Spisovatel sir. James Matthew Barrie mínil, že nic, co se nám přihodí po dvanáctém roce, „už není moc důležité. Zeptáte-li se matky,“ dodává, „zda věděla o Petru Panovi, když byla malá, podiví se: jakpak by ne! Dotážete-li se babičky, zda ho znala, když byla sama dítě, reaguje stejně udiveně: Jakpak ne!“ A Petr nestárne. Odmítl dospět. Už v sedmi. Ne letech. V sedmi dnech.
A ubránil se vývoji. Přirozenému. To aby prý neztratil fantazii. Frnkl mamince oknem rovnou nad Kensingtonské zahrady. Nesla ho archetypální touha „malé opičky“ vrátit se ne ani tak do lůna, jako do korun. „Je vlastní všem dětem, protože byly ptáky,“ tvrdil Barrie (1860-1937). „Jen zapomněly. Všechny, až na Petra.“
Deset let po Barrieho smrti tento koncept zkritizoval J. R. R. Tolkien (1892-1973) v eseji O pohádkách (1947).
Fantazii si lze uchovat do dospělosti, mínil podle sebe, a stárnout neznamená stávat se horším, i když se to často děje. „Děti mají dospět. Ne se stát Petrem Panem.“ Neměly by pozbýt nevinnost a úžas, ale mají jít.
Není jistě lepší „s nadějí kráčet, než dojít cíle,“ oponoval Stevensonovi, „ale máme-li k cíli dorazit, s nadějí jít musíme.“ Právě tu pouť však Petr Pan odmítl. Vzepřel se, „přitiskl si dlaně na spánky“, vybavil si, co se dělo v prenatálně „ptačím“ období, a vznesl se. Vyletěl nad Londýn. Dosedl až u rybníčku Serpentina. Už nevěděl, že měl být člověk, a chytal mouchy a nechápal, proč mu ulétají. Lovil je totiž rukou, ne zobáčkem. Stal se „človtákem“. A kol se hemžili víly, divoženky, žínky, rusalky, bludičky, skřítci, diblíci, rarášci, šotci, hejkalové, duchové, bazilišci a čarodějíčci. Přeletěl na ostrůvek a až tam... Najednou přestal věřit, že se umí vznést, a stal se zde zajatcem, protože „kdo už nevěří, svou schopnost létat ztratí,“ jak se v Panovi dočetl i Karel Čapek. „I ptáci létají, protože tomu věří. Kdo věří, má křídla. “
Originální ilustrace Bedforda z roku 1911
O čem je příběh
Na ostrůvku v Serpentině žije Šalamoun Krákal a ten čte dopisy maminek, které chtějí mrňata, ale jen nejvydařenější. „Líbí se Krákalovi váš dopis? Pošle vám dítě třídy A. Rozzlobí ho jiný? Dojde vám čertovo kvítko. Někdy nepošle nic, jindy celé hnízdo, podle nálady. Není rád, když se mu diktuje. Zdůrazníte, jak doufáte, že si dá záležet, aby to byl tentokrát kluk, a zrovna dá holku.“ Ale Krákal si našel čas i na Petra a naučil ho „mít radost z maličkostí, pořád se něčím zabývat a přikládat každé činnosti vždy nesmírný význam.“ Jenže Petr chtěl z ostrůvku stejně pryč.
