Člověk jako podivné zvíře, které dělá politiku podle Aristotela i Karla Čapka

Karel Čapek

Byl to myslím Aristoteles, který definoval člověka jako politické zvíře. Myšlenka je náramně moudrá; není jenom docela jasno, míníli tím Aristoteles, že člověk je podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře. Obojí výklad má něco pro sebe.

Promiňte, obyčejně se do politiky mnoho nepletu, jelikož se v ní prakticky nevyznám; málo sleduji politiku, ale více sleduji lidi.
A tu mne překvapuje, jak ohromnou abstraktní důvěru a jak náruživou konkrétní nedůvěru mají lidé k politice, vládě, společenskému řádu a podobně. Obecně a zásadně věří každý člověk fanaticky, že je možna nějaká vláda nebo politická forma, která by “to dala do pořádku” a smetla vše, čemu se říká zlořád, byrokracie a nespravedlivost a mizérie, zavedla rázem “ty pravé poměry”, vše rozřešila, upravila, spasila, vybudovala, a zkrátka ze své moci zařídila takový jakýsi ráj na zemi. A čím radikálněji lidé věří v nějaký politický nebo hospodářský ráj, tím radikálněji si stěžují na dezolátní poměry, na neblahé úkazy, a vůbec na tu celou lumpárnu. Následkem toho v očích politického publika každý režim je špatný, slabý, prodaný, zpátečnický, katastrofální a prostě prašivý.

Je vůbec podivno, že tolik lidí unese život v poměrech tak nekonečně špatných. Posloucháte-li je, dovíte se, že republika je prodána židům nebo Němcům, úřady jsou zkorumpované, parlament shnilý, katastrofa za dveřmi, a vůbec že nastává konec světa.
Kdybych tomu uvěřil, musil bych se jít oběsit na první osice v nejčernějším zoufalství. Ale myslím si: kdybych byl jenom metařem a chystal se jen k tomu, že dnes večer spravím kouskem drátu své koště, aby lépe metlo, musil bych věřit, že není vše ztraceno: prostě proto, že mohu ještě spravit své koště, aby lépe metlo. Ale kdybych věřil, že je vše katastrofálně ohroženo a že “zítra se to sesype”, nemohl bych už spravit své koště a čekal bych na konečnou pohromu se špatným koštětem (jako emblémem strašné situace) u nohou. Nuže, je dobře pro metaře i pro stát myslet na koště. Kdyby každé koště bylo dobré a mohlo být zítra ještě lepší, hleďte, pak nejsou poměry tak špatné. Kdo vede svou věc, byť její obecný užitek byl sebeomezenější, s nějakým úspěchem, musí být tak trochu politickým optimistou. Defétismus je vlastně praktická lenost.

A nyní mi řekněte: Nu, s takhle malicherně praktickým loktem se na politiku nesmí jít; politika, to jsou velké a všelidské ideály, to jsou národní hodnoty, sociální problémy a ideje humanitní a samé ohromné věci a zásady, o které se tu krvavě bojuje.
Pryč s politickým utilitarismem, ať žije politika zásad a ideálů! – Máte pravdu, nic v životě není důležitějšího než zásady a ideály; jenom je, proboha vás prosím, nesvěřujte jen a jen politice; jejich místo je především v osobním životě. Věřím v ideální hodnotu nacionalismu; ale chtěl bych, aby ji bylo vidět v mé osobní práci. Věřím v ideální hodnotu socialismu; ale chtěl bych ji vyžít ve svém poměru k lidem svého okolí. Ideály, hodnoty, zásady – promiňte – to jsou ryze mravní a řekl bych dokonce náboženské věci; jsou lží, neposvěcují-li a nevykupují-li náš soukromý a osobní život.

Nevěřím v nacionalismus člověka, který dělá nečistě svou práci, neboť každá práce je národní. Nevěřím v socialismus člověka, který má nečisté vztahy k lidem, neboť každý vztah je sociální. A chce-li kdo spasit a polepšit svět svým velikým politickým ideálem, ať nejprve spasí a polepší sebe sama a ten úzký okruh života, který osobně vyplňuje.
Pro mne veřejná činnost řezníkova je dobrá distribuce dobrého masa, a nikoliv jeho nacionalismus; ten je jeho osobní předností, pro kterou může přijít i do nebe. Avšak jeho politická zásluha je dobře krájet a vážit. Politická zásluha literáta je dobře psát. Každá živnost, dokonce i sama politika, může být nesporně politicky užitečná. Ba i ten starý, trochu vágní optimismus o “chudé pastuchově chýšce” můžeme přijmout s několika výhradami: aby ten pastucha nebyl chudý a aby vyráběl prima sýr; pak rozhodně “více pro vlast může ciniti” než půl tuctu táborů falešných Žižků.

Karel Čapek, Lidové noviny, 24.12.1922

V letech 1980-1995 vycházelo v nakladatelství Československý spisovatel (později Český spisovatel) nejkompletnější vydání spisů Karla Čapka, které zahrnuje celkem 25 knih.

XIV. Od člověka k člověku I. (1988) - Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1905 -1925
XV. Od člověka k člověku II. (1991) - Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1926 - 1931
XVI. Od člověka k člověku III. (1991) - Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1932 - 1938
XVII. O umění a kultuře I. (1984) - Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1907 - 1918
XVIII. O umění a kultuře II. (1985) - Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1919 - 1925
XIX. O umění a kultuře III. (1986) - Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1926 - 1938
XX. Hovory s T. G. Masarykem (1990)
XXI. Kritika slov, O věcech obecných čili Zóon Politikon (1991)
XXII. Korespondence I. (1993)
XXIII. Korespondence II. (1993)
XXV. O umění a kultuře, Od člověka k člověku - dodatky (1995)