Chvála bláznivosti. Erasmus Roterdamský, vzdělanec a neúprosný kritik společnosti i církve

Erasmus Desiderius Rotterdamský (1469 – 1536), svého času profesor na lovaňské univerzitě, autor nadčasové satiry Chvála bláznivosti, částečný oponent Lutherův, přítel Thomase Mora. Výjimečně vzdělaný člověk, který už v tmářském středověku chápal potřebu zprostředkovávat vědění ostatním lidem a který je dnes, bohužel, téměř zapomenut.

Jeho nejznámější dílo Chvála bláznivosti je dodnes ceněno.
Nelítostně v něm poukazuje na skutečný stav tehdější společnosti. Ve svém satirickém díle kritizuje jak  šlechtice, církevní hodnostáře, scholastiky, filozofy, spisovatelé, ale zaobírá se i chováním  prostého, nevzdělaného lidu. Zdá se, že satira je zároveň jakousi skrytou zpovědí Erasma samotného.

Základ příběhu spočívá v monologu bohyně Bláznivosti ke kolektivu posluchačů, který v knize reprezentuje společnost na počátku 16. století.
Bláznivost si na pomoc bere své služebnictvo - nymfy Opilost a Nevzdělanost, dále Sebelásku, Lichotivost, Zapomnění, Lenost, Rozkoš, Šílenost, Poživačnost a dvě bohyně - Masopust a Hluboký spánek.
Při psaní Erasmus vycházel z toho, že bláznům bylo vždy dovoleno říkat pravdu, ať už jakkoli nepříjemnou a krutou. Sám píše:

"Často i bláznivý člověk cos moudrého může nám říci."
„Záměrně ze sebe dělat blázna - toť nejvyšší moudrost.“

Erasmus satiricky popisuje jak šťastně si žijí blázni oproti "normálním" lidem. Pokud se začteme do jeho satiry, pak záhy pochopíme, že rozdíl v chování společnosti 16. století a dnešní je jen nepatrný. Proto je jeho dílo tak nadčasové.

Chvála bláznivosti byla sepsána v domě Thomase Mora (1478 - 1535), významného anglického právníka, spisovatele a politika, který v letech 1529–1532 zastával úřad lorda kancléře krále Jindřicha VIII.
První část knihy byla dokonce tomuto spisovateli, filosofu a autorovu příteli věnována; můžeme zde také vysledovat shodné prvky mezi Utopií a tímto textem. Erasmus se samozřejmě obával případných útoků po zveřejnění díla, a proto v celém knize není použito jediné konkrétní jméno (až na nepatrné výjimky).
Kniha, díky své nezvyklé satiře, byla svého  času katolickou církví zakázána. Erasmus katolickou církev kritizoval i v jiných dílech. Například v knize Aagia, kde radí vyhnat z dobré společnosti mnichy, které přirovnával k trubcům.

Erasmus Desiderius Rotterdamský (1469 – 1536)
Celou jeho tvorbu charakterizuje hlad po vědění a touha ho zprostředkovat ho všem široké veřejnosti. Svými překlady z latiny a řečtiny nabídl evropskému čtenáři alternativu ke scholastické tmě, vytvářel tím opět svět antické vzdělanosti v prakticky použitelné podobě, čímž, jak napsal nizozemský historik Huizinga, přispěl k položení základů humanistického moderního myšlení, ve kterém na položenou otázku již mohla následovat promyšlená a nezávislá odpověď.
V době katolického tmářství neváhal vyslovit ostré kritické poznámky na adresu vládnoucích dynastií, šlechty a vysoké církevní hierarchie. Je příkladnou postavou období velkých objevů, převratně rozšiřujícími obzor člověka. A zcela jistě je ztělesněním člověka nového typu, přičemž překračuje hranici mezi středověkem a novověkem.


Ukázka z jedné nejstarších dochovaných knih. Stultitiae Laus (Chvála bláznivosti): Leiden, 1715

Ukázka z díla...

 Z lidí jsou tedy nejméně šťastní ti, kteří se oddávají moudrosti; ba jsou dvojnásob pošetilí právě tím, že, ačkoliv se narodili jen jako lidé, přece zapomínají na svůj lidský úděl, touží žíti jako nesmrtelní bohové a po příkladu Gigantů válčí se zbraněmi věd proti přírodě. Naopak zase nejméně nešťastní jsou zřejmě ti lidé, kteří se svou přirozenou omezeností co nejvíce podobají zvířatům a nepodnikají nic, co přesahuje lidské síly.
Nuže pokusme se, zda bychom mohli i toto tvrzení přesvědčivě dokázat, ne však důvody stoiků, nýbrž na nějakém příklade, jenž by byl pro každého jasný. Věční bohové! Existuje něco šťast­nějšího nad onen druh lidí, kteří jsou obecně nazýváni blázni, hlupáci, pošetilci a ztřeštěnci, což jsou vesměs, alespoň podle mého mínění, překrásná příjmení? Možná, že říkám něco, co je na první pohled hloupé a nesmyslné, ale přece jen je to holá pravda.

