Příběh dvou velikánů české kultury, malíře Jana Zrzavého a skladatele Bohuslava Martinů. Publikace zachycuje jejich příběh na základě dokumentů, korespondence a vzpomínek příběh podivuhodného přátelství dvou velkých českých umělců od příchodu do Paříže, nedobrovolného rozchodu ve Francii na počátku 2. světové války až do konce jejich života.
Kniha je cenným biografickým příspěvkem, který objasňuje nejen dobu a myšlení té doby, ale poukazuje ve velké míře na jejich lidské stránky.
Foto: foto: © CBM Polička
Jan Zrzavý a Bohuslav Martinů, přátelé z Vysočiny / Lucie Jirglová / Občanské sdružení v Okrouhlici, 2012
Jan Zrzavý / Hornatá krajina / 1912
Ukázky z knihy:
„Velikost umělcova podmíněna je jeho velikostí lidskou.“ Jan Zrzavý
Setkali se až v meziválečné Paříži, která přitahovala malíře, spisovatele i hudebníky z celého světa. Martinů brzy po svém příjezdu v roce 1923 začal domů posílat články o pařížském hudebním dění. Také Jan Zrzavý je autorem mnoha statí, které vycházely v různých pražských výtvarných časopisech. Oba měli literární talent a dar výstižného formulování svých myšlenek. Podle vyprávění Zrzavého se poprvé setkali v proslulé kavárně U Dvou magotů: „Martinů mne jednou oslovil v kavárně Deux Magots. Měl rýmu, bylo mu zima a byl špatně oblečen. Bavili jsme se o všem možném, pak jsme šli pěšky domů, bydleli jsme oba poblíž sebe, u Place Blanche v Batignolles. Často jsme pak chodili do Café Rotonde a zůstávali hodně dlouho. Metro už bylo mimo provoz, a tak jsme šli pěšky od Rotondy až na Avenue Clichy, celou Paříží, což bylo velmi krásné.“
Nemáme toho tolik jako ostatní, ale dost k tomu, abychom byli šťastni
K nerozlučné dvojici se brzy přidala skladatelova manželka Charlotte, která si se Zrzavým obzvlášť rozuměla. V době, kdy novomanželé bydleli v rue Mandar, k nim Zrzavý každý týden chodil na oběd. Mohli mu tak alespoň částečně vynahradit dojemnou péči, kterou věnoval věčně hladovému a nachlazenému skladateli těsně po příchodu do Paříže:
„Dokud bydlel v Batignolles, chodil často odpoledne ke mně, já jsem si přece trochu topil, a vařili jsme čaj, a bylo-li k večeru, doběhl jsem do nedalekého řeznictví pro játra, která jsem rychle upravil s cibulí na lihovém vařiči – a to jsme hodovali.“Mezi početnou skupinou českých krajanů v Paříži našli mnoho společných přátel, s nimiž se navzájem podporovali a strávili spolu spoustu nezapomenutelných chvil. „Nemáme toho tolik jako ostatní, ale dost k tomu, abychom byli šťastni,“ říkával Martinů. A často si také užili hodně legrace, zejména na maškarních večírcích u Zrzavého. K okruhu jejich společníků patřili malíři Vojtěch Michal, Alén Diviš, Josef Šíma a Věra Jičínská. V jednom ze svých dopisů vylíčila atmosféru českých Vánoc u Zrzavého v rue Pouchet: „Vzpomínám na ty nezapomenutelně milé štědré večery ve Vašem ateliéru na Montmartru. Uprostřed toho polyglotního francouzského velkoměsta malé, útulné zákoutí se slováckými vyšívanými plenami...Všem nám bylo tak bezstarostně volně jako dětem.“ A sám hostitel k tomu později přitakal „Bylo to moc hezké a rád na to vzpomínám, protože jsme se měli všichni rádi, nic jsme si nezáviděli, hezky jsme se snášeli.“
