ZeMě aneb Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška

Čtivo z úst Jaroslava Duška a pera Pavlíny Brzákové je vždycky něčím, s čím člověk touží se zaizolovat pěkně do peřin nebo kamkoliv, kde na něj vnější svět nemůže. A konkrétně kniha ZeMě je nesmírně intimní a hluboká, obnažená do morku kostí. Její čtení mi pohltilo celou mou pozornost. Svět kolem přestával existovat.

No jistě, dá se přečíst i ve vlaku, ale ten čtenářský zážitek by pro mne nebyl to pravé.  A to bych měla být jakože Blíženec, poměrně extrovert. Nejsem. Na tohle nejsem. V porovnání s knihou Tvarytmy, kterou jsem četla před ZeMí, je toto kniha temnější, smutnější, jdoucí více do hloubky, která mne zasáhla na nejcitlivějších místech. Na místech strach, obav, pochybností o svém místě na světě.

Možná je to tím, že Jaroslav Dušek otvírá řadu témat, jež jsou na jednu stranu vtipná a hluboká, ale někde uvnitř se dotýkají nějakého obnaženého duchovního nervu.
Probírá své dětství, své rodiče i jejich smrt. Vidí očima dospělého své dětství, pohnutky a život svých rodičů. Umí vzít do rukou své vlastní zkušenosti a podívat se na svůj život očima úplně jinýma. Za řadu let… Umí vystihnout a popsat běh svého vlastního života. Vidět retro a vidět současnýma očima. Vše je protknuto jeho moudrostí, která v něm zrála od samého jeho dětství. Tato kniha je jemným vyprávěním, ve kterém pozorný čtenář prochází opatrně a našlapuje s lehkostí, protože se bojí jen nahlas otočit list. Tak něžná a tenounká je nit, kterou jsem v textu cítila – nic lehkého, leč vytrvalého vývoje moudrosti Jaroslava Duška. Nit, která se bude pokaždé jevit jinak. Když si ZeMi přečtu za půl roku, uvidím ve vyprávění něco jiného. Jiná fakta, jiné zásadní životní kroky a události, které formovaly jeho duši.  A to je na této knize zajímavé.

Neřehtala jsem se smíchy, ale moje srdce se otevíralo dokořán.
A potřebovala jsem pokaždé trochu klidu, abych vše vstřebala – proto se to nedá číst ve vlaku, ve chvíli, kdy by přišel průvodčí, asi bych vypadala jako naprostý  mimoň.
Považuji tuto knihu za čtenářskou lahůdku pro každého, kdo má rád Jardu Duška, jeho duši… a i pro každého, kdo má rád životopisy slavných. Protože i z tohoto úhlu pohledu je to velmi zajímavé čtení, faktů ke zpracování i „šmírování soukromí“ je tu dost.

O autorech:
Knihu sepsala jako autorizované vyprávění Jaroslava Duška Pavlína Brzáková
Etnoložka, která se zbývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů – Goromomo goroló – vyprávění sibiřskejch Evenků (1996) a Jamtana – vyprávění sibiřskejch Něnců (1997). V roce 2000 vyšla její novela Stíny na kupecké stezce a kniha Goromomo goroló – Davnym davno na území Evenckého autonomního okruhu, kterou napsala v ruštině spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem. Poté nsáledovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge  - Učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání prvních sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2006 vyšly její příběhy pěti světadílů Co přináší vítr a v roce 2008 volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Je spoluautorkou knih Květa Fialová – štěstí tady a teď (2009) a Květa Fialová – Zákony štěstí (2010). Je také autorkou pohádkových příběhů pro děti Helinda a klekánice (2009). V roce 2014 napsala s Jaroslavem Duškem další knihu, která dostala název TVA RY TMY – TMA RI MY. Působí jako šéfredaktorka  měsíčníku Regenerace.

