S Hedou Bartíkovou o Páralovi, Foglarovi, Kožíkovi, Saudkovi i Miloši Zemanovi

bartikova heda knihy rozhovor

Heda Bartíková (*27. 3. 1944) se podílela asi na třicítce titulů a většinu prostě sama napsala. Žije Na Malovance a publikuje od roku 1977. Knižně debutovala deset let poté. mezi nejznámjěí knihy asi patří Profesionální muž (s Vladimírem Páralem, 1995). Více biografie >>


ROZHOVOR:

Zajímala by mě spousta věcí, ale nejprve se zeptám, kdy asi podruhé vyjde váš a Páralův Profesionální muž?
To víte, že o druhé vydání Profesionálního muže bych stála. Moc. A samozřejmě tu může být, pokud se najde nějaký nakladatel, který bude ochotný knihu uvést na trh.

A to by se jednalo o aktualizovanou verzi?
Ano; vždyť od té doby, co kniha v roce 1995 vyšla, se v Páralově literárním i osobním životě mnoho změnilo.

Vznikala bez problémů?
S Vladimírem Páralem (10.8. 1932) jsem se svého času setkala na jedné party a tam jsem ho požádala, zda bychom spolu mohli udělat jeho životopis. Tenkrát nás seznámil můj kamarád Tomáš Kolowrat. Vladimír Páral řekl: „Nejdříve uděláte se mnou rozhovor, pak se uvidí, zda nám to spolu půjde.“ A bylo rozhodnuto. Rozhovorů jsem s Vladimírem Páralem udělala několik (vyšly např. ve Story, v Sazce a v Blesku) a poté Mistr prohlásil: „S vámi, paní Hedo, půjdu až do pekla!“ Ale o peklo při práci na životopisu rozhodně nešlo. Naopak. Nazvala bych ten čas Páralovým příměrem Radost až do rána. Vždyť při každém setkání mi nosil kytici růžových růží a svazek petržele. Růže pro krásu, petržel pro zdraví.

Bylo hodně těch setkání?
Scházeli jsme se dvakrát týdně u něj nebo u nás doma. Jeho dvornosti a důvtipu i nevšední obraznosti jsem si užívala naplno. Pokaždé jsem měla připravené otázky, na které Vladimír odpovídal bez zaváhání a velmi květnatě. Někdy, třeba když šlo o vzpomínání na jeho již zesnulou ženu Marii, jsem byla svědkem velkého dojetí a slz. Naopak, když se jednalo o erotiku, stala jsem se svědkem toho, že mistr okamžitě nadmíru ožil a jeho oči byly plné jisker. S Vladimírem Páralem dodnes zůstáváme dobrými přáteli.

