Málokdo ví, že když Katherine Paterson vyrostla a stala se učitelkou, odjela jako misionářka do Japonska. Tam se setkala s mladým pastorem z Buffalo a to naprosto změnilo její životní plány. Vdala se za něho a stala se matkou početné rodiny, kromě dvou vlastních synů Patersonovi adoptovali i dvě děvčata-sirotky. Spisovatelka neskrývá, že právě život její rodiny se stal pro ni zdrojem literární inspirace pro spoustu knih, které jsou často přijímáná rozporuplně. Jak už to u velkých spisovatelů bývá.
Katherine Paterson se narodila v Číně v rodině amerického misionáře v r. 1932. Když začala japonsko-čínská válka, rodina byla nucena odcestovat do bezpečí do Spojených států. Otec ale na nějaký čas zůstal v Číně a odloučení od otce bylo první vážnější životní zkouškou budoucí spisovatelky, která se v Americe dlouhou dobu cítila jako „cizinka“.
Literární úspěch k ní ale nepřišel hned. První kniha jí vyšla v r. 1966, ale její práce dlouhou dobu zůstávaly nepovšimnuty.
Ona to nevzdávala a uznání přišlo v r. 1977 za knihu Most do země Terabithia, příběhu o poutu přátelství, ztrátě a smrti. Téma o smrti bylo tehdy v americké dětské literatuře tabu. Ale spisovatelka se nenechala odradit všeobecnými názory na to „co se sluší a patří“. Když desetiletá Leslie z příběhu zahyne, život jde prostě dál. Přes potok do vymyšlené země Terabithia, kde si Leslie a Jess tolik hráli, se vydává jiné děvče a usedá v lese na pařez-trůn, aby se stala pohádkovou královnou namísto té, která odešla. Málokdo se odvážil mluvit k dětem o smrti tak jako Paterson – otevřeně a bez patosu, bez moralizování. K dospívání patří i postupné vyrovnávání se se smrtí. Smrt stojí na konci každé životní cesty a když vstupujeme na cestu životem, musíme vědět co je před námi. Tak aspoň smýšlí Katherine Paterson:
„Ano, čtenáři se může nelíbit jak kniha končí, ale pro mne je důležité, aby pocítil, že toto rozuzlení bylo nevyhnutelné a nemohlo tomu být jinak.“
Svět Katherine Paterson není ale krutý. Je jenom pravdivý. A ne každý umí mluvit s dětmi otevřeně a čestně o vážných věcech.
Například kniha The Great Gilly Hopkins vypráví o děvčeti odloženém do dětského domova, které cestuje od jedněch pěstounů k druhým a nikde se nemůže uchytit, protože všude nad ním lámou hůl a vzdávají to. Autorka nám postupně odkrývá za tváří popudlivého a naoko bezcitného malého „haranta“ raněnou duši osamělého dítěte, trpícího z nedostatku lásky a pochopení. Pochopení a láska přijde až od černošské pěstounky Trotter, ale opět bez patosu a moralizování. Trotter jen čestně mluví s Gilly o životě takovém jaký je:
„Nemůžeš čekat od života nic hezkého. Tak to nebývá. Nikdo ti není nic dlužen.“
„Ale, když je život tak špatný, tak proč ty jsi potom tak šťastná?“
„A copak jsem říkala, že je „špatný“? Řekla jsem jen, že je těžký. Když dobře odvedeš těžkou práci, pak přijde i radost.“
Tvorba Katherine Paterson nebyla přijímána vždy bezvýhradně.
Spisovatelka byla často kritizována například za „nesprávné“ konce svých příběhů. A také za to, že pokládá těžké otázky, na něž nedává hotovou odpověď. Ale díla velkých autorů byla vždy rozporná. A každý čtenář se musí rozhodnout sám pro sebe, jak je přijmout a hodnotit.
