Výjevy! Básně a současně mysteriózní výjevy; zas a zas. Ale ačkoli napsal Howard Phillips Lovecraft (1890-1937) přes 350 básní, sbírka Houby z Yuggothu jich přibližuje (zrcadlovým způsobem) jen 45.
Anglické originály těch „pseudo-sonetů“ vždy polaskáme očima na levé straně dvojstraně, český ekvivalent Tomáše Kratochvíla čteme vpravo.
Jak zvíme úvodem, měli na Lovecraftovu poezii vliv Alexander Pope a Samuel Johnson a již roku 2016 složil poému Poe(t)ova noční můra. Okolo roku 1922 však se psaním veršů přestal. Navždy ne. Mezi 27. prosincem 1929 a 4. lednem 1930 vytvořil právě sbírku Houby z Yuggothu, a to zřejmě pod vlivem spolupráce s Maurice W. Moem, autorem - nikdy nevydané - knihy Brána k poezii, s níž mu Lovecraft pomáhal.
V té hodině básníci blázniví
ví, jaké houby na Yuggothu lpí,
ví, jaké kvítí na Nithonu čpí,
neb o nich jako o zahradě sní.
Jeho verše nejsou příliš dobré, i když samozřejmě záleží také na kontextu a úhlu pohledu.
Ale jde často jen o maskované mikro-povídky (Studna) a pokaždé o pokus generovat hrůzu. S tím také stojí a padá sonet Zvěstovatel či Hvozd, upozorňuje autor předmluvy S. T. Joshi.
Očekávání anebo Zázemí mají autobiografické prvky, poměrně hlubokomyslné jsou Spojitosti, „apokalyptický“ se zdá sonet Nyarlathotep. Nezaměňujme jej s podobnou básní v próze z roku 1920.
Lovecraft při psaní nechával krystalizovat své sny, nápady a představy, přičemž odborník na jeho dílo S. T. Joshi se domnívá, že v Houbách z Yuggothu produktivně zpracoval svůj poznámkový blok. Také díky tomu „uklidil“.
I autor českého doslovu Tomáš Kratochvíl má pocit, že zvláštní tvůrce vyjadřoval v této sbírce to, co se mu do prózy nevešlo či nehodilo.
Jde o itinerář jeho tvorby a není sporu, že sbírku lze chápat i kompaktněji. Dostane-li se vypravěč k „nebezpečné knize“, a to se stane hned v prvých třech sonetech, lze zbytek veršů prostě chápat i jako vize, které zažije právě doma nad onou knihou. A okolo roku 1933 ostatně Lovecraft přepsal první tři sonety do ryze prozaického fragmentu Kniha. Není sporu, že ty tři básně navazují, stejně jako jsou propojeny některé další dvojice. Yuggoth je přitom vzdálená planeta, která bude později mnohokrát připomínána v povídce Šepot ve tmě. Ale už tady se o ní dověděl čtenář poprvé.
A „pseudo-sonety“? Tím výrazem editoři naznačili, že se autor nedává vázat metrickými pravidly; zato reflektuje vlastní pocity odcizení a také dojem, že se snad ani „nenarodil do správné doby“.
Přeceňovány bývají další a další souvislosti, i když je Lovecraftem posedlí badatelé neustále odhalují mezi jeho prózami i verši.
Ale badatel Price jednoduše míní, že to pro Lovecrafta byl jen prostředek k vytvoření toho správného dojmu. Ony občasné odkazy na jiné příběhy či božstva dodaly textu šťávu i punc věrohodnosti a neznamenaly víc. Představa některých, že svá díla vsazoval do předem vypracovaného universa, je tudíž asi scestná. Ano, universum vzniklo, ale z valné části až po jeho smrti.
A jaký mají Lovecraftovy nedokonalé sonety smysl, mají-li jej?
Občas přinejmenším ukrývají některé postřehy a „každá krása“ maskuje - podle Lovecraftova názoru - „strašlivou a temnou“ vnitřní stránku.
Samý závěr knihy tvoří stať Kde hledat spojitosti s Lovecraftovou další tvorbou?, která dá k diskusi i to, zda je záhadnou knihou zmiňovanou úvodem pověstný Necronomicon.
Ten však obvykle nevyvolává vize, jako se to zhusta děje tady, nýbrž přivolává bytosti „zvenčí“; takže se spíš jedná o tzv. Azathotovu knihu, jak naznačují i čtvrtý a pátý sonet.
V básních jsou jak výslovně, tak náznakem zmiňována i bájná města Arkham a Innsmouth, některé verše pak odkazují na tehdy objevenou planetu Pluto a příběh dvanáctého sonetu rozvinul autor později v povídce Sny v čarodějnickém domě. Patnáctý sonet se stal základem románu V horách šílenství (1931) a Lovecraft sice vycházel z vlastních nočních můr, ale stačil k nim někdy jen pobyt v New Yorku či metru.