Kresby do knihy vytvořil Zbyněk Zenkl
Narodil se 7. Listopadu 1964 v Ostrově nad Ohří. Toho dne byl úplněk. Dětství strávil v Sezimově Ústí u Tábora, než jeho rodiče postavili dům, bydleli v upravené stodole. Rád si hrál na pískovišti s vláčky, v mládí jezdil s rodinou na vodu a chodil pěší túry. Vyučil se ovocnářem-sadařem a nějakou dobu v tomto oboru pracoval. Nyní působí v chráněné dílně Rolnička, kde pracuje v dřevodílně, navštěvuje výtvarný kroužek a vyrábí máčené svíčky.
Dovolenou tráví s tatínkem, často v Čechách, ale také v zahraničí. Zbyněk je nadšený turista a výborný plavec. Rád houbaří, má výbornou orientaci a nikdy se neztratí. Říká, že má s Jardou Duškem hodně společného: oba rádi maskují a obarvují život, jsou dobrodruzi, přívětiví, magnetičtí, mají v sobě dramatickou lehkost.
Myslí si, že si ho Jarda zvolil jako ilustrátora proto, že dokáže vidět v mracích a neklepe se u malování. Nabídka ilustrovat knihu ZeMě ho potěšila a na obrázcích pracoval s velkým zájmem. Má za sebou několik samostatných výstav. Okolí si moc cení jeho výjimečného chápání světa.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2012, www.eminent.cz

„Cítím, že Vesmír se raduje nejvíc, když se člověk chová unikátně. Všichni jsme unikátní, protože máme svoje parametry, které jsou nezaměnitelné.  A Vesmír od nás očekává unikátní odpovědi.
Někdo rád říká, že máme odpovědnost za své chování. Myslím si, že jediná naše odpovědnost spočívá v tom, že odpovídáme  Zdroji, Vesmíru, proudu života, svou realizací, tvořivostí a zkušeností. Takhle mu odpovídáme zpátky na to, že nás emanoval.  Jsme tu a reagujeme na jeho výzvu. Člověka nejvíc obohatí, když  pozná sebe sama, když odhalí a rozkryje své skutečné jméno. Co mu bude platné, když bude opakovat mechanicky nějaké stanovené pohyby?...“

A knihu velmi příjemně občas přerušují intermezza autorky, která ji sepsala. Vždy jsou příjemná, protože mi připomínají lidskost, kterou ona s Jaroslavem Duškem sdílela. V jemných okamžicích jejího života jsou to prchavé chvíle, kdy ji ON ovlivnil.V restauraci Phenix se díváme na řeku. Jaroslav je svěží, zatímco slunce klesá.

…Intermezzo Pavlíny Brzákové…
Jsou obzorem domy na protějším břehu?
Nebo je obzor až za domy?
Se sluncem klesajícím do Vltavy jsme stále vážnější. Při štrúdlu již mluvíme o konci světa. Které kultury ho znají? Úzkost zaháním šlehačkou. Nořím se do sladkosti…
Konec odešel, přichází Ráj!
Při loučení jsme zase Konci o kus blíž. Jarda o něm mluví lehce, jako by se těšil.
V metru mě zastavuje cizí starý pán. Čte mi z očí. Hovoří laskavě:
„Všimla jste si, jak svět končí? Nemějte strach, ten konec bude jemný. Jemňounký tak, abychom jej všichni přežili…“
Určitě každý z nás má někdy životní chvíle, náhody, příjemná setkání s cizími lidmi, při kterých se cítí podobně – očarován a okouzlen životem.
A celá ZeMě je podobná. Okouzlí vás životem.

Mřížka

Sníh není tady, pojeďme tam! * Pozor, nové objevy ohrožují staré * Jsme strnulí a Duch si vane... * Pusťme se, uvolní nás Půst

Technická společnost ráda staví přehrady, tunely a mosty. Vypadá to výhodně. Nepřejdeme řeku přes brod, my ji překleneme. Nemusíme se namočit, dostaneme se suchou nohou. Silnici nestavíme tak, že bychom objížděli horu, ale horu prorazíme, vyhloubíme tunel, uděláme díru. Nelíbí se nám silnice, která se kroutí a zatáčí, my chceme jet rovně a rychle. Je to pohodlné. Ale potřebujeme to doopravdy? Nekonečná energie víří svobodně v životadárných spirálách a křivkách, Duch si vane, kam chce, a my jsme se zamilovali do mrtvých přímek či zadržování a hromadění energií. Je to jen diktát naší mřížky. V realitě jsme pořád všude, můžeme se kamkoliv rozprostřít. To, co nás brzdí, co nám překáží, je naše ulpění na individuu. Na bodu energií – Teď sedím tady. Opomíjím, že jsem všude, proto se dopouštím všech těch vzdálenostních zkratek. Nerespektuji proud, který mě může nést. Zimní olympiáda bude, i kdyby sníh letos nenapadl. Prostě si jej přivezeme. To je naše mřížka. Nemůžeme čekat na sníh, protože mezi tím bude ještě jiné mistrovství. Sportovci jsou domluveni na dalších místech, mají své zakázky na půl roku dopředu. Nemůžeme říci: „Tady sníh není, ale je támhle, tak pojeďme tam.“ Proudění respektuje daný stav, přítomnost, my děláme opak.

