Je až z podivem, jak je dnes talentovaný Adolf Branald (1910 – 2008) přehlížen a opomíjen. Napsal řadu skvělých děl a kdyby nebyl Čech, byl by velmi slavný. Jeho umění spsoavtelské se jen tak nevidí.
Dokázal to nejen ve svém humoristickém románu Můj dědeček automobil, ale i třeba v této knize, která je ve zdroji literaturou faktu, ovšem sepsána misterm pera, který nechce jen konstatovat co se stalo, ale hledá a objevuje psychologické příčiny všech těch strašných činů z archivu české kriminalistiky.
Celkem 12 příběhů čeká stále na své čtenáře a otevírá nám oči.
O světě lidí, o tajných zakoutích naší důše, o komplikovaných vztazích a bezohlednosti, o nenávisti společnosti, která degraduje jednotlivce až k vražedným odvetám.
A jako červená nit prolíná všemi příběhy jedna myšlenka:
Udělat z člověka kriminálníka je lehké. Udělat ale z kriminálníka člověka je zázrak.
Vynikající čtivá kniha vynikajícího vypravěče a spisovatele.
Výpisky z knihy...
Čin nelze vyčíslit v korunách -- někdo má přístup k miliónům, jiný k dvaceti pěti korunám. Příležitost dělá zloděje. Morální profil je týž u zloděje velkého jako malého.
Co je pro zkušeného kriminalistu nejdůležitější?
Znát skutečný motiv. Všichni mají motiv. Bez potvrzeného motivu není nic jisté.Mladí lidé nejsou morbidní, ale všechno kolem nich ano. Le Nouveau Candide/ Paris
Vyšetřovatelé mlčky přikyvovali, když někdo z těch, kteří ho znali, zakrýval rozpaky konvenčním údivem. -- Kdo by to býval do něho řekl! Nedal se ale zakrýt pouhým údivem rozpačitý pocit, který z mnohých těch lidí sami měli. Kdo by to byl do nich řekl!
U takových a podobných případů bývá zkoumání motivů obtížné. Pachatelem je zdánlivě spořádaný pracovitý člověk, u něhož na první pohled a podle způsobu jeho občanského života lze předpokládat, že by sotva byl schopen tak těžkého kriminálního činu, jako je vražda.
Rozborem motivů, které vedou pachatele k vraždě, lze však odhalit, že příčiny nevznikaly nahodile, rázem a náhodně. Vznikaly pozvolna, jako se kuje řetěz – z představ a přání. Myšlenku nosil obžalovaný v sobě patrně dlouho. Jak jinak by mohl jednat tak cílevědomě?
Z kusých přiznání obžalovaného, jakož i z některých výpovědí svědků, mohl by někdo nabýt dojmu, že jde o kvalitativní poruchu vůle, o jednání takzvané zkratkové. Proč by ale tomu nemohlo být také jinak?„Trvám na tom, že jsem tak učinil v sebeobraně a v okamžitém pominutí smyslů. Protože jsem se vzpamatoval, až když se nehýbala.“
Teď tady tvrdnu a čekám, co se mnou udělají, a je mi to celkem jedno. Čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířřata. S lidskou společností se nikdy nesžiju a vždycky budu kráčet proti ní svou vlastní cestou, kterou jsem si vytyčil. Myslím, že jsem ubit duševně i tělesně jhem vojny, nesmyslné a zbytečné, blbým chomoutem, vymyšleným lidskou společností. Jsem proto nucen hrát blázna, aby tento chomout nemohl plně dolehnout na mou hrdě vztyčenou šíji. Uchyluji se do svého samotářského přemítání a varuji Pozor před lidskými bestiemi! Ani nevím, jestli dopíšu tuhle kapitolu svého života. Nechť je dokladným dokumentem v případě mého špatného konce!“
Motivy jsou teprve tehdy pochopitelné a jistota o hodnotě pravdy výroku je získána teprve tehdy, jestliže můžeme odůvodnit, že odpovídá charakteru osobnosti pachatele.
Kpt. krim. pol. Siegfried Gudd„Neděláš rozdíl mezi krádeží a krádeží.“ „Ale dělám. Buď se necháte chytnout, nebo ne.“
Večer předtím, než došlo k činu, byli oba v biografu. Šla domů sama, on šel hrát karty, ačkoliv neměl peníze. Věděla, že nemá, proto ho pustila. Znala hráče alespoň natolik, že věděla: o sirky s ním hrát nebudou.
V jednu hodinu třicet minut po půlnoci si pro něho přišla. Když spatřila hromádku drobných, které před ním ležely, zeptala se, kde vzal peníze. Dřív než jí mohl odpovědět, vytáhl jeden z hráčů z kapsy u vesty zlatý prsten s černým kamenem, ano, ten známý prsten, a zeptal se jí: — Co za to dáte?
Neřekla nic, jenom se na prsten dívala. Naklonila se blíž, jako kdyby se chtěla přesvědčit, že ta věc je správná, že jí patřívala, že je to ten prsten s černým kamenem. Když zjistila, že omyl je vyloučen, rozplakala se. Chvilku ještě stála u stolku, nic neříkala, oni už taky nic neříkali, pak se obrátila a šla domů. Když odešla, vyčítali někteří hráči svému partnerovi, že si počínal hloupě, že neměl ten prsten ukazovat. Z toho budou jen zbytečné řeči. Mladík se ale muže zastal a řekl, že udělal docela správně. Když nemá srdce ona, proč má mít srdce někdo jiný.
V hostinci zůstal ještě asi hodinu, ačkoliv ho posílali domů a radili mu, aby si matku usmířil, že ji bude potřebovat. Když odcházel, byl docela střízlivý.Nouze, stejně jako pro všechny podobné nuzáky této doby, neznamenala představu hladu, avšak daleko zoufalejší představu života bez toho, co má ten druhý.
