Z upířích archívů. Obsáhlý přehled upírských povídek v česky přístupných antologiích

Z upířích archívů

Roku 1970 rozprostřelo Lidové nakladatelství po knižním trhu v nákladu čtyřiceti tisíc výtisků skvělou knihu Rej upírů. Disponovala nečekanými obrázky Aloise Mikulky. Asi víte, že jde o dnes už klasický soubor starých upířích příběhů, který nám bohužel musil na dvacet následujících let takřka stačit. A možná ještě déle; vlastně jej teprve roku 2010 zastínil monumentální dvojsvazkový sborník z nakladatelství Plejáda Z upířích archivů. Oproti někdejším 224 stranám Reje má stran čtrnáct set.

Jak vlastně antologie Z upířích archivů vznikla?

Roku 2009 ji připravil newyorský nakladatel, knihkupec a sběratel (kupodivu hlavně špionážního žánru) Otto Penzler (nar. 1942), a aby mu povídky nepřetekly, třídil je do tuctu (diskutabilních) okruhů, v nichž se zaobírá Předchůdci Drákuly, klasickými, ale i ryze „pravdivými“ a válečnými příběhy, Moderními mistry, Duševními upíry i otázkou Je to upír?

Antologie Z upířích archivů, co v ní najdete?
Osmdesát próz (oproti někdejším deseti) sedmasedmdesáti autorů včetně tuctu autorek, ale i dvojí upíří verše – báseň George Gorgona Byrona Džaur (1813) a skladbu Johna Keatse La Belle Dame Sans Merci (1820).

Nejstarší povídkou obou sborníků je Poeova Ligeia (1838) – taky tady má velký básník primát – a časově následuje Poslední pán z Gardonalu (1867) Williama Gilberta (1804-1890), otce to Williama Schwenka Gilberta, proslavivšího se spoluprací se skladatelem Arthurem Sullivanem.
Otec i syn Gilbertovi znali Brama Stokera i jeho paní, nicméně seniorova povídka valně napsaná není. Náleží do cyklu časopisu Argosy s italským věštcem a kouzelníkem Innominatem.

Už z let 1871-1872 pochází slavná a mnohokrát filmovaná Carmilla od Josepha Sheridana Le Fanu (1814-1873), která viktoriánskou Anglii provokovala svou lesbickou tendencí. Následují ovšem horory další. Roku 1880 uveřejnila Eliza Lynn Lintonová (1822-1898) příběh z Bretaně Osud madam Cabanelové, nicméně obdobná tragédie se později a v reálu odehrála v Irsku. Je to i doloženo. Jistá Bridget Clearyová tam byla označena za posedlou a zabita vlastní rodinou!

Z roku 1883 je povídka Kenovo tajemství od Juliana Hawthorna (1846-1934), syna slavného Nathaniela Hawthorna. Je to zvláštní hříčka, jíž by slušel podtitul Příběh strašlivě zestárlého bendža.

Jako upíří lze po právu označit i klasickou Maupassantovu Horlu (1886), která mi - jako i šílené vize Ludvíka Bavorského – vždy asociovala více i méně pomyslný vstup démona do právě se rodivšího či plozeného (1888) Hitlera, a jen rok nato (1887) byla prvně uveřejněna Záhada v Campagnii Anne Crawfordové, baronky von Rabové, nejstarší sestry slavnějšího Francise Mariona Crawforda (1854-1909), autora Pražské čarodějky (1891) a hlavně upířího příběhu Neboť krev jest život (1905), který u nás vyšel právě v Reji upírů.

Až lovecraftovskou pointu má horor Vypuštěný (1890) Mary Cholmondeleyové (1859-1925) a v tomtéž roce byly prvně uveřejněny silně kuriózní povídky Jamese Hume Nisbeta (1845-1923) Starý portrét a Upíří panna.

V Mexiku záhadně zmizelého klasika Ambrose Bierce (1942-1914?) zastupuje v antologii Smrt Halpina Fraysera (1893) a mistryni zápletek Mary Elizabeth Braddonovou (1835-1915), autorku románu Třikrát mrtev aneb Tajemství vřesoviště (1860), próza Hodná lady Ducaynová (1896). „Pokud bych dokázal stvořit takovou zápletku jako paní Braddonová, stal bych se nejlepším anglickým spisovatelem," prohlásil její obdivovatel William Makepeace Thackeray.