Zkratky, mosty a tunely děláme také proto, abychom přepravili odněkud někam zboží. Běžně se stává, že nějaký druh, produkt nebo plodinu vezeme odsud tam a to samé nám jede naproti zpátky. Pročítal jsem například statistiku, ve které se psalo: Za loňský rok vyvezla Česká republika 57 tisíc tun jablek a přivezlo se 59 tisíc tun jablek. To je nějaká blbost, řekl jsem si. Proč jsme tedy nepřivezli dva tisíce tun jablek rovnou? Jenže to by neodpovídalo mřížce, kterou jsme si nasadili na život. My přece nebudeme jíst jablko, které vyroste tady! My si ho musíme přivést ze Španělska nebo z Austrálie, protože naše mřížka, naše mánie, nám řekla, že to bude tak. Už jsme si domluvili kontrakty, obchody, tak ať to sviští na kluzišti. Hop, a už jsme mimo Rytmus...

Jak se do Rytmu vrátit, když se nám nechce? Do rytmu jsme vráceni nejtvrdšími způsoby, když už selhaly ty jemné. Život k nám promlouvá nejprve v mírných náznacích, nad kterými většinou mávneme rukou. Potom varování sílí. Nakonec přijdou signály, nad nimiž rukou mávnout nelze... Nemoci, krize, vichry, hurikány, povodně, požáry, zemětřesení... Všechny tyhle živelní události nám nekompromisně sdělují, že tady je ten Rytmus. Je tady! Jestli ho neslyšíme, tak přidáme více, až se Země zatřese. Udělá to jednou, dvakrát, víckrát, dokud nám nedojde, že je potřeba se vrátit. Vstoupit do proudu se všemi zkušenostmi. Vnímat a chápat Proud je záležitostí pravé hemisféry, a proto je potřeba ji znovuobjevit. Probudit intuici, sestoupit k sobě dovnitř. K tomu je dobrým pomocníkem meditace. Meditujme! Uvidíme, že každá „věc“ skrývá ještě další smysl. Zklidníme své vědomí, vyladíme mysl, naše vyzařování se stane ladným, napomůžeme i zklidněním Matky Země, která je vzájemným zrcadlem stavu našeho vědomí.

Zdá se, že jsme podlehli kšeftu, obchodu, a ten nám všechno zatemnil. Na všem je třeba vydělat. Dokonce jsme si navykli obchodovat i s duchovnem. Tohle slovo je mi občas až protivné, protože se stalo zvykem, že když si zaplatím kurz, dostanu duchovní razítko. Stalo se, že jsme zaměnili slovo „výměna“ za „obchod“. Zatímco při „výměně“ bohatnou stejnou měrou oba, při „obchodu“ má jeden víc a druhý míň. Obchodník bohatne více než zákazník. Tenhle vztah je v nerovnováze a my jsme si na tu nerovnováhu zvykli. Zpeněžujeme duchovní hodnoty a přestali jsme vést v patrnosti, že vědění tu není od toho, abychom s ním kšeftovali.

Zarážející je paranoia zadržování mnohých vědeckých objevů, o nichž informace nikdo nezveřejňuje. Údajně existují stroje, které mohou pracovat se zcela jinou účinností, než jsme zvyklí. V tuto chvíli prý existuje 1600 patentů na volnou energii, na něž je uvaleno národně-bezpečnostní embargo. Četl jsem o tom v pojednání doktora Stevena Greera (Dr. Steven M. Greer - Utajovaná pravda - Zapovězené poznání), jenž píše, že několik strojů na volnou (zero-point) energii viděl. Jedná se například o auto na vodu, jehož možná výroba byla pozastavena, protože patentovací úřad projekt zapečetil. Úředníci se ohánějí zákonem, jenž jim umožňuje zmrazit takové patenty, které ohrožují národní bezpečnost. Důvody jsou srozumitelné. Nové objevy ohrožují staré. Obchod jsme povýšili natolik, že nepustíme lidem energii jen tak. A geniální nápady jsou příliš nenáročné. Autoři zmíněných projektů žijí ve strachu, mnozí z nich byli zavražděni. Tohle všechno se zřejmě děje!

