Ludvík Vaculík (23.7. 1926 – 6.6. 2015), spisovatel, je symbolem proměn několika minulých desetiletí. Od poválečné doby plné nadšení a optimismu, po trpké zklamání a opětovné nadšení z nabyté "svobody" po roce 1989 a postupného vystřízlivění směrující k dalšímu zklamání, tentokrát z tzv. kapitalistého myšlení a proměny společnosti. Viz například jeho kniha Poslední slovo (2002), výběr z fejetonů pro Lidové noviny z let 1989–2001 nebo Hodiny klavíru (2007) komponovaný deník z let 2004–2005. Během svého života přiznal svá pochybení i závažné chyby.
V padesátých letech přesvědčený komunista.
Novela Sekyra, vydaná v roce 1966 znamenala přehodnocení názorů na agresivní komunistickou politiku té doby. Velmi sugestivně v ní popsal jak poválečné nadšení, tak zklamání z politického vývoje. Za projev na sjezdu svazu spisovatelů v roce 1967 byl vyloučen ze strany a jeho manifest za lidská práva v socialistickém Československu 2000 slov (1968) je dnes považována za jeden z důležitých momentů pražského jara.
Kniha Český snář (1983 v Torontu) je po roce propracovanější výpověď o představitelích neoficiální kultury v 70. letech včetně milostných pletek samotného autora.
Na žádné národní vize nevěřím. Národnost nemá žádnou zvláštní hodnotu a účel: totiž jen takový, jako je vůbec lidský. Smyslem života je sám život a snaha o jeho zlepšování: o tomto pojmu byla by extra diskuse. My Češi můžeme, a nikdo z okolí nám v tom nemůže zabránit, zlepšovat vztahy, prostředí, kultivovat společnost, obydlí a přírodu. Ale samozřejmě by to bylo směrem ke skromnosti, vkusu, čistotě všeho.
Toto jedině může být obsahem nějaké vize, a je právě výhodou, že se to dá žádat po národě: národ je totiž přirozená mez každé snahy: kvůli omezenému území a přitom možnosti domluvy v jednom společném jazyce.
Ale politika zatím jde proti tomu!
Ludvík Vaculík
Foto: Wikipedia