Už roku 1894 vyšel poprvé Smutný příběh upíra od homosexuálního výstředníka, který prý stoloval se zvířaty, hraběte Stanislause Erica Stenbocka (1859-1895), zakladatele britsko-estonského Klubu idiotů. Dotyčný se upil, ale povídka je pojata víc než působivě - co vzpomínka jisté „Carmely" na dětství. Také líčí lásku hraběte Vardeleka k chlapci a svou melancholickou atmosférou zůstává jakýmsi (kratším) protějškem ke Carmille.

Oba Penzlerovy sborníky vstřebaly nejen povídky, ale i celé regulérní knihy.
Včetně Doylova případu psychické upírky Cizopasnice (1894), který ovšem za dost vděčí Stevensonovu Jekyllu a Hydovi i zmíněné povídce Horla a některými prvky naopak předjímá slavnou, i když daleko pozdější Keyesovu povídku Růže pro Algernon. Stoker Cizopasnici četl a nacházela se v jeho mysli během psaní Draculy. Pozor, veškerá níž zmiňovaná díla vyšla až po této Stokerově bibli vampyrismu.

Brakovou klasikou už zůstane Sářina hrobka (1900) od námořního důstojníka a zaměstnance britských pošt Fredericka George Loringa (1869-1951). Právě deníkovým charakterem svého příběhu Loring imitoval Stokera a zřetelně inspiroval zmíněného už Doyla při psaní Psa baskervilského. Sářinu hrobku zfilmovali roku 1973 pod názvem Krypta živoucí smrti, ale jak to občas chodí, neobtěžovali se v titulcích uvést autora původního námětu.

U další povídky od Henry Breretona Marriotta Watsona (1863-1921) Kamenný pokoj (1899) by snad ani tak nevadilo, že jde jen o další „zrychlenou" mutaci Draculy, nicméně stylistická neobratnost a rozvleklost unaví. Zato majstrštyk téhož autora Ďábel z mokřadel... v našich knihách chybí. Není upíří.

O Američanu Vincentu O´Sullivanovi (1868-1940) napsal Oscar Wilde: „Je skutečně milým člověkem, když se vezme v potaz, že pohlíží na život z hrobky". Když Wilda pustili z vězení, právě O´Sullivan ho finančně podpořil a částečně si tím zavřel literární trh. Zemřel v pařížském chudobinci, ale jeho povídka Vůle (1899) vyšla ve sbírce Zelené okno.
Jednou z nejvýznamnějších moderních autorek prózy s nadpřirozenými motivy byla Angličanka Violet Pagetová (1856-1935) narozená ve Francii a většinou žijící ve Florencii. Zde je zastoupena mrazivou prózou Marsyas ve Flandrách (1900).

Americký spisovatel irsko-řeckého původu Patricio Lefcadio Tessima Carlos Hearn (1850-1904) žil od roku 1890 v Japonsku, kde se oženil, a jeho Čugorův příběh (1902) představuje v roli upíra obří žábu!

Britský vikář Sabine Baring-Gould (1834-1924) se kdysi zamiloval do šestnáctileté děvečky ze mlýna, zaplatil její vzdělání a dokonce si ji vzal (1868). Měli patnáct dětí. V první řadě je tedy Baring-Gould vzorem pro Shawovu hru Pygmalion a muzikál My Fair Lady, ale vyprodukoval i úžasnou Knihu vlkodlaků (1865), odkud taky Bram Stoker pilně sál. Roku 1904 vydal Baring-Gould jen částečně vampýři povídku Mrtvý prst (1904), jejíž mrtvý hrdina obživne za opravdu úděsných okolností.

