První Duškův titul, který jsem četla, Země, byl syrový a drsný, plný vzpurné energie a dušeného rozčilení nad stavem lidské duše a dnešního světa…. Tvarytmy mají podobnou syrovost, ale tady se autorovi nějak podařilo vyprávění zaobalit do většího nadhledu, ba až do hladivosti, ve které se bude vaše duše s blahem převalovat. Možná je znát i odstup dvou let mezi oběma knihami.
Autor sám se posunul ve svém životě, ve svém přemýšlení někam dál. A kam? Do tmy.
No ano – celá kniha začíná vyprávěním jeho zážitků z tzv. „pobytů ve tmě“, které se stávají údajně čím dál víc populární. Nejde o nic jiného, než o pobyt v chatce, mít uspokojeny jen základní potřeba a celý čas strávit obklopen jen černočernou tmou. TMA má TVARY. Jaroslav Dušek si hraje se slovy, s pocity, se zážitky, které měl při tomto pobytu a jak jeho vyprávění plyne k jiným tématům, stále z něj cítíte tu jemnost a hladkost, kterou načerpal v té tmavé chladné chatce, v té svatyni lidské duše.
Kniha je báječně poskládaná! Musím smeknout před nápadem začít celé toto typicky duškovské povídání právě tímto niterným zážitkem.
Zcela jemně a nenásilně totiž zavede čtenáře až do mystických hlubin. Ani se nenadějete a jste tam! Uprostřed snění, bdění a vlastně vůbec nevíte, kde se nacházíte. Toto je jedna z věcí, kterou si z této knihy navždy zapamatuju. Při pobytu ve tmě se postupně dostáváte do stavu, kdy spánek a bdění ztrácí pevné kontury. Myšlenky se stávají vláčné, jemné…
„V chatičce bylo nádherně. Den za dnem se prohlubovala blaženost, která prostupovala celým tělem. Poslední den byl omamný. V posvátném tichém úžasu jsem pozoroval nekonečný prostor svého těla. Myšlenky už téměř nepřicházely. Občas nějaká osamělá připlula z nedohledna jako ryba, postavila se proti mně a žádala si mou pozornost. Ležel jsem nehybně na posteli snad několik hodin a blaženě sledoval vnitřní pohyby těla, když připlula myšlenka: „Co kdybych se posadil?“ Pozoroval jsem jemně tuto myšlenku a začal ji zvažovat. Cítil jsem ten rozdíl mezi zvažováním, uvažováním a běžným myšlením. Nakonec jsem tuto myšlenku přijal a nekonečně pomalu jsem se na posteli posadil. Spustil jsem nohy na zem. Seděl jsem. Několik minut jsem jen seděl a vychutnával sezení. Dar těla. Připlula myšlenka: „Co kdybych se napil?“ Zvažoval jsem ji na jemných vážkách. Přijal jsem ji. Natáhl jsem ruku dozadu k lahvi na poličce a setrval v této zdánlivě nepohodlné pozici několik minut. Vciťoval jsem se do vědomí lenochoda a chameleona, zkoumal jsem vnitřní stav nehybného aligárota…“
Takže na této ukázce mohu zhruba shrnout pocit, který mi Tvarytmy daly… zpomalily mne.
Měla jsem dojem, že se v této knize, kterou od té první (Země) dělí dva roky, něco s autorem událo.
Zpomalil se, přestal být tak syrově úderný, ale více… já nevím, pokorný? Asi to není to správné slovo, protože pokora je z Jaroslava Duška v jeho textech cítit všude. Ale zjemnil se, jeho myšlenky se staly vláčnější. Ačkoliv většina knihy není o pobytu ve tmě, celou dobu máte pocit, že povídal a vyprávěl vše další v jakémsi mírném opojení z té čistoty, kterou v té chatičce zažil.
Jaroslav Dušek má úžasný dar povídat a povídat a vy máte dojem, že se vznášíte nikoliv v jeho slovech, ale ve své vlastní duši.
Zároveň se čtením této knihy pracuje něco ve vás a výsledek? Najednou víte, co chcete a i když jsem knihu začala číst jako unavená a vyprahlá a téměř bez chuti jí vůbec číst, skončila jsem oživená, veselá a věděla jsem s neutuchajícím nadšením, co právě chci dělat.
A TO JE POCIT, KTERÝ BYCH PŘÁLA KAŽDÉMU ČTENÁŘI TVARYTMŮ. Aby našel své vlastní rytmy, srovnal sám sebe, nadechl se a rozhlédl kolem. Náhle mi celý svět a mé směřování v něm připadalo slunečné, krásné, jasné a čisté…
Knihu sepsala jako autorizované vyprávění Jaroslava Duška Pavlína Brzáková
Etnoložka, která se zbývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů – Goromomo goroló – vyprávění sibiřskejch Evenků (1996) a Jamtana – vyprávění sibiřskejch Něnců (1997). V roce 2000 vyšla její novela Stíny na kupecké stezce a kniha Goromomo goroló – Davnym davno na území Evenckého autonomního okruhu, kterou napsala v ruštině spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem. Poté nsáledovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge - Učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání prvních sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2006 vyšly její příběhy pěti světadílů Co přináší vítr a v roce 2008 volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Je spoluautorkou knih Květa Fialová – štěstí tady a teď (2009) a Květa Fialová – Zákony štěstí (2010). Je také autorkou pohádkových příběhů pro děti Helinda a klekánice (2009). V roce 2012 napsala s Jaroslavem Duškem další knihu, která dostala název Země. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace.
Vydalo nakladatelství Eminent, 2014, www.eminent.cz
Foto: Eminent a foto ze křtu: Kamil Vancoller
