Šalamovovy Kolymské povídky jsou literárním deníkem jeho vězeňského pobytu na Kolymě. Přesto, že nejsou zcela pravdivýnm záznamem, postihují přesně atmosféru v různých vězenských táborech.
Varlam Šalamov strávil čtrnáct let v kolymských lágrech a další léta ve vyhnanství. Jeho Kolymské povídky patří k tomu nejhodnotnějšímu, co bylo napsáno o sovětských vězeňských táborech.
Příběhy odsouzených i věznitelů se tu prolínají s všedními, zdánlivé nevýznamnými událostmi, které však mívají v podmínkách tábora leckdy drtivý následky. K nelidskosti táborového systému se přidávají extrémní klimatické podmínky, podvýživa a drsné chování spoluvězňů.
Text povídek se v tomto případě stává dokumentem a čtenář sleduje děj v "přímém přenosu". Jak řekl Šalamov: "To už není literatura, to je pravda."
Kolymské povídky byly psány v letech1956–1973. Rusky vyšly v roce 1989
V češtině vyšly poprvé v roce 1995 v překladu Sergeje Machonina pod názvem Kolymské povídky. Rozsáhlý povídkový cyklus, který Šalamov pod tímto souhrnným názvem napsal v letech 1954 až 1973, obsahuje celkem 145 povídek uspořádaných do šesti souborů: Kolymské povídky, Levý břeh, Mistr lopaty, Črty z kriminálnického světa, Vzkříšení modřínu a Rukavice aneb KP 2.
Osobitý typ vězeňské prózy, který vznikl zkřížením autobiografického svědectví a literární tradice „sedmi kruhů“ Dantova (1265–1321) Pekla z knihy Božská komedie (La Divina commedia) z let 1307–1321.
Varlam Šalamov (1907–1982) se v době studia práv na Moskevské univerzitě aktivně účastnil událostí v letech 1927–1929 na straně opozice a r. 1929 byl zatčen v ilegální tiskárně Moskevské univerzity. Po samovazbě byl odsouzen ke třem letům vězení a po jejich odpykání byl odsouzen ještě k vyhnanství na Severním Uralu. V r. 1931 propuštěn.
Poté působil jako novinář a spisovatel. Po opětovném zatčení r. 1937 byl jako „nepřítel lidu“ odsouzen k pěti letům vězení v táboře na Kolymě. V různých vězeňských táborech a věznicích (Magadan – tady začal psát Kolymské povídky – Uhelná Arkala, Dželgala aj.) však strávil celkem 17 let. Propuštěn byl až v r. 1951, ale i v dalších letech musel zůstat ve vyhnanství na Kolymě a působil jako felčar v Jakutsku.
Ukázky:
Sněhem
Jak se produpává cesta na nedotknuté sněhové pláni? Vpředu jde člověk, potí se a nadává, sotva plete nohama, co chvíli se propadne do kyprého hlubokého sněhu. Jde daleko dopředu, značkuje svou dráhu nepravidelnými černými děrami. Unaví se, lehne si na sníh, zapálí si a nad bílým jiskřícím sněhem se jako modrý obláček táhne kouř z machorky. Člověk už vstal a šel dál, ale obláček stále ještě visí tam, co odpočíval; vzduch se skoro nepohne. Cesty se vždycky razí za bezvětří, aby vítr tu lidskou práci nezavál. Člověk si sám určuje v sněžném nekonečnu orientační body – skálu, vysoký strom – řídí své tělo sněhem, jako kormidelník řídí člun po řece od výběžku k výběžku.