A nakonec mám jedno směšné přání. Páni novináři, prosím, oznamte to veřejnosti, nebo alespoň spisovateli Branaldovi, až bude psát příští knihu o dnešních zločincích.
Děkuji. V Praze . 7. 1973. Olga Hepnarová„Proč jste to udělal?“
Od té chvíle se ho ptali alespoň tisíckrát.
„Proč jste to, člověče, udělal?“
Slyšel otázku v nejrůznějších obměnách, věděl, že žádají vysvětlení, jenomže sám takové vysvětlení hledal, proto mlčel.
„Můžete nám říct, pane obviněný, proč jste to vlastně udělal?“
Odpověděl jen tomu, který se ptal první: „Přišla na mě taková zlá myšlenka.“
„Už nic?“
„Asi mi projela hlavou taková zlá myšlenka.“Zvolna, ale důsledně se distancuje od lidí. Ne vlastní vinou. Rodiče k němu byli sice hodní, ale nikdy se s ním nemazlili. Ani matka. Plachost má někdy směšné příčiny -- do devíti let se pomočoval. Míval i pavor nocturnus, noční děs. Byl od samého počátku sám -- dokud nepřišel na to tenkrát, když ležel v dětské postýlce vedle kluka stejně starého, že lze s někým být, někoho hladit, něčím se těšit, s někým se radovat, něčím se vzrušovat -- ale už tenkrát nevěděl, proč právě tak a nejinak, a nikdo nic nevysvětlil (neboť nikdo nic nevěděl, nebo vědět nechtěl).
Začal život s tajemstvím, které muselo zůstat utajeno; jinak přišel nejen o požitek, ale o poslední zbytky sebevědomí.
Život s tajemstvím má nevýhodu v ustavičné přetvářce; výhodou je nezávislost na konvenci, kdo se jednou odvázal, může být ve stupňování požitků a v síle prožitků brzděn jen takovou mírou opatrnosti, která je nutná k uskutečnění cílů sexuální fantazie.„Proč jste to udělal?“
„Já jsem se rozhod.“
„Dobře, ale proč?“
„Já když se rozhodnu, tak už nikdy nemám pochybnost.“
„To o tom nepřemýšlíte? A co následky?“
„Když se rozhodnu, tak o ničem nepochybuju a udělám to.“
Psychiatr doplní starý nález o nové zjištění: Neprojevuje lítost nad tím, co provede, byť byly následky jakékoliv. Nemá zábrany před realizací okamžitého nápadu. Lze očekávat další zkratkové jednání. Chlapec je jinak zdráv.
„Moje vina spočívá v tom, že jsem měl falešné ideály a že jsem pořád ustupoval. Já bych vás prosil, abyste se na můj případ nedíval jako na obyčejný případ, ale psychologicky. Vžijte se do mé situace. Jinak se tomu nedá rozumět. Já jsem jako intelektuál přemýšlivý typ. Na společnost si ani tak nepotrpím – jenom několik lepších lidí, myslím lepších ve smyslu inteligence. To říkám, abyste si dovedli udělat názor na můj duševní obzor. Tedy citlivost a rozum.
Moje žena byla naprostý primitiv. Knížky ji nezajímaly, a když potřebovala napsat domů, musel jsem to udělat za ni – ne že by neuměla, otravovalo ji to. Do divadla jsem ji nedostal, jak je rok dlouhý, kdepak na koncerty, ještě tak do kina na nějakou limonádu.
Najednou jsem začal žít s někým, kdo vás už jenom svou přítomností mučí – vždycky když jsem chtěl nahoru, srážela mě dolů. Jak by otevřela hubu, shodil bych sám sebe – to jsem věděl hned a vždycky, i když jsem si ji bral.
Ale tenkrát jsem byl blázen a měl jsem víc kuráže než rozumu. Bohužel to nevyšlo. Z ráje se stalo peklo. Pro mě určitě.
Já nevím, co si myslela. Já nevím. Nedalo se s ní vážně mluvit. To vznikalo postupně. Až z toho byl nepřekonatelný odpor.
Teď tady tvrdnu a čekám, co se mnou udělají, a je mi to celkem jedno. Čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířřata. S lidskou společností se nikdy nesžiju a vždycky budu kráčet proti ní svou vlastní cestou, kterou jsem si vytyčil. Myslím, že jsem ubit duševně i tělesně jhem vojny, nesmyslné a zbytečné, blbým chomoutem, vymyšleným lidskou společností. Jsem proto nucen hrát blázna, aby tento chomout nemohl plně dolehnout na mou hrdě vztyčenou šíji. Uchyluji se do svého samotářského přemítání a varuji Pozor před lidskými bestiemi! Ani nevím, jestli dopíšu tuhle kapitolu svého života. Nechť je dokladným dokumentem v případě mého špatného konce!“
Každé úřední sdělení, to už je atavismus, vzbuzuje podezření a provokuje k námitkám nesouhlasu, přinejmenším k deliberacím.3
Udělat z člověka kriminálníka je lehké. Udělat ale z kriminálníka člověka je zázrak.
„Výčitky svědomí nemáte?“
„Proč?“
„Nezdá se vám, že někdy jednáte ukvapeně?“
„Já se rychle rozhodnu. Když se rozhodnu, tak už nikdy nemám pochybnost. Tak o tom už nepřemýšlím. Když se rozhodnu, tak to udělám.“
Nouze, stejně jako pro všechny podobné nuzáky této doby, neznamenala představu hladu, avšak daleko zoufalejší představu života bez toho, co má ten druhý.
