Děkan i pozdější rektor Pražské univerzity Petr z Mladoňovic (cca 1390 – 7. 2. 1451) se do historie zapsal svým písemným svědectvím o upálení Jana Husa, které je dnes jediným dokumentem i o kostnickém koncilu, z něhož se kupodivu nedochovaly žádné písemnosti. Relatio de magistri Joannis Hus causa in Constantiensi consilio acta, tak se jmenuje zpráva o průběhu procesu v Kostnici, česky vyšla až roku 1533 pod názvem Spis o utrpení Mistra Jana Husa.
Spisovatel a kazatel Petr z Mladoňovic byl jedním z průvodců Jana Husa na jeho cestě na kostnický koncil.
Tam s ním setrval po celou dobu jeho procesu až do smrti (6. 7. 1415). O rok později se stal svědkem další tragické události v české historii, a to upálení Mistra Jeronýma Pražského v Kostnici, který zemřel mučednickou smrtí na tom samém místě jako Mistr Jan Hus 30. 5. 1416. O této události rovněž vydal písemnou zprávu pod názvem: Narratio de magistro Hieronymo Pragensi pro Christi nomine Constantiae exusto
Petr z Mladoňovic byl velmi schopný intelektuál své doby.
Bylo mu zřejmé, o co jde katolické církvi, jako mocenské síle v evropském prostoru, a těžko mohl souhlasit s vyhlazovacími vojenskými akcemi, kterými proslul např. papež Martin V., který například roku 1429 psal polskému králi Vladislavu II.:
„Věz, že zájmy Svatého stolce a stejně tak tvé koruny, je vyhubit Husity. Pamatuj, že tito bezbožníci se odvažují vyhlašovat a zavádět principy rovnosti…že všichni Křesťané jsou bratři…že Kristus přišel na zem, aby odstranil otroctví…volají lidi ke svobodě. Dokud je ještě čas, obrať své síly na Čechy (Bohemia). Pal, masakruj, zpustoš celou zemi, neboť nic nemůže být tak Boha těšícího a pro tebe jako krále užitečnějšího než vyhlazení Husitů.“
Celkem papež Martin V. vyhlásil 5 vyhlazovacích křižáckých výprav proti Husitům. Ostudné porážky křižáků u Domažlic (14. srpna 1431) se ale nedožil.
Petr z Mladoňovic byl také velmi kritický k jednotlivým projevům hnutí, jako např. k Táboritům, k některým názorům husitského arcibiskupa Jana Rokycana apod. Vystupoval i proti nekontrolovanému násilí, které se rozšířilo v husitském hnutí, a to jak vůči všemu katolickému, tak vůči sobě samým v podobě jakési zvrácené občanské války.
Petr z Mladoňovic po celý život vycházel z učení Mistra Jana Husa, který říkal, že Kristus hlásá lásku, jeho náboženstvím je přirozená rovnost všech lidí, neboť jsou jedné podstaty z jednoho Boha.
Upálení mistra Jana Husa, jak to viděl na místě samém Petr z MladějovicKdyž pak byl Hus veden z onoho kostela tak korunován, na hřbitově toho kostela pálili právě knihy, prý jeho. Spatřiv to, jda kolem, pousmíval se tomuto jejich počínání. A cestou napomínal ty, kteří stáli okolo, i kdo šli za ním, aby nevěřili, že má zemříti pro bludy; poněvadž mu byly lstivě přiřčeny a lživě za vinu kladeny křivým svědectvím jeho úhlavních nepřátel. A věru skoro všichni obyvatelé města vyšli ve zbroji a provázeli ho na smrt.
A když přišel k místu, kde měl býti umučen, poklekl, pozdvihl ruce i oči k nebi a s plně oddanou zbožností modlil se žalmy, zvláště: ,,Smiluj se nade mnou, Bože'' [Ž. 51,3] a ,,V Tebe, Pane, jsem doufal'' [Ž. 31,2.6], opakuje verš ,,V ruce Tvé, Pane''. Krajané jeho, kteří tu stáli, slyšeli, jak se modlí radostně a s veselou tváří.
Místo, kde měl být umučen, bylo mezi zahradami na louce, kudy se jde z města Kostnice k tvrzi Gottliebenu, mezi branami a příkopy předměstí toho města. Někteří okolo stojící laikové hovořili: ,,Nevíme, co a jak dříve činil či mluvil, nyní však vidíme a slyšíme, jak svatými slovy se modlí i mluví''. A jiní pravili: ,,Jistě by bylo dobře, aby měl zpovědníka a byl slyšen''. Avšak nějaký kněz sedící na koni v zeleném oděvu, podšitém červeným hedvábím řekl: ,,On nesmí býti slyšen, ani mu nesmí být dán zpovědník, poněvadž je to kacíř.'' Mistr Jan však, dokud ještě byl v žaláři, vyzpovídal se nějakému doktoru, mnichovi, který ho dobrotivě vyslechl a dal mu rozhřešení, jak sám [Hus] vyznává v jednom z listů, jež poslal svým přátelům z vězení.
