Deník i každá kniha ztrácejí smysl bez posledního čtenáře. Vlastně už bez toho předposledního. Teprve čtoucí bytosti dělají knihu knihou tím. S autory se doplňují.
Záhady této „čtenářské recepce“ již po roky luští vysokoškolský profesor a literární badatel Jiří Trávníček (*1960). I své nejteoretičtější práce přitom píše, myslím, docela přístupně. Jistě i proto je tak píše, aby se neřeklo, že on sám na čtenáře nemyslí.
Roku 2022 vydal Jiří Trávníček svou čtenářsky zatím nejvděčnější knihu Betty a my, ve které vysvětluje příčiny extrémního úspěchu románu (je-li to vůbec román) Betty MacDonaldové Vejce a já.
A to především jeho úspěchu v našich luzích. Nejen to. Knihu Vejce a já srovnává se spoustami děl jinačích a rozebírá kupříkladu méně známá díla Evy Beštákové Hajný a já (1986) nebo Mileny Kozderkové Mám ráda hajného (1987). I jejich hrdinky se totiž svým manželům - stejně jako alter ego Betty MacDonaldové - podřídí, ale tu podřízenost umí dát partnerům občas „sežrat“.
Trávníček si dal s dvě stě padesátistránkovou analýzou práci a ve čtyřech částech vypráví nejprve osudy spisovatelky (ani jedno její manželství moc nevyšlo), pak i příběh jejích knih v České republice. Na čtyřiceti stranách dá slovo i přímo čtenářkám a jejich nijak nekorigovaným vysvětlením. Vysvětlením, proč je právě kniha Vejce a já magnetizovala.
Fakticky pobavující přitom je, že byl Trávníček hned na začátku svého vědeckého výzkumu stroze odkázán (právě kterousi dámou) až „za čáru“. Nemá prý do věci co rýt, anžto je chlap. Proč to Vejce vůbec čte, když podstatu může pochopit jen a pouze žena?
Podstatou úspěchu knihy v Americe, který byl především poválečný, se stalo i to, že se trefila svým specifickým humorem do pravé doby, kdy si (roku 1946) vojáci chtěli „odfrknout“.
A kdy jim partnerky, když se našly, sklesly v náruč. Ne každý měl to štěstí, ale když je měli, chtěli čísti něco uvolňujícího, i nadchl je postoj vypravěčky, která je - po „ideálním“ dětství v intelektuální rodině - pomyslně vyslána s prvním manželem na venkovskou misi. A to slepičí farmu. Mj. mezi burany. A neumí se úplně přizpůsobit. Betty MacDonaldová líčí ty stavy vesele a malinko oponuje samotnému Thoreauovi, když venkov předestírá v pravé podobě. Ne tak, jak ho prožíval osamělec v chatě, ani ne tak, jak si ho idealizujeme ve městě. Hrdinka přišla ze Seattlu a nečekala ji idyla.
Je snad vylíčení toho dost na bestseller? Nikdo to nečekal. Přesto…
Roku 2009 dokonce v Čechách vyšla publikace Sto nejvýznamnějších knih světové historie, kde Vejce v poklidu „pije džin“ hned vedle Hlavy XXII, Toma Sawyera, Tří mužů ze člunu a Salingera. Právem? Sotva.
Přesto je to kniha nesporně zajímavá. Její hrdinka sice je statečná i soběstačná, ale Trávníček si všímá, že snad v celé knize nečteme popis, který by nebyl „krajně subjektivně pojat“. A pokaždé rovnou přichází ironizování. Výsledkem je způsob psaní, který úplně napodobit nedokázal nikdo.
Ať Betty popisuje cokoli, vždycky mísí do popisu vlastní postoj, takže sama příroda je antropomorfizována a text jako by se stával dokladem toho, že si ženy a muži nerozumějí. Právě to čtenářky vyciťují - a hrdince drží palce. Úspěch knihy byl nečekaný a obrovský.
Betty MacDonaldová už ho nezopakovala, nebo ne docela. Ani třemi úspěšnými pokračováními. Na světě pak jde najít jedinou zem, které pojetí knihy „mentálně“ vyhovovalo na 100%. Čechy. Úspěch zde trvá, což Trávníček dokládá i pobavujícím úryvkem z Pražských orgií.
Taky v nich zjistíme, nakolik všeobecná známost romány paní MacDonaldové zaskočila Philipa Rotha.
Jeho snad zaskočit mohla, ale monografistky Betty MacDonaldové o „českém zázraku“ bez orgií už dávno svěděly a já sám bych fenomén srovnal se zdejším postavením Richarda Halliburtona. Taky jemu se náhodou, ač náhod není, dostalo v naší kotlině všech výsad, zatímco ve Spojených státech jeho jméno už neříká moc. Jako tam dnes ani neznají Vejce a já.
„Podobných bestsellerů bylo,“ prohodil jen kdosi. „Pár let se hřály na výsluní, posléze po nich po právu pes neštěkl. Tak co s tím Vejcetem v Praze pořád máte? Co se vám na povaze hrdinky zamlouvá?“
That is the question! A jedna z Trávníčkových narátorek Vejce dokonce přirovná k filmu Mrazík. Ani ten v Rusku není nijak populární, zatímco u nás okolo něj byl po desetiletí kult (který ostatně už nezmizí).