A přesto přicházejí další nespoutaní duchové. Objevil jsem na Moravě kamaráda, jenž postavil vodíkový generátor do osobního auta a může snížit spotřebu vozu až o 40%. Sám ho používá, takže ví, že to funguje navzdory všem zatvrzelým teoretikům, kteří dokážou matematicky doložit, že to fungovat nemůže. Číňané říkají: „Ať ten, jenž tvrdí, že něco nejde, nezdržuje toho, který to dělá.“ Nejvíce ho překvapilo, jak je ten generátor ve skutečnosti jednoduchý. Každý si ho může v podstatě vyrobit v dílně sám a také výrobců takových generátorů přibývá...

Jiným z nenáročných objevů, tentokrát v oblasti zdraví, je léčba pitím vody. Autorem a propagátorem této metody je Flemingův žák, doktor Fereydoon Batmanghelidj, autor knihy – Water for Health, for Healing, for Life a Your Body’s Many Cries for Water (Voda pro zdraví, pro uzdravování, pro život, Mnohá volání vašeho těla po vodě), který přišel na to, že většina bolesti v lidském těle je způsobena dlouhodobou dehydratací. Doporučuje vypít denně dva litry čisté vody. Doktor Batmanghelidj byl také zakladatelem Národní asociace pro čestnost v medicíně (National Association for Honesty in Medicine). Pitím vody léčil od osmdesátých let. Lékařská obec jeho závěry ignorovala a bránila mu, aby své poznatky šířil. Takový je svět, ve kterém žijeme. Necháme lidi, aby si kupovali drahé léky, a přitom se mohou léčit přirozenějším způsobem. Zatímco medicína s oblibou předepisuje antihistaminika, která proudění vody v těle zadržují, existují daleko přirozenější způsoby, jak si můžeme zdraví upevnit. Podle doktora Batmanghelidje působí tyto medikamenty kontraproduktivně a lidskému organizmu velmi škodí.
Takzvaný normální člověk namítne: „Kdyby tohle všechno byla pravda, tak by vodu pili všichni a byli by zdraví!“ „Tak to zkus a uvidíš!“ Ale on se nedá: „Prosím tě, kdyby to byla pravda, tak by do toho šli už dávno všichni!“ Takto uvažuje a raději to ani nezkusí. Přitom ho to nic nestojí, když každé tři hodiny vypije dvě sklenky vody. Kdyby to zkusil, viděl by, jestli se cítí líp, nebo hůř. Doktor Batmanghelidj léčil lidi vodou z různých nemocí dvacet let a nikdo o něm neví. Je to snílek? Blázen? Smějí se mu v obavě, aby jim nezrušil obchod se strachem, se všemi nemocemi a očkováním. Přitom je tu Vesmír, Proud Života. Existuje miliony let! Formy života jsou pospolu a fungují v souladu.

Slyšel jsem, že dnes lékaři ve Spojených státech povinně očkují děti proti chřipce. Každý rok. Podle některých výzkumů prý vyvstává podezření, že následkem očkování vzrůstá u dětí výskyt autismu, alergií, astmatu, atopického ekzému. Japonci nedávno zakázali dávat lék Tamiflu mladým lidem, protože zjistili, že po jeho požití ztrácejí pud sebezáchovy – skáčou z okna a vrhají se pod auta. Kvůli „dobrému“ obchodu. Co kdyby zkusili pít vodu? Organismus má nesmírné sebeúzdravné schopnosti. Proč tedy nezkusit vysadit léky a prolít se vodou? Pročistit se? Nemusíme tomu přece bezmezně věřit, ale můžeme být otevřeni a mít chuť experimentovat...