Ale vy jste realizovala stovky rozhovorů. Jakpak třeba vzpomínáte na Jaroslava Foglara? Interview s ním je dnes i součástí knihy Důvěrné rozhovory.
V letech 1985 až 1997 jsem pracovala jako redaktorka v beletristickém oddělení nakladatelství Olympia a měla jsem na starosti dobrodružnou literaturu - díla Karla Maye, Jaroslava Foglara i dalších autorů. Kromě toho jsem panu Foglarovi, skautským jménem Jestřábovi, chystala podpisové akce, na které se vždycky těšil, a chystala jsem mu i mnoho křtů a tiskových konferencí. Pokaždé v takových chvílích pil pomerančový džus a potrpěl si na to, aby byl dokonale učesaný a oblečený. Měl s sebou vždy několik tužek a pečlivě a neúnavně podpisoval příznivcům své knížky. Obdivovala jsem jeho vitalitu, jeho vstřícnost vůči svým čtenářům. Často jsem za ním jezdila do jeho žižkovského bytu a do tamní klubovny, ať už kvůli korekturám, nebo kvůli rozhovorům, kterých s ním vyšlo vrchovatě, např. i rozsáhlé materiály v Xantypě či ve Story. Rád prohlašoval: „Žižkov a jeho temné, křivolaké a kopcovité uličky ve mně vyvolávají sentimentalitu a také mi vnukají nápady pro další příběhy.“
Jaroslav Foglar, třebaže neměl peněz nedostatek, byl velice šetrný a obracel každou korunu, protože prožil útrapy války a hlad a bídu a dokázal si vážit jídla. Například láhev piva měl natřikrát. Oběd, který mu vozila sociálka, nadvakrát. Velmi rád vzpomínal na maminku, která umřela ve sto dvou letech. Říkal: „Moje maminka byla úžasná, jedna z nejhodnějších maminek, které se kdy narodily.“
Poslední roky, od června 1995 trávil čas v Thomayerově nemocnici v Praze-Krči. Při každé návštěvě si přál, abych mu jako každá návštěva přečetla jednu kapitolu náhodně vybranou z jeho právě znovu vyšlé foglarovky. Důvodem bylo, že špatně viděl. Na pravé oko už vůbec a ve druhém se mu zrak rychle zhoršoval. Knihy psal na stroji víceméně popaměti a pak věty kontroloval lupou. Po skončení přečtené kapitoly vždy prohlásil: „Ani po letech bych v textu nic neměnil.“
Na otázku, kterou knihu má nejraději, odpověděl: „Dobrodružství v Zemi nikoho. Texty vznikaly na jedné vysoké skále za Pikovicemi, kam jsem se vyškrabal a pozoroval odtud kraj kolem Sázavy. Psal jsem tam s nesmírnou chutí.“
Jaroslav Foglar zemřel v roce 1999 ve věku nedožitých dvaadevadesáti let.

Máte stejně jako on silný vztah k Praze?
V Praze jsem se narodila, žiji poblíž Petřína a mám v blízkosti mnoho zamilovaných míst, nevyjímaje Loretu, náměstí Pohořelec, samotný Petřín anebo Chotkovy sady s Letohrádkem královny Anny, zpívající fontánou či pískovcovou jeskyní věnovanou Juliu Zeyerovi s mramorovými sochami z jeho děl, například Radúz a Mahulena.
Několik pražských míst, která mají pro mne svou výjimečnost, souvisí právě s Jaroslavem Foglarem. Je to Kampa, kam jsem s ním jednoho jarního dne zašla a kde mi ukazoval, kde často psal – bylo to na lavičce u Karlova mostu. Psával také na opuštěném dětském hřišti, tam snad vznikala většina jeho knih, a ve vilové čtvrti na Kleovce na Vinohradech nebo pod Pražským hradem.

Jak vznikal váš (rovněž knižně vydaný) rozhovor s Františkem Kožíkem?
Moje maminka Hedvika Hříbalová mně často četla z jeho díla Největší z Pierotů. Byla jsem zvědavá na tohoto skvělého spisovatele, takže jsem si s ním velmi složitou cestou nakonec domluvila schůzku. Působil jako mírný člověk, rozvážný, měl akvamarínové, hloubavé oči, dokonale spisovnou řeč, uhlazené způsoby, a přesto působil velmi přirozeným dojmem. Jaký bych mu dala přívlastek? Laskavý.
Když jsme ukončili oficiální část interview, dopili kávu z míšeňského porcelánu, dojedli pocukrovanou mramorovou bábovku a poděkovali si za vstřícnost, pokynul mi, abych s ním zašla na balkón. Poslechla jsem. Pan Kožík ukazoval směrem k rozkvetlé růžové magnólii na své zahradě se slovy: „Rád se dívám do tajemných květů této divoucí krásy a mám pocit, že jsem se ocitl v době, kdy ženy nosily lehce se vlnící krinolíny a byly tak něžně stydlivé.“ Pak si povzdychl a pohladil mne po rameni. Romantický zážitek, který si ráda znovu a znovu vybavuji.

