Spisovatel J. R. R. Tolkien (1892-1973) se stal kultovním autorem ještě zaživa, v šedesátých letech. Novou vlnu adorace přinesly bombastické hollywoodské spektákly, jichž je prozatím šest. Mistrova (i takto zajištěná) rodina po jeho smrti zveřejnila taktéž ty rukopisy, které k tomu neurčil.
Možná jej ani nenapadlo, že by mohly být zveřejněny, nicméně by to nejspíš dovolil, kdyby ještě dýchal. A jednou z odnoží těchto prací jsou i ilustrované příběhy určené jeho dceři Priscille a synům. Johnovi, Michaelovi a Christopherovi.
Roku 1976 připravila Tolkienova snacha Baillie publikaci Dopisy Děda Mráze, což je výbor z dopisů psaných typicky třaslavým rukopisem jejího tchána.
Již počínaje rokem 1920, kdy byla Johnu Tolkienovi teprve tři léta, roky, šla tahle psaníčka buď najít u nich doma vždy 25. prosince ráno, anebo dorazila s poštou. Tak či onak se děti pokaždé dočkaly. Nicméně knížka začíná teprve dopisem z Vánoc 1925 a završuje ji až rok 1939, kdy už byl dva roky na světě román Hobit (1937).
Ze skromných počátků se tu vyvinulo víc, až je opravdu dost i na knihu. Najdeme v ní podrobné líčení domu titulního hrdiny a pokaždé těch událostí, ke kterým údajně došlo v uplynulém roce na severním pólu. Vedle Děda Mráze se ovšem vynořují i další figury. Oddaný (mu) Lední medvěd, jeho dva synovci Paksu a Valkotukka, další (jeskynní) medvědi i „sněžní muži“, v neposlední řadě pak elfové, červení trpaslíci a skřeti z jeskyní pod Dědovým domem. Ta řada zpráv, nemohu si pomoci, tedy může být považována i za regulérního předchůdce Hobitova a mladofrontovní vydání oné miniságy (1995) se stalo dalším dílem dvorní Tolkienovy překladatelky Stanislavy Pošustové. To bylo ovšem před deseti lety. A dnes?
Obdobnou publikaci Pan Blahoš (2015, překlad Viola Somogyi), jejíž originál Mr. Bliss vyšel v Anglii roku 1982, lze snad vnímat taky jako opožděnou odpověď Arga na dotyčný počin.
Oproti dopisům se navíc jedná o ucelený příběh. Tolkien ho pečlivě nakreslil a napsal někdy ve třicátých letech. Místy mírně naivistické ilustrace opět zaujmou, méně už příběh. Ale působí spontánně neboli se rozhodně nezdá, že by Tolkien při psaní přesmoc uvažoval dopředu. Je typické i to, nakolik zůstal pozorný, aby nevytvořil rozpory a zachoval logiku.
Ze základních charakteristik „domácí knihy“ bych zdůraznil aspoň dvě.
Sousedskou a všeobecně mezilidskou smířlivost, která dobře koresponduje nejen s tradičně šťastnými konci báchorek, a za druhé (i britský a právě britský) pragmatismus těch samých družných hrdinů.
Ten taky bez milosti generuje zásadní poučení vhodné pro děti. Zní: Dokonce ani v pohádkovém světě nepanuje komunismus, za vše se platí a pokaždé dojde nejen k symbolickému účtování, ale na zcela konkrétní účet za škody způsobené třeba i dávno.
A že je nějaká zapomenuta? Nebojte, bude vzpomenuta. A lidi jsou možná dobří, nicméně bez placení to nejde. A platí se v pencích i librách. Nic není zadarmo, děti mé, a neveďme ani ty sebemenší spory o tom, že je to tak v pořádku.
Asi tak. A ještě štěstí, že má titulní hrdina škody z čeho hradit. Nemůže tou solventností anebo i krásným autíčkem (a jistou nešikovností) nepřipomenout Žabáka ze známé knihy Kennetha Grahama, která poprvé vyšla, když bylo Tolkienovi šestnáct, ale třeba motiv doma chovaného „Žirafíka“ asociuje spíš klasické „zvířecí“ knížky Hugha Loftinga, který si je taky ilustroval osobně. A vlastně v podobném duchu.
Nebo snad Žirafík není více či méně vědomým ozvukem „Semtakuka“, jehož si doktor Dolittle přivezl z jeho vlasti Afriky? Je. A zda Pan Blahoš „potěší i dnes české děti stejně, jako potěšil ratolesti autora Pána prstenů“, jak doufá text na zadní obálce? Nevím. Ale koupí ho jistá část Tolkienových fanoušků, ať už jakkoli sešlých. Někteří se zklamou, ale co? Knihu stejně nedají a jejich dětem, doufejme, přece učaruje; chci tomu věřit.
Kde však tkví úhlavní podstata její ceny? Součástí je všech dvaapadesát věrně a vzorně reprodukovaných stránek původního rukopisu.
J. R. R. Tolkien: Pan Blahoš. Přeložila Viola Somogii. 46 ilustrací autora. Graficky upravil Libor Batrla. Argo, Praha 2015. 104 stran
