Jedno z nejslavnějších českých děl si nyní bude moct s požitkem přečíst každý včetně studentů a školáků. Čtenáři, kterým v tom staročeský jazyk dosud bránil, si teprve nyní uvědomí hloubku a nadčasovost tohoto díla Jana Ámose Komenského (28.3. 1592 – 15.11. 1670).
Labyrint světa a ráj srdce (původním názvem Labyrint světa a lusthauz srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází).
Hlavním tématem knihy je prozkoumání nejzazšího smyslu lidského života a jeho práce a snažení tak, jak to viděl a cítil Komenský v době baroka.
Dí mi můj tlumočník: „Tu, hle, máš to ušlechtilé pokolení lidské, ten rozkošný, rozumem a nesmrtedlností obdařený tvor, kterýž jak neskonalého Boha obraz a k němu podobnost v sobě nosí, z rozličnosti těchto jejich neskonalých činů poznati se může; tu jako v zrcadle spatříš důstojnost pokolení svého.“
I zděsím se a řeknu: „Však pak já toto potvory jakési vidím.“
I blažil jsem neplodné, některé tu vida; ale oni tesknili, a že bez potěšení jsou, sobě stýskali: takž jsem vyrozuměl, že i míti, i nemíti plodu v manželství bída jest. I znelíbil mi se stav ten.
Monumetální barokní dílo je složeno dvou velkých částí.
V první (kap. 1–36) autor prochází a pozoruje celý svět, aby v průběhu i na závěr konstatoval, že vše v tomto světě je marné a že zde není opravdového užitku.
V druhé části autor nachází řešení této neútěšné situace, a to v obrácení se do vlastního srdce, kde nachází Boha. Jen úzký a intimní vztah s ním poskytuje člověku adekvátní odpověď na jeho usilovné hledání smyslu života a pokoje.
Stručná historie knihy:
Komenský dokončil první verzi rukopisu v roce 1623, ale opakovaně se ke knize vracel a doplňoval ji. Za pobytu v polském Lešně připsal kapitoly 28–35 (dění v paláci Moudrosti) a několik dalších odstavců. Tyto pasáže se objevily v prvním vydání knihy, k němuž došlo roku 1631, pravděpodobně v saské Pirně.
Pro druhé vydání z roku 1663 autor rozšířil 9. kapitolu o líčení plavby na moři, inspirované jeho cestou do Anglie. V díle lze najít i přemnohé motivy z Komenského života.
Ukázky ilustrací jsou dílem Miroslava Huptycha / Viz: Huptych Miroslav
Výpisky z knihy...
Zastavil jsem se nejpilněji při soudu, kdež jsem jména pánů soudců tato spatřil:
Neznaboh, Svárurád, Sluchosud, Stranobij, Osobolib, Zlatomil, Darober, Nezkus, Malověd, Nedbal, Kvapil, Ledabyl; všech pak president a nejvyšší sudí aneb primas byl pak Takchcimít. Z kterýchž jmén hned jsem se, jací tu soudcové bývají, dovtipovati začal: však příklad se v mé přítomnosti trefil.
Prostota obžalována byla od Soka, že některé dobré lidi zhaněla, lichvářům lakomců, pijanům ožralců spílajíc a nevím co víc přemluvivši.