Sonet Spřaženci je neoficiálním úvodem povídky Hrůza v Dunwichi (1928) a editor připomíná, že už roku 1927, tedy jen krátce před sepsáním Hub z Yuggothu, četl Lovecraft Krále ve žlutém (1895) Roberta W. Chamberse. A nato se řeší, nakolik se to zde odrazilo při zohlednění jisté žluté masky.
Jindy klasik nevychází ani tak ze své svébytné četby a jenom nostalgicky připomene Atlantidu. V Usídlení jako by poté již podruhé líčil prózou zachycené Bezejmenné město (1921) a elegická básnička Malý Sam Perkins má ještě kurióznější původ. Jmenovalo se tak Lovecraftovo kotě; ale roku 1934 - a po pouhém čtvrtroce života - objevil v houštině jeho mrtvolku.
Sepsal ovšem i mnoho básní pro jiné kočky svých přátel a vždycky verše věnoval přímo dotyčným kočkám, nikdy ne lidem.
Howard Phillips Lovecraft: Houby z Yuggothu. Předluva Sunand Tryambak Joshi. Přeložil, přebásnil a doslov doplnil Tomáš Kratochvíl. Redakce veršů a korektury Leonard Medek. Ilustroval a obálku vytvořil Martin Milan. Jako 33. svazek edice Západní fantastika vydalo nakladatelství Straky na vrbě. Praha 2019. 700 výtisků. 200 Kč. 152 stran
( Žádnou část textu knihy Houby z Yuggothu nelze kopírovat či uveřejnit bez souhlasu nakladatele, a to jak v tištěné, tak v elektronické podobě: „Jinak vás sežere Cthulhu!“ )
Ukazky: (redakce)
ZDE > Originál v angličtině
I. / Kniha
To místo bylo temné, zaprášené a zpola ztracené
ve spleti starých uliček blízko pobřeží,
páchnoucího čímsi cizím, vyvrženým mořem,
se zneklidňujícími cáry mlhy, jimiž pohazoval západní vítr.Tabulky okenních skel, zastřených námrazou a kouřem,
ukazovaly jen stohy knih pokroucených jako věkovité stromy,
hnijících od podlahy po strop –halda práchnivějících letopisů za pár šestáků.
Vešel jsem mezi ně okouzlen a z pavučinami pokryté hromady
vytáhl nejbližší těžký svazek a prolistoval jej,
třesoucí se celý zvědavostí na slova, která se zdála střežitjistá tajemství, obludná, pokud by je člověk poznal.
Poté jsem hledal někoho od fochu, komu bych zaplatil,
ale nenašel jsem nikoho, jen uslyšel hlas, který se zasmál.VIII. / Přístav
Deset mil od Arkhamu jsem našel stezku,
jež vedla na kraj útesu nad Boynton Beach,
a doufal jsem, že při západu slunce dosáhnu
hřebenu, který shlíží na Innsmouth v údolí.V dálce na moři se ztrácela plachetnice,
bílá, jak ji jen perné roky dávných vichrů mohly vybělit,
avšak zlověstná, jako by skrývala něco nepřirozeného,takže jsem nezavolal ani nemávl rukou na pozdrav.
Plachetnice z Innsmouthu! Ozvěna zašlé slávy
dávno mrtvých časů. Ale teď se blíží rychle noca já jsem došel do výšin,
odkud jsem tak často bedlivě pozoroval město v dáli.
Věže a střechy jsou na místě – ale pohleďte! Sklíčenost
se snáší do tmavých postranních uliček, temných jako hrob!IV. / Poznání
Opět nastal den jako tenkrát, když jsem byl dítě,
a já uviděl – jen jedenkrát –, jak vykotlaná stará dubiska,
šedá a v přízemní mlze, objala a zdusila
jakési plazivé tvary poskvrněné šílenstvím.Bylo to ono: rostliny bujné a divoce obléhající oltář
s vyřezaným nápisem, který vyvolává
Velkého Bezejmenného, k němuž se z nečistých věžízvedly tisíce dávnověkých dýmů.
Viděl jsem tělo ležící na tomto vlhkém kameni
a věděl, že ty tvary, které na něm hodovaly, nebyly lidské;
věděl jsem, že ten podivný šedivý svět nebyl mým světem,ale světem Yuggothu, odkudsi z mimohvězdných hlubin;
pak ono tělo vyslalo ke mně smrtelný výkřik,
a v tu chvíli, příliš pozdní, jsem pochopil, že jsem to já sám!