Po úzké a nejistě naznačené stopě se pohybuje v řadě těsně vedle sebe pět šest lidí. Našlapují vedle stopy, nikdy do ní. Když dojdou k místu, které si předem určili, otočí se a jdou zase tak, aby udusali sněhovou pláň, které se dosud nedotkla lidská noha. Cesta je proražená. Mohou po ní chodit lidé, jezdit konvoje saní, traktory. Kdyby se šlo krok za krokem ve stopách prvního, vznikla by viditelná, ale velice neschůdná úzká cestička, žádná cesta, jenom stezička – hluboké rýhy, po nichž se jde hůř než po netknutém sněhu. První je na tom nejhůř. Když mu dojdou síly, vystřídá ho další z čelní pětice. Každý, i nejmenší a nejslabší z lidí jdoucích po stopě musí šlápnout na kousíček netknutého sněhu, nikdy do cizí stopy. A na traktorech a na koních nejezdí spisovatelé, nýbrž čtenáři.Limba
Na Dálném severu, kde se tajga stýká s tundrou, mezi trpasličími břízami, zakrnělými keři jeřabiny s nečekaně velkými světle žlutými vodnatými plody, mezi šestisetletými modříny, které dosahují dospělosti ve věku tří set let, roste zvláštní strom – limba. Je to vzdálený příbuzný cedru, nízkorostlá borovice, věčně zelený jehličnatý keř s kmenem o něco silnějším než lidská paže a vysoký sotva dva tři metry. Není choulostivý a dokázal se kořeny zachytit v puklinách kamenů na horském svahu. Je to houževnaté chlapisko jako všechny severské stromy. Je ale také nesmírně citlivý.
Je pozdní podzim, dávno už tu měl být sníh a zima. Po kraji bílé nebeské klenby se řadu dní šinou nízké mraky, namodralé jako podlitina. A podzimní pronikavý vítr už od rána výhružně utichá. Že by sníh? Ne. Žádný sníh nebude. Limba si ještě nelehla. Ubíhá den za dnem a sníh pořád nikde, mraky se toulají někde za kopci a na vysokém nebi vyšlo malé bledé slunce a všude kolem je ještě podzim…
A limba se ohýbá. Ohýbá se stále níž, pod jakousi nezměrnou, stále rostoucí tíhou. Špičkou škrábe o kámen a tiskne se k zemi, rozprostírajíc své smaragdové tlapy. Celá se prostírá jako zeleně opeřená chobotnice. Leží a čeká, den, dva, a to už se z nebe jako prášek sype sníh a limba ulehá k zimnímu spánku jako medvěd. Na bílé hoře nabíhají obrovské sněžné puchýře – to se keře limby uložily na zimu.
A na konci zimy, když zemi ještě pokrývá třímetrová vrstva sněhu, když vánice v úžlabinách upěchovala tvrdý sněhový krunýř, který povolí jen pod náporem železa, lidé v přírodě marně hledají známky jara, třebaže podle kalendáře už tu má dávno být. Ale den se neliší od zimního – vzduch je řídký a suchý a nedá se rozeznat od lednového. Člověk má naštěstí příliš hrubé cítění, vnímá příliš zjednodušeně a konec konců i smyslů má málo, jen pět, a to nestačí na předpovídání ani věštění.
Příroda má jemnější cit než člověk. Leccos se o tom ví. Vzpomínáte si na ryby z čeledi lososovitých, které připlouvají klást jikry jenom do té řeky, kde byla nakladena jikra, z níž vyrostly? Vzpomínáte na tajemné trasy tahů ptáků? Rostlin a zvířat, které mohou sloužit jako barometry, známe dost a dost.
A tu uprostřed nedozírné běloby, uprostřed naprosté beznaděje najednou vstává limba. Setřásá ze sebe sníh, napřimuje se v celé své výšce, zdvihá k nebi své zelené, pobledlé, trochu nazrzlé jehličí. Slyší volání jara, pro nás nezbadatelné, věří mu a vstává na severu ze všech nejdříve. Zima skončila.
Bývá to i jinak: ohniště. Limba je příliš důvěřivá. Zimu nenávidí tak, že raději uvěří teplu ohniště. Když v zimě vedle sehnutého, na zimu zkrouceného keře rozděláte oheň, limba vstane. Oheň dohoří a oklamaná limba ronící slzy hořkosti se znovu ohne a lehne si na staré místo. A zase ji přikryje sníh.
