Jeho poslední slova byla stejná, jako poslední slova J. W. Goetha: „Více světla,“ díky oční chorobě, která na závěr života podtrhla celoživotní trápení s tělesnou slabostí. O to víc ale Leopardi vynikal duchovní vyzrálostí.
Giacomo Leopardi (29.6. 1798 − 14.6. 1837) pocházel ze šlechtické rodiny, což mu v té době umožnilo dobré vzdělání.
Nicméně sám byl velmi dobrým samoukem a už v 18ti letech publukuje svou první vědeckou práci. Hovořil dobře latinsky, starořecky, italsky. V roce 1819 vydal ve starořečtině své první básně a v roce 1821 dvě italské básně, když bylo zamýšleno postavit ve Florencii Dantův pomník. Ty mu vynesly okamžitou slávu a uznání.
Jeho nemocné tělo zásadním způsobem ovlivnilo jeho duchovní myšlení, které posunovalo jeho úvahy, básně i prózu do pesimistické roviny. Leopardi věřil, že celý život je jen neodvratné a nevyhnutelné utrpení, ze kterého existuje jediná cesta, zánik.
Jeho osobní tragédie byla i jeho rodina, zvláště jeho neurvalý otec, kvůli kterému od rodiny úplně odešel.
Bez rodinné podpory žil chudě a živil se jako spisovatel, překladatel a filolog. V roce 1824 vyšly jeho básně poprvé knižně. Psal také filosofickou prosu, převážně dialogy a aforismy.
Ke konci života, značně nemocný, putoval po Itálii po domech svých přátel, psal a pomalu umíral. Od roku 1833 žil v Neapoli, kde napsal své slavné básnické skladby Západ měsíce a Ginestra. Tam také umírá.
Vydavatelé a překladatelé.
V Itálii se o něho mimořádně zajímal Giosuè Carducci, který jeho díla studoval a vydával.
Do češtiny hojně překládal jeho texty Jaroslav Vrchlický (Básně Giacioma Leopardiho, 1876. V roce 2000 vyšel výbor z poezie v překladu Karla Zlína (Zpěvy-Canti, 2000). Leopardiho básně překládal také Kamil Bednář, známý především svými jedinečnými překlady Robinsona Jefferse.
Esejistické dílo Leopardiho vyšlo v roce 2003 pod celkem stupidním názvem, Morální dílka, přestože se jedná o náročné až meditativní dílo, ve kterém se prolíná poezie i próza, úvaha a fantazie, invence a racionální analýza skutečnosti.
To vše na pomezí křesťanství a platónovského idealismu. Nicméně Leonardovo rozumové chápání světa je přítomno velkou mírou i v úzkosti, osamělosti člověka, postaveného tváří v tvář vesmíru i poblázněné společnosti, kterou rozumem chápe, ale nemůže ani nechce se s ní ztotožnit.
Výpisky z díla...
Žádné zaměstnání není tak nevýnosné jako literatura. Ale pokrytectví má ve světě takovou cenu, že s pomocí pokrytectví může i literatura vynášet.
MyšlenkyZkušenost mě přesvědčila, že zdrojem obdivu a úcty k největším spisovatelům bývá, a to i u lidí, kteří je čtou a píší o nich, jen slepě přijímaný vžitý názor; nevyslovují vlastní soud a nerozpoznali jejich přednosti sami. Víš přece, že nejen ve stoletích špatného a zkaženého úsudku, ale i v dobách zdravé literární střízlivosti většina čtenářů raději obdivuje nápadné a zjevné krásy než krásy jemné a skryté, spíše vzlet než věrohodnost, častěji vnějškovost než podstatu a obvykle spíše průměrnost než nadprůměrnost.
Parini čili o slávěSvět je jako ženy, patří tomu, kdo ho svede, kdo ho využívá a kdo po něm šlape... Nic není na světě vzácnějšího než člověk, který je obvykle snesitelný.
MyšlenkyI průměrnost je dnes vzácná. Velikost byla vždycky něčím ojedinělým, stejně jako dnes, ale v jiných stoletích ovládala pole průměrnost, v našem věku nicotnost. A tak, zatímco se ti nejpodřadnější považují za vyvolené, tuctovost a nicotnost výsledků se staly společným údělem nejpodřadnějších i nejznamenitějších.
Tristan a jeho přítelNejsou vlastně žádní jiní znalci a obdivovatelé, kteří by jej mohli spravedlivě ocenit, než ti, kteří sami ovládli umění psát. To způsobuje, že se počet lidí, schopných rozpoznat pozoruhodné kvality té či oné knihy, ještě dále zužuje.
