... třeba dr. Viktora Viktory, nýbrž i k mým.

Tak především... si všimněme vzájemné provázanosti několika verneovek. Jsou totiž mezi nimi dvě trilogie. První tvoří cyklus Ze Země na Měsíc (1865), Kolem měsíce (1870) a Zmatek nad zmatek (1889), druhou romány Děti kapitána Granta (1868), Dvacet tisíc mil pod mořem (1871) a Tajuplný ostrov (1875). V té druhé přitom dala prvé dva tituly do souvislosti až kniha třetí. V Tajuplném ostrově je totiž nalezen jak napravený lotr Ayrton zanechaný Grantem na opuštěném ostrově, tak kapitán Nemo.

Třetí trilogií docela dobře mohlo být duo „vzdušných“ románů Robur Dobyvatel (1886) a Pán světa (1904)... Ale to nehovořím přímo o jednotlivých částech románů, ačkoli Verne si je za regulérní svazky započítával, a překročil tak magickou hranici 100. Pak totiž i sám Tajuplný ostrov je hezkou trilogií (Vzdušní trosečníci, Opuštěný, Tajemství ostrova) a Děti kapitána Granta jakbysmet. Rekordu Verne dosáhl v Matyáši Sandorfovi (1885), této napodobenině Dumasova Hraběte Monte Crista (1845–1846): má svazků hned pět (zatímco jeho vzor se troufale nafukuje do šesti)...

Záměrně zde pomíjím vůbec nejrozsáhlejší "verneovku" Historie velkých cest a velkých cestovatelů (1878–1879, 6 svazků). Tu totiž Jules napsal jen z první třetiny - a zbytek jen po dumasovsku podepsal. Navíc jde o non-fiction. A mimochodem: až roku 2003 vyšel v nakladatelství Návrat závěrečný z těch šesti svazků poprvé česky, a to aniž by bylo Vernovo autorství jakkoli zpochybněno.

Další kategorií by mohla být pokračování Vernem oblíbených děl: Druhá vlast (1900) navazuje na Wyssova Švýcarského robinsona (1812-1827), Ledová sfinga (1897) na Příběhy Arthura Gordona Pyma (1836), přičemž Poeovu knihu čtivě převypráví v páté kapitole, aby hrdinové odhalili, že šlo „jen“ o záznam reality a dopluli po Pymových stopách až k jižnímu pólu. Verne zde má širý a nezamrzlý oceán, aniž by se tím zpronevěřil úrovni tehdejších poznatků.
Poe na něj měl obrovský vliv. To si dnes už skoro neuvědomuje. Je to chyba. Verne díky Baudelairovi samozřejmě Poea znal. Byl jím zasažen a uhranut. Už Pět neděl v balóně (1863) nese doteky Poeových vzduchoplaveckých povídek a pasáže z podzemního moře v Cestě do středu Země (1864) jsou trestí Poea, především pak finále Příběhů Arthura Gordona Pyma. A setkání s pračlověkem je odleskem bílé postavy z konce Poeova románu. Téhož roku Verne vydal o Poeovi studii. Věnoval se snad tak moc jakémukoli jinému spisovateli?

I kapitán Hatteras (1866) je „druhý Pym“ a na severním pólu najde sopku, jejíž existenci Vernovi vnukl... zase Poe. I nezvykle drsný román Chancellor (1875) je vzpomínkou na hrůzy líčené v Pymovi – i když před kanibalismem Verne s Hetzelem na poslední chvíli ucuknou. "Jsi dětský autor," slýchal od svého nakladatele poněkud „výše“ zpočátku vzhlížející Verne. A tak se krotil. Nicméně na Poea nezapomínal. Začátek Tajemství pralesa (1881) je patrným ozvukem luštění šifry ve Zlatém broukovi (1843) a tím byl už úvod zmíněné Cesty do středu Země. Scéna s „oživlou“ mrtvolou stoupající z dna Amazonky z Tajemství pralesa je také jako vystřižená z Poea. Vzpomeňme jen na smrtící postrašení vzbouřenců v Pymovi... a na pointu povídky Vrah jsi ty!
Souvislosti však lze hledat i mezi verneovkami o cestách kolem světa. Těch je (nevím, zda kupodivu) vlastně jen pět: Děti kapitána Granta, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Robur Dobyvatel ("jen" vzdušná cesta) a Trosečník z Cynthie. Ten ovšem sepsaný asi víc André Lauriem než Vernem. Roku 1987 se pak ukázalo, že Foggova památná cesta podniknutá týmiž prostředky po stejné trase by už trvala 102 dnů. Nejezdí totiž poštovní parníky, změnily se jízdní řády, Indové nevozí turisty na slonech a britská imigrační služba by Foggův sňatek s parskou princeznou patrně prohlásila za neplatný a neposkytla by jí vstupní vízum.