Ne, limba nepředvídá jen počasí. Je to strom nadějí, jediný věčně zelený strom Dálného severu. Její matně zelené tlapy porostlé jehličím uprostřed bělostného sněhu připomínají jih, teplo, život. V létě je skromná a nenápadná – všechno okolo nedočkavě kvete, snaží se stihnout to za krátké severní léto. Jarní, letní, podzimní květiny se navzájem předhánějí v nespoutaném, bouřlivém rozkvětu. Ale podzim je za rohem, už se sype žluté drobné jehličí a nechává modříny holé, tráva se sroluje a usychá, les osiří – a tehdy je už zdaleka vidět, jak na bledožluté trávě a šedavém mechu uprostřed lesa hoří obrovské zelené pochodně limby.
Pro mě byla limba vždycky nejpoetičtějším ruským stromem, něčím víc než slovutná smuteční vrba, platan, cypřiš. A dřevo z limby taky víc hřeje.Bobule
Fadějev řekl: „Počkej, promluvím si s ním sám,“ přistoupil ke mně a postavil pažbu pušky těsně k mé hlavě. Ležel jsem na sněhu a objímal jsem kládu, která mi spadla z ramene. Neměl jsem sílu ji uzdvihnout a zařadit se do řetízku lidí sestupujících z kopce dolů – každý měl na rameni kládu, „klacek“ – někdo větší, někdo menší. Všichni spěchali domů, doprovod i vězňové, všichni měli hlad, měli po krk nekonečného zimního dne. A já ležel ve sněhu.
Fadějev vězňům vždycky vykal.
„Poslouchejte, dědku,“ řekl, „jak to, že beran jako vy nemůže unést tohle poleno, co poleno, hůlčička je to. Jste simulant, to je jasný jako facka. Jste fašista. V době, kdy naše vlast bojuje s nepřítelem, jí házíte klacky pod nohy.“
„Já fašista nejsem,“ řekl jsem. „Já jsem nemocný a hladový člověk. Fašista jsi ty. Ty čteš v novinách, jak fašisti zabíjejí starý lidi. Pomysli na to, co budeš vypravovat své snoubence, až se tě zeptá, cos dělal na Kolymě.“
Bylo mi všecko jedno. Nesnášel jsem ty růžolící, zdravé, vykrmené, dobře oblečené chlapy, neměl jsem strach. Stočil jsem se, abych si chránil břicho, ale byl to jen po prapředcích zděděný instinktivní pohyb – vůbec jsem se nebál kopanců do břicha. Fadějev mě kopl do zad. Najednou se mi udělalo teplo a vůbec mě to nebolelo. Jestli umřu, tím líp.
„Poslechněte,“ řekl Fadějev, když mi obrátil špičkami vysokých bot obličej k nebi. „Nejste první z té vaší sorty, s kým mám tu čest.“
Přistoupil druhý strážný z eskorty, zvaný Šedej kšilt.
„Ukaž se, ať si tě zapamatuju. Ty se mi nějak vztekáš, hnuse. Zejtra tě vlastnoručně odprásknu. Je ti to jasný?!“ řekl Šedej kšilt.
„Je,“ řekl jsem. Vstával jsem a plival jsem krvavé sliny. Zapřáhl jsem se do klády a táhl jsem ji za halekání, křiku a nadávek kamarádů. Zatímco mě bili, oni mrzli.
Nazítří ráno nás Šedej kšilt vyvedl na práci do lesa vykáceného loni, sbírat všechno, co se dá spálit v železných kamnech. Les káceli v zimě, pařezy byly vysoké. Dobývali jsme je ze země sochory a pákami, rozřezávali a rovnali do hranic.
Na několika málo zbylých stromech rozvěsil Šedej kšilt „mezníky“, chomáče svázané ze žluté a šedé trávy, čímž vytyčil hranice „zakázané zóny“.
Náš brigadýr udělal pro Šedýho kšilta na kopečku oheň – při práci měl právo na oheň jen doprovod – a natahal do zásoby dříví.
Napadaný sníh dávno rozfoukal vítr, studená tráva pokrytá jinovatkou klouzala v rukou a při doteku měnila barvu. Na hrbolcích mrzly nízké horské šípkové keře, tmavě fialové namrzlé šípky úchvatně voněly. Ještě chutnější než šípky byly maličko namrzlé brusinky, přezrálé a šedomodré. Na kratičkých rovných větvičkách visely bobule borůvek. Ty byly ostře modré, scvrklé jako prázdná kožená peněženka, ale uchovávaly v sobě modročernou šťávu nevýslovné chuti.