Jak vznikly vaše rozhovory s Milošem Zemanem?
Potkali jsme se na křtu knihy Profesionální muž, kam zavítal se svou ženou Ivankou. Krátce nato jsem ho navštívila v Lidovém domě; psal se rok 1995 a byl předsedou ČSSD. Pohostil mě výbornou kávou a skvělými makovými koláči a počastoval mne hojným množstvím bonmotů. Byl na mne velmi přívětivý a na všechny otázky odpovídal bez mrknutí oka vtipně a moudře. Na dotaz „Jakou nejlepší radu jste kdy dostal?“ odpověděl: „Ve filmu s Járou Cimrmanem. Když chceš překonat nějakou překážku, tak ji přeskoč, ale nepodlézej.“
Na otázku „ Co byste si dal do erbu?“ odpověděl: „Jako znak knihu, jako heslo to, které v této republice zastával už první ministr financí Alois Rašín: „Blaho republiky - nejvyšší zákon.“
Další moje otázka zněla: „Co považujete v životě za nejdůležitější?“ Odpověděl: „Nestydět se za sebe.“

Mohla byste připomenout i pár dalších osobností, které jste vyzpovídala?
Rozhovor jsem dělala například s profesorem Josefem Švejcarem (1897-1997), s Miloslavem Šimkem, Miroslavem Mackem, s překladatelkou Jaroslavou Moserovou, s Janem Cimickým, s kreslířem Petrem Urbanem i galeristou Miro Smolákem, se skladatelem a dirigentem Varhanem Orchestrovičem Bauerem, s Ester Kočičkovou, Lubou Skořepovou, Luďkem Sobotou, Jiřím Krampolem, Vladimírem Rážem, se skromným Radovanem Lukavským, s textařem Pavlem Vrbou, s Ivetou Simonovou anebo Milanem Drobným.

Který probíhal nejvtipněji? Který byl nejroztodivnější?
Nejlegračnější byl rozhovor s Tomiem Okamurou v jeho luxusním bytě, protože nám do povídání kecal jeho veliký robot. Dodám jen, že každá robotova připomínka byla trefa do černého. - Nejroztodivnější rozhovor jsem zažila s Janem Saudkem. Nejprve v jeho vile v Braníku a posléze ještě v ateliéru na Žižkově. V Braníku se projevil jako exhibicionista, když předváděl svaly a vyprávěl o svých mocných orgasmech a ženách, kterým toto privilegium poskytl. Velký frajer… Ale na Žižkově jsem jej poznala ve zcela jiné roli; jako nadmíru citlivého, vnímavého a ohleduplného muže, který z lidských bytostí nejvíce miloval svého bratra Káju.

A ten nejsmutnější rozhovor?
Přičítám ho Josefu Bekovi, s kterým jsem se sešla na konci dubna 1995 v malé pražské kavárně v Klimentské ulici. Jeho halasný smích se nesl prostorem a nic nenasvědčovalo tomu, že je takto slyšet naposledy. Popíjel bylinkový čaj a vzpomínal na Hradec Králové, kde v prosinci 1918 začala jeho životní pouť, ale krátce nato jej odvezla sanitka do jedné pražské nemocnice, kde 5. května 1995 zemřel. Ten náš rozhovor byl poslední, který mohl poskytnout. Ještě se těšil na májové dny plné lásky, ale už se jich bohužel nedočkal.

Nechme však být interview, s výjimkou tohoto. Změňme téma. - Odkdy píšete své pověstné hrůzostrašné povídky? Kdy to začalo?
Po maturitě, tedy v mých osmnácti letech, kdy jsem se seznámila se schizofrenní dívkou Danielou. Ta si ve svém druhém já říkala Rebeka a v takových okamžicích krásně malovala, ovšem byly to obrazy plné hrůzy; temné, depresivní. Já jsem k nim psala hororové básně a úvahy. Měly jsme velké úspěchy v médiích, pořádaly jsme dokonce i výstavy. Později mne oslovil šéfredaktor časopisu Maska, zda bych v něm chtěla vést Černou kroniku a zda bych tam nepsala hororové a detektivní povídky. Byla jsem tím nadšená a mnoho let jsem tak činila. A nezůstalo jen u tohoto média, přidala se další a další a posléze mě s detektivní a hororovou tematikou vyšly také knihy.