Začal jsem působení vody chápat, když jsem procházel dlouhodobějšími půsty. Pil jsem vodu a sledoval její účinky. Dříve jsem četl o případech lidí, jimž při půstech začaly mizet nejrůznější nemoci a bolesti. Příčinou možná nebyl půst samotný, ale působení vody. Voda tělo vymývá a očišťuje. Můj kamarád držel půst čtyřicet dnů a poprvé v životě se zbavil úporných bolestí zad, které měl po celý život. Zkoušel všechno – lékaře, léčitele, cvičení, všelijaké manipulace. Pak se rozhodl držet půst, pil destilovanou vodu z destilačního přístroje a přestala ho bolet záda. Dokonce se mu vyléčil kotník, který měl kdysi zlomený a méně pohyblivý. To půst mu ho uvolnil. A zázračné očistné schopnosti vody.
Doktor Batmanghelidj tvrdí, že čistou vodu žádný jiný nápoj nenahradí. Limonády likvidují vodní hospodářství, o kofeinu a alkoholu ani nemluvě. Můžeme pít čerstvé džusy, ale kromě nich potřebujeme také neutrální vodu. Obrazně řečeno – voda vstupuje do těla otevřeně a napojuje se na tělesné informace podle potřeby. Ostatní tekutiny vnášejí do těla již svůj názor. Co umí voda udělat v přírodě, provede i v těle. Náš organismus potřebuje její neustálý přísun. Prahne po uvolnění, čistění, proudění, potřebuje „pravdu“.

A tak to zkouším, nepotřebuji předem vynášet nějaké soudy... Neříkám, že to nejde, ale jednoduše se do toho pustím. Jedině tak na sobě poznám, jak voda působí. Piju ji a je mi stále lépe. Když mě něco bolí nebo onemocním, už nepřemýšlím, jakou bylinou se léčit, ale dám si půst a piju vodu. A funguje to... Jenom našemu složitému mozku se to nelíbí – té levé hemisféře, která všechno zkomplikovala a vytváří překážky Proudu. Zamotala všechno vysvětlováním, vytvářením mřížky a všelijakými rádoby vědeckými dohady.

Ještě teď někteří lékaři říkají, že vysoká hladina cholesterolu je nebezpečná, přestože bylo jinými lékaři dokázáno, že tomu tak není. Mnohem nebezpečnější je nízká hladina, protože cholesterol funguje jako důležitá ochrana cév. Tělo zvyšuje hladinu cholesterolu v případě, když potřebuje cévy chránit. Batmanghelidj říká, že neexistuje zdokumentovaný příklad ve vědecké literatuře, který by potvrzoval, že cholesterol cévy ucpává. Nikdy se nic takového nestalo, přestože to lecjaký lékař tvrdí. Medicína hladinu cholesterolu snižuje, ačkoli je cholesterol nezbytný k tomu, aby krev cévami klouzala hladce. Když se hladina cholesterolu zvýší, chce tělo na něco upozornit. Někde je příčina, proč to dělá, a my bychom měli zjistit, co nám tím chce říct. Podobné je to se zvýšenou tělesnou teplotou. Tělo jejím prostřednictvím něco likviduje, s něčím se vypořádává. Snížíme-li mechanicky cholesterol nebo teplotu, jdeme proti Proudu. Nepřijímáme jej, stavíme proti němu překážku. Tělo zvyšuje cholesterol, teplotu nebo tlak proto, že chce nastolit harmonii, ale něco mu v tom brání. Oslabíme je, když nevhodně zakročíme. Jdeme proti toku přirozenosti, protože máme dojem, že jsme chytřejší. Pro tohle naše myšlení, nepochopení, chybné konání a jednání možná přibývá alergiků, astmatiků, takzvaných autistů a mentálně postižených, lidí s depresemi a syndromem vyhoření.

Naší společností prorůstá omezené uvažování jako zvláštní plíseň. Vyzkoušejme proto pití vody! Prolijme se, propláchněme se... Možná zmizí naše deprese a smutky. Levá hemisféra nás zamotává do složitostí, přijměme do života jednoduché rozhodnutí. Pokud nás levá polokoule zotročí, ochabne naše intuice a schopnost předvídat a správně reagovat. Zaměřme se tudíž na své tělo, rozmlouvejme s ním a nechme se jím vést.