Svérazné cestopisy s Peggy Kýrovou rozhodně nenudí

kyrova peggy knihy cestopisy
Cestovatelka je i dnes neobvyklý pojem. Jednu přesto znám. A vedle pozoruhodné knihy krátkých povídek Svět se vejde do sta slov (2021) vydala - někdejší předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů - Peggy Kýrová (*1970) čtyři ještě překvapivější cestopisy. Předvedla, jak se světem nenechat vláčet a nakolik sebevědomě si jej lze naopak podmaňovat. Stačí entuziasmus. Což je dar. Zvlášť dnes.


Kniha Západní Evropou aneb Žigulíkem za železnou oponu (2019)
vznikla, pravda, i dík tomu, že její rodiče - ještě za socialismu - urputně a zprvu marně – škemrali o devizový příslib. Ten „vydyndali“ roku 1985 a Peggy bylo zrovna patnáct. Cesta na Západ se v jejích očích jevila jako zázrak a srovnatelná se jí zdála s poutěmi Hanzelky a Zikmunda. Ó, jak se jen těšila, že konečně a prvně v životě uvidí irskou kmotru. Byla to Irka, která měla požehnaně synů, ale dcery se nedočkala. Cesta za ní automobilem byla plna zážitků, dobrodružství… Nejprve projeli Německo, nato Francii. Jen osmačtyřicet hodin však měli na cestu napříč jižní Británií. Peggy má skvělou paměť, zápisníky a kniha je tak už dva roky na světě. A ne sama, má sestry.

Prvá ze sester si říká Stará dobrá Anglie aneb Poslední vandr (2017) a vznikla následovně.
Roku 1996 se Peggy Kýrová chtěla už svobodně opět vypravit za příbuznými do Irska, kde to přece bylo tenkrát tak moc krásné, avšak z některých důvodů z toho sešlo. I domluvila se narychlo s vlastní studentkou angličtiny a stačilo pár dnů příprav, než vyrazily obtíženy krosnami do Británie. Tu hrdě procestovaly stopem. Ač doma řekly, že berou stan, spaly často pod širákem, anebo u dobrých lidí. Dotyčný stan by ostatně neunesly.
Tušily, že v Anglii prší, a současně věřily, že dešťům uniknou. Měly štěstí, částečně to vyšlo. Proběhl tak ten nejkrásnější, nejopravdovější vandr Peggyina života, tak naň aspoň vzpomíná. Jeho působivé líčení je i důkazem, že Británie není až tak nebezpečná a k cizincům nepřívětivá! Ještě spolu s herečkou Monikou Švábovou jsem knihu svého času křtil v Západočeské galerii a připomněl tenkrát čtyři své oblíbené autory o Ostrovech taky píšící. Vedle Čapka to jsou Karel Kyncl, Vsevolod Ovčinnikov (Kořeny dubu, česky 1984) a George Mikes (Jak být cizincem, Jak se stát Britem). Ach, co by dal paďour jako já za to, aby se i jemu podařilo Ostrovy takto nonšalantně projet. Syn tam sice byl asi třikrát, i on ale obvykle cestoval autobusem.

Třetí knihou Peggy Kýrové je cestopis Amerika aneb Velká země českýma očima, jehož druhé, doplněné vydání je z roku 2016 a obsahuje CD s obrazovou přílohou.
Státy zůstávaly jedním z míst, o kterých byla přesvědčena, že se tam nepodívá; opět však měla štěstí. Jejího otce tam dokonce pracovně poslali na takřka šest let, i naskytla se šance. Kniha o tom má tři díly, odehrávají v letech 1998-2000 a načrtnou vybájenou, a přece reálnou mapu. Sotva uvěříte, co vše se dalo stačit, kde všude ušetřit.