Všechny bobule, v tuto roční dobu chycené mrazem, se vůbec nepodobají bobulím z doby zralosti, bobulím šťavnatého období. Mají mnohem jemnější chuť.
Můj kamarád Rybakov sbíral bobulky do plechovky od konzervy o „kuřácké přestávce“ a dokonce ve chvílích, když se Šedej kšilt díval někam jinam. Jestli se Rybakovovi podaří nasbírat plnou plechovku, kuchař eskorty mu dá kus chleba. Tím se z Rybakovova sbírání rázem stala důležitá věc.
Já jsem takové zákazníky neměl, jedl jsem sám, opatrně a dychtivě jsem každou bobulku tiskl k patru. Sladká vonná šťáva rozmačkané bobule mě na vteřinu omamovala.
Ani mě nenapadlo pomáhat Rybakovovi sbírat, ostatně ani o pomoc nestál, musel by se potom dělit o chleba.
Plechovka se mu plnila příliš pomalu, bobulí čím dál víc ubývalo. Aniž jsme si to uvědomili, posunuli jsme se při práci a sbírání až k hranicím „zóny“, mezníky nám visely nad hlavou.
„Podívej se,“ řekl jsem Rybakovovi, „musíme se vrátit.“
Ale před námi bylo na kopečcích plno keříků s šípky, borůvkami a brusinkami… Viděl jsem je už dávno. Strom, na kterém visel chomáč trávy, měl stát o nějaké dva metry dál.
Rybakov ukázal na neplnou plechovku, na slunce klesající k obzoru a pomalu se sunul k začarovaným bobulím.
Suše třeskl výstřel a Rybakov padl mezi kopečky obličejem dolů. Šedej kšilt mával puškou a křičel:
„Nechat na místě, nepřibližovat se!“
Šedej kšilt zarachotil závěrem a vystřelil ještě jednou. Věděli jsme, co ten druhý výstřel znamená. Věděl to i Šedej kšilt. Výstřely musí být dva, první má být varovný.
Rybakov ležel mezi kopečky a byl nečekaně maličký. Nebe, hory, řeka byly obrovské. Bůhví kolik lidí se dá takhle složit v těch horách po cestičkách mezi pahrbky.
Rybakovova plechovka se odkutálela daleko. Stačil jsem ji zvednout a schovat do kapsy. Možná že mi za ty bobule dají chleba, věděl jsem přece, pro koho je Rybakov sbíral.
Šedej kšilt klidně seřadil náš malý oddíl, přepočítal a vedl nás domů.
Dotkl se koncem pušky mého ramene. Otočil jsem se.
„Chtěl jsem tebe,“ řekl Šedej kšilt, „ale nepřelez jsi, svině…“První smrt
Viděl jsem na severu mnoho lidských smrtí, dokonce snad příliš mnoho na jednoho člověka, ale první smrt, kterou jsem spatřil na vlastní oči, mi utkvěla v paměti nejjasněji.
Tu zimu jsme museli pracovat v noční směně. Na černém nebi jsme viděli maličký světle šedý měsíc obkroužený duhovou aureolou, která se rozsvěcovala za velkých mrazů. Slunce jsme nevídali vůbec – vraceli jsme se do baráků (ne domů – domovem je nikdo nenazýval) a opouštěli jsme je za tmy. Slunce ostatně vycházelo na tak krátkou dobu, že ani nestačilo zahlédnout zemi přes hustou bílou gázu mrazivé mlhy. O místě, kde se slunce nachází, jsme se mohli jenom dohadovat – nevydávalo ani teplo, ani světlo.