Svědkové vedeni byli Kleveta, Lež, Podujatost; prokurátorem ku právu byl Pochleba z jedné strany, z druhé Darmotlach, kteréhož však Prostota pravila se nepotřebovati; a tázána byvši, zná-li se k tomu, co na ní prožalováno, řekla:
„Znám, milí páni soudcové,“ a přidala: „Tady stojím, jinák mluviti nemohu!“ Tu soudcové shlukše se, zbírali hlasy. Neznaboh řekl: „Takť jest sic, jak ta ženská praví; ale co ona to třápati má? Necháme-li ji tak, pokusí se i o nás třeba hubou tlouci, přimlouvám se, ať jest ztrestána.“
Svárurád řekl: „Ovšem. Neboť kdyby to jednomu prošlo, jiní by také chtěli, aby se jim promíjelo.“
Sluchosud řekl: „Já sic nevím vlastně, jak to bylo: než poněvadž sobě Sok tu věc tak vysoce vede, rozumím, žeť ho opravdu bolí; nechť jest ztrestána.“
Stranobij řekl: „Já jsem již prvé věděl, že ta drchta všecko, co ví, vypleští: potřebí jí hubu zacpati.“
Osobolib dí: „Uražený jest můj dobrý přítel, mělať ho pro mne aspoň ušetřiti, a ne tak špiniti: hodná jest potrestání.“
Zlatomil dí: „Však víte, jak se onen štědře ukázal, hoden jest zastání.“
Darober: „Tak jest, nevděční bychom byli, kdyby pře jeho zespod měla zůstati.“ Nezkus dí: „Já podobného příkladu nevím: co zasloužila, nechť trpí.“
Malověd: „Já tomu nerozumím, jak usoudíte, dávám své povolení.“
Ledabyl: „Jakkoli, já ke všemu přistupuji.“
Nedbal: „Pakli té pře odložiti chceme? Snad se to dále potom samo ukáže.“
Kvapil: „Nic, za chuti ať jest ortel.“
Pan sudí: „Ovšem: na koho se nám třeba ohlédati? Co právo chce míti, to musí jíti.“ A vyvstav učinil výpověď: „Poněvadž ta štěbetná žena v tak neslušné věci se dává, že všelijak o lidi dobré se otírá, k zkrocení nevážného jejího jazyka, a na příklad jiným, ať se jí čtyřicet políčků bez jednoho dá.“
Dobrovolné otroctvíI řekl jsem s hněvem: „Ó potvorníci, nejste politování hodní!“ a k svému vůdci: „Pojďme odsud: já v tomto stavu více marnosti než čeho vidím.“
Spatřil jsem, že všickni ti lidští obchodové jen práce jsou a kvaltování, a každý nějaké své nepohodlí a nebezpečenství má.
Viděl jsem zajisté, jak někteří oslovské práce měli, s nimiž se až do potu a do ustání a do úpadu a do úrazu a do přetržení natáhali a namáhali: ježto tím svým bídným pachtováním chleba sotva obhájiti mohli. Vidělť jsem jiné, takť jest, že se lehčeji a zištněji živili: ale zase čím méně kvaltování, tím víc nepravosti a podvodů tu bylo.
Za druhé, viděl jsem, že všecka práce člověka jest pro ústa jeho. Neboť co kdo uhnal, vše to sobě a svým do úst vecpal. Takže jsem to patrně viděl, že se těmi lidskými zaměstknáními jen voda přelívá: dobývají se peníze a odbývají zas; s tím toliko rozdílem, že snáze odcházejí než přicházejí.
Viděl jsem všudy (zvlášť mezi obchodem podobným) plno závisti a nepřízně. Navalovalo-li se komu víc práce, aneb že se od něho víc nosilo, sousedé hned škaredě hleděli, zuby škřípěli, a mohli-li jak, jemu to zkazili.
Shlédl jsem mnoho všudy falše a šalby. Co kdo dělal, zvlášť jinému, vše odbýval, ledabylo dělal; práci svou mezi tím, jak nejvýš mohl, velebě a nadsazuje.
Nalezl jsem tu mnoho zbytečných marností; ba dokonce větší díl těch zaměstknání že nejsou než sama pouhá marnost a neužitečné bláznovství, poznal jsem jistotně. Poněvadž zajisté lidské tělo skrovničkým a prostičkým jídlem a pitím se přechovati; skrovničkým a prostičkým rouchem přiodíti; skrovničkým a prostičkým staveníčkem přichrániti dá: patrné jest, že maličké a skrovničké o ně péče a práce potřebí, tak jakž za starodávna bývalo. Toho pak tuto, shledal jsem, že svět souditi buď neumí, nebo nechce, poněvadž k vycpávání a nalívání břicha tak mnoho a tak neobyčejných věcí užívati zvykli, že k shledávání jich veliký lidu díl po zemi i po moři kvaltovati se a sílu i život v šanc sázeti musí: na kterýchž přestrojování opět obzvláštní mistři býti musejí. Podobně se s shledáváním k šatstvu a stavení rozličných materií a s dáváním jim rozmanitých potvorných vzezření nemalý lidu díl zaneprazdňuje: což vše zbytečné a marné, často i hříšné jest. Tak podobně řemeslníky jsem spatřil, jejichž všecko umění a práce jest dětinské titěrky, neboť také jiné hříčky k strojení kratochvílí a maření času dělali.
