Lišky na vinici neboli Zbraně pro Ameriku. Feuchtwangerův román o Francouzské revoluci i o dnešku

Román, pojednávající o situaci v předrevoluční Paříži, ale především o boji za svobodu, je plný humanistických myšlenek a ideálů, odsuzujících ve svém druhém plánu fašismus, nacismus a veškerou totalitu jako takovou, která poč. 20ých let znovu chce dominovat dějinám.
Feuchtwanger§v příběh je o důvtipné pošetilosti, zchytralé hlouposti a přejemnělé zkaženosti jedné zanikající společnosti.
Jak příznačné pro naší dobu.

Lišky na vinici napsal Lion Feuchtwanger v letech 1947–1948.
Téma z doby před Velkou francouzskou revolucí je u něj stejně jako i v jiných románech aktualizované. Název románu, inspirovaný biblickým motivem lišek pustošících vinici Páně, reflektuje právě nesvobodu, která ubíjí člověka a jeho možnosti. Proto proti sobě stojí Francie Ludvíka XVI. reprezentovaná svým panovníkem a nesvobodným zřízením a nová mladá svobodná Amerika reprezentovaná Benjaminem Franklinem.

Ve své předmluvě Feuchtwanger ke knize píše:

Autor, který si dnes zvolí námět z historie, musí počítat s tím, že mnozí čtenáři mu i přes nejupřímnější snahu porozumějí jen zčásti, nebo ho vůbec nepochopí.
Dřív to bylo jiné. Klasická literatura většiny národů byla z převážné většiny historická a její tvůrci nebyli nuceni bojovat proti úzkoprsým předsudkům. Nemyslím, že někdo obvinil třeba Racina z antisemitské propagandy, když zpodobil zlou židovskou královnu Athalii, nebo ze semitofilství za jeho postavu královny Ester. A když Schiller napsal “Pannu Orleánskou” v době, kdy Napoleon ovládal Evropu, nikdo ho nepodezíral, že dělá císaři reklamu. Také Goethovi čtenáři si jistě nemysleli, že Goethe chtěl v “Egmontovi” glorifikovat Holandsko a ani Schillerovi čtenáři nepodkládali autorovi záměr, že napsal “Viléma Tella” k oslavě Švýcarska.

Dnes však musí autor historické beletrie počítat s tím, že již jeho výběr národa a času, do něhož umístí své postavy a děje, může svést ukvapené čtenáře k nesprávnému výkladu. Například pouhá skutečnost, že nějaký román jedná o americké revoluci, budí v jistých lidech podezření, že je to kniha napsaná k větší slávě dnešní Ameriky a jejích vůdců.
Historický román bývá vystaven i jiným, ne tak nejapným, ale neméně nebezpečeným nesprávným výkladům. Mnozí čtenáři očekávají od takového románu pouze to, že je příjemným a napínavým způsobem seznámí s historickými fakty, že jim vylíčí četné barvité, dobrodružné zážitky a že jim
předvede lidské vlastnosti významných historických osobností. Když pak dokonce taková kniha zalichotí vlasteneckým potřebám těchto čtenářů, jsou dokonale uspokojeni a dál už neuvažují.
Spokojí se s tím, co je na látce náhodného, nehledají to, co je podstatné, přehlížejí za lidmi a událostmi skrytý smysl.

Ale autor, který chce napsat historický román hodný toho jména, má na zřeteli něco jiného.
Ví, že síly, které uvádějí národy do pohybu, jsou dodnes stejné od té doby, co existuje zaznamenávaná historie. Určují dějiny současnosti právě tak, jak určovaly historii minulou. Postihnou tyto nikdy se neměnící a neměnné zákony v celém jejich dosahu, to je patrně nejvyšší cíl, jehož může historický
román dosáhnout. K němu směřuje autor, který dnes píše opravdový historický román.
Chce vylíčit přítomnost. Nehledá v historii popel, hledá v ní oheň.
Chce přimět sebe i čtenáře, aby získali jasnější pohled na současnost tím, že se od ní distancují.

Už desítky let mi tanul na mysli pozoruhodný jev, že tak rozdílní lidé jako Beaumarchais, Benjamin Franklin, Lafayette, Voltaire, Ludvík Šestnáctý a Marie Antoinetta museli, každý ze zcela rozdílných příčin napomáhat k úspěchu americké, a tím i francouzské revoluce.
Když Rooseveltova Amerika zasáhla do války proti evropskému fašismu a podpořila boj Sovětského svazu proti Hitlerovi, jako bleskem se mi ujasnily události ve Francii na sklonku osmnáctého století a vrhly světlo i na současné politické události.
To mě povzbudilo, abych se pustil do románu “Lišky na vinici”. Doufal jsem, že se mi podaří vylíčit, co hnalo tolik rozdílných lidí i skupin, aby ať uvědoměle či nevědomky, nebo dokonce proti své vůli pomáhali pokroku.

Věřím, že jsem svého cíle alespoň zčásti dosáhl. Mnoho čtenářů v mnoha jazycích četlo tento román, a i když si ho mnozí vyložili nesprávně, velmi mnozí jej pochopili. Z mých německých čtenářů, tím jsem si jist, mu porozumí většina.

Jistě pochopí, že hrdinou románu není Benjamin Franklin ani Beaumarchais ani král nebo Voltaire, nýbrž onen neviditelný kormidelník dějin, který byl objeven ve století osmnáctém, jasně rozpoznán a veleben ve století devatenáctém, aby pak byl ve století dvacátém ostře popírán a hanoben: tímto
kormidelníkem dějin je pokrok.

Aristoteles učí, že umělecké písemnictví dokáže lépe postihnout historii než věda. I když autor “Lišek na vinici” není aristotelovec, sdílí tento názor. Oběma rukama podepisuje větu, že Klió je Můza.
Autor tudíž doufá, že ten, kdo si bez předpojatosti přečte jeho román, získá jasný obraz o silách, které vyvolaly americkou i francouzskou revoluci.
A kdo uvidí tento vývoj událostí na vlastní oči, lépe pochopí i naši trpkou a heroickou současnost.
Pochopí Aischylův hluboký výrok:
“Po přísných cestách chodí s námi milost, jež sedí u kormidla života.”