Román o převýchově mladých provinilců a příživníků v nové lidi, poctivé a pracovité. Autor vypravuje o vlastních zkušenostech a zážitcích, kterých nabyl od r. 1920 jako pedagog a organizátor Gorkého pracovní kolonie u Charkova. Popisuje věrně a pravdivě s jemným humorem všechny obtíže, s nimiž musil zápasit, než se mu podařilo změnit mladé zloděje a lupiče v platné členy lidské společnosti.
...V dnešní škole setkávají se myšlenky Komenského, který snil o opravdu všeobecném vzdělání, o svobodné škole, o humanistické výchově, s myšlenkami Makarenkovými, kterými tyto sny uskutečnil.
Učitelé a vychovatelé této školy, budou-li se učit u Makarenka jeho odvaze i ušlechtilosti, tvrdosti i laskavosti, nekompromisnosti i porozumění a budou-li těchto vlastností správně používat, mohou předstoupit před mládež s hlubokým politickým požadavkem, kterým Makarenko formuloval ve "Vlajkách a věžích":
"Buďte OPRAVDOVÝMI lidmi!"
Vladimír Vodička, výňatek z doslovu k českému vydání z r. 1955.
Anton Semjonovič Makarenko (13. března 1888 – 1. dubna 1939)
Sovětský spisovatel a pedagog, tvůrce originálního výchovného systému kolektivní výchovy; kolektiv pokládal za jeden ze základních výchovných prostředků. V roce 1917 ukončil učitelský institut v Poltavě. V letech 1920–1935 organizoval v Poltavě a Charkově opatrovnicko-vychovatelské pracovní kolonie pro bezdomou a provinilou mládež, po roce 1935 se začal věnovat spisovatelství. Usiloval o uvedení chovanců ke shodně organizované kolektivní činnosti založené na komunistické ideologii.
Od Maxima Gorkého převzal víru v možnost přeměny člověka i maximálně zanedbaného společensky a morálně. Jeho systém fungoval ještě v padesátých a šedesátých letech dvacátého století v SSSR a jemu podřízených státech ve Střední Evropě.
Ve svých pracích představil všestranný systém pedagogického působení na mládež, vycházející ze základního úkolu vychovatele nebo učitele, vyplývajícího z všeobecných norem budování komunismu a základní formy výchovy, jakou stanoví kolektiv v charakteru nových socialistických poměrů. Jako hlavní element kolektivu uváděl dobrou organizaci, ba i jistý stupeň vojenské kázně.
Anton Semjonovič Makarenko / Začínáme žít - "Pedagogická poéma"
román, napsaný v letech 1925 - 1935.
Děkujeme Proudu národní hrdosti za inspiraci.
Na tomto kanálu je k dispozici audio celé knihy >> https://t.me/Proudnarodnihrdosti
Výpisky z knihy:
...Ještě ani teď dost dobře nechápu, jak jsme se vůbec mohli pustit do toho dobrodružství, jež nás nakonec přece jen postavilo na nohy..."..."...Celkem to byl trapný obraz, ale přece jen výhonky kolektivu, zrodivšího se během první zimy, se začínaly v naší společnosti pomalu zelenat; a tyto výhonky bylo třeba stůj co stůj zachránit. Novým doplňkům se nesmělo dovolit aby tuto vzácnou zeleň udusily. Svou hlavní zásluhu vidím v tom, že jsem si tehdy uvědomil tuto vážnou okolnost a patřičně ji ocenil. Ochrana těchto prvních výhonků se později ukázala problémem tak neuvěřitelně obtížným, tak nekonečně zdlouhavým a těžkým procesem, že kdybych to byl věděl dříve, pravděpodobně bych se byl toho lekl a vzdal se boje. Dobře ještě, že jsem se vždy domníval, že vítězství mám na dosah ruky; k tomu bylo ovšem třeba být nenapravitelným OPTIMISTOU..."
...Malých chovanců od desíti let jsme měli celkem dvanáct. Byli to vesměs živí kluci, prohnaní, drobní zlodějíčkové, věčně ukrutně umazaní. Do kolonie přicházeli vždy ve velmi žalostném stavu: chudokrevní, krtičnatí a se svrabem... starší chovanci...byli vždy ochotni dohlédnout, aby se kluk jak se patří vykoupal, aby se pořádně namydlil, aby nekouřil, netrhal šaty, nerval se..."
...Poznal jsem už, že chlapci nepotvrzují názor inteligentů, že děti si zamilují a váží si jen takového člověka, který se k nim chová láskyplně a který je hýčká. Přesvědčil jsem se už dávno, že největší úctu a největší lásku projevují chlapci, aspoň takoví, jací byli v kolonii, k lidem jiného typu. To, co nazýváme vysokou kvalifikací, jistým a řemeslným věděním, dovedností, uměním, zlatýma rukama, ustavičnou pracovní pohotovostí bez mnoha slov a bez jakýchkoliv frází, to děti získává nejvíce..."
