Literární věda ho vřadila k naturalistům, romanopisce par excellence. Jeho opusy zachycují nepřikrášlenou dobovou společnost způsobem, na který nedosáhl leckterý tak zvaný realista. Třikrát dostal Státní cenu za literaturu. Druhou v pořadí právě před devadesáti lety.
Literární publicistika (neřkuli věda) se problémem literární (rozuměj filozoficko-umělecké) závěti Karla Matěje Čapka-Choda nijak zvlášť sofistikovaně nezaobírala, a pokud přece aspoň několikavětou vsuvkou, panuje shoda, že takovou závětí může být a také prý jedině je román „Řešany“, v němž hlavní postavou je umělec Vilém Rozkoč. Toho - žižkovského bohéma – již známe z románu předešlého („Vilém Rozkoč“, Pražská akciová tiskárna, 1923), v němž prochází jaksepatří peripetiemi jsoucna své rozporuplné existence: nadaný umprumák – flákač – sukničkář – vykrádač tvůrčích nápadů a plagiátor – tvůrce umělecky hodnotného díla – „všivák“ - ředitel kamenické dílny – zavržený manžel – opuštěný chuďas – opět tvůrce hodnotného díla – stipendista v Paříži. Život tohoto Rozkoče, toť vpravdě bárka na rozbouřených vodách.
Proč mu narátor nenalinkoval lepší osud, proč jej neobdařil kvalitnějším lidským profilem, proč … ?
Pro pochopení poslyšme Čapka-Choda: „Byl prostě silnější, než by byl býval každý pokus o jeho vydatnější zethisování, neboť má svůj vlastní zákon jakožto dítě svého prostředí a zákon jeho stal se i nepřekročitelným příkazem jeho autoru. Tenť pak čekal trpělivě, kdy a kde z jeho Rozkoče vyprýští jen trochu půvabnějšího šlechetnictví, ale nestalo se.“
Úvod, jímž jsme začali, je naší rešerši potřeba, chceme-li se dobrat neiracionálního úsudku, zda jsou, či naopak nejsou právě „Řešany“ autorovou literární závětí.
Tvrdíme totiž že nikoli, třebaže je nad jiné zjevné, že tentokrát je to na smrt nemocný spisovatel, kdo přikazuje a kdo vede sochaře Rozkoče k pozitivním vnitřním hodnotám. Vede, žel, umělecky nepřesvědčivě. Sužován bolestí a předtuchou neodvratitelného konce (spisovatel dopsal a vydal „Řešany“ v sedmadvacátém, kdy i zemřel), upnul se zbývající tvůrčí silou k myšlenkám, které si troufneme parafrázovat Villonovým veršem „já u pramene jsem a žízní hynu“. Pochopme k smrti odsouzeného: chce odejít ze světa smířlivě a kdo mu s tím pomůže, to je nový Vilém Rozkoč, přece jenom dobrák.
Něco více k domnělému testamentu.
Do románku „Řešany“ vjedeme vlakem, kterým se deportovaný, na těle i na duchu poraněný dobrovolník francouzské armády Vilém Rozkoč vrací do Čech a jeho návrat neplánovaně skončí v řešanské nemocnici. Rozkoč ne a ne přemoci stále se vracející válečný prožitek: zabil dva pruské vojáky – otce a syna, ještě holobrádka. Tyto partie textu jsou z celého románu nejsilnější a nejvydařenější. Rozkočovým psychologickým proměnám věříme a zdá se nám, že jiný výsledek než vyléčený charakter dřívějšího „všiváka“ ani nemůže být.
Ale co se to děje dále? Pravda, sochař v tvůrčích horečkách roste v Mistra, ovšem co dalšího spisovatel předkládá? Byl už přespříliš unaven, anebo se tu potvrzuje stará pravda, že postihnout vývoj kladného hrdiny je nesrovnatelně obtížnější než vykreslit typ záporný? Rozkoč chodí kochat se za tmy pohledem na koupající se odstrojené mlynářovy dcery, takřka pubertálně se zamiluje, aby dívku svého srdce při první příležitosti potajmu sledoval do lesa a do pole, kde – svedený svůdce - propadne vášni a teprve po opakovaném koitu se dozví, že si to děvče spletl; uchvácen spořádaným davem hasičů a Sokolů uvědomí si, že štěstí je v kolektivismu a v lásce k vlasti, stihne přesvědčit nevidomou novicku, aby mu stála modelem k aktu a když se s vavříny a s jistotou dobrého místa navrátí do Prahy, na zavolání se do Řešan ještě vrátí pro nešťastnou polní milostenku – ona je totiž v požehnaném stavu …
Nu, je jiný ten Rozkoč, je to docela jiný chlapík, než v románu „Vilém Rozkoč“ býval a diktoval romanopisci. Ale jak takovému protagonistovi uvěřit?
