Jedna z nejslavnějších a nejkrásnějších francouzských knih Jak voní tymián vznikla vlastně náhodou. Dokonce za to může šéfredaktorka časopisu Elle. Ta totiž slyšela Pagnola, jak na jednom večírku vypráví své zážitky z dětství a tak se ji to zalíbilo, že nedala Pagnolovi pokoj, dokud ji článek nenapsal.
A ohlas byl opravdu velký, takže nakonec šedesátiletý Pagnol napsal úspěšnou trilogii. (Otcova sláva, Matčin zámek, Čas tajností) Čtenáři se dožadovali i dalšího dílu, ale ten už nedokončil. Vážně onemocněl a zemřel. Nedokončená kniha, ale nakonec přece jenom byla vydána pod názvem Čas lásek.
Pagnol byl nejen mimořádný vypravěč se smyslem pro humor i detail, ale dokázal své příběhy skvěle sepsat, což nebývá pravidlem.
Navíc je kniha plná slunce, krásné provensánské přírody jižní Francie a čtení voní takovým způsobem, že se od knihy jen těžko odrhnete. Pokud ovšem čekáte akční příběhy, pak musíte jinam. Děj knížky teče klidně jako řeka a hladivé vzpomínky na krásnou a mladou maminku, otce, učitele Josefa, mladšího brášku a sestřičku, strýce Julese a tetu Rózu, kamaráda Liliho vás jednoznačně obejme. Začíná už u Pagnolových prapředků a postupně sledujeme zážitky z Pagnolova dětství až po gymnaziální léta, viděné očima dorůstajícího kluka. To je také na Pagnolovi obdivuhodné a naplňuje beze zbytku výrok Goetha: Štěstí je poznat v mládí přednosti stáří a stejné štěstí je udržet si ve stáří přednosti mládí".
A když k tomu přidáme citlivý překlad Evy Musilové, je zážitek téměř dokonalý.
Chcete-li v dnešní době číst něco krásného, pak tato kniha vás naplní po okraj...
Možná pro někoho bude úspěch knihy překvapivý, ale i unás měl Ota Pavel s podobnými příběhy z dětsví také mimořádný úspěch. (viz. knihy Jak jsem potkal ryby, Smrt krásných srnců) A pokud se podíváme na souvisloti, pak zde jistá souvislost osudů knih Pavla i Pagnola je. Oba spisovatelé knihy napsali na žádost jiných, obě měly mimořádný úspěch, obě byly o dětství a byly nakonec zfilmovány.
Marcel Pagnol (1985 – 1974)
(francouzský dramatik, prozaik, filmový scénárista, původním povoláním prof. angličtiny, se narodil 28. 2. 1895 v Aubagne u Marseille.
Patřil mezi nejvýznamnější dramatiky meziválečného období. Po prvnívhne neúspěšných pokusech o dramatickou tvorbu zaznamenaly velký divadelní úspěch jeho hry z lidového prostředí Marseille Abeceda úspěchu a volná jevištní trilogie Malajský šíp, Fanny a César, která se dočkala dokonce několika filmových zpracování.
K divadlu se vrátil až v roce 1953. V roce 1946 byl zvolen do Francouzské akademie. Marcel Pagnol zemřel 8. 12. 1974 v Paříži.
Nejlépe se uplatnil Pagnolův vypravěčský talent v knihách vzpomínek Otcova sláva a Matčin zámek vydaných česky pod názvem Jak voní tymián. Přičemž slovo "krásný" v tomto případě není není vůbec zprofanované slovo.
Později je doplnil ještě svazkem Čas tajností, poslední díl Čas lásek nedokončil, jeho fragmenty vydali přátelé po autorově smrti. Nejrozsáhlejší Pagnolovou výpravnou prózou je dvoudílná Živá voda.
Výpisky z knihy, které vám připomene, že Marcel Pagnol byl francouzská obdoba našeho Oty Pavla.
„Tento žák je neschopen soustředit pozornost a na gymnáziu jen ztrácí čas“ (latina).
Tato ocenění, jak usoudila teta, jasně dokazují, že si někteří profesoři na něj „zasedli“. Byly tam však i méně kruté poznámky.
„Pokrok nedostačující“ (francouzština).
„Nedostačující,“ řekla teta. „Ale přece jenom pokrok!“ A obě byly nadšeny větou „Mohl by pracovat lépe“.
