Soudný, dospělý a snad i modelový čtenář (existuje-li), nemůže neakceptovat nejméně v rámci subžánru, ale snad i obecně Neffovu ryze vernovskou trilogii Tajemství pěti světadílů (2014-2015). Jde o tak čtivou práci, jako by se předčítala sama. Nepopřu přesto, že do nitra jejího soukolí se vpravuji i campovým vnímáním.
Chci říct: Ano, hltal jsem to „jak malý kluk“, ale taky jsem naladěn na dobrodružno, fikční svět jistého typu a jsem (snad) i schopen přívětivé tolerance k původnímu Vernovu světu Podivuhodných cest, tedy legendě legend, nostalgii nostalgií a romantice romantik. K dětství.
Román nedělá nikdy jen autor, to je známo. Ruku v ruce s autorem se musí ubírat čtenář.
My. Čtemež i tohoto zbrusu nového „Verna“. Ten měl v životě (rádoby) vyšší ambice (včetně křesla Francouzské akademie), ale „upadl“ do psaní pro děti. To kvůli svému nakladateli Hetzelovi? ptáte se možná. Jistě. Ale věřím, že byl vlastně „autorem dětí“ již z podstaty, už původně. Narodil se takový. Na jedné z těch nejšťastnější planet. Sedmdesátník Ondřej Neff oproti tomu vůbec není typický „spisovatel maličkých“, a když chtěl onehdy stvořit knihu pohádek, zasekl se (nebo aspoň prozatím). Tím spíš ovšem lze obdivovat grácii, se kterou vklouzl do bot s bruslemi a na tento led, kde vydržel bez podjetí nohy. Napodobil Vernův styl, to není tak prostě, a napodobil i celý jeho přístup ke světu. Nejen vzorně to udělal, ale přímo intuitivně. Takže nejde o kalkul. Už jako hoch (kdysi na Slapech) ostatně těmito knihami žil a - shodou okolností - nejprve četl méně známou část klasikova díla. Ta původně náležela malíři Janu Zrzavému.
I ten nejchytřejší plán se skládá z třiceti dvou chyb, tvrdí Zatul Rimpoche, učitel hlavního hrdiny Neffovy trilogie Tajemství pěti světadílů.!
Neff tedy splnil úkol, který si sám vytyčil, ale nejen to. Stihl svůj text současně udělat i polem pro potenciální scénář. Komiksový (na adaptaci už pracuje Petr Kopl), ale třeba i filmový (pravda, Spielberg se zatím neozval).
Ilustrace Lubomír Kupčík
To, co říkám, platí pro celou trilogii, ale zůstaňme u centrálního, „afrického“ svazku. Ukrývá opět dva díly celkem šestidílného románu. Třetí díl se zove prostě Afrika, čtvrtý Do středu země.
Nečitelný a neprůhledný boháč Virgil Adrian přepravuje v vzducholodi z Ameriky do Afriky čtyři kladné hrdiny. Jsou jimi britský agent Maukler (původně hrdina románu Zemí šelem), detektiv Fix (původně z Cesty kolem světa za osmdesát dní), slečna Winthorpová a desetiletý Marek, její syn a živel.
Ne dle vlastních vůlí jsou tito šťastlivci dočasně nastěhováni do někdejšího Blacklandu, pouštního to města zloducha Harry Killera z verneovky Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy. Killer sice již nežije, ale jeho sídlo bylo Adrianem přebudováno a přejmenováno na Sunnyville. Píše se rok 1890 a Fix i Maukler u záhadného milionáře zrovna identifikovali signální znaky až nadpřirozené ješitnosti. To, co ten fanatik učinil tváří v tvář tornádu, není totiž ničím méně než megalomanií šílence. Byť tím připomíná Nema.
Nema, který kdysi vylezl na horní palubu Nautilu za bouře na moři. Ale Virgil Adrian asi bude přece ještě o pár fousků šílenější, jak pochopíme, když s Mauklerem nasloucháme jeho výlevům ohledně čtrnácti himálajských osmitisícovek. Prahne je opravdu jako první pokořit? Ano? Žárlí i na Nema. Vypadá to tak. A Nemo sice, zdá se, zahynul, jak se ví díky zprávě kolonistů z Lincolnova Tajuplného ostrova, ale... Opravdu? A co na to Maukler?