„Snad mne omluvíte, že se k vám nepřidám," promluvil hrabě poté, co si dozajista všiml mého váhání. „Víno… nikdy nepiji." Z povídky Upír z Kaldensteina inspirované Lugosiho pojetím Draculy (1931)

Některé prózy dalšího z klasiků duchařské povídky Montague Rhoda Jamese (1862-1936) byly možná psychologickými projevy potlačovaných citů k některým jeho studentkám. Uměl fantasticky, působivě předčítat, ale mnohé jeho příběhy dnešní čtenáře odradí tím, že připomínají výtahy ze skutečných dokumentů. Anebo jimi skutečně jsou? Všeobecně je ovšem James právem pokládán za Mistra, autora jedněch z nejděsivějších i nejnezapomenutelnějších duchařských povídek v anglickém jazyce a je v Penzlerových sbornících jediný zastoupen hned třemi pracemi. Epizodou z dějin katedrály (knižně 1919), působivou Kvílící studnou, což původně byla samostatná kniha ve 157 výtiscích (1928) a dílem Hrabě Magnus (1904), jež je názornou ukázkou, co mělo vliv na Lovecrafta; ba máme dokonce pocit, jako by Lovecraft z Jamese vydatně opisoval. Jeho samého zastupuje ve sbornících poněkud neohrabaný Pes (1924).

Sicilián Luigi Capuana (1839-1915) věnoval Vampýra (1907) slavnému psychiatru a kriminalistovi Cesaru Lombrosovi (1835-1909) a svazky jeho prózu prezentují jako Případ údajného vampyrismu, zatímco v Reji upírů vyšla pod názvem Noční návštěvník. Spiritistický charakter má Skutečný příběh o upírech (1909) Franze Hartmanna (1838-1912) z Bavorska. Jeho autor se vydal v sedmadvaceti na Divoký západ a zakladatelka Theosofické společnosti Jelena Petrovna Blavatská (1831-1891) jej pokládala za „podivína" zanedbávajícího osobní hygienu. „Jeden z nejúděsněji vyhlížejících vědců v dějinách lékařství," popisovali Hartmanna. „Bláznivý, roztěkaný chlapík s černými kruhy pod očima, který vypadá, jako by právě uprchl z ústavu pro duševně choré."
„Sám“ Hitler jeho knihy později pálil tak precizně, že se od některých nedochoval ani jediný výtisk. Hartmanova povídka posloužila i jako inspirace pro známou Leacockovu parodii Q aneb Fakta o fatálnosti fantasfantomatů z Literárních poklesků (1910).

Skutečně působivý horor Přenos (1912) od Algernona Blackwooda (1869-1951) pojednává o dalším psychickém vampýrovi a při jisté interpretaci zneuživateli děcka. Snad kdysi ponoukl Henry Kuttnera ke známému děsuplnému příběhu Byl to démon; kdož ví. Zaujme i Blackwoodova Podivná Mortonova smrt (1910) a jako velmi strašidelné vnímám rovněž povídky Pokoj ve věži (1912) a Paní Amworthová (1923) od Edwarda Frederica Bensona (1867-1940). Ta druhá knize nějakou mýlkou vypadla z obsahu.
Manželé (od roku 1900) Askewovi (on se narodil roku 1866, ona roku 1874) zahynuli 5. 10. 1917 při útoku ponorky na nemocniční loď, ale ještě předtím stačili napsat na devadesát laciných románů. Jejich Aylmer Vance a upír (1914) je ze série o stejnojmenném lovci duchů.

Penzlerovy sborníky však zahrnuli dokonce i Holmesův případ Upír v Sussexu (1924), který má jistou spojitost s povídkou Elizy Lynn Lintonové o madam Cabanelové (viz výše).
Próza Čtyři dřevěné kůly (1925) neidentifikovatelného Victora Romana je natolik archetypální, až působí (ale i následkem dětinského podání) jako parodie.
Waleská členka Řádu zlatého úsvitu a Spolku vnitřního světla Dion Fortuneová (1890-1946, pseudonym Violet Mary Firthové) se zajímala o spiritismus a inspirací pro její povídky s jasnozřivým dr. Tavernerem, který připomíná Sherlocka Holmese, a jeho asistentem dr. Rhodem (obdobou Watsona) byl skutečný doktor Theodor Moriarty. Z autorčina prvého beletristického díla Tajemství doktora Tavernera (1926) pochází povídka Touha po krvi.

