Sečtělá Klára Samková. Její rozečtené a milované knihy aneb za všechno může četba v dětství

Klára Samková

Být dcerou středoškolské profesorky češtiny, to je v podstatě na diagnózu. Je to trvalé postižení, asi něco jako hrb nebo kratší noha, se kterou už nikdy nic nenaděláte a vlečete si ten náklad životem ať chcete nebo ne. Neb ledva jste odrostli plenkám, začaly být na vás páchány pedagogické experimenty.

Co se přístupu k literatuře týká, byla u mne situace ještě horší, než by se dalo u standardního dítka standardní středoškolské profesorky očekávat.
Především máma měla kromě svého skutečného otce i „adoptivního otce“, totiž svého milovaného učitele, jistého Antonína Zhoře. Ten ji provázel od základní školy i po středoškolská studia a připravil ji na příjmačky vysokou – obor dějin umění – tak skvělým způsobem, že ačkoliv byla z buržoazní rodiny převelice pochybného původu a psal se začátek 50. let, tak uspěla. Posléze se mu odvděčila za jeho péči i tím, že studium své druhé vysoké školy, jednooborové češtiny, zakončila diplomovou prací na téma jeho vlastní literární tvorby.

Takže jednou z prvních knížek, které jsem přečetla, byla samozřejmě jeho knížka pro malé děti „Námořník Pepík a opička Rrra“.
A následovaly další: „Kouzelník učedníka Čáryfuka“, „Poctivý Abe“ – o Abrahamu Lincolnovi, „Tvrdohlavá Marie“ o Marii Curie, „Betty“ o Boženě Němcové a „Kulhavý šermíř“ o malíři Jaroslavu Čermákovi. Už ten výčet osobností, o kterých psal, byl zajímavý. A ti lidé byli zajímaví i pro mne, i když mi bylo možná tak deset, možná i méně.

huria hleda cestu eliasova
Huria hledá cestu do nebe na severu, podle maorských legend

Jak čas plynul, došlo i na další literaturu, povětšinou z rodinné knihovny. Pamatuji se na první knížku, kterou jsem přečetla úplně celou a dle vlastního výběru. Jmenovala se „Huria hledá cestu do nebe“.
Napsala ji jistá Barbara Markéta Eliášová. Obecní sirotek z malé vesničky Jiříkovice u Brna. Od čtrnácti let se živila jako posluhovačka. Měla však neobyčejný dar na jazyky. V roce 1912 se vydala přes Vladivostok do Japonska, kde se naučila japonsky, jako první Češka absolvovala kurzy ikebany. O svých zážitcích a následných cestách snad přes celou zeměkouli napsala řadu knížek. To jsem samozřejmě jako malé děvče o autorce nevěděla, mně úplně stačil příběh malé Hurii, maorského děvčátka, kterému umřela maminka a ona se vydala od novozélandských břehů na malé loďce ji hledat, protože podle maorských legend nebe je na severu – a na severu je moře. Před utonutím ji zachránil japonský parník, na kterém pak cestovala a seznamovala se s dětmi nejrůznějších národností.
Samozřejmě nejvíc se mi líbila Biddy – aboriginské děvčátko, které bylo shledáno nevychovatelným a jako takové je ta laskavá anglická dáma, která o ně chtěla pečovat, vracela zpět jejímu kmeni v Austrálii.
V knížce proběhl dialog mezi onou dámou a ošetřovatelkou, která měla na starosti Huriu a byl zakončen pro mne zhola a naprosto nepochopitelnou větou, kterou měla ona Angličanka vypustit z úst: „Jste tu velmi laskavi... vždyť anglický kapitán by mě ji vůbec nedovolil do této třídy....“ To jsem opravdu nechápala. Tedy – chápala jsem, že parník měl různé třídy pro různé cestující: ve vlaku přece byly také třídy – to jsem znala. Ale proč by něco nedovolil anglický kapitán a japonský to dovolil a proč se to vztahovalo k tomu, že Biddy byla z australského kmene?

Vůbec jsem to nechápala... Bylo mi osm a poprvé jsem se setkala s jevem, který nejsem schopna pochopit ani dnes – s rasismem.
Stejně jako mi Bůh nenadělil schopnost dívat se na různé lidi různě a místo toho je – pro dnešní dobu naprosto neprakticky – posuzuji jen dle jejich srdce, dopadla jsem i s chápáním sociálních přehrad. Tady to dopadlo ještě hůř: i já jsem totiž, stejně jako Cedrik Errol, tedy lord Fauntelroy, pokládala všechny přátele hlavní dětské postavy za veskrze kladné osoby a upřímně jsem trpěla, když měl malý chlapec vyměnit společnost skvělého místního hokynáře za nudné bohaté anglické panství.