„No ovšem,“ řekla matka. „Vždycky je možno pracovat lépe. To není žádná kritika.“
„Naopak! Kdyby napsali ‚Mohl by pracovat dobře‘, drásaly je v noci výčitky svědomí, velké improvizátorky nočních můr. Teta viděla otce v záchvatu zuřivého vzteku, jak rákoskou švihá do bzučících mračen nul. Matka si ho představovala spíše strnule ležícího na koberci ve velké kanceláři, s fialovou tváří a zkřivenými ústy, jak svírá v křečovitě stažené ruce pravé čtvrtletní vysvědčení.
...,,Chcete tvrdit," řekl tatínek, ,,že tohle je vlastní puška Abd-el-Kádera?"
„Netvrdím nic," řekl vetešník přesvědčivě. ,,Ale viděli jsme už jinačí věci! Moudrému napověz! Navíc vám ještě přidám tady ten měděný chránič proti jiskrám a tenhle pastýřský deštník (bude jako nový, stačí jen vyměnit plátno), tento tamtam z Pobřeží slonoviny -je to kus ze sbírky -a tady tu krejčovskou žehličku. Stačí?"
„To je poctivé jednání," řekl tatínek. ,,Ale chtěl bych ještě také tamten starý kotec na slepice."
„Počkat, počkat," řekl vetešník, ,,starý je, to připouštím, ale sloužit může stejně dobře jako nový. No dobře, že jste to vy, tak vám ho dám."
Tatínek mu podal fialovou padesátifrankovou bankovku. Vážně, s úklonou hlavy ji vzal.
Když jsme svou kořist už téměř vecpali pod napjaté provazy, zatímco si znovu zapaloval dýmku, řekl najednou:
,,Mám velkou chut darovat vám postel pro chlapcer'
Vešel do krámku, zmizel za lesem skříní a zase se vítězoslavně vynořil. Pod paží nesl rám ze čtyř starých prkýnek, tak špatně pospojovaných, že se při nejmenším tlaku obdélník měnil v kosodélník. Na jednom prkně byl čalounickými hřebíčky připevněn obdélník jutového plátna s roztřepenými okraji, který visel jako prapor bídy.
,,Po pravdě řečeno," řekl, ,,u toho chybí ještě jeden stejný rám, který má s tímhle tvořit X. Čtyři kousky dřeva to hravě spravi, a chlapec bude spát jako paša"
Založil ruce na prsou, naklonil mírně hlavu na stranu a dělal, jako když s blaženým úsměvem usíná.
...
Když maminka, která nás vyhlížela z okna, viděla přijíždět ná-klad, hned zmizela od okna a objevila se na prahu.
„Josefe," řekla jako obyčejne, ,,přece nechceš tyhle špinavé krámy tahat do domu?"
„Tyhle špinavé krámy," řekl tatínek, ,,jsou základem selského stylu, od kterého nebudeš moci odtrhnout zrak. Dopřej nam jen casu, abychom mohli zapracovat! Plány mám hotové a vím, co chci."
Maminka potřásla hlavou a vzdychla, a Paul přiběhl, aby nám pomáhal při skládání.
Odnesli jsme veškerý materiál do sklepa, kde se tatínek rozhodl zařídit dílnu. Práce jsme zahájili ukořistěním tepané že zné lžíce, jejíž krádeží z kuchyňské zásuvky jsem byl pověřen já.
Maminka ji dlouho hledala a několikrát ji našla. Nikdy ji však nepoznala, protože jsme ji kladivem zploštili, aby z ní byla zednická lžíce.
Tímto nástrojem, hodným Robinsona Crusoa, jsme zasádrovali do zdi dva kusy železa připevněné čtyřmi šrouby ke kymácejícím se stolku, kteremu zaručily stabilitu a který byl tak povýšen na pracovní stůl.
Na stůl jsme přišroubovali skřípavý svěrák a utišili ho kapkou oleJe. Potom jsme provedli třídění nástrojů. Pila, kladivo, jedny kleště, hřebíky, různě veliké, leč stejně ohnuté od předchozího vytahování, šrouby, šroubovák, hoblík a dláto.
Obdivoval jsem ty poklady, ty „stroje", kterých se malý Paul neodvážil dotknout, neboť věřil v aktivní zlomyslnost špičatých a ostrých nastrojů a nerozlišoval příliš mezi pilou a krokodýlem. Přesto však pochopil, že se chystají velké věci...
...
Podvodná činnost matky a tety se nemohla omezit na eskamotáže karcerů: jeden zločin vždycky vyvolává druhý, neboť je to ďáblovo soukolí. vzpomněly si najednou na čtvrtletní vysvědčení, které brutálně odhalí tři měsíce lenošení a špatného chování, a snad se zmíní i o trestech…
Byly z toho tak zděšené, že se rozhodly zachytit je a zfalšovat.