Další a další podmnožiny verneovek vytváří Ondřej Neff v druhé části své monografie, my si však všimněme čehosi hlubšího. I Verne totiž měl - jako řada spisovatelů a zvlášť Poe - zálibu v uzavřených prostorách. A ačkoli tento literární velikán DOSLOVA pokryl globus trasami cest a praporky, ačkoli vykonal pro geografii, co Dumas pro historii, jak si výslovně předsevzal, zůstal do velké míry klaustrofilem a tím nejhezčím na cestování pro něj zůstalo vykukování z okének všemožných „útulných pokojíčků“ (jak už to mají i děti rády). Ne, netrpěl jistě přímo agorafobií, hrůzou z otevřených prostranství, ale... Kuklil se. Nepochybujme. Lze to vysledovávat od jedné verneovky k druhé BR>Už v Pět neděl v balóně je středobodem Afriky koš – a nic víc. K Cestě do středu Země netřeba komentáře. V románu Černé Indie (1877) se obalíme aspoň dutinou hlubinné důlní kolonie. I Nautilus je kukla. Roburův Albatros jeho vzdušnou obdobou. A Fogg se kuklí aspoň sám do sebe, obrněn tak lépe proti nesnázím. Jako i Verne, jako mnozí z nás. A už stojíme opět před mou první verneovkou a já aspoň ve vzpomínce prožívám jak slastné zachumlání se pod peřinu, tak tamní zakuklené přezimování v Kanadě i pozornou výstavbu nové kukly-domu, který bude muset odolat strašlivým mrazům. „Padl zasažen mrazem jako bleskem,“ píše Verne.

I nový, pevný dům bude však posléze pohřben pod ledovou skalou, abych se ve finále téhož románu skončil i s hloučkem svých obyvatel na stále se zmenšují kře. Je symptomatické, že Verne tuto knihu psal roku 1870 uprostřed obležené Paříže.
Kuklení do iglú ovšem proběhlo už v jedné z prvních Verneových povídek Černá vlajka (1855). I v Hatterasovi máme celý ledový dům. V Chancelloru aspoň umíráme s trosečníky v od světa odkrojeném člunu. A není snad i tajuplný Lincolnův ostrov takto odkrojen? Ani to Vernovi nestačilo a musel na něm objevit Žulový dům -  vodou vymletou jeskyni pod čarou jezerní hladiny, odkud si trosečníci prorazili nitroglycerinem vlastní výroby jen úzká okna a dveře, aby se vevnitř obrnili nejen před piráty, ale po vernovsku před světem vůbec.

Jen v Na kometě (1877) osvědčený recept selhal (ač i zde je jeskyně). A tak lze tento román označit za verneovku... snad nejslabší. Naopak Zemí šelem, dílo mou babičkou kdysi zatracené, se v originále jmenuje Slon na páru a vyšlo z kresby, již Jules načrtl už v dětství (a která se zachovala). Sice tu procestujeme celou Indii, a to s doširoka otevřenýma očima, ale obvykle rovněž bezpečně uzavřeni. Právě dík titulnímu dopravním prostředku. A pokračujme, protože ještě radši Verne mapoval džungle z řek: Na vlnách Orinoka (1898). A ono poeovské Tajemství pralesa nás sic vede Osm set mil po Amazonce, jak zní podtitul, ale v originále se jmenuje Jangada. Podle člunu, v němž hrdinové většinu času pohodlně putují. V Oceánem na kře ledové (1890) je pojízdným domkem útulná maringotka na cestě SKORO kolem světa a nevím, zda sem přiřadit třeba i Plující ostrov (1895), ale v Honbě za meteorem (1908) nahlédneme přímo do věže, v níž se Verne v Amiensu kuklil po většinu druhé části svého života...

Vyjmenovaná doupátka všeho druhu nám naštěstí poskytla ty nejrozmanitější úhly pohledu. Na pevninu, oceány, vesmír – a věřím, že čím méně kuklení ta která verneovka skýtá, tím hůře pro ni. Výjimkou jsou snad jen Carův kurýr (1876), Nový hrabě Monte Cristo a Patnáctiletý kapitán (1878), ale i v něm se octneme aspoň uvězněni v dutém termitiště, z něhož se při povodni dokonce stane potápěčský zvon. Zatímco venku? Krutá, otrokářská Angola. A šlo by snad pokračovat, vždyť i děti kapitána Granta měly, koneckonců, pevnou jachtu Duncan, která vším proplula a na které se do kabiny i sám do sebe kuklil další Verneův výstřední vědec Paganel tutlaje pod šatem potupné tetování. A čím jiným než sklonem ke klaustrofilii vysvětlit celou desítku robinsonád zakuklených mezi šedesáti verneovkami? "S Vernem celým světem povede vás edice Podivuhodné cesty," čítal jsem šťasten celé mládí, ale kdyby si nás Mistr při tom putování nechoval jako v bavlnce a v klícce, nečítali bychom ho dnes třeba už vůbec.