Především takoví lidé nevědí, co je to strach před smrtí, jenž je na mou věru hrozným utrpením. Nevědí, jaká muka způsobuje zlé svědomí. Neděsí je povídačky o posmrtných trestech; neznají hrůzu před strašidly a přízraky; nemučí je obavy z hrozících pohrom; nerozrušují se nadějí na budoucí štěstí. Stručně řečeno: nemučí je spousta těch starostí, jež neodbytně provázejí člověka celým životem. Neznají stud, bázeň, ctižádost, závist ani lásku. Koneckonců, přiblíží-li se jejich nerozumnost ještě více k duševní úrovni zvířat, pak vlastně podle dobrého zdání teologů ani nemohou hřešit.
A teď, ty bláznivý mudrci, laskavě uvaž, kolik starostí bude mučivě doléhat ve dne v noci ze všech stran na tvoji mysl! Snes všechna protivenství svého života na jednu hromadu a pák teprve pochopíš, od kolika strastí jsem vysvobodila své blázny. A mimoto si uvědom, že oni nejen se sami stále radují, laškují, zpívají si a smějí se, nýbrž že také všem ostatním lidem, ať přijdou kamkoliv, přinášejí radost, žerty, zábavu a smích, jako by je byla milost bohů stvořila jen k tomu účelu, aby rozháněli chmury lidského života.
Z toho důvodu také lidé, i když chovají jeden k druhému velmi různé city, k bláznům pociťují všichni bez rozdílu náklonnost, rádi je vidí, zvou je k jídlu, podporují je, zahrnují je přízní, pomáhají jim, kdykoliv je potká něco zlého, a beztrestně jim promíjejí, dotknou-li se jich slovem nebo činem. Nikdo netouží jim uškodit, ba dokonce samy líté šelmy se varují jim ublížit, jako by instinktivně vyciťovaly jejich nevinnost. Vždyť opravdu je ochraňují bohové a nejvíce já sama, takže jim všichni lidé prokazují tuto výsadu plným právem.

Rovněž je známo, že i nejmocnější králové v nich mají tak velké zalíbení, že nejedni bez nich nemohou ani snídat, ani cokoli podniknout, ba ani hodinku vydržet. A kladou tyto šašky mno­hem výše než ony své ponuré filozofy, jichž si obyčejně ně­kolik vydržují jen tak, aby se neřeklo. Proč jim dávají přednost, je podle mého mínění zcela jasné a není třeba se tomu příliš divit, protože ti proslulí mudrcové nedovedou nic jiného než rozmlouvat s vladaři jen o samých vážných věcech; leckdy se také spoléhají na svou učenost a bez ostychu drásají jejich jemný sluch rezavou pravdou. Blázni však jim poskytují to jediné, po čem vládcové všude a všemožně pasou, totiž vtipy, šprýmy, smích a veselou zábavu.
Nezapomeňte také na to vzácné privi­legium bláznů, že jen oni ve své prostoduchosti smějí být pravdo­mluvní. A co je chvályhodnější než pravda? I když známý výrok Alkibiadův u Platóna přiznává pravdomluvnost jenom vínu a dětem, přece vlastně celá ta chvála náleží především mně. Dosvědčuje to například onen proslulý výrok Eurípidův, který se na mne vztahuje: „Bláznivě totiž mluví jen blázen.
"Blázen, cokoliv má na srdci, to prozrazuje svou tváří a vyjadřuje řečí, kdežto mudrci, jak říká týž Eurípidés, mají dva jazyky: jedním mluví pravdu, druhým to, co uznají podle okolností za vhodné. Dovedou z černého udělat bílé, týmiž ústy vydychovat současně studený dech i horký a něco zcela jiného mít ukryto v srdci než předstírat slovy.
Dále se mi zdá, že panovníci jsou při svém tak nesmírném štěstí vlastně velice nešťastní, protože nemají nikoho, kdo by jim říkal pravdu, a jsou nuceni místo přátel mít lichotníky.

Snad někdo namítne: „Ale vždyť panovníci snad ani nedo­vedou slyšet pravdu a straní se těch mudrců právě proto, že se obávají, aby se náhodou mezi nimi nevyskytl nějaký příliš nevázaný jedinec, jenž by měl odvahu říkat jim raději slova pravdivá než příjemná."
Ovšemže je tomu tak, králům bývá pravda protivná. Leč na mých bláznech je obdivuhodné právě to, že z jejich úst jsou přijímány s velikou radostí nejen pravdy, nýbrž dokonce zřejmé urážky. Tentýž výrok, pronese-li jej mudrc, bude možná potrestán smrtí, vyjde-li však z úst šaška, vyvolá takové potěšení, že je to k nevíře. V podstatě pravdy totiž tkví jakási schopnost rozveselovat člověka, ačli ovšem neobsahuje něco, co by se ho nepříjemně dotýkalo. Avšak tohoto daru dopřáli bohové jen bláznům.

Patrně z týchž důvodů mívají z bláznů větší potěšení ženy, poněvadž je jim od přírody dána větší náklonnost k rozkoši a hravosti. Proto, ať už s takovými lidmi provádějí cokoliv (a jsou to leckdy věci více než povážlivé!), ženy to všechno berou jako žert a hru. To pohlaví, zejména jde-li mu o zastření vlastních hříšků, je opravdu nesmírně vynalézavé.

Abych se tedy zas vrátila k blaženosti bláznů. Prožijí si většinu života v radovánkách a pak, aniž se bojí smrti a aniž ji berou na vědomí, odejdou rovnou do krajů blažených, aby i tam obveselovali svými žerty zbožné duše v jejich nečinnosti.

Pojďme teď a srovnejme život kteréhokoliv mudrce s údělem takovéhoto blázna! Představte si v duchu nějaký zářivý vzor moudrosti a postavte ho proti bláznu. Takový mudrc utratil všechna léta svého dětství i jinošství v namáhavém studiu věd, a tak promarnil nejkrásnější část života v ustavičném ponocování, v starostech a v dřině; ani jinak v životě nepoznal rozkoše, co by se za nehet vešlo; stále jen škudlil a nuzoval se, stále zasmušilý, rozmrzelý, sám k sobě nespravedlivý a tvrdý, jiným obtížný a protivný; bledý, vychrtlý, neduživý, oči zanícené; předčasně zestárl a zešedivěl, předčasně a kvapně odchází ze života. Ačkoliv, co záleží na tom, když zemře takový člověk, jenž stejně vlastně nikdy nežil…