Ten není přímo Bondem, ale obyčejným hrdinou taky ne. Překvapeně i sebe dokonce detekuje cos přínosnějšího než ješitnost. Šestý smysl. Maukler disponuje bravurním talentem. Pozná, na kterých se v té které chvíli nachází zeměpisných souřadnicích. Což se (až podezřele) šikne i potřebám Neffova románu. I když tu mají hrdinové i jiné starosti. Vytušili již, že je Adrian padouch, a pokusí se o pár útěků. Marně. Ocitnou se zato na palubě „zemní“ ponorky Foktylus (jakési obdoby Nautila) ovládané Adrianovým zástupcem hrabětem Raigastem. Ne, nepronikne s nimi až do středu Země, ale dost kilometrů hluboko ano. Vždyť naše planeta je minimálně pod povrchem děravá jako ementál a obří jeskynní bubliny jsou navíc částečně vyplněny vodou.
Jak jsem se zmiňoval už v recenzi na Pána vzduchu (první části této trilogie), byl to redaktor Ondřej Müller, kdo vymyslil pojem verneffka. Tento pojem se vžil, ale spíš u řady adaptací skutečných verneovek (2008-2011). Albatros jich vydal osm, ale v Pánu země čteme dílo ryze původní, i když podle vernovského kadlubu lité.
„Snažil jsem se, aby měla všechny náležitosti opravdové verneovky," uvádí Neff a šli tím směrem s Müllerem i díky jednomu Vernovu výroku. V interview kdysi s vážnou tváří nadhodil, že by rád napsal ještě román, jenž by oživil postavy všech Podivuhodných cest, dal je dohromady a čtenáře vedl za nimi na ta místa glóbu, která už díky verneovkám poznali. Odvážný plán. Verne už jej bohužel neuskutečnil, chtěl-li vůbec, a tak to zvládli v Albatrosu prostřednictvím Tajemství pěti světadílů, přičemž kontinenty Neff rozumí Evropu, Ameriku, Afriku, Asii a Austrálii, nikoli Antarktidu, jelikož ta nebyla za Vernových časů jako regulérní světadíl ještě vnímána a Verne ji líčí po Poeově vzoru jen co území půlené v oblasti pólu průlivem (viz romány Dvacet tisíc mil pod mořem a Ledová sfinga).
Pán země není naštěstí jen zeměpis. Disponuje třeba i figurou „božího“ vynálezce Hillara Bankse (původně také z románu Zemí šlem) a jedná se nejen proto žánrově o ryzí sci-fi.
Ta graduje v druhé části. Pán země je knihou výsostně původní, ale některé scény jsou záměrně parafrázemi sekvencí z verneovek. Třeba ta, v níž hrdinové takřka umřou v nesmírném žáru. Odkazuje nepochybně na kapitolu Nedostatek vzduchu z Dvaceti tisíc mil pod mořem a současně i na situace z velikého mrazu v románu Země kožešin.
Zachráncem před horkem se tu stane desetiletý Marek, i když musím žalovat, že se ta scéna blíží hraně pravděpodobnosti. Koincidence událostí s recitací Otčenáše se dokonce možná podobá i parodii. Ale to, řekl bych, nevadí.
I v Pánu země pokračuje autor navíc v umném pletení sítě odkazů na další a další verneovky; hlavně ty, jež nešlo do děje zapojit opravdověji.
Zpravodaj listu Daily Chronicle Harry Blunt přijímá tudíž po krycím jméně Olbinett z prvního dílu (viz palubní mistr Olbinett z Dětí kapitána Granta) i jméno Clovis Dandentor (stejnojmenný Vernův román) a hovoří se taktéž o Xirdalově „odpuzovacím přístroji“ (Honba za meteorem), přičemž i Zefyrin Xirdal je i jedním ze světově význačných vynálezců, kteří se ve světě Pána země pohřešují, aby pak skrytě fungovali v Adrianových laboratořích v bývalém Blacklandu.
Ilustrace Lubomír Kupčík
Odkazy pokračují a vyskytne se i obava, aby se Markova absence ve škole neprotáhla na „dva roky prázdnin“.
