Propaganda je pokus nějaké autority, například státní, církevní nebo stranické, o něčem přesvědčit co největší lidské skupiny, jimž říká „cíl“. Propaganda často nadsazuje. Lhát může, ale nemusí. Nátlak propagandy bývá různě velký. Propaganda užívá postupy, které dokáží přimět lidské skupiny k povolnosti a souhlasu. Smyslem propagandy je dosažení nebo udržení politické moci.
Propaganda slouží mocenské elitě stejně jako skupinám, které o moc usilují.
Za příslušníky mocenské elity lze v politicky stabilních systémech považovat členy politického, policejního a vojenského vedení státu, finanční a korporační magnáty, špičky politických stran, některé celebrity a takzvané přední velkoměstské rodiny.
Ve státech s centralizovanou politickou mocí a cenzurou slouží veřejná propaganda pouze špičkám politické moci. Neveřejnou propagandou v těchto společnostech bývají informace sdělované od člověka k člověku. Kdysi se tomu říkávalo „šeptanda“.
Ve společnostech, kde jsou hromadné sdělovací prostředky v soukromých rukou a formální cenzura neexistuje fungují tyto média jako filtry a rozhodující o tom, co vhodná informace je, nebo není a jak se taková informace má sdělovat.
Zde se uplatňují čtyři základní skupiny vlivů:
Prvním je velikost jednotlivých společností, které vlastní sdělovací prostředek, jejich majetková koncentrace, osobní bohatství majitelů získané vlastnictvím sdělovacího prostředku, způsob, jímž majitelé docházejí ke zisku.
Stejně významná je závislost na reklamě jako primárním zdroji zisku soukromých sdělovacích prostředků, a samozřejmě skutečnost, že informačním zdrojem pro média jsou zdroje kontrolované mocenskou elitou.
Konečně vždy existují možnosti přímého a nepřímého nátlaku v případě, že média zveřejní „nežádoucí“ informace.
KAŽDÁ KLASICKÁ PROPAGANDA STOJÍ NA ČTYŘECH PILÍŘÍCH:
1. jednoduchosti
2. oslovení emocí
3. oslovení představivosti
4. opakování
1. Jednoduchost.
Propagované poselství musí být co nejjednodušší. Tak jednoduché, aby je co nejsnáze a nejrychleji pochopil co největší počet lidí. Náročnost propagovaného poselství proto nesmí překročit dolní mez intelektuálního průměru cílové skupiny. Propaganda vychází ze skutečnosti, že znalost příčin, hloubky, šířky a důsledků problému, o kterém propagandistické poselství mluví, bývá u naprosté většiny oslovených lidí malá, žádná nebo zkreslená. Další skutečností, ze které propaganda vychází, je, že dlouhodobá paměť většiny lidí je špatná a snadno manipuiovatelná. Dají se do ní vložit nebo z ní vymazat neuvěřitelná množství informací. Lidé si nepamatují nebo nechtějí pamatovat osobní katastrofální rozhodnutí a minulost, natož tu starší, která nebyla osobní.
Klasická poučka říká, že jednoduchá, dobře srozumitelná lež vždy porazí složitou pravdu.
Krajní zjednodušení propagované informace v porovnání s informacemi, které jsou pro mozek oslovených lidí příliš složité, znamená méně namáhavé, rychlejší, a tedy příjemnější zpracování. Cíl propagandy je z tohoto důvodu vděčnější. „Nemůžeme přece veřejnost přetěžovat tak složitými souvislostmi,“ zní příkaz. Dále: „Obyčejného člověka by to mátlo.“ Případně: „Lidé přece nemusí všechno vědět.“
2. Emoce.
Propaganda musí oslovovat emoce. Čím jednodušší a prostší je sdělované poselství, čím méně obsahuje podrobností, které by mohly být důvodem k zamyšlení, tím víc musí oslovovat sympatie, antipatie, lásku, sexualitu, nenávist, závist, strach a úzkost.
Citově prostoupené informace stejně jako informace, které si je možné snadno – pokud možno barvitě – představit, se snáze pamatují a vybavují než informace citově neutrální. Úzkost a strach proto patří mezi nejúčinnější propagandistické nástroje. Vždyť je velmi dlouho známo, jak velké oči má strach.
3 Oslovení představivosti.
Kromě emocí musí propaganda oslovovat představivost. Není nad pohyblivé barevné obrazy kombinované s patřičnými zvuky. Kdo mohl před šedesáti lety tušit, co bude v každodennosti znamenat televize. Dobře vymyšlená jednoduchá metafora, nálepka, která se stane rozšířeným sloganem, je k nezaplacení. Socan nebo flanďák – za chvíli je probereme dle abecedy.
4. Opakování.
Opakování je matkou moudrosti, praví antické přísloví, které platí pro všechny podoby sociálního ovlivňování. Chce-li propagandista, aby oslovená populace žádoucím způsobem myslela a cítila, je nutné vychovávat ji podobně, jako to dělal Pavlov se svými psíky. Dobrý propagandista pak zazvoní. Mnoho oslovených lidí začne myslet i cítit v žádoucím směru, napíše o tom do novin, před kamerou sdělí svých osm až čtrnáct slov a budou do hloubi duše přesvědčeni, že sdělují vlastní názor. Kontroluje-li skupina, která propagandistu platí, alespoň některé klíčové hromadné sdělovací prostředky, není to příliš těžké. Důležité je, aby propagandista svému cíli říkal jen to, co cíl propagandy chce slyšet. Na skutečnosti přitom nezáleží ani trochu.
Dokonale úspěšný propagandista se pozná podle toho, že ani v případě katastrofy cíl propagandy nepozná, že k ní došlo, a věří tomu, co se mu povídá.
Z knihy František Koukolík, Jak si lidé hrají / Radioservis, 2009
