Vzpomínám na středoškolského učitele, který hřímaje u tabule tvrdil, že hrdina knihy Pečorin je jednoznačně odsouzeníhodná postava, člověk, který byl příkladem nemravného života, zbabělec, jenž se nedokázal řádně zapojit do společnosti. A my tomu věřili a jak telata to ve svých úvahách přepisovali, protože jsme knihu nečetli, ale jen o ní žvanili. Inu, tak nás to učili.
Ale o pár let později, když jsem knihu skutečně dočetl, jsem si poprvé uvědomil, jak lehce vám někdo může podsunout zcestný názor, jenom proto, že jste líní se o skutečnosti sami přesvědčit.
Na rozdíl od profesorova výkladu jsem v Lermontově příběhu obdivoval Pečorinovu otevřenost, díky které před námi odhaloval bez okolků své nejtajnější záchvěvy svého myšlení, své slabosti a chyby. Pečorin byl tak odlišný od kladných a jasně profilovaných hrdinů socialistické hrdinné doby, že jsem jeho hledání a tápaní nepovažoval za projev zbytečnosti a marnosti, ale za vnitřní vzpouru, za odhodlání hledat pravdu i v tom cenzurovaném společenském hnoji, ve kterém žil, a který ho do velké míry formoval. Koneckonců nebyla to až tak rozdílná doba na rozdíl od dnešní.
Lermontov obdaroval svého Pečorina inteligencí, díky které byl povznesen nad okolní svět. A on ji dokázal patřičně využít.
Jedna z jeho oblíbených kratochvílí byla manipulace s lidmi, zvláště s hloupými ženami, ale po čase mu tato zábava zevšední. Pečorin chce víc než zábavu, jež vyprázdňuje mysl. Díky své arogantní povaze však nenachází pomyslné štěstí ani v lásce, ani v přátelství. V zajetí svého nezvladatelného ega začíná opovrhovat vším, dokonce i svým vzděláním a inteligencí.
Proto se potácí jak směšný panák v maloměšťácké společnosti, v tom věčném komickém divadle, kde jedni předstírají upřímnost a druzí předstírají předstíranou upřímnost.
Je jeden z mnoha "postaviček z jazzu" jak říkával náš profesor Macháček tzv. zbytečným lidem. Jak je Pečorin podobný Puškinovu Oněginovi nebo Oblomovi, hrdinovi stejnojmenné novely Gončareva! Jak je podobný mnoha lidem kolem nás. Jak je věčný.
Lermontov v knize napsal:
Stojí za to žít? A přece žijeme. – Ze zvědavosti. Čekáme na něco nového... To je směšné a trapné.
Děj této velmi čtivé novely pochází z let 1838 – 1840.
Pět oddělených příběhů, se odehrává v luxusních Kavkazských lázních uprostřed vysoké vojenské i civilní společnosti, ale také v chudých chatrčích v zapadlých koutech kavkazkých hor. Tam byl Lermontov skutečně poslán carem za báseň Smrt básníka, kterou napsal na počest tragického úmrtí Puškina. Své zážitky vepsal do tří příběhů chronologicky na sebe nenavazující vypravěčské linie.
Porovnáním života Lermontova a jeho knihy je patrné, že Hrdina naší doby je jakousi skrytou biografií autora, ale také vynikající historickou a společenskou sondou z doby před víc jak 170 lety.
Jméno hlavního hrdiny Pečorina je inspirací Lermontova Oněginem, jehož jméno vytvořil Puškin podle řeky Iněgy, zatímco Lermontov použil název řeky Pečory.
Michail Jurjevič Lermontov (15. října 1814 – 27. července 1841)
Ruský jedinečný talent, básník, prozaik a dramatik se narodil v Moskvě, kde byl vychováván svou bohatou babičkou. Pak přišel čas internátní školy, Moskevská univerzita odkud byl 1832 vyloučen. Nastupuje do vojenské školy a byl povolán ve stejném městě k regimentu husarů imperiální stráže.
Psaní ho fascinovalo. Roku 1832 měl již napsáno 200 lyrických básní, 10 delších básní a tři hry. Maškaráda je považována za Lermontovo nejlepší drama.
Za publikování básně Smrt básníka na počest úmrtí Puškina, je díky carovi nucen odejít do exilu na Kavkaz jako důstojník u dragounů (1838 – 1840). Zde napsal svoje stěžejní dílo Hrdina naší doby.
Kvůli nesmyslnému duelu se synem francouzského vyslance musel Lermontov opět do vyhnanství, tentokrát k Černému moři. V lázních Pjatigorsk se pohádal s rodinným přítelem a v dalším hloupém souboji 27. července 1841 umírá. Bylo mu 26 let.
Michail Jurjevič Lermontov na pozadi vlastního obrazu. Podobizna Lermontova od Petra Zabolotského (1803 -1866) z roku 1836. Fotomontáž.
Ukázky a výpisky z knihy, která mnoho vypovídají o životě Lermontova:
Mám vrozenou vášeň odporovat. Celý můj život byl jediný řetěz truchlivých a marných rozporů se srdcem a rozumem. Přítomnost nadšence mě oblévá smrtelným chladem a myslím, že časté styky s mdlým flegmatikem by ze mne udělaly vášnivého blouznivce... Vysmívám se všemu na světě, zvlášť citům.
Debata se na sklonku večera stočila na filosofii a metafyziku. Mluvilo se o světovém názoru. Každý měl světový názor jiný.
Všichni byli toho názoru, že mluvíme nesmysly, ale ve skutečnosti neřekl nikdo z nich nic rozumnějšího.
Srdce zůstávalo prázdné. Začal jsem číst, studovat, věda mě taky omrzela. Viděl jsem, že ani sláva, ani štěstí na vědění nezávisí, protože nejšťastnější lidé jsou hlupáci a sláva je náhodná, a když jí chce někdo dosáhnout, stačí, aby byl obratný. Proto jsem propadl nudě. Mám neklidnou fantazii a nešťastné srdce. Všechno je mi málo. Smutku stejně snadno přivykám jako rozkoši a můj život den ze dne pustne.
Nejsem k přátelství způsobilý. Ze dvou přátel je vždycky jeden otrokem druhého, ačkoli si to často jeden ani druhý nepřizná. Já otrokem být nemůžu a být pánem je v tomto případě únavná práce, protože je zároveň nutné klamat.
Spleen jako každá móda vznikl ve vyšších vrstvách společnosti a klesl do nižších, které ho obnosí, a teď už ti, kteří nejvíc opravdu trpí těžkomyslností, snaží se skrývat své neštěstí jako hanbu.
Někdy pohrdám sám sebou... Proto snad pohrdám také ostatními lidmi? Nejsem už schopen ušlechtilosti. Mám strach být směšný sám sobě.
Nade mnou má ženitba zvláštní kouzelnou moc. Ať miluji ženu sebevášnivěji, když mi dá najevo, že se s ní mám oženit – sbohem lásko. Mé srdce se promění v kámen a nic ho znovu nerozehřeje. Dvacetkrát vydám v sázku svůj život, dokonce i čest... Ale svobodu neprodám. Proč na ní tolik lpím? Co z ní mám?
No co! Když umřít, tak umřít. Malá ztráta pro svět. A vždyť se tu už pořádně nudím. Jsem jako člověk, který zívá na plese a nejde spát jen proto, že mu ještě nepřijel kočár. Ale když je kočár připraven... Tak spánembohem...!