Když pak se modlil, jak již připomenuto, spadla mu s hlavy ona potupná koruna pomalovaná třemi ďábly; pohleděv na ni, pousmál se. A někteří z žoldnéřů kolem pravili: ,,Ať mu ji dají znovu na hlavu, aby byl upálen spolu s ďábly, svými pány, kterým sloužil.'' Povstávaje na rozkaz katův z místa, kde se modlil, zvolal hlasitě a zřetelně, takže i jeho přátelé dobře ho mohli slyšeti: ,,Pane Ježíši Kriste, tuto strašlivou, potupnou a krutou smrt pro tvé evangelium a pro kázání slova tvého chci poslušně a pokorně podstoupiti.'' Nato byl veden kolem okolostojících; napomínal je a žádal, aby nevěřili, že se jakýmkoli způsobem držel článků přičítaných mu křivými svědky, že je kázal neb jim učil. Pak byl svlečen ze svého oděvu a přivázán ke sloupu provazy tak, že byl k tomu sloupu uvázán rukama nazad, a když byl obrácen tváří k východu, řekli někteří z okolostojících: ,,Ať nestojí obrácen tváří k východu, protože je kacíř; obraťte jej k západu.'' Tak se i stalo. Když pak ho přivazovali za krk jakýmsi začerněným řetězem, podíval se naň a s úsměvem pravil katům: ,,Pán Ježíš Kristus, vykupitel můj a spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl spoután; já bídný nestydím se nésti tenhle, pro jeho jméno jsa svázán.'' Onen sloup byl pak jako tlustý kůl, skoro na půl kroku široký; na jednom konci jej zaostřili a zatloukli do země na oné louce. Pod nohy Mistru podložili dvě svázané otepi dříví. Přivázán ke sloupu, měl ještě na nohou střevíce a jedno pouto. A takové otepi dříví, proložené slámou, kladli mu i kolem těla, jak stál, až k bradě; bylo toho dřeva na dva vozy neb káry.
Než však hranice byla podpálena, přišel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, a s ním syn nebožtíka Klema a domlouvali mu prý, aby si ještě zachoval život a aby odpřisáhl a odvolal někdejší svoje kázání a učení. On však pohlížeje k nebi hlasitě odpověděl: ,,Bůh je mi svědkem, že co se mi křivě připisuje a z čeho mne křiví svědkové obvinili, tomu jsem nikdy neučil ani toho nekázal, nýbrž mou přední snahou při kázání i při všech mých činech i spisech bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchů. A v té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil i kázal podle výroků a výkladů svatých doktorů, dnes s radostí chci zemříti.'' A uslyševše to, ihned onen maršálek spolu se synem Klemovým zatleskali rukama a odešli.
Nato katové pod ním zapálili; a Mistr hned hlasitě jal se zpívati nejdříve ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi'', potom ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou'', a dále ,,Jenž jsi se narodil z Marie Panny''. A když tak potřetí začal zpívati, v tom vítr vmetl mu plamen do tváře; i modle se v duchu pohyboval rty a hlavou, a tak duši v Pánu vydechl. Co umlkl, bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl duši, asi tak dlouho, jak by bylo lze rychle odříkati dvakrát neb nejvýš třikrát Otče náš.
Když pak dříví oněch otepí a provazy shořely a zbytky těla ještě stály visíce za krk v onom řetěze, hned katové strhli to ohořelé tělo i se sloupem k zemi a spalovali je přiloživše na oheň ze třetího vozu dříví; a chodíce dokola, kyji rozbíjeli kosti, aby tím rychleji shořely na popel. A našedše hlavu, kyjem ji rozbili na kusy a znovu vhodili do ohně. A když našli jeho srdce mezi vnitřnostmi, nabodli je na konec zašpičatěného kyje jako na rožeň, a zvláště je opékajíce a spalujíce propichovali je oštěpy, a konečně všecko obrátili v popel. A šat vhodili katové do ohně i se střevíci z rozkazu onoho Klema a maršálka, kteří řekli: ,,Aby snad Čechové to neměli za svaté ostatky; a my ti to dobře zaplatíme.'' Což i učinili. A tak i všechen popel ze shořelých dřev naložili na káru a hodili do proudu Rýna, jenž tam blízko teče.