Ty řešanské p(r)ožitky … Cožpak nestojí na vodě? Cožpak nejsou nepřipravené? Postavy snad koření v trpělivě obdělané půdě logického a důvěryhodného vývoje? Nejsou-li tedy jen z vaty stvořeny? Nikde hloubka procesu myšlenkového, procesu citového … Zkrátka: předsevzatá stůj co stůj idea spolehlivě rozmělnila zákonitosti dobrého románového díla.
Nemůžeme tedy aplaudovat. Tomuto Rozkočovi nevěříme – narychlo vymodelován v sádře, není přesvědčivě propracovaný. Ani Státní cena za literaturu 1927, kterou spisovatel za „Řešany“ dostal, nás nemůže přesvědčit. Soudíme, že poslední román těžce nemocného solitéra Čapka-Choda je jeho románem nejméně vydařeným, a také proto nemůže být považován za literární závěť.
„Ferdinande Vojtěše!“ zašeptalo tu v něm. „Víš, proč vlastně musíš zemřít? Protože jsi v celém životě nikdy nikoho nemiloval!!“
Nesvádí snad citované vnitřní memento sebevraha ze samého závěru novely „Psychologie bez duše“ k tomu, abychom je považovali za působivé, překrásné, humánní krédo a vzkaz příštím? Ovšemže ano, a našli bychom někdejší nakladatelské redaktory, kterým se tak zalíbilo, že jej vydávali za ideu celého dílka. Což je nám ovšem zhola nepřijatelným. Memento je s celým předchozím dějem nesourodé, není jakousi explicitně vyjevenou ideou „bizarerie filozofické“, jak zní podtitul, je vnitřním zvoláním nepraktického osamělého intelektuála phil. Dr. Ferdinanda Čemuse, smrti se právě svěřujícího, a je výkřikem k lidem, výkřikem nedůvěřivého, vnitřně osamělého, prý podivínského intelektuála Karla Matěje Čapka-Choda, umírajícího.
Co literární historikové, generace spisovatelových vydavatelů a recenzentů nota bene opomíjejí: vnímat Čapkovu-Chodovu „Psychologii bez duše“ (vyd. posmrtně, 1928) v kontextu všech stejnojmenných děl.
Je jedno, zda budeme spisovatelovu novelu považovat za zpožděný, uměleckou formou vyjádřený, názor v trojdiskursu, nebo už „jen“ za nutkavý vzkaz v předešlém desetiletí diskutujícím vědcům. (Přikláníme se ovšem k prvnímu – spisovatel zřejmě četl spisky svých předchůdců s větším časovým odstupem.) Jisté je, že polemika profesora fyziologie Františka Mareše a profesora psychologie Františka Krejčího spisovatele natolik oslovila, že měl potřebu vyjádřit se k ní a přispět vlastním stanoviskem.
První „Psychologii bez duše“ napsal František Mareš už v roce 1912. Spiskem zostra zaútočil na Krejčího několikadílný opus „Základy psychologie“ – viní Františka Krejčího z naturalistického pojetí člověka i člověkova konání.
„Celý naturalism,“ píše, „jest p r o t i povznesení člověka nad přírodu; přirozený spojenec všech mocí a n t i k r i s t o v ý c h , bránících povýšení člověka za syna božího.“ Mareš je tak rozhořčen, že ani neovládne emoce a Krejčímu vyčte: „Marně si namlouváme, že člověk je strůjcem svého osudu… Proto podrobte se nevyhnutelné nutnosti, přizpůsobte se trpně daným poměrům, kterých nemůžete změniti; jste i tak sami prosté přírodní dějství, vaše já, vaše osoby, pouhé představy.“
František Krejčí odpověděl Marešovi ještě téhož roku – 1912 - svým vlastním spiskem, také „Psychologií bez duše“.