A jednou se parkem procházel Shelley. To se hodilo. „Básníci nikdy jaksepatří nedorostou a pohrdají penězi, tedy krom těch, jež právě nutně potřebují,“ podotýká Barrie. Zadumán složil Shelley loďku z pětilibrovky. Příliš malou pro Petra, nicméně librou z ní odkrojenou se Pan odměnil právě Krákalovi, a ten mu pomohl přesvědčit drozdy, že mají postavit hnízdo–větší loď. Jen drozdi totiž svedou i nepotopitelná hnízda z bláta. Tak po měsíce budovali a Petr se vedle budil, něžně na svou loď mluvil a co plachtu dal i zbytek noční košilky. A když pak přeplul do parku, všimly si košile ženy a „hned se rozplývaly něhou.“
A tak muži sklonili zbraně a vedli Petra ke královně. Ta mu dovolila být v parku i po zavření a pohádkové bytosti mají od těch časů za úkol dbát, aby se zde cítil jako doma. Jenže on se stejně už dlouho před otevřením vytrácí na ostrov. Nikdo ho nesmí vidět. Hraje si tam a je dojemné, že úplně špatně. „Neměl totiž nikdy nikoho, kdo by mu hraní vysvětlil. Ptáci se tvářili, že mu poradí, ale znali jen schovávanou, a tak si hraje na ni. Sám. Je však přesvědčen, že se má jako nikde na světě, a myslit si, že se máme dobře, je skoro takové, jako se tak mít. A kdyby si děti nechodily do parku jen hrát a zkusily taky žít jako zdejší čarodějíčci, třeba by také nevyrostly. Koukněte na Petra. Ten věděl, kam utéct, když se ROZHODL, že chce zůstat malý.“
Originální ilustrace Bedforda z roku 1911
Jak se zrodila kniha Petr Pan
Právě vylíčený příběh byl původně jádrem románu Malý bílý ptáček (1902) a až dva roky poté vyšla tiskem i hra Peter Pan aneb Chlapec, který nechtěl vyrůst, která je dnes už tradicí anglických vánoc a měla jen v Londýně za prvních padesát let deset tisíc repríz (příjmy šly ústavu pro postižené děti).
Po dalších dvou letech Barrie publikoval už jen stěžejní kapitoly původního románu pod názvem Petr Pan v Kensingtonském parku (1906) a roku 1911 vepsal další motivy do hry a učinil z ní druhý román Petr Pan a Wendy (česky 1926-1927). Jméno Wendy, dnes vžité, si přitom vymyslil (zkomolil „friendy“, kamarádíček)! A Wendy, dcerka Darlingových, se také vznesla a s bratry sledovala Petra ne už do parku, nýbrž do Země nezemě, aby se tam stala pěstounkou „ztracených chlapců“.
Petr Pan a film
Roku 1912 pak Barrie mýtus ještě připojistil, když nechal v Kensingtonském parku vztyčit Petrovu sochu, a ve dvacátých letech svou hru přepsal. Jeho scénář však Hollywood odmítl a 1924 realizovali jiný, jenž autora zklamal. Už tenkrát se v Petrově roli objevila žena, což se stalo rovněž tradicí, takže např. ve snímku z roku 1976 jej hrála Mia Farrowová.
Definitivní verze dramatu (1928) je propracovaná, ale i rozsáhlá a komplikovaná. Bývá proto krácena i v Anglii. Posledním filmem je adaptace režiséra Hugana - Petr Pan z roku 2003.
V roce 2004 natočil režisér Marc Forster oskarový film o životě J.M. Barrnieho nazvaný v Česku - Hledání Země Nezemě, v originále - Finding Neverland. (pozn.redakce)
Kniha Petr Pan a Česko
V českém prostředí vyšla kniha zřejmě poprvé v letech 1926-27 pod názvem: "Sir James Matthew Barrie - Petr Pan I-III". Sérii vydala Pražská akciová tiskárna. Dalšího vydání se kniha dočkala až za 60 let, kdy knihu převyprávěl Pavel Šrut a vydal Albatros v roce 1997. (ŠRUT, Pavel. Petr Pan. 1. vyd. Praha: Albatros, 1997.)
V přeneseném slova smyslu však už Petra Pana převyprávěl Ota Hofman (1928-1989). Vždyť kým jiným je pan Tau, než Panovým promítnutím jaksi nazpět, do samotné osobnosti autorovy dovedené tím k magické dokonalosti ...
