Do prestižní Francouzské akademie byl nedávno uveden ruský spisovatel Andrej Makine, který v češtině nemá ani wiki stránku. Pocta, které se nefrancouzskému občanu často nedostává. Při svém projevu litoval politizování ruské kultury, které je na západě čím dál víc neznámá. Stačí se podívat do amerických či kanadských veřejných knihoven.
V Česku samozřejmě ani slovo. Co je proruské nezapadá do černobílého pojetí politiky mediálních pisálků.
Andrei Makine se narodil v Krasnojarsku na Sibiři, kde ho vychovala francouzská babička.
Jak třicetiletý emigroval do Francie, kde po počátečním protloukání se a existenčních potížích prorazil jako spisovatel s jedinečným stylem. Je opravdu suverénní vypravěč, schopný okouzlit čtenáře poetickým a úsporným jazykem. Přesto jeho příběhy nepostrádají přirozené emočně silné výjevy, které si čtenáři často více cení, jak samotných nadčasových myšlenek, které nacházíme umně skryté mezi řádky.
Jeho román Francouzský testament (1995) získal prestižní Gouncortovu cenu. Způsob psaní je často srovnáván s knihami Marcela Prousta nebo Milana Kundery, ale také s dalšími francouzskými velikány Daudetom nebo Pagnolem. V Česku vyšla kniha v nakl. Paseka (2002) ve vynikajícím překladu Vlasty Dufkové.
Obsah knihy:
Charlotta, jejíž rodiče odešli na počátku dvacátého století z Francie na Sibiř, vypráví svým vnukům o dramatických peripetiích svého života a o staré vlasti. Seznamuje je tak nejen s dějinami, které jejíma očima vypadají jinak, než oficiální post stalinský výklad šedesátých let Aljošova dětství, ale především s francouzštinou, jazykem, který před Aljošou otevírá zcela nové dimenze pohledu na svět kolem něj. Zároveň jej jeho dvojjazyčnost jistým způsobem vyčleňuje z kolektivu jeho sovětských vrstevníků. Na pozadí babiččina nutně tragického, ale velmi citlivě, hluboce prožitě líčeného příběhu se odehrává zrání budoucího spisovatele, jeho váhání mezi dvojí jazykovou příslušností až k rozuzlení ve francouzském exilu po pádu železné opony.
Výpisky, které naznačí, jaký požitek je číst jeho knihy...
Už jako kluk jsem tušil, že ten velice neobvyklý úsměv představuje pro každou ženu zvláštní malé vítězství. Ano, jakousi prchavou odvetu za zklamané naděje, za nízkost mužů, za to, že krásných a opravdových věcí je na světě tak pomálu. Kdybych to tehdy uměl říct, nazval bych ten způsob úsměvu "ženskostí"... Jenže můj jazyk byl v té době příliš konkrétní. Spokojil jsem se tím, že jsem na fotografiích v našich albech zkoumal ženské tváře a na některých z nich tenhle odlesk krásy nacházel...
Právě tato žena, tato Francouzka zatoulaná do sněžné nesmírnosti Rusi, naučila ty druhé slovu, po němž se krásní. Moje babička z matčiny strany... Narodila se na počátku století ve Francii v rodině Norberta a Albertiny Lemonnierových. Tajemství "jablíčka" byla pravděpodobně vůbec první legenda, která očarovala naše dětství. A "petite pomme" bylo také jedno z prvních slov onoho jazyka, jemuž maminka žertem říkala "ta langue grand-maternelle" - "tvůj babičkovský (ale i velemateřský) jazyk"...
Neslyšel jsem, že dovnitř vešla babička. Položila mi ruku na rameno. Trhl jsem sebou, pak jsem ukázal na fotografii a zeptal se:
"Co je tahle žena zač?"
V babiččiných neochvějně klidných očích se mihl záblesk rozrušení. Takřka ledabyle odpověděla otázkou:
"Jaká žena?"
Oba jsme zmlkli a napjali sluch. Místností se nesl podivný šelest. Babička se otočila a, jak se mi zdálo, radostně vykřikla:
"Smrtihlav! Podívej, smrtihlav!"
Uviděl jsem velkého hnědého motýla, nočního lišaje, jak kmitá úpornou snahou proniknout do klamné hloubi zrcadla. Vrhl jsem se k němu s napřaženou rukou a už už jsem cítil v dlani lechtání jeho sametových křídel... Vtom jsem si uvědomil, že tenhle motýl je nezvykle velký. Přišel jsem blíž a neubránil se výkřiku:
"Oni jsou dva! Siamský dvojčata!"...Ta stará taška vyznačovala jednu z prvních babiččiných vzpomínek a pro nás zrod bájného světa její paměti: Paříž, Pont-Neuf... Rodící se úžasnou galaxii, která před našimi očarovanými zraky nastiňovala své dosud nezřetelné obrysy....
Zaklapla "tašku z Pont-Neuf", odnesla ji k sobě do pokoje a zavolala nás k jídlu. Chvíli nic neříkala a pak začala klidně, bez rozčilování francouzsky mluvit, zatímco nám jako jindy nalévala čaj:
"Mezi těmi kamínky, co jste vyhodili, byl jeden, který bych ráda, kdyby se našel..."
A pořád tím nevzrušeným tónem, pořád francouzsky nám, ačkoli při jídle jsme (často se tu totiž nečekaně stavili přátelé nebo sousedé) většinou mluvívali rusky, vyprávěla o defilující Velké armádě a pověděla nám historii toho hnědého kamínku jménem "Verdun". Smysl jejího vyprávění jsme chápali jen částečně - podmanil si nás jeho tón. Babička s námi mluvila jako s dospělými! Viděli jsme jenom, jak se z kolony pochodujících vítězů oddělil krásný důstojník s knírkem, přistoupil k mladé ženě, tísnící se vprostřed nadšeného davu, a daroval jí hnědý kovový úlomek...
Po večeři jsem s baterkou marně pročesával záhon jiřin před naším činžákem, "Verdun" tam nebyl. Najdu ho druhý den ráno na chodníku - kamínek obsahující železo mezi pár nedopalky, střepy od lahví, šmouhami písku. Pod mým pohledem jako by se z toho tuctového sousedství vytrhl, podoben meteoritu pocházejícímu z neznámé galaxie, který se málem zamíchal do štěrku na cestě...Mlčeli jsme. Dokud bylo vidět, spravovala babička halenku, kterou měla rozprostřenou na kolenou. Když pak vzduch prostoupil ultramarínový stín, nechala šití, zvedla hlavu a pohled jí utkvěl v mlžných dálavách nad plání. Netroufali jsme si její mlčení přerušit a občas jsme na ni kradmo pohlédli: chystá se nám svěřit s něčím dalším, ještě tajnějším, anebo si přinese lampu s tyrkysovým stínidlem a jakoby nic nám přečte několik stránek z Daudeta nebo Julesa Verna, kteří bývali častými společníky našich dlouhých letních večerů? Nepřiznali jsme si to, ale číhali jsme na její první slovo, na jeho zabarvení. V našem čekání - pozornosti diváka vůči provazochodci - se mísila poněkud krutá zvědavost s pocitem nejasné tísně. Měli jsme dojem, jako bychom té ženě, která tu na nás byla sama, nastražili past.
Avšak ona si, jak se zdálo, naší napjaté přítomnosti vůbec nevšímala. Ruce jí stále nehybně spočívaly v klíně, její pohled tonul v průzračnosti nebe. Rty jí projasňoval náznak úsměvu...