...Sovět velitelů se vždy snažil, aby jako VELITELÉ kombinovaných oddílů se VYSTŘÍDALI VŠICHNI kolonisté, ovšem kromě nejnešikovnějších. Byla to spravedlivá zásada, poněvadž velitelství kombinovaného oddílu bylo spojeno s velkou odpovědností a starostmi. Díky tomuto systému se většina kolonistů účastnila nejen funkcí pracovních, nýbrž i organizátorských. To bylo velmi důležité a bylo to právě to, co komunistická výchova potřebuje. Dík tomuto zařízení vynikala naše kolonie roku 1926 nejen do očí bijící schopností postavit se před jakýkoli úkol a vypořádat se s ním, ale také tím, že ke splnění jednotlivých detailů tohoto úkolu měla vždy nadbytek schopných a iniciativních organizátorů, pořadatelů, zkrátka lidí, na něž se bylo možno spolehnout...
...Život našich dvou kolonií jel jako dobrý, přesný vlak...Kolonistů bylo tehdy k osmdesáti. Kádry dvacátého a jedenadvacátého roku se slily ve velmi družnou skupinu, zjevně měly v kolonii hlavní slovo a představovaly na každém kroku pro každého nováčka neohebnou kostru pevné vůle, jíž nepodrobit se nebylo, bohužel, možné. Ostatně téměř nikdy jsem nepozoroval nějaký pokus o odpor. Kolonie získávala a poutala nováčky už krásným vnějším vzhledem, ukázněností a prostotou života, celou řadou zajímavých tradic a zvyků, jejichž původ si ani nejstarší kolonisté vždy nepamatovali...
...Velkolepý průvod našeho kolektivu a vítězné fanfáry na březích Kolomaku silně pozvedly sebevědomí kolonistů. Téměř bez námahy se nám místo skromných obuvnických ideálů podařilo postavit do popředí vzrušující a krásný cíl: DĚLNICKÁ FAKULTA. Tehdy ovšem "dělnická fakulta" zdaleka neznamenala to, co znamená dnes. Teď je to prostý název nenápadného učiliště. Tehdy to byl SYMBOL OSVOBOZENÍ dělnické mládeže od tmářství a nevědomosti. Tehdy to bylo nesmírně výrazné potvrzení nezvyklých lidských práv na vědění. Tehdy byl náš poměr k dělnické fakultě, čestné slovo, až trochu dojímavý...
..U bílého domu je hlučno. Přestože byli kolonisté unaveni, vlezli do říčky, a když se vykoupali, únava s nich spadla. Za stoly v sadě je radostně a plno řečí. Marii Kondraťjevně je do pláče z několika důvodů: únavou i láskou ke kolonistům, a také proto, že v jejím životě je opět obnoven správný lidský zákon. I ona zakusila kouzlo pracovního svobodného kolektivu...
..V takovém kolektivu nejasnost soukromých cest nemohla vyvolat krizi, vždyť soukromé cesty jsou vždy nejasné. A co to vlastně je soukromá cesta? To je odloučení od kolektivu, to je koncentrované měšťáctví: taková předčasná, taková nudná starost o příští kousek chleba, o nejlepší kvalifikaci. A jakou kvalifikaci? Truhláře, obuvníka, mlynáře. Ne já pevně věřím, že pro šestnáctiletého sovětského chlapce nejdražší kvalifikací je kvalifikace bojovníka a Člověka. Představil jsem si sílu kolektivu kolonistů a najednou jsem pochopil, oč jde: To všechno způsobilo zastavení, ustrnutí. V životě kolektivu NESMÍ DOJÍT k ZASTAVENÍ.
...V kolonii už nikdo neměl pochybnosti o podstatě úkolu. Kolonisté to ani přesně nechápali, ale zvláštním nejjemnějším smyslem cítili nutnost visící ve vzduchu: Všechno musí ustoupit kolektivu. A to vůbec nebyla oběť! Byla to rozkoš, nejsladší rozkoš na světě, cítit toto vzájemné sepětí, pevnost a pružnost vztahů, tuto velkou moc kolektivu vibrujícího v klidu prosycenou silou. A to vše bylo možno číst v očích, pohybech, v mimice, v chůzi i v práci. Oči všech pohlížely tam k severu, kde za tlustými zdmi seděla a vrčela na nás temná horda, sjednocená bídou, svévolí, pošetilostí, hloupostí a umíněností...