Do výkopů se chodilo daleko – dva tři kilometry, a cesta vedla mezi dvěma obrovskými třísáhovými sněžnými náspy; tu zimu byly velké sněhové závěje a po každé vánici se sníh musel z naleziště odklízet. Cestu pro auta přicházely prorážet tisíce lidí s lopatami. Všechny, kdo pracovali na odklízení sněhu z cesty, obklopovala eskorta se psy, která sloužila na směny, ale je držela v práci celý den – nedovolila jim ani na chvilku se ohřát, ani se najíst v teple. Na koních přiváželi příděly zmrzlého chleba a občas, když se práce protáhla, i konzervy – jednu na dva lidi. Na těch samých koních odváželi do tábora nemocné a zesláblé. Končilo se, až když byla práce hotová, aby se lidi mohli vyspat a vyrazit znovu na mráz, dělat svoji „skutečnou“ práci. Všiml jsem si tenkrát jedné překvapivé věci – těžkých a mučivých bývá při takové mnohahodinové práci jenom prvních šest sedm hodin. Potom člověk ztrácí pojem o čase a jenom si podvědomě dává pozor, aby nezmrzl: podupává, máchá lopatou, vůbec na nic nemyslí a neživí v sobě žádné naděje.
Konec takové práce přichází vždycky neočekávaně, jako nenadálé štěstí, se kterým ses snad už ani neodvažoval počítat. Všichni jsou veselí, hluční a na chvíli jako by zmizel pocit hladu i smrtelná únava. Všichni se rychle seřadí a zvesela běží „domů“. A po stranách ční náspy obrovského sněhového příkopu, náspy, které nás oddělují od celého světa.
Vánice už dávno skončila a prašan se usadil, ztuhl a násep se zdál ještě mohutnější a tvrdší. Po jeho hřebenu se dalo projít, nehrozilo, že by se člověk propadl. Na několika místech byly napříč oběma náspy proraženy kolmo vedené cesty.
V noci kolem druhé jsme chodili na oběd, barák se zaplňoval hlučícími promrzlými lidmi, řinčením lopat, hlasitým halasem příchozích zvenčí, halasem, který se teprve postupně ztišuje a slábne, až se nakonec promění v obyčejnou lidskou řeč. V noci se obědvalo vždycky v baráku, a ne v promrzlé jídelně s vymlácenými okny, v jídelně, kterou všichni nenáviděli. Ti, co měli machorku, po obědě pokuřovali a těm, co ji neměli, kamarádi dávali „čouda“, takže si vlastně zakouřil každý.
Náš brigadýr Kolja Andrejev, bývalý ředitel strojní a traktorové stanice, v té době vězeň odsouzený na deset let podle módního osmapadesátého paragrafu, chodil vždy v čele brigády a vždycky rychle. Tahle naše brigáda nedostala svůj doprovod. V té době nebylo dost strážných – proto ta důvěra vedení. Ale přesto si mnozí velice zakládali na tom, že jsme něco zvláštního, brigáda bez doprovodu, ať se to zdá sebevíc naivní. Chození do práce bez eskorty se vážně líbilo všem, byl to předmět naší hrdosti a pýchy. A brigáda také pracovala líp než později, kdy nebyla o strážné nouze a Andrejevova brigáda byla postavena na roveň ostatním.
Té noci nás Andrejev vedl jinudy než obvykle – ne tou dolní cestou, ale horem, přímo po hřebeni sněžného náspu. Viděli jsme blikající zlatá světla naleziště, temný masiv lesa vlevo a vzdálené vrcholky sopek splývajících s nebem. A tak jsme poprvé za noci zdálky spatřili místa, kde jsme tehdy přebývali.
Když jsme došli ke křižovatce, Andrejev najednou prudce zahnul doprava a rozběhl se dolů přímo po sněhu. Za ním se houfně valili ostatní, poslušně opakovali jeho nepochopitelný manévr, rámusíce přitom sochory, krumpáči a lopatami; nářadí se nikdy nenechávalo v práci, to by je hned někdo ukradl a za jeho ztrátu hrozila pokuta.
Kousek od křižovatky stál nějaký člověk ve vojenské uniformě. Stál tam bez čepice a s rozepnutým pláštěm, v nakrátko ostříhaných rozcuchaných tmavých vlasech měl sníh. O kousek dál v hlubokém sněhu stál kůň zapřažený do lehkých saní pobitých plstí.