Na oznámení karceru teta snadno zjistila jméno tiskaře gymnázia: podařilo se jí podplatit jednoho sazeče propadlého alkoholu; ten jí dal dvanáct čistých formulářů vysvědčení za dvanáct lahví absintu a dvanáct obálek s hlavičkou gymnázia za šest lahví Amer Piconu.
Koncem prvního čtvrtletí prožily matka s tetou týden úzkostí a šílenství: vybaveny duplikátem klíče od poštovní schránky hlídaly příchody listonoše.
Naštěstí právě vysvědčení přišlo okolo deváté hodiny, po odchodu speditéra, který nikdy neopomněl odejít do práce už v šest hodin ráno. Obě provinilé ženy se chopily osudného dopisu a běžely se s ním zavřít do koupelny. Tam v horké páře vsunuly mezi obě části zalepené obálky přesvědčivou pletací jehlici. Pak se uchýlily do ložnice, kde dlouze zkoumaly vysvědčení, až příliš hodnověrné.
Zachvěly se nad několika nulami*, povzdechly nad trojkami a čtyřkami, zjihly nad jednou osmičkou a věnovaly úsměv čtrnáctce (z kreslení), ale některé
„poznámky“ profesorů byly zdrcující.
„Zcela nedostatečný“ (matematika).
„Drzý, líný, nesoustředěný“ (angličtina).
...
Aféra se „smrdutými kuličkami“ vypukla v březnu.
Tyto kuličky byly vlastně jen velké skleněné krůpěje plné žlutavé tekutiny, o níž jsem se později dozvěděl, že to byl sirovodík. Při sebemenším nárazu se rozbily a okamžitě otrávily ovzduší příšerným puchem.
Prvním vrhačem smrdutých kuliček – míním prvním toho roku, jehož čin měl značnou odezvu – byl jakýsi Barbot ze čtvrté B, kterému se bezděčně podařil mistrovský kousek, neboť křehký projektil (který nemířil nikam a měl pouze někde dopadnout) vybouchl na temeni lebky profesora kreslení, jehož dlouhý vlas jím byl tak obdivuhodně zamořen, že se Tihnasse musel smířit s obětováním této ozdoby a odhalil nám tak svou pravou tvář, totiž přívětivou kebulku klauna.
Tento hrdinský čin zůstal anonymní, avšak mezi zasvěcenci byla Barbotova sláva veliká. Proto také Soliman, Turek z páté B, se pokusil ji překonat důmyslným použitím nové techniky. Vyzkoušel ji při hodině pana Verdota, profesora matematiky s vážnou tváří, o němž nebylo ještě nic známo, neboť přišel z jiného gymnázia. Prý se nikdy nesmál a říkalo se mu Funus.
Soliman, který zřejmě disponoval značným kapitálem, zakoupil (v bazaru na ulici Sibié) pět smrdutých kuliček mimořádné velikosti. Leč místo aby ty kapsle hloupě hodil (což je úkon nebezpečný a navíc nešetrný, protože může vést k odsouzení nevinného souseda), vklouzl před hodinou do třídy a umístil celou pětici pod katedru na místo, kam Funus patrně položí své velké nohy.
„Takhle,“ oznámil Soliman, „to bude mít z první ruky!“ Tyto dohady se osvědčily jako správné.
Jakmile se třída usadila, Funus zaujal své místo nahoře za katedrou a zahájil vyučovací hodinu odříkáváním, ex abrupto, Pythagorovy věty. Avšak právě v okamžiku, kdy pronášel ono proslulé „nemýlím-li se“, ten zlatý hřeb, na němž v naší paměti zůstává viset čtverec nad přeponou, ozvalo se slabé zapraskání zesílené ozvučným dřevem stupínku.
Funus se dále „nemýlil“: sklonil nos, začichal a poprvé bylo vidět, jak se mu na tváři objevuje udivený úsměv Pýthie, neboť jako ona (nebo jako udící se šunka) seděl právě nad stoupajícím proudem vonných par. Beze spěchu a se stálým nevýslovným úsměvem odsunul židli dozadu, potom se čtyřikrát sehnul a položil před sebe čtyři nedotčené kapsle. Načež se rozhlédl po třídě úděsně přátelským pohledem a za stísněného ticha řekl:
„V této třídě je někdo, kdo ví, že miluji mocnou vůni sirovodíku (H2S), a dal mi tento pětinásobný dar. Nechci znát jeho jméno, ale srdečně mu děkuji. Hlavně ať nikdo neotvírá okna, aby nám nepokazil naše potěšení!“