Parini čili o slávěMáloco působí tak rušivě na duševní stav jako rozprávky s lidmi ze společnosti, hlučná místa, podívaná na prázdnou nádheru, na lehkomyslnost, na všudypřítomnou faleš, na žalostné starosti.
Parini čili o slávěPo čem člověk touží, co miluje, je štěstí. Život miluje pouze jako nástroj a podmínku onoho štěstí. Ve skutečnosti tedy miluje štěstí, a ne život, ač mu často vyznává lásku, kterou cítí k něčemu jinému. Ale že láska k životu není zcela samozřejmá, nebo řekněme přirozeně nutná, to vidíš podle toho, že ve starověku mnozí zvolili smrt, třebaže žít mohli, a v našich časech za jistých okolností leckdo po smrti touží, ba někdy na sebe sám vztáhne ruku. To by se nemohlo stát, kdyby láska k životu byla v přirozenosti člověka. Jako je v přirozenosti každého živého tvora, že miluje vlastní blaho, a svět by se musel dřív zhroutit, než by je někdo přestal milovat a ze všech sil o ně usilovat. Já tvrdím, že šťastný život by nepochybně byl veliké dobro, ale jen proto, že je šťastný, ne pro pouhé žití. Nešťastný život, tedy bytí v neštěstí, je zlo. A jelikož je v přirozené povaze věcí, přinejmenším lidských věcí, že život a neštěstí jsou nerozlučně spojeny, můžeš říci sám, co z toho vyplývá.
Filosof a metafyzikVěz, že jsem se už v útlém mládí po několika zkušenostech jasně přesvědčil o marnosti života; jak jsou lidé pošetilí, když jeden s druhým neustále bojují, aby si přivlastnili rozkoše, které netěší, a statky, které jim nejsou k ničemu. Snášejí a navzájem si strojí bezpočet starostí a nástrah, jejichž plodem jsou jenom útrapy a škody. Čím více se honí za štěstím, tím více se od něho vzdalují. Když jsem to rozvážil, zřekl jsem se každé jiné touhy a rozhodl jsem se, že nebudu nikdy nikomu na obtíž, nebudu se nijak drát dopředu, nepovedu s ostatními žádné spory o pozemské statky, ale budu si žít v ústraní a klidu. Oželel jsem každé blaho jako cosi, co nebylo našemu rodu dopřáno, a předsevzal jsem si, že se alespoň pokusím uniknout z dosahu utrpení. To neznamená, že jsem se chtěl vyhnout práci a tělesné námaze, víš přece dobře, že námaha je něco jiného než trýzeň a že život v klidu není ještě zahálka. Ale sotva jsem se začal řídit podle svého rozhodnutí, poznal jsem na vlastní kůži, jak je bláhové, žiješ-li mezi lidmi, domnívat se, že stačí nikomu neubližovat a vyhneš se tomu, aby ti druzí ubližovali, a že budeš-li ve všem dobrovolně ustupovat a vždy se spokojíš tím nejmenším, dosáhneš toho, že ti kousíček místa ponechají a že na tvůj nepatrný díl nebude nikdo vztahovat ruku. Lidské nepřejícnosti jsem se zbavil snadno; prostě jsem opustil společnost a uchýlil se do samoty. Tak jsem žil, jenže délka zimy, třeskuté mrazy mne bez ustání sužovaly. Musel jsem trávit mnoho času u ohně. Odhodlal jsem se tedy změnit místo a podnebí, abych se přesvědčil, zda někde jinde na světě nenajdu kout, kde bych nikoho nezraňoval a nic mě nezraňovalo. K tomu rozhodnutí mě přivedla i myšlenka, že jsi možná lidskému rodu vyhradila pouze jediný zeměpás (jako každému jinému druhu živočichů a rostlin) a určitá ohraničená místa; mimo ně se lidem nedaří a nemohou žít bez obtíží a bídy, ale nemají ti co vyčítat a jsou si tím sami vinni, neboť zanedbali a překročili hranice lidského osídlení, předepsané tvými zákony. Hledal jsem po celém světě, sbíral jsem zkušenosti ve všech končinách a vždy jsem se přidržoval zásady – pokud je to vůbec možné – neobtěžovat jiná stvoření a usilovat jen o klidný život. Ale na několika místech chybělo málo a hmyz by mě byl ožral až na kost.