Než to vím, kdyby se z těch jejich prací, co nepotřebného, zbytečného a hříšného v nich jest, vyníti a odmísiti mělo, že by větší díl lidských obchodů klesnouti musel. Protož pro tuto i výš připomenuté příčiny nic sobě tu oblíbiti nechtěla mysl má.
Ó matko milá, země, země, matko milá, kde jsi? Vodu rybám, tebe nám dal Stvořitel. Ryby se bydliště svého, ach, rozšafně drží: my pak nesmyslní své opouštíme.
Co jsem hovado, abych pro tělo toliko a tělu naháněje život v šanc sázel? Ba, však toho ani hovado nečiní, člověk ovšem, přednější věc v sobě maje, duši, té by zisků a rozkoší hledati měl. Co rozkošnějšího býti může, jako aby člověk, nechaje a nedbaje hmotného toho těla kvaltování, s samým všelijakých ušlechtilých věcí zpytováním zacházel?
„Milý brachu, pěkná věc jest pěknou míti bibliotéku.“ — „I když se jí neužívá?“ dím já. A on: „I ti, kdož bibliotéky milují, mezi učené se počítají.“ Já sobě na mysli: „Jako někdo kladiv a klíští hromady maje, a k čemu jich užívati nevěda, mezi kováře.“
Ale toto-liž jsou ti mudrcové, světlo světa? Ach, ach, jáť jsem se jinakších věcí nadál. Však tu jako sedláci v krčmě, každý vyje, a každý jináč.
I řekl jsem s hněvem: „Tutoť já vidím, že lidé (jakž Ezopův vlk1 řekl) jiné mluví a jiné činí: co ústy chválí, od toho jim mysl letí, a co sobě jazykem oškliví, k tomu jim srdce lne.“
PROKURÁTORŮ PŘEVRÁCENOST
Každý svůj zákon při sobě nosil a do něho tytýž nahlédal. Na některých exemplářích nápis jsem viděl: „Žravá hryzení zemská“; na některých zase: „Dravá šizení zemská“.2
Lidí železem přioděných stáda vidím, ležících u jakýchs koryt a dčberů, do nichž se jim jísti a píti sypalo a lílo, a oni jeden přes druhého chlemtali a slopali. I řekl jsem: „Co se pak tu vepřové na jatku krmí? Vidím sic lidskou tvárnost, než sviňské činy.“
Tlumočník: „To jest býti člověkem, smíti ukázati moc. Kdo lépe druhému železem zašermuje a ohněm zakouří, ten svou postaví na vrchu.“ — „Ó barbarství! ó hovadství!“ dím já; „nebylo-liž by jiných k smíření se cest? Divokým šelmám, ne lidem tak se smířiti sluší.“
Bídnáť jest to věc člověku, proto se krmiti dáti, aby hned na jatku musil. Ošklivýť jest ten stav, ať je jakýkoli, nechci, nechci ho.
I řekl mi tlumočník: „Hle, není-liž čistá věc vyvýšenu býti, aby odevšad vidín byl a všickni na tebe hleděti musili?“ A já přidal: „A býti na ráně, aby na tě déšť, sníh, kroupy, horko i zima bíti mohlo.“ Zvláště když jsem viděl, že jak mnoho po předu k nim šetrnosti, tak mnoho po zadu a po stranách nevážnosti bylo.
Ach, jakáž to nesmrtedlnost? Však se tu jen papíru a černidla jménem přelíčeného nechává, sami jako jiní bídně hynou! Ale šáleníť jest to, šálení. Neboť co mi po tom, že sobě mnou někdo papír počmárá, a se mnou se zatím kdo ví co stane?
„Ach mého hoře! Nic-liž pak na tom bídném světě potěšeného nenajdu? Však pak při všem všudy kvaltování a tesknosti plno. Sapientiae apex, desperatio de rebus mundi. Vrcholem moudrosti je zoufání nad věcmi světskými.“
Tlumočník dí: „A kdo tím než ty sám, nechutné kyselo, vinen, když sobě všecko ošklivíš, coť se líbiti má? Hleď na jiné, jak každý v svém stavu vesel a mysli dobré, dosti sladkosti v věcech svých maje.“
„Aneboť blázní všickni na pořád,“ řekl jsem, „aneb lhou: neboť aby potěšení pravého požívali, možné není.“
Ach, auvech, nastojte! Ach, auvech, bídného tohoto života! Co mám? Nic. Co umím? Nic. Kde jsem? Nevím sám. To vím toliko, že po tak mnohém motání, po tak mnohých pracech, po tak mnohém vystálém nebezpečenství, po tak mnohém mysli unavení a zemdlení nic naposledy nenalézám, než u sebe sám bolest, u jiných k sobě nenávist. Viděl jsem, spatřil a poznal, že ani sám nic nejsem, neumím, nemám, ani jiní: jen že se nám cosi zdá, stín lapáme, pravda uchází všudy. Ach, auvech, nastojte!