Klenotem mezi některými nespornými podřadnostmi je v Penzlerových knihách mistrně napsaná Krásná dáma (1927) kontroverzního Davida Herberta Lawrence (1885-1930), autora Milence lady Chatterleyové (1928), ale asi i německého špióna na území Anglie. Bez jakékoli diskuze jde o nejdokonalejší a asi i nejhrůznější příběh o psychickém upírství, jaký kdy byl napsán.

Další povídka Kanál (1927) Everil Worrellové-Murphyové (1893-1969) zfilmovaná roku 1973 pod názvem Smrt na člunu těží z pověstné neschopnosti upíra překročit tekoucí vodu. Dost možná inspirovala Stephena Kinga k jeho próze Taťka (1987), v antologii rovněž figurující.

Spíš dokladem naivity prosťáčka je text Upír (1930) od tvůrce sto šedesáti titulů Sydney Henry Horlera (1880-1954) vyňatý z jeho knížky Ječící lebka. Lovecraftův žák (znali se již od roku 1922) Clark Ashton Smith (1893-1961) je přítomen hned dvěma „spádnými“ kousky s tituly Konec příběhu (1930) a Smrt Ilalothy (1937).
Typický námořní drasťák Stragella (1932) se dost podobá známějšímu Hodgsonovu hororu o lidi pohlcující plísni Hlas ve tmě (1907), nicméně Stragellu napsal Hugh Barnett Cave (1910-2004).

Pod názvem Staříkův příběh (1933) vyšla v antologii i sekvence knihy profesora španělštiny (na Trinity College) Waltera Fitzwilliama Starkieho (1894-1976) Křížem krážem: dobrodružství s housličkami v Maďarsku a Rumunsku. Dotyčný předkládá kdesi zaslechnutou historku, ale asi ji přikrášlil. Jednou z vůbec nejlepších povídek souborů je ovšem vskutku děsuplné Odhalení v černé (1933) Carla Richarda Jacobiho (1909-1997). Jde o zřetelný vzor tvůrců kultovního filmu Zlá smrt.

Vnuk cikánky Frederick Ignatius Cowles (1900-1948) si nechával knihy ilustrovat manželkou Doris a jeho Upír z Kaldensteina (1938) ze sbírky Vytí za nočního vichru je inspirován klasickým filmem Dracula s Bélou Lugosim. Více i viz motto tohoto článku, anžto Ignatius Cowles využil dokonce i slavnou Lugosiho pomalu vyslovovanou repliku „víno… nikdy nepiji". Magicky, pravda, působí také Cowlesova Princezna temnoty.

A Derlethův (1909-1971) Padající sníh (1939)? Ten zas očividně ovlivnil sněžně upíří Kingovu povídku Na dobrou noc (1977). V próze Když svítil měsíc (1940) pak skvělý Manly Wade Wellman (1903-1986) poopravil epizodu Poeova života, i zvíme, jak vlastně básník vytvářel Předčasný pohřeb. Máme-li Wellmanovi věřit (což se nedoporučuje), zažil Poe i „kus“ Soudku vína amontilladského. Pozdní Wellmanův Chastel (1979) z prostředí vzniku upířího filmu však není vydařeným textem a knize nesluší.

To Muž z patra (1947) od Raye Douglase Bradburyho sem náleží určitě. Zcela amatérsky napsaný naopak je Hrad Wappenburg (1948) od znalce aut D. Scotta-Moncrieffa. A Dívka s hladovýma očima (1949) Fritze Leibera (1910-1992)? Kdo ví, možná se inspirovala Bradburyho Zástupem (1943). Ostatně i Beaumontovo (1929-1967) Místo setkání (1953) je bradburyovskou kombinací dystopie zlého snu s upířím námětem. A další z klasiků Richard Matheson (1926-2013), známý upířím románem Já, legenda (1954)? Tak ten je tu reprezentován povídkou Pij mou rudou krev (1951), zatímco známý sci-fi humorista Frederic Brown (1906-1972) přispěl prostě hříčkou Krev (1954).

Dalším z vrcholů kompletu je Hrůza na hradě Chilton (1963) od Josepha Payne Brennana (1918-1990), básníka a knihovníka univerzity Yale, autora Lovecraftovy bibliografie i „Zhodnocení" jeho díla. I tento gentleman ovlivnil Stephena Kinga a je skoro jistým, že dal-li Thomas Harris jednomu z hrdinů Mlčení jehňátek jméno CHILTON, myslil právě na tuto Brennanovu kanibalskou povídku!

