Když 4. října oslavil Adolf Branald 95. narozeniny, vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha Tichý společník. V ní vzpomíná na některé své kolegy a přátelé. Jsou mezi nimi Jaroslav Seifert, kreslíř Cyril Bouda, herec Jan Werich, spisovatel Bohumil Hrabal. František Kožík, František Hrubín, Alfréd Radok, a další.
Při četbě Branaldových laskavých vzpomínek budete svědky vzájemných sympatií, přátelství i společných osudů.A bude vám dobře
Pro Adolfa Branalda bylo psaní dobrým lékem a proto, i v tak pokročilém věku neodolal a psal: Sám říká:
"Já už jsem chtěl přestat psát několikrát, ale vždycky jsem cítil, že musím ještě něco říct. Já vím, že jsou to taková výmluvná slova, ale protože mé knížky vždycky bývaly přijaty s povděkem, tak mi to dalo zadostiučinění, že jsem si řekl, že to ještě není marný."
Toho dne, na veřejné prezentaci v nakladatelství Academia v Praze, se o své lásce k Adolfu Branaldiovi vyznala i milá herečka Jitka Molavcová:
"Ne každý má literární talent a ne každý, kdo ho má, je schopný psát za naše vlastní pocity. Já se s radostí a vděčností přiznávám, že za mě píše tady pan Adolf Branald. Jeho životopis Mařenky Zieglerové a Skříňka s líčidly mě vlastně přivedly k divadlu."
A co o knize řekl Adolf Branald:
"Když mluvím k národu, jsem zvyklý vstát. - Prosím vás, byl jsem vyzván, abych řekl pár slov. Já je rád řeknu, protože kdo by nevyužil takovéhle krásné sešlosti, aby se zviditelnil. I já jsem podlehl tomuto módnímu trendu, tak řeknu pár slov. Ještě nevím o čem, ale ono to přijde... Já vím, že včas odejít, je umění. Já jsem si to několikrát říkal, a vždycky jsem to nějak přeťápl. Oni totiž přicházeli lidé a říkali, hele, ty bys o mně měl taky něco říct, tak jsem napsal Pražské promenády. Našeptal mi Kamil, že jsem ještě neřekl všechno, tak jsem napsal Můj přítel Kamil. A pořád to nebylo dost... Upřímně řečeno, já už jsem chtěl odejít, ale já jsem nevěděl, co budu celý den dělat. Chodit na procházky po Spořilově, to je sice hezký, ale není to všechno. Dá se s tím vydržet tak hodinu denně."
"Je to knížka o mých nejlepších přátelích. O osobnostech, které měly své místo v kulturním životě v posledních řekněme padesáti letech. Já už jsem chtěl přestat psát, ale oni přicházeli. A jak jsme tak vzpomínali, uvědomoval jsem si, že jsem o nich neřekl všechno, co bych měl říct a co by měli snad vedět dnešní i zítřejší čtenáři. jsou v životě takové malé, lidské prosté chvilky, které vám o tom člověku řeknou víc než sáhodlouhé psaní. Takové perličky jsem ze svých záznamů vybral, setkávání, jejich dopisy... a tak mi ten Seifert, Hrubín, nebo z těch mladších Bogan Hrabal znovu ožívali v takových svých nejlidštějších momentech. Napsal jsem už knížek dost a všem čtenářům za ně, i vám, kteří jste teď vzdáleni od nás, všem děkuji, že jste mě četli. A byl bych rád, kdybyste tuhle moji poslední knížku přijali s důvěrou."
„Měl jsem výjimečné štěstí, že jsem žil ve společenství lidí, kteří svým způsobem přispívali k vytvoření ducha, stylu koloritu doby. Výjimečnost spočívala v tom, že jsem jim byl o něco blíž než ostatní.“
Každý, kdo měl v ruce knihy Branalda ví, jak krásně mu teče text, jak příjemně se čte.
Není proto na škodu si stáhnout i jeho audioknihy a věřte, že budete okouzleni i v případě této vzpomínkové knihy. Čte Tomáš Šolc.
Adolf Branald byl mimořádná osobnost české literatury i českého filmu.
Narodil v roce 1910 v rodině kočovných herců, sám hrál u divadla i ve filmu, později vystřídal mnoho dlaších profesí, byl knihkupcem, nakladatelským redaktorem, pracoval u dráhy, u olejářských firem. Za normalizace nesměl publikovat, protože v roce 1969 vystoupil z KSČ, jejímž členem byl od roku 1948. Z mnoha prostředí, jimiž prošel, vytěžil náměty na romány, v české literatuře patří k průkopníkům žánru profesní román. Jeho dílo čítá přes třicet románů. Jsou mezi nimi i Dědeček automobil, Zrození velkoměsta, Vizita etc.
Adolf Branald. Talentovaný spisovatel a dokonalý kronikář doby
O knize napsali:
Historka, kdy se autor vrací společně s Františkem Kožíkem do Kroměříže za uličkami mládí:
„Tuhle věž taky pamatuju.“ „Já taky,“ řekl František. „Tady jsem dostal poprvé hubičku, vlastně dvě. Než jsem se vzpamatoval, vlepily mi je dvě sličné dívenky, každá z jedné strany.“
Na dívenky měl Kožík štěstí už tenkrát, dodal autor. Snad každého pak překvapí rovněž informace, že František Hrubín měl v septimě sedm nedostatečných a tři dostatečné.
Mezi nejlepší části knihy patří kapitola o Hrabalovi. K němu Branalda poutá velmi zajímavý příběh. V roce 1957 mu do redakce Kamil Lhoták přinesl dvě literární ukázky od neznámého autora. Branald byl velmi překvapen a nechal si Hrabala pozvat do redakce. Na otázku, zda toho má víc, Hrabal odpověděl, že má plný šuple popsaných papírů, ale nechtělo se mu s tím nosit. Není žádný spisovatel, nýbrž spíš zapisovatel. Má rád Klímu, Ladislava samozřejmě, a že když ho něco napadne, tak sedne a píše, až to ze sebe vychrlí, pak třeba dlouho nic. Rovněž neví, kdy skončit větu a kdy jí má dát uvozovky. Potíže mu taky dělají tečky a čárky.
V nadsázce by se dalo říci, že Adolf Branald měl tu čest jako první objevit Bohumila Hrabala. Kromě zajímavých historek ze života kniha čtenáře jistě potěší rovněž povedenými ilustracemi nebo autentickými přepisy dopisů, například od Jana Wericha nebo režiséra Alfréda Radoka.
Každé z deseti zastavení je obsahově i literárně nesmírně poutavé. Branald představuje velké osobnosti skrze vlastní zkušenosti, díky čemuž je čtenář může poznat z jiného pohledu, než jaký nám skýtají učebnice. Branald zaznamenává informace jako tichý společník, jako svědek, jenž s pokorou přináší čtenáři svědectví o výjimečných umělcích, s nimiž ho poutala vzájemná blízkost. Tímto způsobem by se dala popsat autorova role v jeho posledním díle, pod jehož povrchem se kromě portrétů známých osobností ukrývá zároveň portrét autora samotného.
Ondřej Palán, 2014