Kdo prohlédne, nemůž než trápiti se. A protož se trápím tím více, že ne sám já, ale celé pokolení mé bídné jest; a ještě k tomu slepé, bíd svých neznající.
Divná toho světa správa! Král žena, rádcové ženy, úředníci ženy, všecka vláda ženská! Jak se jí kdo báti má?
Ještě-liž svět dosti svobod nemá, že jich více chce? Uzdy vám, uzdy a biče a trochu čemeřice!
Již vidím, že v světě lépe nebude! Jižť jest po mé naději veta! Běda mně! Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti a dívati se na nepravost, faleš, lež, svod, ukrutnost. Protož již mi smrt žádostivější jest nežli život. Ach, kéž jsem se nikdy nenarodil! Kéž jsem nikdy skrze bránu života neprošel, jestliže nic než temnostem a hrůzám těmto za podíl býti mám!
Tož, všecken se ještě hrůzou třesa, uslyším za sebou temný hlas řkoucí: „Navrať se!“ I přizdvihnu hlavy a hledím, kdo to volá a kam se vrátiti velí; ale nevidím nic. Vtom, aj, znovu hlas zavzní: „Navrať se!“ Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu; a aj, hlas po třetí volá: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře.“ Kteréž rady já, jak jsem rozuměl, tak jsem poslechl, a že jsem poslechl, přešťastně jsem učinil. Sebera tedy, jak jsem mohl, myšlení svá, a uzavíraje oči, uši, ústa, chřípě a všecky zevnitřní průduchy, vstoupil jsem vnitř do srdce svého. A to, čehož jsem tu začátek viděl, líbiti mi se začalo: jakož proto, že pokojík ten ne tak jako prvé místa, po nichž jsem v světě chodil, smrděl; tak i proto, že jsem tu žádného šustu a chřestu, vřesku a třesku, nepokoje a kolotání, táhání a násilí (čehož v světě všudy plno) nespatřil, ale vše ticho.
Pověsti lidské nedbej; mluví-li o tobě dobře či zle lidé, nic tobě na tom nezáleží, jestliže já s tebou spokojen jsem. Když víš, že se mně líbíš, o zalíbení se lidem nestoj: jejichž přízeň i nestálá, i neplná, i převrácená jest; často milují, což nenávisti hodné, a co hodné milování, nenávidí. Aniž se kdy všechněm zachovati lze: jednomu se chtěje zlíbiti, jiným se zošklivíš.
Svět, a kdož v něm tápá, domněním toliko téměř se řídí, v činech svých jedni druhých jen se držíc, omatem jako slepí všecko dělajíc, tytýž tu i tam zavazujíc a ustrkujíc.
Vpravdě bohatý jest ten a ničeho se mu nedostává, kdož na tom, co má, přestati umí. Ó blahoslavená a vinšování hodná hojnosti! Jak šťastní jsou, kteříž tak bohatí jsou! Neboť byť pak někteří v očích světa bídní a mizerní byli, vpravdě však jsou tisíckrát lépe než jací světa boháči opatřeni.
Nechť jde zpět, co přímo nechce; nechť padá, co státi nechce; nechť hyne, co trvati nechce neb nemůže. Svět ze zlého v horší jde, pravda jest: ale zdaž my to fresováním3 svým napravíme?
Umění jazyků v malé jest vážnosti, jestliže umění moudrosti k tomu nepřistoupí. Neboť jazykové moudrosti nedávají, než k tomu toliko jsou, abychom s jinými a jinými obyvateli okršlku zemského, buď živými neb mrtvými, rozmlouvati mohli; a protož, ne kdo mnoha jazyky mluviti, než kdo užitečné věci mluviti umí, učený jest.