Autor Psycha Robert Bloch (1917-1994) je zde také zastoupen, a to prózou Živí mrtví (1967) o upířím hraběti Barsacovi a o herci, který upíra jen hrál, ale ke své zkáze se do role zbytečně moc položil.

Povídka Mokře, přemokře vlnil se mohutný mořský proud (1967) od podivínského kreslíře Gahana Wilsona (nar. 1930) byla poprvé zveřejněna v Playboy, nicméně spojení sexu s vampyrismem je s výjimkami kontraproduktivní už proto, že upír jako takový bývá či měl by být sublimací potlačené erotiky a sousloví sexuální vampýr ve smyslu upír eroticky atakující je podle mě takřka oxymóron.

Velmi překvapivě pointována je povídka Doktor Porthos (1968) od Basila Coppera (nar. 1924), jinak autora non fiction Upír (1973) a Vlkodlak (1977). A „britský princ strachu" Ronald Chetwynd-Hayes (1919-2001) má na svědomí parodii Vlkodlak a upír (1975), která však je pouhou pětinou jeho vůbec nejlepší knihy Klub příšer, známé i jako film, ve kterém si zahrál John Carradine samotného autora předlohy.

Klasik Harlan Ellison (nar. 1934) dodal antologii prózu Osamělé ženy jsou nádoby času (1976) a druhý ze svazků uzavírají značně brutální Simmonsovy Hladové hry (1983), i když pouze v první, ještě povídkové verzi a pod názvem Doba mrchožroutů. Jistěže je Simmons původní, tak jako vždy, ale přesto jako by nenápadně navazoval na prózu Mezi mrtvými (1982) od Gardnera Dozoise (nar. 1947) a Jacka Danna (nar. 1945).

Válečně upíří svět připomene i Zimní kvítí (1993) Tanith Lee (nar. 1947), která sepsala rovněž povídku Nekousanka (1984), a to se už potkáváme s Anne Riceovou (nar. 1941 jako Howard Allen O´Brienová), která se počínaje rokem 1976 zapisuje do historie upírologie prozatím dvanáctidílnou sérií Upířích kronik nastartovanou slavnou trilogií Interview s upírem (1976), Upír Lestat (1985) a Královna prokletých (1988). Zde je vcelku důstojně zastoupena povídkou Pán z Rampling Gate (1984) a zvíme, že vedle ní vytvořila už prý povídku jen jedinou.

Próza Drákulova židle (1980) měla být původně epilogem románu Drákulova pomsta (1978) od Petera Berresforda Elvise Tremayna (nar. 1943).

Povídka Muži a ženy z Rivendale (1984) od Steve Rasnica Tema (nar. 1950) nepřekvapí, ale nemohou chybět i Ostatky (1984) z Barkerovy Třetí knihy krve.

Klasik Roger Zelazny (1937-1995) přispěl textem Denní krev (1985) a Brian Lumley (narozený roku 1937, jen devět měsíců po Lovecraftově smrti, jak sám zdůrazňoval) je prezentován bizarní povídkou Nekros (1986).

Na jediné výrazně erotické násilí nakonec narazíte teprve v povídce Briana Stableforda (nar. 1948) Muž, který miloval upíří dámu (1988), jejíž hrdinkou je lady Carmilla. Brutální finále připomíná závěr McEwanovy Pohostinnosti cizinců (1981).

Garry Kilworth (nar. 1941) je zastoupen Stříbrným obojkem (1989), ale sborníky pobraly i kompletní knihu Francise Paula Wilsona (nar. 1946) Půlnoční mše (1990). Příběhem Rodička (1991) do nich přispěl Richard Carl Laymon (1947-2001) a Služba (1991) Eda Gormana (nar. 1941) je pro změnu přímočarý „krvák“ ve stylu Carpenterových Upírů.
Náhradníci (1992) Lisy Tuttleové (nar. 1952 a napsala roku 1986 i Encyklopedii feminismu) jsou působivým obrazem nepřirozené mateřské lásky a vůbec nejnovější povídkou tlustospisů stala se próza Když bývala Gretchen člověkem (2001) od dr. Mary A. Turzillové, jinak též autorky průvodce (vyšel 1980) po díle Philipa José Farmera.

