Aforismy, úvahy a sentence, které vydal koncem 17. století François VI., vévoda de La Rochefoucauld, jsou víc jak 300 let staré, stylisticky vybroušené krátké texty ukončené často překvapivou pointou. Nastavují pravdivé zrcadlo člověku, který je předváděn jako tvor vědomě klamavý nebo klamu či sebeklamu podléhající.
Naše ctnosti jsou nejčastěji jen převlečené neřesti, říká pesimisticky slavný a obávaný posměváček a glosátor společenských situací. Přes všechnu hořkost světa si však nad nimi udržuje nadhled umožňující ono břitké a jasné vidění příjemných i nepříjemných skutečností.
Jeho stěžejními díly jsou Paměti (Mémoires) z roku 1662 a Maximy a úvahy morální (Réflexions, ou Sentences et Maximes Morale) z roku 1664, které vyšly v češtině poprvé v roce 1969 v překladu Jarmily Loukotkové pod názvem Krutá kniha aforismů s lehkými úvahami o těžkém životě.
Kniha je rozdělena do 43 tematických sekcí, a celkem obsahuje 536 aforismů.
Francois De La Rochefoucauld | Krutá kniha aforismů -- s lehkými úvahami o těžkém životě
Francois de la Rochefoucauld (1613 - 1680)
byl francouzský spisovatel, autor aforismů, morálních sentencí, drobných úvah a postřehů o lidských slabostech, kde všechny zdánlivě vznešené city jsou vedeny osobním prospěchem. Pocházel ze staré šlechtické rodiny z Angoulême a v mládí jako důstojník bojoval v Itálii a ve Flandrech. Roku 1631 se zúčastnil spiknutí proti kardinálovi Richelieuovi, byl krátce vězněn v Bastile a pak vypovězen na své statky ve Verteuil. Po kardinálově smrti se vrátil ke dvoru, ale královna Anna Rakouská jej za jeho dlouhodobou oddanost neodměnila tak, jak očekával. Sblížil se proto s dalšími odpůrci dvora a v letech 1648 až 1652 patřil k vůdčím osobnostem šlechtického povstání proti kardinálovi Mazarinovi, tzv. Frondy. Poté co byl v bojích těžce zraněn, přestal se zcela věnovat politice, odešel z veřejného života a jako světák patřil ke stálým návštěvníkům nejlepších pařížských aristokratických salónů, především salónu Madame de La Fayette. Zde pak piloval své hořké postřehy o této společnosti, které později vydal knižně.
Výpisky z díla:
Hlupák není dost zlomyslný, aby mohl být skutečně dobrý.
Vychytralost těch nahoře spočívá obvykle v tom, že své soukromé lži dovedou prezentovat tak, až se stanou veřejnou pravdou.
Nejčastěji se mýlí ti, kteří nepřipustí, že by se mohli mýlit.
Slovy můžeš zatajit, co chceš, skutky tě prozradí.
Láska k spravedlnosti je u většiny lidí jen strach, aby je nestihla nespravedlnost.
Vychytrale se honosíme pravým opakem svých nedostatků - jsme-li slaboši, říkáme tomu zásadovost.
S opravdovou láskou je to jako s duchy: každý o nich rozpráví, ale nikdo je neviděl.
Láska propůjčuje své jméno i vztahům, s nimiž má společného asi tolik, co král s králíkem.
Žena je jako lilie: jemný muž se jí neodváží dotknout, ale přijde osel a sežere ji.
Podruhé nelze milovat, co jsme už jednou milovat přestali.
Nikoho nemilovat je větší neštěstí než nebýt nikým milován.
Pořád je víc lidí bez vyhlídek než bez závisti.
Často děláme dobro jen proto, abychom mohli beztrestně páchat zlo.
Komu příliš leží na srdci malosti, není zpravidla schopen něčeho velkého.
Maličkosti zraňují jen malé lidi.
Hrabivec si nevybírá, ten jen bere.
Co vypadá jako velkomyslnost, bývá často jen zamaskovaná ctižádost, která přehlíží drobné škody, aby dosáhla velkého užitku.
Jen malí chtějí nahoru.
Získáme víc, když ukážeme, jací jsme, než když budeme předstírat, co nejsme.
Co máš udělat, abys dosáhl štěstí, to ti poradí kdekdo, ale nikdo ti neporadí, jak.
Věhlas těch nahoře by se měl vždy měřit prostředky, kterými ho dosáhli.
Velké činy velkých lidí nebývají výsledkem jejich velkých schopností, nýbrž obratnosti, s jakou dovedli uplatnit ty malé.
Ti nahoře zacházejí s lidmi jako s měnou - určí jim hodnotu podle libosti, a člověk je donucen brát je na vědomí podle jejich kursu a ne podle jejich skutečné hodnoty.
Velebit ty nahoře za zásluhy, které nemají, je totéž, jako je beztrestně častovat urážkami.
Darebák se ztratí v armádě, ale ne ve vládě.
Laskavost těch nahoře je mnohdy jen politika, jak si získat ty dole.
Člověk, který se těší všeobecné vážnosti, toho často dosáhl jen tím, že bažil po slávě, bál se nezdaru, uměl vydělat peníze, zařídil si pohodlný a příjemný život a vyšplhal se po těch, kteří ho dnes uctívají.
