Napsal víc než třicet knih. Každou prožil, zažil a bez důsledné znalosti prostředí, o němž psal, by psát ani nezačal. Své knížky vlastně nepsal, on je přímo režíroval. Prošel mnoha profesemi a každá se otiskla v jeho románech, dramatech a vzpomínkových publikacích. I když už není sedm let mezi námi, ve svých příbězích s námi zůstává.
Narodil se v herecké kočovné rodině 4. října 1910. Tatínek, Richard František Branald, byl herec, režisér a dramatik, maminka Marie herečka. Dětství prožil v Praze, Plzni a na cestách s rodiči, kteří vystupovali s operetními, činoherními či operními společnostmi.
Dětská filmová hvězda
Jako dítě hrál Adolf Branald v několika němých filmech. Říká se proto, že byl první českou dětskou hvězdou stříbrného plátna. Objevil se v dnes ztracených snímcích svého otce Aloisův los a Československý Ježíšek. Roli získal i ve filmu Venoušek a Stázička režiséra Svatopluka Innemanna z roku 1922. Svou filmovou kariéru ukončil ve třinácti letech, aby se připravil na svá budoucí povolání na střední škole.
Studoval obchodní akademii, kde maturoval roku 1929. Následovala celá řada zaměstnání: pracoval jako úředník v bance, obchodní zástupce olejářské firmy, klavírista v kině, knihkupec, v letech 1936 až 1945 se jeho život spojil se železnicí. Byl spolehlivým výpravčím vlaků na různých železničních stanicích, ale nikdy přednostou stanice. Po druhé světové válce se stal tiskovým referentem na ministerstvu dopravy a od roku 1952 po sedm let působil jako redaktor Československého spisovatele. V roce 1959 opustil nakladatelství a od té doby byl spisovatelem na volné noze. Všechna předchozí zaměstnání jako spisovatel vložil do svých knížek. Veškeré zkušenosti obohatily jím vyfabulované příběhy.
Od Stříbrné paruky k Tichému společníkovi
Svou literární dráhu zahájil před druhou světovou válkou, kdy napsal řadu divadelních her pro ochotníky. Většinu z nich stvořil s tatínkem a často kromě textů komponoval i hudbu. Ale tvůrčím elánem se prosadil i za studií, jak sami můžete zaznamenat v tomto čísle Naší rodiny na straně 19.
Jako prozaik debutoval v roce 1947 románem Stříbrná paruka. Už v této prvotině se naplno projevuje hlavní tvůrčí metoda, pro Adolfa Branalda tolik typická – propojení faktografie s fabulovaným příběhem hrdinů, kteří chápou vlastní povolání jako životní poslání. Právě tento přístup dodává jeho příběhům až reportážní charakter a stávají se téměř beletristickými kronikami doby. Ze všech vnímáme atmosféru, dokonalou znalost prostředí.
V jednom z rozhovorů k vydání svého prvního románu, jenž představuje jakousi kroniku hereckého rodu, prozradil: „Chtěl jsem potěšit otce ze zklamání, že syn z herecké rodiny se hercem nestane.“ Ale divadelní a filmový svět v něm zůstal napořád. „Vidím dodnes tatínka, jak stojí na rampě a režíruje. Z dodaného materiálu, ale přidává i něco ze svého, vlastní branaldovskou představu. Kreslí mluvící a zpívající obraz. Dokonce někdy i obraz ze života… Až časem jsem pochopil, že já knihy nepíšu, já si je režíruju.“
Vedle knih přispíval do novin a časopisů, jeho stati najdeme v Novém životě, Svobodném slově, Literárních novinách, Světě práce, Plameni, Divadle, Zlatém máji a mnohých dalších titulech. Řada jeho románů byla úspěšně zfilmována či zpracována pro televizní obrazovku. K nejúspěšnějším pro diváky patří snímky Pozor, vizita a Sestřičky, které čerpají z obsáhlého románu Vizita.
Branald a film
Toužil napsat detektivku, což se mu nepodařilo. Namísto ní stvořil třicet jiných knih, z nichž některé s úspěchem vycházejí dodnes. Asi největší radost si udělal a sen si splnil vydáním pětisetstránkové knihy My od filmu. Psal ji s přesvědčením, že nikdo jiný by takovou kroniku dohromady nedal. Nejde o samochválu, ale o fakta. Však Adolf Branald byl u filmu ve dvacátých letech minulého století s Josefem Švábem-Malostranským, aby o třicet let později s Milošem Formanem představoval bratry Lumierovy ve filmu Dědeček automobil.
Malá zmínka na okraj: v padesátých letech dostali čeští tvůrci v Cannes Zlatou mušli za zmíněný film, ale nikdy tu cenu neviděli, protože pro ni nikdo nesměl. Kde dneska je, to je ve hvězdách!
V rozsáhlé kronice vylíčil osudy průkopníka naší kinematografie Jana Kříženeckého, představil Ottu Hellera či Karla Lamače jako snaživé mládence, kteří tahají kulisy, stativ a učí se filmovat. Stejně důvěrná znalost prostředí je patrná z románů Ztráty a nálezy či Vizita.
Zásadní ocenění přišla po sametové revoluci
Adolf Branald se stal zasloužilým umělcem v roce 1965. Bohužel za normalizace nemohl publikovat, neboť vystoupil v roce 1969 z KSČ, do které vstoupil v roce 1948. Stejné to bylo i s oceněními. Ta přišla až po sametové revoluci. V roce 1996 mu Pen klub udělil Cenu za celoživotní dílo, v roce 2003 získal Cenu Miroslava Ivanova za literaturu faktu a roku 2008 byl prezidentem Václavem Klausem in memoriam vyznamenán Medailí za zásluhy I. stupně.
Z rodinného zázemí
Po celý život mu byla velkou oporou jeho žena Helena (zemřela v roce 2006). Prožili spolu šedesát šest let a vychovali tři děti: dcery Helenu, Karlu a syna Richarda. Rád se doma setkával s mnoha přáteli z hereckého a kumštýřského prostředí a diskutoval s nimi. Tato setkání se obrážejí v jeho vzpomínkových knihách posledních let. V téměř devadesáti osmi letech, 28. září 2008, Adolf Branald zemřel. Kýžené stovky se, bohužel, nedočkal.