Odpověděl nezviklán: „Chtění člověka jest složkou dění světového, jako jest jí každé individuum organické i anorganické skrze potenciální nebo činnou svou energii; je činitelem v celku dění světového, spolupodmínkou toho, co se děje a co se díti bude. Poněvadž však chtění jakožto součástka či spíše representant uvědoměné reakce organismu podléhá zákonitosti přírodní, nelze, aby chtěním něco se způsobilo, popřípadě vytvořilo…“
Do akademického sporu dvou znesvářených intelektuálů tedy přidal Karel M. Čapek-Chod vlastní, v kontextu tématu již třetí „Psychologii bez duše“, novelu, jíž připsal podtitul bizarerie filosofická a již pojmenoval podle názvu spisu svého literárního hrdiny phil. D. Ferdinanda Čemuse, spisu-závěrku to protagonistovy publicistické činnosti. (Jakože i Čapkovy-Chodovy, přirozeně.) „Soukromý učenec“ Čemus (o sobě že stoikem a materialistou): Neexistuje duše. Není boha. Vesmír jest zřízenost sama o sobě a sama sebou.
Nešťastný Čemus. Vydal závěrek své publicistické činnosti, a třebas v Čechách vysmíván, za hranicemi ctěn, a třebas v soukromí „domova“ primitivní partnerkou Mariannou soustavně drásán a dehonestován, jako redaktor vědeckého časopisu přece respektován.
Je však nenapravitelně – čtenář promine - zdevastován duševně. Už ne latentní, ale zcela zjevná POHROMA v osobě Marianny, před třemi desetiletími smyslné, bezskrupulózní milostenky, pak samozvané hospodyně, která po třiceti letech dožene odevzdaného Čemuse k sňatku a které psychotyranie neslýchaně graduje, tato POHROMA zle pustoší nitro tvořivé individuality. Avšak Čemus, nastojte, je pasivnější a pasivnější, před Mariannou neustále na útěku. Nežádej, aby se věci děly jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak jak se dějí a bude ti v životě dobře (pravil přece Epiktétos)… Každý člověk zaplatí za špatné skutky. Ten kdo má tohle na paměti, se nebude na nikoho zlobit, nikoho nebude nenávidět, nikoho obviňovat, osočovat ani urážet (ten Epiktétos!). Čemus odevzdanec, jen odevzdanec… Kouří, pije, štamgast vinárny, polykač antidepresiv. Což je vzácným, že jednoduchost s neurotickou nesmiřitelností a zvrhlým zaujetím udupává každé výrazné, ji převyšující? Někdy smyslná hospodyně, která se vnutila kubovi, nyní manželka uhnavší kubu k oltáři, škodolibá, s potřebou ovládat odlišující se svět, jde tak daleko, jak jen to je možné. „Máš švába na mozku!“( „Závoj“ na mozku.) „Víš vůbec, jak se jmenuješ?“ (Neví.) Maminky jím straší děti. Zatkne jej a vyslýchá četník. „Té ňákejch horací! To sem si taky ale lízla! Stala sem se paní soukromou učencovou! Cha-cha-cha!“
Utíká. Zpustošený Čemus utíká od oběda - před Mariannou, aby jej nestihla popadnout za knoflík a nezalomcovat jím jako s panchartem. Utíká z pracovny, jediném místě na světě, kde měl ještě klid a soustředění na práci. Měl. Teď si Marianna přisvojila také jeho nebeskou oázu a – a – a prozpěvuje, bože na nebi!, ona v ní pro-zpě-vu jéé!!
Doktor Kničemuž má už jen vinárnu.
A tak přijde chvíle nočního návratu a – nelze za žádnou cenu přežíti chvíli setkání s Marianou. A nelze-li ji přežíti, nesmí se jí vůbec dožíti … Čemus má v zásuvce bambitku, s níž se zastřelil už jeho otec. Ale – Doktor Kničemuž?! Když natáhne kohoutek, bambitka mu vypadne z ruky a samovolně vystřelí. Takový je nešika!
Probuzená Marianna už šátrá po klice. Jemu zbude okno.
A tak se uzavřel život primitivismem uštvaného intelektuála Ferdinanda Čemuse. Umělecký testament domažlického rodáka Karla Matěje Čapka-Choda stejně.
S živočišným Primitivním měl spisovatel bezpočet neblahých zkušeností. Byl jím obklíčen. (Ostatně jak to musí snášet vždy ten odlišný.) Živočišně Primitivní Čapka-Choda ztrápilo a poznamenalo vpravdě osudově - zatrpklého, nedůvěřivého, citově strádajícího solitéra. Tvořitele životů, otce moderního českého románu.