Všichni znali Mrazíka zpaměti (vyšel i jako kniha), a kdo ho neznal, byl páprda. Musel jsem se na film nakonec taky podívat, abych mohl mezi spolužáky (a to i na vysoké škole). Možná to dnes podobně funguje i kol knihy Vejce a já.
Až překvapující paralely taky Trávníček vykutal a uznal mezi tímto románem a Babičkou! Rovnou nicméně poukazuje k tomu, že mají čtenáři chybnou tendenci srovnávat životy obou spisovatelek. Což skřípe.
Raději proto mapuje další paralely, například mezi Vejcem a Svéhlavičkou (1898) od Elišky Krásnohorské (která však adaptovala německou předlohu Emmy von Rhoden Der Trotzkopf, 1895).
Trávníček putuje také k dalším podobným knihám (Eva tropí hlouposti Fan Vavřincové) a hledáček rozostří: dojde tak na postavu Švejka i televizní seriál Chalupáři nebo film Na samotě u lesa. Nakonec i na Receptář Přemka Podlahy. Spolužití měšťana s vesničanem se mu zdá jako téma nevyčerpatelné. Vlastně se nemýlí a koneckonců není vedle ani paralela s knížkou scénáristky Haliny Pawlowské Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (1993).
Čtyři roky před Vejcem (tedy roku 1942) přitom v USA vyšel ve stejném nakladatelství román Odebrali jsme se do lesů (We Took to the Woods) / Louise Dickinson Rich - a jasně plul thoreauovským proudem.
Odehrává se v Maine, tady zakotví manželský pár. Docela podobně, jako na slepičí farmě zakotvili Betty a její muž. Ono přesídlení z ryčné civilizace „k ryčícím medvědům“ je u Dickinsonové splnění snu a oslavou přírody v duchu (poněkud geniálnějšího) Waldenu (1854).
Čím je lopota uprostřed lesů náruživější, tím větší uspokojení páru přináší, a fazetu toho samého vlastně známe z Čapkovy pohádky s „dr. Voštěpem“. - Dickinsonové kniha stojí - stejně jako Vejce a já - na hrdinčiných postřezích a úsečných komentářích, jenže vyznění je zcela protikladné. Je tu smír. A je to méně pravděpodobné, ba nereálně romantické. V Česku plném skeptiků by zdejší rozuzlení sedělo čtenářkám ještě méně.
Brněnský badatel potom přece zajde možná daleko, když vnáší do problému i kapitolu Robert Fulghum - pokračování Betty jinými prostředky. Velice široce vzápětí hodnotí manželství všech „žalářovaných“ dam a jmenuje Noru, Paní Bovary, Annu Kareninu, ba Maryšu. Taky Klimentovu Marii a romány Žalář nejtemnější (Olbracht), Advent (Glazarová) a Petrolejové lampy.
Radoslav Nenadál ovšem vnímal problém románu Vejce a já velmi prostě. Kniha sice zastarala, míní, ale Betty má dar tlumočit i největší banality života s „neobyčejným humorem“.
Asi je to pravda a roku 1948 nemohl mít Viktor Fischl ještě tušení, jakých obřích nákladů u nás dílo dosáhne, když nepotlačil vlastní uštěpačnost v Lidových novinách:
Vezmi plnou hrst příběhů, ale vyber jen takové, které jsi opravdu prožil. Nemusíš je promísit valným dějem, ale prohněť je do vláčnosti a naplň životní moudrostí. Pak nech nakynout v teple lidskosti, a pokud možno peč v romantickém prostředí. Polevu udělej ze dvou dílů sentimentálnosti a dílu hrdinského přijímání života. Celé posyp mandlemi laskavosti, dobře pocukruj humorem – a nes na stůl.
Je zajímavé, že Jiřího Trávníčka kniha Vejce a já původně ani moc nezajímala.
Bádal si ve vyšších sférách literatury a nikdy Vejde a já nečetl. Jen o dílu slýchal, tak jako mnozí z mužů. Ale posléze ve čtenářských výzkumech postřehl, že se „jisté dílo“ stále vrací. Bylo to trochu podobné, jako když se filmově zesnulý Zdeněk Řehoř postupně vynořuje na všech záběrech z vlastního pohřbu v komedii Trhák, a tomu Trávníčkova zvědavost neodolala. Psal - a snad i pochopil podstatu hrdinky a příčinu jejího úspěchu zde. Betty je, jak odvážně píše, jakási „Soft-Nora“. A i Svéhlavičkou, ale bez moralistních tónů. Navíc funguje jako chytrá horákyně. Nabourává patriarchální vzorec, ale možná málo. Po česku. - Ale její úděl je nejspíš údělem většiny žen napříč režimy.
Jiří Trávníček. Betty a my. O jednom českém kulturním fenoménu. Vydalo nakladatelství Host a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Brno/Praha. 2022. 248 stran
Dovětek:
Než se v Americe na román zapomnělo, studio Universal koupilo práva za rovných 100 000 dolarů a vznikl film (1947). Hrdinčina sršatá hubatost a kousavý humor se v něm poněkud ztrácejí. Rovněž nesvár obou manželů je závěrem smířen. Nenapravil to ani pozdější televizní seriál.