Jako skutečné osoby jsou zmiňováni hrdina Školy robinzonů (jeho strýc je dokonce Raigastovým přítelem) a kapitán Hatteras, dobyvatel točny. Existuje rovněž sopečná Hatterasova hora na pólu i Janin průliv na pólu jižním. Maukler osobně zná i hrdinu Dramatu v Livonsku (str. 161) nebo Číňanových trampot v Číně (str. 227) a Marek má za úkol zvládnout geografii povodí Dunaje, po kterém plul jistý Vernův Lodivod. Co více, postavy z Pána země znají i Novou Aberfoylii (z verneovky Černé indie, sic) a mají ponětí o tunelu pod Kilimandžárem (Zmatek nad zmatek), o zeměměřičích z Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů, o opičí osadě Ngala (Ves ve vzduchu) atd. Především ale putujeme ve stopách profesora Lidenbrocka a jeho synovce Axela (Do středu Země), jehož „spisek“ je v Neffově románovém světě znám. Co ještě víc, Mauklerův úřad řešil případ kapitána Branicana (Zajatec pustin) a Maukler sám viděl Maják na konci světa na argentinském Isla de los Estados i fotografii Bratří Kipových před popravčí četou. Dokonce zná osudy Trosečníků lodi Jonathan. U některých bodů těchto výčtů větřím, pravda, nad nebezpečí anachronismu. Plyne čistě z té skutečnosti, že se podle Neffovy trilogie muselo ve Vernově světě semlít všechno už před rokem 1890, kdy se Tajemství pěti kontinentů odehrává. Což sice možné je, ale uvědomme si, že Verne psal romány až do roku 1905.
A některé (ty) odkazy jsou taky až moc vágní. „Nebo jako kdyby nás přitáhla na svůj povrch prolétající kometa!“ čteme (Na kometě). „Mohl bys tam snadno potkat nějakého pana Negora.“ (Patnáctiletý kapitán.) „Slečna Winthorpová se opět chlubila svými nákupy a slibovala, že se o svůj šatník opravdu nenechá připravit, ani kdyby soptilo deset sopek a na obzoru strašilo deset zelených paprsků.“ (Verneovka Zelený paprsek.) A extrémním příkladem podobného přístupu jsou pak věty: „Trochu jsem blouznil. Zdálo se mi o provazolezci, který veze tlustého Turka v trakaři po laně nataženém přes Bospor. Pak mě napadl pštros zobající diamanty, osedlal jsem ho a prchal před hordou zběsilých Tatarů.“ Do knihy jsou tím „umně“ vtaženy“ i Vernovy romány Tvrdohlavý Turek, Hvězda Jihu a Michal Strogof.
Zábavné však určitě jsou opakované parafráze klasického začátku Tajuplného ostrova („Něco horšího. Padáme.“) a za geniální mám finální propojení Pána země s románem Vynález zkázy.
Lze-li vůbec k Pánu země vznést nějaké skutečné výhrady, pak snad leda k uspěchanosti některých kapitol, jako např. té s titulem Krůček do tmy. Ale nepopřu, že je právě do ní vkomponována parafráze Axelova bloudění z románu Do středu země, a to jako skvělá, vyvažující předzvěst událostí v druhé části svazku.
Co je a co není v podobném typu románu ještě únosné, je ostatně otázkou na přetřes. Ještě nepravděpodobnější než sekvence z nitra rozžhaveného Foktylu je pasáž, v níž si nebohého Marka přehazují z tlamy do tlamy plesiosauři, aby ho převzal pterodaktyl. Ten je vzápětí napaden přerostlými archeopteryxy a tyto Burroghsovým románům podobné chvíle se vskutku blíží tomu, co sám Ondřej Neff nazývá v jiné knize „vědcovým žertem“. A jsou bezesporu „komiksové“. To jistě; ale nezapomínejme, že již sám Verne může být označen co průkopník jisté komiksovosti. A „vztah“ pterodaktyl – Marek, což nepřipomíná obří patagonské kondory, útočící prý na děti (a opět viz Děti kapitána Granta)?
Tak či tak jest na soudného čtenáře často pomrkáváno, a když do kapitoly V obklíčení nastoupí ke všem monstrům i velicí mravenci, bezděky jsem vzpomněl na prostřední „údolní“ část poslední filmového King Konga. Podobně vědomě přemrštěnou. Tam i tady je kumulace stvůr už přílišná, byť je to záměr.
Ale i pomrkávání ještě jiného typu nalézáme. Je to vtipný odkaz k další Neffově trilogii Milénium, který si autor neodpustil učinit skrze úvahy o (teoretické) Markově proměně v ještěra (str. 261).
Zatímco Pána vzduchu ilustroval Milan Fibiger (jednička) a Pána země Lubomír Kupčík (také dobrý, ale dvojka), ve třetím svazku se dočkáme obrázků Petra Kopla, autora spíš komiksového.
Navíc, pravda, doplňují trilogii působivá kresebná schémata fantaskních dopravních prostředků od Ladislava Badalce a klasické mapy Jaromíra Vraštila (doplněné červenými čarami nových tras). A co dodat spolu se ctihodnými hrdiny těchto verneffek?
Vím: „Ve chvílích, kdy jde o všechno, hodně záleží na stavu ducha. Naděje posiluje, obavy jsou koulí na noze. No a úplná beznaděj spolehlivě zabíjí.“