U nohou toho člověka ležela naznak žena. Měla rozepnutý kožíšek a zválené pestrobarevné šaty. U hlavy se jí povalovala zmuchlaná černá šála. Šála byla zašlapaná do země stejně jako světlé ženské vlasy, které v měsíčním světle vypadaly skoro bílé. Na levé i pravé straně tenkého odhaleného hrdla se rýsovaly temné skvrny. Obličej měla bílý jako křída, jako by z něj vytekla všechna krev. Teprve když jsem si jej pozorně prohlédl, poznal jsem Annu Pavlovnu, sekretářku velitele našeho naleziště.
Podobu její tváře jsme všichni znali dobře – na nalezišti bylo velmi málo žen. Před šesti měsíci, v létě, prošla večer kolem naší brigády a nadšené pohledy trestanců provázely její hubeňoučkou postavu. Usmála se na nás, ukázala rukou na ztěžklé slunce, které se už chýlilo k západu, a zakřičela:
„Už brzo, chlapci, už brzo!“
Stejně jako táboroví koně jsme i my celý pracovní den nemysleli na nic jiného než na minutu, kdy skončí. A že naše prosté myšlenky byly tak dobře pochopeny, a přitom takovou krasavicí (alespoň podle našich tehdejších měřítek), to nás dojalo bezmála až k slzám. Annu Pavlovnu měla naše brigáda opravdu ráda.
Teď tu před námi ležela mrtvá, uškrcená prsty lampasáka, který se nevěřícně a vyděšeně rozhlížel kolem sebe. Jeho jsem znal daleko lépe. Byl to vyšetřovatel našeho naleziště Štěmenko, od kterého dostalo „nášup“ mnoho našich vězňů. Neunavovalo ho pořád někoho vyslýchat a za machorku nebo misku polévky si najímat bonzáky, kteří pro něj falešně svědčili. Verboval je mezi hladovými vězni – některé přesvědčoval, že lhát se musí ve státním zájmu, jiným zase vyhrožoval, další uplácel. Nepřidělával si nikdy práci s tím, že by zatýkání předcházelo předvolání k výslechu, třebaže všichni, které hodlal vyšetřovat, pracovali na jednom nalezišti. Na zatčené čekaly už hotové protokoly a mlácení ve vyšetřovací kanceláři.
Štěmenko, to byl právě ten velitel, který před třemi měsíci při prohlídce našeho baráku zničil všechny naše kotlíky vyrobené z plechovek – trestanci si v nich vařili všechno, co se dalo uvařit a sníst. Nosili si v nich oběd z jídelny, aby ho mohli sníst vsedě a teplý, ohřátý v baráku na kamnech. Přeborník v čistotě a disciplíně Štěmenko si nechal donést krumpáč a vlastnoručně dna plechovek proděravěl.
Andrejeva si všiml pozdě, teď už je dělily pouhé dva kroky, sáhl po pouzdru s pistolí, ale když uviděl houf lidí ozbrojených sochory a krumpáči, ani se nepokusil zbraň vytáhnout. Ale to mu už zkroutili ruce. Dělali to s nesmírným zaujetím a provaz utáhli tak, že ho potom museli přeříznout nožem.
Tělo Anny Pavlovny položili do saní a vyrazili k osadě, k domu velitele naleziště. S Andrejevem tam nešli všichni – mnozí se radši rozběhli do baráku pro polévku.
Velitel, který přes okenní sklo viděl dav trestanců srocených u vchodu do jeho domu, dlouho neotvíral. Když se konečně Andrejevovi podařilo vysvětlit, co se stalo, vešel se dvěma vězni a spoutaným Štěmenkem dovnitř.
Toho dne jsme jedli oběd dlouho do noci. Andrejeva někam odvedli podat svědeckou výpověď. Jen co se vrátil, zavelel k odchodu a šlo se do práce.
Štěmenka brzy odsoudili na deset let za vraždu ze žárlivosti. Trest byl minimální. Soudili ho na našem nalezišti a po vynesení rozsudku ho někam odvezli. V takových případech bývalé velitele táborů drželi odděleně od ostatních – v obyčejných lágrech je nikdy nikdo nepotkal.