Oba ty svazky zůstávají nepřehlédnutelné, ale opakovaně bohužel tlačí čtenáře k infarktu až tragicky nečitelným číslováním stránek, za které by si technický redaktor (a autor skvělých obálek) Martin Zhouf snad zasloužil vysát krev.
A protože jsem začal Rejem upírů, proč touto klasikou i neskončit. Je zajímavé, že se v obou Penzlerových souborech (orientovaných pohříchu anglosasky) vyskytuje právě jedna polovina povídek z Reje, a to Carmilla, Neboť krev jest život, Draculův host a Upíři od Nerudy i Capuany. Zato v nových knihách nenajdete ani Hoffmannovo Cyprianovo vyprávění (1820), ani Gautierovu Mrtvou milenku (1836), ani Upíra (1841) od A. K. Tolstého (1841), ani Turgeněvovy Přízraky (1863), ani vůbec nejstaršího Polidoriho Upíra (1819). Ten prý dnes propadl „pro přílišnou rozvláčnost".

Takřka souběžně s výše popsanými svazky nakladatelství Plejáda vyšla v Albatrosu ještě jedna hororová antologie, kterou uspořádal tamní šéfredaktor Ondřej Müller pod názvem Upíři, démoni a spol.
Přečíst si můžete patnáct próz a také Ossenfelderovu báseň Vampýr (1748), podstatnou bezesporu tím, že tu prý bylo upířího motivu poprvé užito literárně.
Šest povídek Müllerovy antologie sice známe právě od Penzlera (autory jsou Lintonová, Loring, Blackwood, Benson, Leiber a Beaumont), ale dalších devět ne. Jde o Zlomek vyprávění (1816, vydáno až 1928) G. G. Byrona, Nech mrtvé odpočívat v pokoji (1823) Ernesta Raupacha (tato povídka inspirovala tvůrce Carmilly), Neviditelné oko aneb Hostinec U tří oběšenců (1859) Emile Erckmanna a Alexandre Chatriana a taktéž se jedná o krajně skurilního Posledního upíra (1893) od Philipa Stewarta Robinsona, o Luellu Millerovou (1902) Mary Eleonor Wilkinsové-Freemanové, o Rendez-vous (1909) Maurice Renarda, o povídku O oranžově zbarveném vévodství (1924) Willyho Seidela, o Uhranutého (1925) Edith Whartonové a konečně i o horor Henry Kuttnera Já, vampýr (1937).

Ale ještě k bichlím nakladatelství Plejáda. David J. Schow, prezentovaný tu prózou Týden v neživotě (nejslabší místo antologie) tu má za to, že dnes již upíří mytologie je natolik přebujelá, že se sama stala fenoménem ne nepodobným vampyrismu.
Něco na tom být může, ale jedno je realitou určitě. Nebýt „jakési" paní Meyerové a masy mladých „Jorik“, které se staly knihami její ságy o „Stmívání“ přímo posedlé, jen těžko bychom dodnes mohli listovat i těmito třemi svazky nových antologií a možná by nám nadále musel stačit Rej upírů.

Sborníky „The Vampire Archive: The Most Komplete Volume of Vampire Tales Ever Publisher" přeložili do češtiny Ondřej Müller, Adam Růžek, Ivan Němeček, Ivar Tichý, Oskar Reindl, Robert Čapek, Eva Kondrysová, Milan Žáček, Viola Tyčková, Jan Čermák, Hana Žantovská a Tomáš Korbař. Sborníky sestavil Otto Penzler.

Antologii Upíři, démoni a spol. uspořádal Ondřej Müller z překladů Zdeňka Berana, Radovana Charváta, Kryštofa Jankovce, Pavla Medka, Dany Melanové, Stanislavy Menšíkové, Pavla Mlynáře, Petra Onufera a Mileny Poláčkové.

Antologii Rej upírů uspořádal Tomáš Korbař z překladů Jaroslava Huláka, Soni Karnecké, Tomáše Korbaře a Josefa Petráše.