Obě tyto dětské knížky byly mými rodiči v podstatě schvalovány, zejména když zde panovala naděje – jak se posléze ukázalo, zcela neopodstatněná – že ze svých naivních představ o tom, jak by to mělo na světě vypadat, vyrostu.

Skutečná hrůza však moje rodiče zachvátila, když jsem se takřka zpaměti naučila... ano... „Příběh opravdového člověka“ od Borise Polevoje.
Ano, já chápu, že to je ideologická sračka, zneužitá ke komunistické propagandě. Ale kromě toho, že to byl zneužitý příběh, to byl... příběh. Příběh velmi lidský, příběh vypravující o silné vůli překonávající takřka nemožné překážky. K překonání překážky pak stačilo jenom... vytrvat. To byl pro mne důležitý vzkaz.

S postupem doby, jak sílil můj pubertální odpor vůči rodičům a tím i neochota naslouchat jejich doporučením, změnila máma taktiku a začala... trousit...
Knížky se objevovaly na nejneuvěřitelnějších místech. Odložené u záchodu. Jakože zapomenuté na podestě schodiště, občas nějaká jakože vypadla z knihovny, otevřela se a tudíž, jak praví klasik, když se už knížka otevře, tak vzdělanec si stránčičku dvě přečte...
Takhle jsem absolvovala celou světovou klasiku a využívala jsem k tomu ještě jednu zvláštní informační stezku, o které povím za chvíli.

mipan lama

Asi nejdůležitější knížkou, kterou mi máma nastražila do cesty, byl „Mipam, láma s paterou moudrostí“.
Knížka, která nejenom vyprávěla o tak vzdálených zemích, jako je Tibet, ale především mluvila o soucitu...

Moji dětští hrdinové už byli všichni: maorská Huria, malý Američan lord Fauntleroy, tibetský lama Mipam a sovětský letec Alexej Maresjev.

Aby byla sbírka úplně komplet, měla bych ještě dodat Vinnetoua, ale ten mne sám o sobě tak neuchvátil. Při jeho četbě mne však zaujala jedna věc.
Pamatujete si, jak hned v prvním díle, když je Old Shatterhand svázán a u ohně jako zajatec pozoruje Vinnetoua, jak ten čte? A jak je nesmírně udiven, že čte Hiawathu od Longfellowa? No to mě teda zajímalo, proč byl tak udiven! Opravdu ta knížka existuje? Pamatuji si velmi přesně, jak jsem se v Mahenově knihovně v Brně na tehdejší Gagarinově, dnes opět Kobližné, probírala lehce ohmatanými kartotéčními lístky.

jeffers robinson una
Robinson Jeffers, legenda americké poezie, muž, který z kamene tesal básně

A jak jsem po Longfellowovi objevila Robinsona Jefferse, Walta Whitmana, Edgara Alana Poa, Ralpha Waldo Emersona.... a potom, protože básník jako básník taky Achmatovovou, Achmadulinu, Mandelštama, Lermontova, Jesenina, Jevtušenka, zbožňovanou Marinu Cvetajevu.

Nu a dál? Dál už jsem jen četla. S postupem doby stále méně a méně beletrie. Stále více a více odborné literatury. Právo, psychologie, ekonomie, biologie, historie. A občas, sem tam, výlet do nebe.
Muriel Barberyová: S elegancí ježka
Zadie Smithová: Sběratel autogramů (já vím, že obecně jsou „Bílé zuby“ považovány za lepší, ale mně se Sběratel autogramů prostě líbí víc)

divka-s-pomeranci-gaarder
Záhadná dívka s pomeranči. Gaarderova nejčtenější kniha desetiletí

Jostein Gaarder: Dívka s pomeranči.
A někdy, zcela výjimečně...

Tělo je ohrádkou duše
a duše je sen těla
časem si někam kluše
stará Bela
Hvězda bdělá...

(z básně „Stará Bela“, Jan Šimek, sbírka Prázdná sláma)

Časem jsem také začala knihy psát. A psát taky o tom, co čtu. A jezdit na přednášky po obecních knihovnách. Nu – a to je tak všechno... Snad jen... že v průběhu let jsem své dceři nastražila do cesty pár knížek. A dobrý večer je ten, kdy není slyšet vůbec nic, jen stříbrná lžička občas cinkne o okraj čajového šálku. A kužel světla dopadá na stránku. A pak už nic.

samkova advokatka