Vrcholem zatímní cestopisné tetralogie Peggy Kýrové je nicméně výprava líčená ve svazku Trabantem za polární kruh aneb Dvoutaktem po stopách Zdeňka Šmída (2020).
Touhu poznat Skandinávii v ní probudila kniha Za písní Severu aneb Proč bychom se neztratili. Hned, když ji četla, ji napadlo, že by se na severu taky ráda ztratila. Vše jí tam začalo být blízké, ale trvalo ještě dvacet let, než si splnila i tento sen a než vyrazila po stopách skvělého spisovatele. Mělo jít původně o výlet kolektivní, různé příčiny ji ale nechaly na holičkách. Někdo jiný by výlet na nejsevernější bod Evropy vzdal, ne Peggy. Jela sama. Nebo tedy přece s parťákem, a to devětačtyřicet let starým Trabantem. Pouť zádumčivými, ale malebnými fjordy ji nezničila, i když ji přinutila vydat ze sebe víc, než předem tušila. Bez pomoci musela překonávat nepřízeň počasí, všemožné další nástrahy přírody, v první řadě ale sebe. Kniha stojí ve zvláštním kontrastu k putování Británií, které nebylo osamělé, a vede ke katarzi, i když finální, plánované koupání se na úplném severu dáma nakonec radši nerealizovala.

„Vidím svět jako nekonečně pestrý a rozmanitý domov nás všech, kteří na planetě žijeme,“ řekla mi Peggy. „I jako svět zvířat a rostlin. Doufám, že nádherná rozmanitost zůstane zachována, že si ji nenecháme vzít, že nedopustíme, aby zmizela v nudné šedi uniformity, co jde ruku v ruce s globalizací. Mám i to štěstí, že bylo mé dětství plno klasických pohádek, starých pověstí, dobrých knih, muziky i výletů po vlasti. Táta mi o každém místě dokázal poutavě vyprávět. Dětské knížky u mě vystřídaly mayovky, foglarovky, Verne i historické romány. Právě díky tátovi a jeho muzikální rodině mám od dětství taky vztah k národním písním. Jsou součástí naší identity. Čím víc jsme si identity vědomi, tím pevněji jsme zakořeněni. V dětství mě, dodám, ovlivnil taky irský dramatik a spisovatel John B. Keane. Setkání s ním sice bylo krátké, ale nezapomenutelné.“

Dodejme už jen, že v téže úpravě jako knihy předchozí vydala teď Peggy publikaci Svět se vejde do sta slov.
Jde o příběhy cíleně tvořené tak, aby se vměstnaly do sta slov, pro což se vžil název drabble, v češtině stoslovky. Knižně je před Peggy ještě u nás nikdo nezveřejnil. Příběhy na rozličná témata jsou podřízeny formě, ale je to negativem? Naopak. Právě v omezení se často pozná talent, zrovna omezením někdy vyvoláme dokonalost. Již nutnost se omezit plodí velmi často texty méně povrchní, ba hutné. Ale omylem je řadit drabble mezi žánry. Píšeme-li tou formou (ať už na zadání vlastní nebo vnější), vždy kráčíme právě napříč žánry. Z knihy je to vidět. Existuje tu stoslovka poetická, stoslovka dramatická i stoslovka takřka filmová. Stoslovka parodující reklamu, stoslovka dada. Stoslovka jako historický exkurz i kus městské kroniky. Mezi osmou večer a půlnocí bývá v rádiu zveřejněno téma a do následující půlnoci máte práci pro Společnost pro osvětu spisovatelů odevzdanou. Dá se namítnout, že nad výslednou knihou už nevíme, zda autorka nepracovala na některém textu dodatečně, ale je to omyl: texty lze dohledat na stránkách Společnosti.

Příkladem dobrého zvládnutí formy i námětu je tu třeba příběh o ztroskotání vzducholodi Italia (1928): na minimální ploše pracuje s elementárním filosofickým problémem. Dějí se věci náhodou? Osudově? Z boží vůle? Je všechno trojí totéž? Tak či onak budete mít po dočtení krátkého souboru pocit podobný pocitu po dočtení románu. Je tu i záblesk současné pandemie a vracíme se historií i do roku 1948, anebo k atentátu na Protektora. Už prvním řádkem umí autorka vtáhnout do problematiky. I cestování ji to naučilo.