Zrovna tak jste autorkou mnoha veršů. Vaše nejnovější sbírka Na půl žerdi je už pátá. Jak jste začínala s poezií?
Již na základní škole, ale psala jsem verše určené výhradně spolužákům a byly následovně nevalného typu:
Mirka sirka dikobraz
vylezla si na obraz,
pak s obrazu spadla
a hned tam zvadla

A potom?
Pak bylo dlouhé období, kdy jsem se zamilovávala, a právě o svých láskách jsem napsala mnoho milostných veršů. První básně mi otiskla Tvorba v roce 1977 a poezii jsem vlastně psát nikdy nepřestala.
Jste i členkou Obce spisovatelů České republiky. Nikoli však jen jí.
Jsem taky ve výboru Klubu autorů literatury faktu, čehož si velmi vážím; protože se setkávám s lidmi stejné krevní skupiny, kteří mi imponují. Ale hlavně proto, že KALF dává prostor dalším, i mladým autorům. A to například díky pravidelným setkáváním v Letohradě či prostřednictvím soutěží. Ať už se jedná o každoroční Soutěž Miroslava Ivanova, o Soutěž E. E. Kische nebo o Soutěž J. Golla. Jsem také členkou české pobočky mezinárodní organizace AIEP, soustřeďující a podporující autory dobrodružné a detektivní literatury, a patřím mezi dlouholeté členy Syndikátu novinářů ČR.

Které knížky vás ovlivnily v dětství? Které jste si oblíbila později?
Jsou jich spousty. Jako dítě jsem milovala Exupéryho Malého prince. Díky tatínkovi, spisovateli Aloisovi Hříbalovi, který mně před spaním předčítal básničky, jsem obdivovala francouzské prokleté básníky – P. Verlaina, Ch. Baudelaira, A. Rimbauda.
V pubertě jsem četla Haškova Švejka, ale také např. velmi těžký román norského spisovatele Knuta Hamsuna Hlad nebo Nanu Emila Zoly. Později se přidali Scott Fitzgerald - Velký Gatsby a Něžná je noc, dále Boris Vian - Pěna dní a Srdcerváč, a nově Octave Mirbeau - Zahrada muk.

Máte i mezi svými vlastními knihami některou oblíbenou?
Každou, která vyjde, považuji za své jako by právě narozené dítě, a mám nesmírnou radost. Ale kdybych měla některé dát přívlastek nejoblíbenější, byla by to sbírka poezie Utajenky.

Jak se díváte na literární tvorbu své dcery?
Uznávám ji, fandím jí, protože dokážu i objektivně posoudit, že jde o básnířku talentovanou s neotřelými nápady a mladou metaforikou. Ale hlavně svou dceru Markétu obdivuji, že se dvěma dětmi, které vychovává sama, a při těžké nemoci neztratila poetický pohled na svět - a píše verše dál. Její sedmiletý syn Karel Julián zřejmě zdědil rodinný talent, protože také píše. Bude to náš pokračovatel. Mnohdy mne překvapí, jak jsou jeho sloky krásné i nápadité a přesahují myšlení tak malého dítěte.

Co byste ještě chtěla napsat?
Hodně, hodně básní; hodně, hodně detektivek i hororů. Dále chystám knihu rozhovorů. Mám už jich na svém kontě přes tisíc. A v neposlední řadě chci dokončit rozepsaný román, jehož hrdinkou je Jana Samuela z Černého hradu. Děj se odehrává v temné době třicetileté války a prolíná se až do současnosti.