"Myslíš, že ještě někoho zajímám?" napsala před časem Eliška Horelová (1925 – 2015). Co na to odpovědět? Nevím, jak se stane, že autorce, která je dvakrát zapsaná na mezinárodní čestné listině Hanse Christiana Andersena, nevyšla už dvanáct let žádná kniha.
Historická trilogie Zdivočelá voda, Strhané hráze a Potopa z předválečného Československa vypovídá ještě dnes velmi dobře a aktuálně o své době, stejně jako Stránského Zdivočelá země, která je ovšem z doby o nějaký čas pozdější. Jarda samorost, vlastně první ekologická knížka pro mládež u nás, Fretka – knížka o šikaně, a vlastně každá knížka autorky je věnována nějaké důležité otázce, kterou mládež a děti dodnes řeší nebo prožívají. Všechny mají dobře vystavěný příběh, jsou napínavé a čtivé.
Ovšem dnešní nakladatelé tvrdí, že dívky např. nutně potřebují číst brak Lanczové apod. a že nic jiného kromě fantasy mládež nečte. Naštěstí jsou knihovny, které mají její knihy stále ve své nabídce. Chtěla bych proto doporučit, abyste si zkusili některou přečíst, a věřím, že se od knížky stěží odtrhnete.
Kdysi se paní Horelové ptali: „Píšete o minulosti…proč?“
Nepsala jen o minulosti, ale odpověděla tenkrát: „Minulost nese v sobě vždy poselství odešlých generací, které prošly četnými životními zkouškami, generacím žijícím. Je to koncentrovaná zkušenost lidstva, nevyčerpatelný zdroj poučení. Ne vždy jsme ovšem schopni toto poselství správně dešifrovat, a tím méně se jím řídit. Podle V. Kaplického, nestora současného historického románu (zemřel roku 1982 – pozn. redakce), nemůže být lepší učebnice mravní výchovy, než jakou je sama historie. A smysl historického románu vidí v poučení, inspiraci a výstraze. Tento náboj mají i moje historické romány. Jsou to obrazy lidí, kteří ani v nejtěžších chvílích svého života nezapomínají, co obnáší pojem člověk a lidská důstojnost.“
A protože jsou a byli povolanější, kteří autorku osobně potkali a znali a znají její dílo, dovolím si ocitovat část z vyznání Zbyňka Malinského, které kdysi napsal autorce k jejím sedmdesátinám. Určitě by se na mě za to nezlobil.
„Všechny Elišky, které znám, něčím vynikaly. Jedna byla automobilová závodnice, druhá spisovatelka, třetí česká královna a matka krále. Vy vynikáte smyslem pro právo a spravedlnost a odvahou pravdu vyslovit. Vaše váhy pro spravedlnost jsou puncované rozumem i srdcem, jsou citlivé a přesné. Proto Vám Vaši čtenáři věří.
Napadá mě, jestli Vaše jméno není odvozeno od slovesa horovat. Nebylo by v tom případě vlastně správnější říkat místo pro něco horovat pro něco horelovat?
U nás se uvažuje o zřízení ombudsmana. Jestli k tomu dojde, a jestli se bude obsazovat hlasováním občanů, hlasuji pro Vás.
Poprvé jsem se s Vámi setkal ve výtahu. Jeli jsme spolu do pátého patra nakladatelství Albatros. Spolu jsme jeli také autobusem ze semináře o češtině do Prahy. Probrali jsme celou spoustu věcí. Jsem rád, že jsem měl s Vámi společné cesty.“
A já jsem ráda, že jsem to dnes mohla připomenout čtenářům a také autorce k její otázce, kterou jsem chtěla zodpovědět.
Paní Horelová ještě tento článek četla, fotografie je z pasáže Alfa v roce 2013, kde jsme se tenkrát sešly.