IslanďanTvrdím, že svět je spiknutí ničemů proti slušným lidem, lotrů proti ušlechtilým. Když se dva nebo tři ničemové poprvé ocitnou pohromadě, snadno, jako nějakými smluvenými znaky se navzájem poznají a hned se spolu domluví. A jestliže tím neutrpí jejich zájmy, jistě bude jeden druhého přitahovat a budou si jeden druhého velice vážit. Když ničema jedná či obchoduje s jiným ničemou, často jedná poctivě a nesnaží se ho oklamat; jestliže má co dělat s čestnými lidmi, není myslitelné, že by nebyl věrolomný, a kdykoliv v tom spatří výhodu, pokusí se je zničit, i kdyby to byli lidé srdnatí a schopni pomstít se, protože má naději, že svými podvody přemůže jejich odvahu, a obvykle mu to vyjde. Viděl jsem kolikrát bojácného člověka, který se octl mezi ještě bojácnějším ničemou a slušným odvážným člověkem, a ze strachu se přidal na stranu ničemovu; stává se to dokonce vždy, kdykoli se obyčejní lidé octnou v podobné situaci, protože cesty odvážného a slušného člověka jsou dobře známé a jednoduché, cesty padoucha jsou skryté a nepředvídatelně rozmanité.
A jak každý ví, všechno neznámé nahání více strachu než to, co známe, a člověk se snadno vyhne odplatě ušlechtilých lidí, už zbabělost a strach stačí k jeho záchraně; ale žádný strach a žádná zbabělost nestačí k tomu, aby člověk unikl skrytému pronásledování, úkladům a zjevným ranám, které mu zasadí podlí nepřátelé. V každodenním životě se skutečné odvahy nikdo nebojí už proto, že není doprovázena přetvářkou, a chybí jí tedy nástroj, který vzbuzuje hrůzu; často se odvaze ani nevěří; a ničemů se lidé bojí, jako by odvážní byli, protože díky přetvářce jsou za odvážné považováni.
Ukázky básní...
SAPFIN POSLEDNÍ ZPĚV
(překlad Kamil Bednář)
Poklidná noci, plaché světlo luny,
Jež zapadá, a ty, ó hvězdo, která
Vyplouváš nad skalou za tichým lesem,
Zvěstovávajíc den, vy drahé, krásné
Přeludy očí, dokud Erinye
A sudbu neznala jsem! Teď již sladký
Ten pohled není lékem pro zoufalství.
Jen tehdy radost nezvyklá mne křísí,
Když čirým ovzduším a nad nivami,
Které se chvějí, divoce se valí
Prašný sloup vichřice a těžká kola
Jupiterova vozu s burácením
Mně nad hlavou lomcují temným nebem.
A těší mne se toulat v prudké bouři
Po skalách nebo v roklích, radost cítím,
Když stáda rozprchnou se vyděšena
Nebo když o břeh srázný
Vítězně vzteklá vlna řeky zazní...
ROZPOMÍNÁNÍ
(překlad Karel Zlín)
Vágní hvězdy Medvědice, už jsem nevěřil,
Že se ještě vrátím do zahrady otce,
Plné záře, kde zvykl jsem si pod vámi
Přemítat, a mluvit s vámi z oken
Tohoto sídla, kde jsem trávil dětství,
A kde jsem poznal, kterak končí radost.
Kolik obrazů a bájí vyvolával tehdy,
Nesen úvahami, váš jímavý vzhled,
Doprovázený vaším svitem! tehdy,
Mlčenlivý, usazen ve vlhké trávě,
Jsem pozoroval často celé večery
Oblohu, a naslouchal kvákání
Neviditelné žáby, doléhající z polí,
Když světluška bloudila nad živým plotem
A nad záhony, a když šelestily ve větru
Vonné aleje a cypřiše, tam
V podlesí; zatímco pod otcovskou střechou
SEN
(překlad Kamil Bednář)
Nastalo jitro a svým prvním jasem
Přes balkón slunce vkrádalo se ke mně
V tmu jizby skrz zavřené okenice,
Když v oné chvíli lehčího už spánku,
Sladce zastírajícího víčka,
U lože stanul mi a v oči hleděl
Přelud té, jež mě první naučila
Lásce, a pak mě zanechala v slzách.
Nezdála se ani mrtvá, ale smutná, s tváří,
Jenž nezná, co je štěstí. Přiblížila
Mi pravou ruku k čelu, pravíc smutně:
„Ty žiješ, ale zdali vzpomínáš si
kdy na mne?“ „Odkud“, řekl jsem, „a kterak
se vracíš, drahá, krásná? Tolik, běda,
tě dosud oplakávám, bez jistoty,
že se to někdy dozvíš! A má bolest
stává se tím vždy ještě drásavější.
Teď po druhé mne opustit se chystáš?
Bojím se toho. Rci však, co je s tebou?
Jsi, jaká bývalas? A co tě trýzní?“
„Zapomenutí myšlenkám tvým brání
a sen je mate,“ odpověděla mi.
„Jsem mrtva, a je tomu mnoho týdnů,
co jsi mne viděl naposled.“ Tu hrozná
bolest mi stiskla srdce při těch slovech (…)
